Neříkejte, že mafie nabírá Hráče?

Více než cokoliv, budova Herního Centra připomínala výprodej, obklíčený zástupy zákazníků, kteří se zoufale snaží dostat dovnitř, pohánění naději na slevu.

Při pohledu na frontu, která se táhla jako nekonečný had až ke konci parkoviště, Záviš měl chuť se otočit na podpatku a vrátit se domů.

Muž, který stál na konci řady, si všiml jeho váhání a přátelsky mu pokynul. „Žádné strachy, příteli. Vypadá to hrůzostrašně, ale postupujeme rychle.“

„Opravdu?“ Záviš se na něj nevěřícně zadíval. „Co znamená rychle?“

„Stačí projít a člověk je venku. Tak rychle.“

„Prosím?“

Neznámý muž nevypadal jako vtipálek, ale nejspíš musel mít svérázný smysl pro humor. Byl to robustní vousáč s přívětivým pohledem, oblečený do modrých riflí a flanelové košile s kostkami. Kromě toho nosil obroučkové brýle, které dokreslovaly dobrácký dojem. Závišovi připomněl vedlejší postavu v televizním seriálu.

„Možná vypadám jako prosťáček,“ poznamenal Záviš, „ale počítat ještě umím. Ostatně,“ ukázal na leták, který držel neznámý v ruce, „nepíše se tam, že každý Hráč podstoupí důkladné vyšetření? To mi nepřijde jako popis procedury, kterou se dá prostě projít.“

Jeho slova vyvolala v kolemstojících pobavené veselí. Než si ale mohl gratulovat, že nesedl neznámému na lep, mladá žena s dredy a s krkem pokrytým modrým tetováním na něho mávla otráveným gestem.

„Prosím, zařaďte se a nedělejte chytráka. Támhle je východ, přesvědčte se sám.“

S myšlenkou, že odejít může kdykoliv, Záviš uposlechnul její radu, postavil se za vousáče a sledoval bránu s rudým blikajícím nápisem Východ. Odtud vycházel nekončící zástup lidí se zklamaným výrazem v obličeji.

„Tak co, lhal jsem?“ pochechtával se vousáč, kterému celá situace přišla zábavná a nijak se nezlobil na nedostatek důvěry, který mu Záviš projevil.

„Také jsem se chtěl vzdát,“ dodal, „ale tady kolegyně mi to rozmluvila.“

Kolegyní musel myslet mladou ženu s tetováním. Ta se neotočila, když o ní mluvil, a tak si Záviš mohl prohlédnout zbytek její krku a šíje. To, co považoval za bobra, byl kojenec v povijanu a pod ním nápis Moje Myšpulka. Na šátku pod bradou žena zřejmě nosila živou předlohu. Podle poodhrnutého trička se zdálo, že dítě se právě kojí.

„Nebylo by to tak zlé,“ poznamenala kysele, „kdyby se někteří idioti naučili prohrávat.“

Záviš by nevěděl, o čem mluví, kdyby se za něj nezařadila skupina, která vyšla z východu. Bylo to trio v kožených bundách, kožených botách a s krátkým vojenským sestřihem. Mladíci vyvolali rozruch, když nevybíravým způsobem předběhli několik slabších účastníků, bez ohledu na nadávky. Záviš je ignoroval a mladíci se zastavili za ním.

„Takových je tady plno,“ zašeptal vousáč. „Zkouší se dostat dovnitř pořád a pořád dokola. Slyšel jsem, že někteří tu stojí už po desáté.“

„Nějaký problém?“ zeptal se jeden z mladíků agresívně. I on měl tetování pod bradou. Místo kojence dával přednost smrtihlavovi ověnčenému vavřínovým věncem. „Nikde není psané, kolikrát můžeme dovnitř.“

„To není,“ poznamenala žena kysele, „jen mi přijdete ubozí. Nebýt takových jako vy, mohla jsem být vevnitř.“

„Nebo jsi mohla zůstat doma a starat se o fracka,“ ušklíbl se mladík.

