Budu chtít odškodnění

Protože neměla nic lepšího na práci, Lýdie se chvíli bavila se strážcem, vděčná, že den plyne klidně a bez hrůz, jaké zažívala v lese Roztomilých kulíšků.

Dozvěděla se, že Jolana obdržela zvláštní léčbu od velekněze a nyní leží kdesi v hlubinách chrámu, kde čeká na nové vnitřnosti.

Nové vnitřnosti pěstované v regeneračních nádržích, samozřejmě, pomyslela si odevzdaně. Ale proč se divit? Ocitla jsem se ve světě zázraků.

Strážný s ní lehce flirtoval, což byla pro ni nová, ale ne nepříjemná zkušenost. Když napjal mohutné bicepsy a vyzval ji, aby si sáhla, poslechla, celá užaslá, že dotek nedoprovází žádné nepříjemné pocity. Ani Lištička kupodivu neprotestovala.

Co se stát poněkud nevázanou? napadlo ji. Lákalo ji dohnat roky odříkání a nenalhávala si, že by Záviš žárlil. Co ji drželo zpátky, byly pečlivě pěstované předsudky její společenské vrstvy. Hnát se za potěšením těla je mrhání časem! Povinnost je přednější. Jsem jako krysa v bludišti, která si může vybrat mezi dávkou drogy a šlapáním v kole. Plasťák si vybere drogu, já budu šlapat.

Přesto se přistihla, že s pohledným strážcem promarnila půlhodinu bezúčelným žvaněním - a byla by pokračovala dál, kdyby jejího společníka neodlákal rozruch u jednoho z vedlejších krámků. Lítostivě věnovala poslední pohled jeho rozložitým zádům a vrátila se mezi pavouky.

CINK! CINK!

Když se ozval zvonek nade dveřmi, Lýdie si poblahopřála k dalšímu zákazníkovi. Obchody se rozjíždí.

Úsměv jí ale ztuhl na tváři, sotva rozpoznala povědomé zelené šaty, malou rozložitou postavu a pokrčenou hučku, zpoza které se vysouval špičatý nos, smyslné skřetí rty a dva nepravděpodobné copy na jinak lysé hlavě.

„Raťafáku!“ zasyčela. „Co tady děláš?“

„Dostali mě, holka,“ zasupěl zálesák a ztěžka se sunul k lavici pro zákazníky; za sebou táhl rudou stopu. V jedné sukovité ruce svíral svou kouzelnou sekeru a druhou si držel širokou ránu, ze které prosakovala krev.

„Seš moje jediná kamarádka široko daleko,“ zasípal a svalil na lavici. „Sem si povídal, že dyž tak ráda zachraňuješ můj život, že ti nebude překážet, když ně na pár vokamžiků skováš.“

„Zašpinils mi podlahu! A moji polstrovanou lavici!“

To už Lýdie nebyla u kormidla. Rozběsněná Lištička, u které by Lýdie nikdy nečekala tolik lidského hnutí mysli, sáhla po své jehle a blížila se ke své návštěvě odhodlaná dokončit, co někdo načal.

„Kdo byl ten amatér, který tě nedodělal?“ zeptala se záštiplně.

„Bdící bratrstvo,“ opáčil Raťafák, který si její zájem mylně vyložil. „Bylo jich pět. Dva sem rozsekal, třetího pocuchal, ale jejich šéf mi zapích svý párátko přímo do boku. Tak sem se zdejchnul.“

„Bdící bratrstvo? Budu chtít odškodnění,“ řekla Lištička. „Můj nábytek, moje podlaha. Moji rozrušení pavouci!“

Někteří odrostlejší mrkavci skutečně reagovali a zvědavě se tiskli na stěny terária.

„Sem je varoval,“ pokračoval Raťafák, příliš otupělý zraněním, aby vnímal Lištiččinu vražednou náladu, „že sem člověk velectěnýho pana Ještěra, ať si daj majzla. Dyž ně bodl, jejich kápo mi laskavě sdělil, že na ňákýho Ještěra zvysoka dlabe.“

Lištička, která se chystala odstranit zdroj znečištění milovaného krámku, zaváhala: „Odkdy ty jsi člověk velectěného pána?“ zeptala se žárlivě. „Co si vzpomínám, jsi bezvýznamný zálesák, který nepatří k žádné gildě.“

„To sou loňský sněhy,“ odtušil Raťafák hrdě. „Ještěr umí vocenit vopravdový vodborníky. Dyž sme se loučili, vzal mě stranou a důvěrně mi povídá: Heleď, ty se vyznáš ve městě. Já pám, že vyznám. Von mi vokázal svý vzácný hadříky - ty, co měněj barvu - že takdle nemůže mezi slušný lidi, že potřebujou vopravit. Já pám, to je fakt!“

„Rychleji a stručněji!“

Raťafák neměl rád, když někdo rušil jeho bájení.

