Ale no tak, dámy!

Záviš vyšel z bran odpočívadla, doprovázený zdejším kapitánem a baronem z Mechového kopce - ten druhý vzdoroval Medardovu našeptávání, že má co do činění se starým známým, a nevěřícně si Záviše měřil.

„Buďte opatrný, ctěný pane,“ řekl kapitán a nabídl ruku, aby se rozloučil. Záviš pozdrav opětoval. Všiml si, že kapitán nejeví žádné známky rozpaků, když se má dotknout cizího člověka. Tenhle člověk o VIUR nikdy neslyšel.

„Děkuji,“ odpověděl Záviš krátce a rozpřáhl paže, aby mohl obejmout barona z Mechového kopce. Když ten rozpačitě objetí vracel, Záviš hlasitě poznamenal. „Medarde, můj drahý příteli, postarej se o Lištičku a mé lidi.“

Tolik by mělo stačit, pomyslel si, aby Velitel, Němý a spol měli nějakou ochranu.

Bylo více než jisté, že zálesáci či vesničané se netěšili velké úctě. Kromě nich se ve zdech odpočívadla objevovali lépe oblečení cestovatelé, kteří dávali najevo, že nehodlají snášet jakékoliv nepohodlí.

„Spolehni se, ehm, starý příteli,“ zamumlal baron. „Až se vrátíš, musíme zavzpomínat na naše… na ty doby, kdy jsme… Vždyť víš!“

Obrovský muž se vzpíral Medardově nátlaku s pozoruhodnou silou vůle. Záviš si dával záležet, aby se k němu choval jako ke ztracenému příbuznému a ignoroval veškeré nevyřčené otázky: „Kdo jsi?“ a „Odkud se známe?“.

„Ano, to byly časy,“ kývl Záviš hlavou se zasněným úsměvem. Pokud něco uměl, pak předstírat, že je někým, kým nebyl.

„Pak se tedy modleme za šťastná shledání,“ přidal se kapitán, který nevnímal napětí mezi svými společníky. „Buďte opatrný, ctěný pane.“

„Samozřejmě. Mí malí kamarádi už jsou tady. Dají na mne pozor.“

Nad hlavou jim prolétl jeden z hlídkujících kulíšků a varovně zahoukal.

Záviš si ptáka nevšímal a vydal se přes cestu ke kraji lesa, odkud se ozývalo rozhořčené troubení. Podrážděný lesapán se postupně uklidňoval; proto bylo čím dál těžší rozeznat, kterým směrem míří.

Kapitánovi vojáci mu ovšem naslouchali celou noc a přísahali, že monstrum se přibližuje.

Sotva se Záviš schoval pod zelené listy, ještěrovi se ulevilo. Zvíře v jeho hlavě společnost lidí netěšila, ale projevovalo dost inteligence, aby ustupovalo posledním zbytkům lidské příčetnosti.

Pokud se Gabriela synchronizovala se svým alter egem, uvažoval Záviš, zatímco běžel mezi stromy, pak v mém případě podobný proces probíhá mezi ještěrem a původním majitelem tohoto těla.

A také mnou, přiznal poctivě. Nemohl si nevšimnout, že ho zvíře ovládá.

Aniž by o tom přemýšlel, instinktivně se vyhýbal oblastem lesa, kde věděl, že mu hrozí nebezpečí. Čas od času se sklonil pro rostlinu, o které netušil nic jiného, než že by ji rád žvýkal. Také čenichal u kořenů stromů a rozeznával, co tu prošlo za lesní tvory.

Vypadám směšně, napadlo ho, když se neudržel a vyšplhal na strom, aby vybral tři malá vejce, které rychle naházel do úst a spolykal, „ale zdá se, že mé chování kulíšky uklidňuje.*

Všetečné sovičky o něj ztratily zájem, sotva ho přestali doprovázet jiní lidé.

Dokáží snad rozeznat, že mé tělo ovládá zvíře? Štěstí, že se nikdo další nepřihlásil. Jinak bych si koledoval o malér.

Zpáteční cestu na odpočívadlo, při které ztratil polovinu zálesáků, považoval za své selhání. Ne proto, že by mu zálesáci přirostli k srdci, ale proto, že ti muži byli naivní natolik, aby mu důvěřovali.