„Nevím o tom, že jsem ti dovolila mi tykat, nádhero,“ opáčila žena. Situace hrozila, že se rozvine v plnohodnotnou hádku. Záviš se proto rychle obrátil na vousáče.

„Oč tady jde?“ optal se. „Proč by se lidé chtěli zkoušet dostat dovnitř víc než jednou?“

„Protože nemůžeme přijít na ten trik,“ odpověděl mladík dřív, než se vousáč stačil nadechnout. „Ale myslíme, že už jsme blízko.“

„Jak blízko?“

Vousáč i žena s dítětem okamžitě projevili zájem.

„Ale no tak,“ ušklíbl se mladík. „Informace stojí peníze. Máte zájem koupit?“

„Kolik?“

„Deset tisíc.“

Mladík zamával svým telefonem. „Stačí zaplatit a všechno, co jsme nahráli, je vaše.“

„Jistě,“ odsekla žena. „Neuvidím nic, co jsem neviděla na internetu. Je to vždycky stejné.“

„Když nechceš, nekupuj. A co vy, pánové?“

Mladík se obrátil na vousáče a Záviše. „Dostanete slevu.“

Záviš odmítl, ale všiml si, že vousáč váhá.

„Neblázněte,“ domlouvala mu žena. „Každý ví, co se stane. Vejdete, projdete chodbou a jste venku. Nejste kompatibilní, nejste Hráč. Na letáku, co máte v ruce, to píšou jasně. Je zbytečné se pokoušet víc než jednou.“

„S dovolením.“

Aniž by ve skutečnosti čekal na souhlas, Záviš si půjčil vousáčův leták a znovu ho přeletěl.

Kompatibilita

V Herním Centru vyzkoušíme rychlou metodou vaši způsobilost.

Třebaže se naše technologie neustále zlepšuje, umíme v současnosti zpřístupnit Hru jen omezenému počtu zájemců.

„Vida,“ řekl Záviš. Představoval si, že Hra je dalším pokusem mezinárodních korporací, jak vyždímat občany, ale zde se pletl. Poptávka zjevně převyšovala nabídku.

„Pokud projdete chodbou a skončíte venku, pak nejste Hráč,“ vysvětlila mu žena. „Tak je to jednoduché. Nečeká vás žádné vyšetření, nic. Sbohem a šáteček.“

„To jsou kecy,“ oponoval mladík. „S takovým přístupem se do Hry nikdo nedostane. Oni nás zkouší. Jenom ti, co chtějí skutečně uspět, se dostanou dovnitř.“

„Proč ne,“ poznamenal vousáč. „Pracoval jsem pro korporace. Pořád vymýšlejí triky, jak odzkoušet naši loajalitu, vytrvalost a podobně. Jednou…“

„Pokud máte pravdu,“ namítla žena, „pak by už musel někdo uspět. Nikdy jsem neslyšela, že by se kdokoliv dostal dovnitř na další pokus.“

„My ano, že, hošani,“ zazubil se mladík a obrátil se na své přátele. Ti se zasmáli jako poslušná smečka. „Ale jak jsem říkal, informace nejsou zadarmo.“

„Slyšeli jste neověřené povídačky,“ poznamenala žena. „Takových jsem četla tuny. Kamarád mého kamaráda povídal, že zná člověka, který – a tak dále. Svědectví z druhé ruky. Víme, jak to chodí. Není pravda?“

Žena se obrátila tentokrát na Záviše, protože vousáč se ukázal být chabým spojencem.

Zdravá skepse, kterou projevovala, se Závišovi zamlouvala, takže souhlasil.

„Zdá se,“ poznamenal, „že lidé se opravdu snaží dostat dovnitř.“

„Hm,“ žena si odfrkla. „Kdybych věděla, koho podplatit, dávno bych ho podplatila. Problém je, že korporace drží všechno pod pokličkou. Nikdo nic neví, co je za Hrou. Jediné, co se ví, že je to obrovské. Dá se prý vydělat spousta peněz. Čím dříve se dostanete dovnitř, tím lépe.“

„Počkat!“ Záviš se zarazil. „Řekla jste peněz? Myslel jsem, že se bavíme o virtuální hře?“

„Jistě, peněz,“ odsekla žena a ukázala na své dítě, které spalo v šátku. „Nebo si myslíte, že bych se obtěžovala, kdybych tu byla za zábavou. Tohle je Hra, milý pane!“

„Tím jsi všechno vysvětlila,“ ušklíbl se mladík. Čekání ve frontě bylo nudné a zdlouhavé. Samotná technologie zde musela být věčným námětem rozhovorů a dohadů.

„Je to tak,“ poznamenala vousáč. „Dostat se do Hry je jistá vstupenka na pěkně placené místečko v kterékoliv korporaci. Člověk si může vybírat.“

„To zní jako výhra v loterii,“ poznamenal Záviš s nechutí.

„Říkejte si, co chcete,“ urazil se vousáč. „A vy jste tady proč?“

„Nespavost,“ odvětil Záviš stručně a vzbudil vlnu smíchu, která pokračovala na obě strany fronty.

„Jistě, nespavost,“ zopakoval Záviš klidně. „Neptejte se proč, poslala mne sem AICHAT.“

„AICHAT? Člověče,“ vyhrkl vůdce mladíků, „myslel jsem, že tu zabugovanou hrůzu používají jen staříci před smrtí.“

„Nu, nejsem nejmladší,“ opáčil Záviš. „Když vás poslouchám, zdá se mi, že tady ztrácím čas, co? Nechystám se pracovat pro korporace. Ostatně,“ ostře se zadíval na mladíky, „vy tři také ne. Neříkejte, že mafie nabírá Hráče?“

Sotva dopověděl svá slova, vlna veselí utichla. Všem kolem bylo jasné, čím se trojice zabývá, ale nikdo se neodvažoval vyslovit své obvinění nahlas.

„Nevím, o čem mluvíte, pane.“

Záviš poklepal na skla chytrých brýlí.

„Jistě. AICHAT může být obstarožní umělá inteligence, ale tetování gangů pozná. Vy tři si opravdu myslíte, že mafie nabírá pouliční rabiáty?“

„Kdo říká, že jsme pouliční rabiáti?“

„Pokud nejste, pak schovejte svá tetování. A teď se odtud kliďte. Nelíbí se mi vaše vychování.“

Kolemstojící si museli myslet, že je Záviš nebezpečný šílenec, který bezdůvodně provokuje. Opatrně se od něj odtáhli.

„To si nenecháme líbit, pane!“

„Myslím, že necháte,“ odfrkl Záviš a ukázal mu stříbrnou známku, která ho označovala jako občana druhé kategorie.

„Zpátky k mé nespavosti,“ promluvil pak, když mladíci s nadávkami odtáhli.

„Co když se vrátí?“ zeptala se žena s dítětem. „Neměl jste tu zpropadenou věc vytahovat. Nemají rádi takové, jako jste vy. Já ostatně také ne.“

„Chápu,“ pokrčil rameny Záviš. Za normálních okolností by raději mlčel, ale takto prokázal službu veřejnosti. Nikdo se v přítomnosti mladíků necítil dobře. Teď se někteří udržovali odstup i od něj.

„Ale i tak jste riskoval víc, než jste měl,“ pokračovala žena.

„Řekl bych, že to nebyli tak nebezpeční lotři, za jaké by se rádi považovali,“ pokrčil Záviš rameny.

„Já bych zase řekla, že dobře věděli, co dělají,“ poznamenala žena. „Měl byste si na ně dát pozor. Znám tyhle týpky. Počkají si na vás, kde nejsou kamery.“

Záviš jen mávl rukou. „Máte, paní, nějaké vysvětlení, proč mne sem AICHAT poslala?“

„Netuším. Ale když mluvíte o nespavosti, máte pěkné kruhy pod očima. Vypadáte jako uprchlý pacient.“

„Já možná tuším,“ ozval se vousáč, na kterého Záviš patrně udělal dojem nekompromisním postojem – a hlavně stříbrnou kartou. „Víte, z doby, kdy jsem dělal pro korporátní sféru, mám ve zvyku se pečlivě připravit. V korporacích jde vždycky o život. Myslím obrazně.“

Vousáč se zasmál, ale nikdo se nepřidal. To mu ale nevadilo, protože viděl, že jeho životní zkušenost mu sjednala pozornost. Pro většinu byla práce pro korporace nesplnitelným snem.