Vzbudit důvěru a pak ji využít, pomyslel si. Ať už ve skutečném světě či ve Hře, to je můj modus operandi, můj rukopis. Takto plýtvám tvárným materiálem.

Vzpomněl si na ředitelku sirotčince. „Každý jedinec věří těm, kteří se k němu chovají laskavě.“

Ona se k němu samozřejmě laskavě nechovala. Jako věčnou připomínku mu nechala kůži plnou jizev. Proto ho nyní dráždilo, když Gabriela Márová, mladší kopie té zatracené ženské, se na jeho jizvy dívala s odporem.

Ponořený do vzpomínek nezaznamenal, že se ještěr odchyluje z nastoleného kurzu a běží po své ose, zaujatý lákavým pachem.

Náhle se stromy ztratily a on vpadl na lesní mýtinu. Zde narazil na čtyři varany, dva samce a dvě samice, kteří se nacházeli uprostřed syčivé diskuze. Lépe řečeno, samice se lhostejně vyhřívaly na slunci, zatímco dva hnědozelení ještěři na sebe prskali a navzájem se zastrašovali tím, že se stavěli na zadní a pouštěli z tlamy výboje modrého světla.

„Bitva o harém?“

Závišův ještěr lačně hleděl na obě dámy a zřejmě obě shledával podle svého gusta, protože Záviš ucítil šimravé vzrušení.

„Tak to prr, hochu,“ napomenul se. „Co se týče vkusu, asi se shodneme, že se neshodneme.“

Samice Závišovy předsudky nesdílely a se zájmem se na nového příchozí zahleděly. Stejně jako kulíšci, ani oni v něm neviděly cizí živočišný druh, což bylo samo o sobě dost překvapující.

Jedna otevřela tlamu a vydala vábivý zvuk, který Závišovi zněl jako dětský nářek. Pak uslyšel sám sebe, jak ji odpovídá a proklel své vzrušené druhé já. Iluze, že má ještěra pod kontrolou, brala za své. Jak sílilo varanovo nutkání, Záviš ztrácel půdu pod nohami.

Nebyl to nepříjemný pocit, právě naopak.

O to ale hůř!

Stříbrní, kteří neváhali brát hormonální přípravky, aby se chemicky vykastrovali, dobře znali přísloví, že odříkaného největší kus.

Na rozdíl od Lýdie, Záviš se hormonům asexuality vyhýbal, ale i jemu hrozilo, že podlehne varanímu třeštění.

Mít mladé a neopotřebované tělo má své stinné stránky.

Naštěstí či naneštěstí pro něj, oba samci, do této chvíle zakleslí v sobě, příchod rivala v lásce nekvitovali s potěšením. S pozoruhodně pragmatickým přístupem se rozhodli pro dočasné příměří a postupovali proti vetřelci společně, bok po boku.

„Asi mi neuvěříte, že vážně nemám zájem,“ povzdechl si Záviš.

Když jeden samec posměšně zasyčel a samice se rozhořčeně zvedly ze země, napadlo ho, že ta zvířata musí rozumět lidské řeči.

„Hádám, že jste měli hody,“ navrhl. „Kolik jste stačili sežrat lidských paměťových krystalů, co? Nemáte s kulíšky dohodu, že vám patří jen rudé kameny?“

Chytřejší samec roztáhl tlamu do něčeho, co připomínalo vychytralý škleb.

„Co oči nevidí, to srdce nebolí, že?“

Ale tohle bylo příliš složité, aby ho ještěr správně pochopil.

„Možná bychom se mohli dohodnout po dobrém,“ navrhl Záviš. Ne proto, že by věřil v úspěch mezidruhové diplomacie, ale proto, aby změřil inteligenci protistrany.

Pokud je Raťafákova teorie správná, pak žraním paměťových krystalů se zvířata mění v monstra, to jest v tvory, kteří jsou schopní in promptu evoluce.

Alespoň tolik se domnívaly Gabriela se Světlanou. Obě dvě samozřejmě považovaly pojem in promtu evoluci za pohádkový koncept. Podle nich by to znamenalo přepisování DNA za pochodu, což by ve skutečném světě měněný organismus pravděpodobně zabilo.

„Pokud by ovšem neexistovaly kontrolní mechanismy, které by bránily katastrofálním důsledkům,“ navrhovala Světlana nejistě.