„Tak tedy,“ pokračoval, jako by dával prezentaci. „Jak víte, hrát Hru smí lidé schopní se připojit do Světa. Jak Svět vznikl a jak funguje zůstává tajemstvím a předmětem spekulací, pro které teď není prostor.“

Opět úsměv, který nikdo neopětoval.

„Všichni vědí, že za Hrou stojí mimozemšťané,“ poznamenal kdosi. „Můžu vám sdílet článek.“

„Jistě,“ poznamenal vousáč, „když se o mimozemšťanech píše na internetu, kdo by pochyboval, že? Přesto bych se rád držel pouhých faktů.“

„Smějte se, jak chcete,“ poznamenal zastánce mimozemské civilizace, zjevně připravený se bránit dříve, než ho kdokoliv napadne. „Všichni vědí, že nemáme tak výkonné počítače, abychom vytvořili Svět.“

„Já se nehádám,“ řekl vousáč – a s mírným pohrdáním dodal: „Pokud něco vědí všichni, pak je zbytečné se opakovat. Chtěl jsem hovořit o věcech, které zjevně všichni nevědí.“

„Pak o nich prosím hovořte,“ vybídl ho Záviš. „Čeká nás dlouhá řada, tak stihneme i tu část o návštěvnících z kosmu.“

„Neřekl jsem, že jsou z kosmu. To je právě…“

„Prosím vás, mlčte už,“ okřikla ho žena s kojencem. „Chci vědět, jak je to s tou nespavostí.“

„Nejde o nespavost,“ řekl vousáč. „Jde o celou řadu příznaků, které se projevují u potenciálních Hráčů. Větší šanci mají lidé, u kterých se projevila deprese, nespavost, nesoustředěnost, únava, nebo maniodepresivní stavy.“

„To je většina z nás,“ odfrkla si žena a ostatní jí dali za pravdu. „Jsme všichni ve srabu, ze kterého se nemůžeme vyhrabat.“

„To ano,“ podotknul vousáč. „Ale dostat se do Hry teoreticky vyléčí nespavost. Prý i mnohem více,“ dodal významně. „Ovšem, do Hry se vstupuje ve spánku.“

„Ve spánku?“ Záviš se ušklíbl. „Takže stačí, když usnu, ano? O to se snažím dobrý měsíc.“

„Možná jde o umělý spánek,“ navrhl vousáč nejistě. „Slyšel jsem, že Hráči usínají do pěti minut po připojení.“

„To by šlo,“ souhlasil Záviš. „Ale řekl bych, že má přítomnost je tady ztrátou času. Rád jsem vás poznal, přátelé, ale nejspíš se omluvím.“

Sotva se otočil k odchodu, ozvalo se několik hlasů, které ho přemlouvaly, aby dal Hře šanci.

„Nechoďte,“ chytla ho žena s dítětem za rukáv. „Když už jste vydržel, počkejte ještě chvilku. Třeba budete skórovat. Stříbrná známka nebo ne!“

S pocitem že by zklamal velká očekávání, na něj naložená, se Záviš vrátil na místo za vousáčem; ten, jakmile dostal příležitost, se rozvyprávěl o zkušenostech ze světa korporací.

Vousáčovo skóre bylo ve skutečnosti tristní. Zúčastnil se tréninkové kurzu, aby chvíli dělal vedoucího prodejny s elektronikou; tu korporace po roce převedla na automatizovaný internetový obchod.

Během té doby měl několik příležitostí navštívit vyšší řídící centrum, které popisoval s nadšením hodným lepší věci. Pak následovalo rozloučení a dočasný status občana třetí kategorie.

Záviš dobře věděl, že svět je rozdělený na ty, kteří korporace obdivují, a na ty, kteří k nim cítí nesmiřitelnou nechuť. Vousáč patřil k prvním a Záviš k druhým.