I když se obě studentky shodovaly, že jde o nesmysl, Záviš se rozhodl, že bude s jejich teorií pracovat. Ne proto, že on sám se vlivem paměťového krystalu proměnil, ale proto, že korporace ve skutečném světě o Hru tolik stály.

Zlatí vždy věří na vědecky podložený kámen mudrců, napadlo ho s kapkou škodolibé nechuti. Chtějí žít déle a déle.

Experimenty na lidech, klonování či vraždění sirotků na orgány - v privilegovaných světě občanů první kategorie neexistovala tabu.

V zásadě nezáleželo, zda je Hra způsob, jak dosáhnout genetické dokonalosti, stačil pouhý takový příslib, aby se zlatí zmobilizovali. Omládnout a žít věčně, proto se ty vykopávky nebudou štítit ničeho!

„Svinská Vita Aeterna,“ odplivl si nahlas. Byl si jistý, že organizace, kterou údajně pomáhal vykořenit, se nikam neztratila. Pouze ustoupila do pozadí a číhá na novou příležitost.

Proti zlatým byli i krvelační varani mírumilovnými beránky.

„Nemusíme spolu bojovat,“ řekl Záviš váhajícím samcům. „Vy víte, kdo jsem, že ano?“

Aby doložil svá slova, vytáhl šedý krystal, který získal po zabití obřího ještěřího mutanta. Čtyři varani předmět vzrušeně pozorovali, samci s hladovým až lidsky chamtivým výrazem, zatímco samice Závišovi kvílivě lichotily.

„Co povíte, bratři,“ ušklíbl se Záviš s pocitem, že má navrch. „Já v klidu odejdu a vy dva se podělíte o své dámy. Každý svoji vyvolenou. Někteří tvrdí, že monogamie má svoje kouzlo.“

Zdálo se ale, že inteligenci varanů buď přecenil nebo naopak podcenil. Mutantův paměťový krystal přebil i karnální choutky a ještěři se k němu stahovali s otevřenými tlamami a modrým světlem mezi zuby. Dokonce i samice opustily své vyhřívání a vyčkávavě se plazily za ocasy svých ctitelů.

„Nebuďte hlupáci,“ domlouval jim Záviš a ukázal tesák, ve kterém hořel vnitřní plamen. „Jestliže jsem zabil velkého, zabiju i malé.“

Snažil se hovořit co nejjednodušeji a jeho slova měla zamýšlený účinek. Ještěři zaváhali, nerozhodnutí, zda riskovat nebo se spokojit s menším ziskem.

Dokáží si spočítat, že mají přesilu? Budou umět spolupracovat?

„Chcete poradit?“ zeptal se náhle.

Když se na něho zmateně podívali, dodal: „Rozumíte slovům jako radit, rada nebo doporučení?“

Větší ze samic zavrtěla hlavou a i druhá si ho přemýšlivě změřila. Výraz samců se nezměnil.

„Nechci se vás dotknout, bratři,“ poznamenal Záviš, „ale zdá se, že vaše dámy jsou ty bystřejší. Ať už je váš světonázor jakýkoliv, emancipace neznamená, že vy sami musíte zblbnout.“

Tentokrát se nedočkal žádné odezvy. Jak se dalo čekat, pomyslel si. Možná neumí ocenit vtip. A co takhle trocha matematiky?

Zvedl čtyři prsty a významně pronesl. „Čtyři jsou větší než jedna. Chápete? Já jeden, vy čtyři.“

Připadám si jako dospělý, který radí dětem, jak ho lépe porazit.

Když pochopili, že mají číselnou převahu, samci zaútočili s obnovenou sebedůvěrou. Záviš, který se nikdy nemínil bít o přízeň sličných dam, se chystal uskočit a zmizet mezi stromy, když se stalo něco nečekaného.

Velká samice popadla ocas samce před sebou a škubla s ním zpět. Druhá samice reagovala pomaleji, ale s o to větší zuřivostí. Vyšplhala se na záda svého nápadníka a s vervou se mu zakousla do masivní šíje.

„Ale no tak, dámy,“ zabručel Záviš, který se připravoval ztratit jako pára nad hrncem. Nyní, když mu ještěřice naznačily, že hodlají nastoupit v jeho dresu, zaváhal.

„Proradné jako srdce každé ženy,“ poznamenal a rychlým bodnutím ukončil život prvního samce. Ten umřel se zrazeným výrazem, jako by stále nemohl uvěřit, komu dala jeho vyvolená přednost.

Druhý samec se pokusil vyškubnout ocas a utéct do blízkého křoví, ale výboj modrého světla ze Závišovy levé ruky ho zabrzdil.

Varan byl z velké části imunní proti své vlastní zbrani, ale i krátký okamžik stačil, aby ho vedlejší samice dostihla a přidržela jako vepře na porážku.

Když zrazený ještěr pochopil, že nemá kam uniknout, zazmítal se a pokusil se ji kousnout do nohy. Ale v té chvíli už umíral a proměňoval se v pozůstalost.

„A co teď s vámi?“

Když se Záviš narovnal, neměřil si své nové stoupenkyně s vděčným výrazem, právě naopak. Proč zradili svůj druh?

Obě samice ho považovaly za perspektivnějšího kandidáta. Byl schopnější, měl zásobu rudých kamenů a paměťových krystalů, zabil varaního mutanta - ale to nic neměnilo na tom, že lidská morálka by jejich rozhodnutí považovala za příliš přímočaré. Každá ženská by si na jejich místě hledala výmluvy a omluvy, napadlo ho rozhořčeně. Pak se užasle zarazil. Která část mého já se tady rozčiluje? Ještěr? Sotva. Já jako Záviš? Pochybuji.

Možným vysvětlením zůstávalo, že původní majitel těla stále ještě přetrvává v hlubokém povědomí, ne zcela vymazaný ještěrovou přítomností.

Vysloveně slušný hoch, komentoval Záviš a vzpomněl si Snížkovo tvrzení, že postavy ve Hře si vybírají své protikusy. Proč by chtěl být někdo jako já?

Sehnul se a opatrně sebral paměťové krystaly, které pro něj měly cenu - pokud by je ovšem uměl nahrát do datadisků.

„Prosím, poslužte si,“ pokynul pak svým nápadnicím, zvědavý, co bude dál.

Obě samice hladově pozorovaly rudé kameny a hrdelními zvuky se varovaly. Větší z nich měla zálusk na oba dva a chtěla menší vytlačit.

Záviš ji odkopl stranou.

„Žádné extra buřty,“ napomenul ji. „Pokud si máme rozumět, budete se muset naučit spolupracovat.“

Samice něžné připomenutí neocenila a rafla po kožené botě.

„Naše manželské štěstí nebude trvat dlouho, má drahá,“ poznamenal Záviš a nechal do tesáku proudit vnitřní plamen. V té chvíli samice zkrotla, přikrčila se a naříkavě se omlouvala.

Náhle se ozvalo táhlé troubení lesapána.

„Jako na zavolanou,“ oddechl si Záviš a rázně zasalutoval. „Těšilo mne - a sbohem.“

Aniž by hodlal se zdržovat důvěrným rozhovorem, rozběhl se směrem, kde tušil nebezpečí - a také záchranu před studenokrevnou vášní. Nebudou tak hloupé, aby mne sledovaly, že ne?

Ale jeho mužné kouzlo se ukázalo příliš silné, než aby mu rozvášněné fanynky odolaly. Jako dva zelené tanky se hnaly v jeho stopách a pak kvílivě volaly, když nestačily jeho tempu.

„Ale no tak,“ povzdechl si a počkal na ně. Nejen proto, že ještěr naléhal, ale i proto, že les Roztomilých kulíšků bylo zrádné místo. Mít u sebe dvě pomocnice, jakkoliv málo podle jeho vkusu, mohlo znamenat rozdíl mezi životem a smrtí - pokud by ovšem ty dvě neusoudily, že je lépe se ho zbavit a rozdělit si kořist.

Kam se poděla má lstivá nátura? napomenul se. Jsem poprvé v roli cynického svůdce. Proč ne! Omotám si ty dvě kolem prstu.

Malá víla by poznamenala, že Lýdie Krajcarová byla jeho první obětí coby sňatkového podvodníka, ale Lýdie k jeho osobě nechovala tak nápadně vřelé city.

Sotva ho obě ještěřice dohnaly, zamilovaně se mu třely o nohy a vyčítavě bublaly. Protože každá okupovala jednu nohu, Záviš řekl: „Budu vám říkat Levá a Pravá. Souhlasíte?“