„A von že sem jedinej, na koho se může spolehnout,“ zamračil se. „Ať prý mu najdu dílnu schopnou mu zašít jeho kouzelný šaty. Tak sem se v týhle díře zdržel a jak sem dopad,“ lamentoval a ublíženě dodal. „Neměla bys mě zafačovat nebo něco? Jolana by se vo mě postarala.“

„Já nejsem Jolana,“ usekla Lištička. „Ještě jsem se nerozhodla, zda tebou nenakrmit pavouky.“

Zatímco všichni vítali bezpečí města, Záviš zůstal v nebezpečném lese pod záminkou, že jeho Ještěr by mohl způsobit problémy. Lýdie ho ale podezřívala, že mu primitivní život plný adrenalinového vzrušení vyhovuje. Stejné příznaky pozorovala i u barona z Mechového kopce. I on spěchal, aby se vrátil do divokého pohraničí.

Zatímco já se těšila na chvíle klidu a pohody, pomyslela si trpce. Utíkat před monstry nebo s nimi bojovat ji nenaplňovalo. Ovšem, dobrodružství opět zaklepalo na mé dveře!

„Počítám,“ řekla Lištička jedovatě, která s ní názorově souzněla, „že ti, co tě tak odbyli, si nedají pokoj, dokud nebudeš bradou vzhůru. Máš je v patách, co? Loví tě jako škodnou.“

Poslední věc, po které obě toužily, bylo upoutat pozornost sekty, která se zabývala sběrem informací.

„Lištičko, kamarádko!“ zaprosil pobledlý Raťafák. „Já tady vopravdu a dokonale umřu.“

„Taky jsi mohl chcípnout jinde,“ zabručela. „Když tebou ale nakrmím pavouky, zoškliví jako ty.“

Budu muset zakročit já! Jinak Raťafáka nechá osudu!

Než stačila Lýdie přebrat kormidlo, Lištička se otočila na podpatku a odešla do hloubi obchodu pro obvaz.

Může být, že i ona se dokáže slitovat? Nebo jen nechce překazit Závišovy plány?

Pokud se týkalo samotného ošetřování, Lýdie nebyla Světlana, aby se hnala do první pomoci. Zůstala pěkně na pozadí a sledovala všechno jako v kině, od přikládání obvazu až po dávku sedativ, které Lištička aplikovala svou psychoaktivní jehlou do Raťafákovy vystouplé žíly.

„Zavolám bratra Benedikta,“ rozhodla se pak. „Potřebuješ krev a klid na lůžku. Nečekals, že tě nechám spát ve své posteli, že ne?“

Raťafák si ji ospale změřil: „Necejtím se, abych vobsloužil zrzounku. Někdy jindy, holka, jo?“

„Ty jsi neuvěřitelný!“

„Jo, to mi ženský povídaj často,“ souhlasil Raťafák a natáhl se na lavici. „Nevadí, dyž si hodím šlofíka? Sem celej utahanej.“

Protože mladý a nesmělý bratr Benedikt byl jedním z mála, kdo znal její tajemství, stal se prostředníkem mezi ní a chrámem. Světlana díky svému nenadálému vysvěcení na plnohodnotnou chrámovou sestru měla jiné povinnosti.

Alespoň tolik tvrdil velekněz, ale i hloupý by pochopil, že Světlana není v jeho očích důvěryhodný špión - alespoň co se týkalo Lištiččiných záležitostí.

Zatímco Raťafák bezstarostně klimbal a něžně objímal svou sekeru takovým způsobem, že Lýdie měla strach, že si ve spánku usekne špičatý frňák, ona vyšla před krámek, zamkla dveře, vydala se po krvavých kapkách, které za sebou raněný zálesák nechával, a pečlivě je stírala kusem látky.

Strážný, který měl hlídat její krámek, stále ještě řešil potyčku o dvacet metrů dál.

Budu trvat na posílení naší bezpečnosti, pomyslela si nespokojeně. Jaký smysl má uzavřít dohodu s chrámem, když mi do podniku zabloudí chlap od krve a nikdo si ho nevšimne?

Zarazila se nad svou stížností. Nebyla si jistá, zda to byla její nebo Lištiččina myšlenka. Nastává synchronizace? Nebo jsme my dvě našly společné téma, na kterém se shodneme?

Podle Gabrieliny teorie splynutí duší probíhalo hlavně v extrémních podmínkách, ale Lýdie nic takového nepozorovala. Když šlo do tuhého, Lištička si zvykla spoléhat se sama na sebe, nikdy na Lýdii.

Podle Adonise obě duše měly existovat ve společném prostoru, hledat styčné plochy a postupně se otvírat jedna druhé. Jenomže my dvě dobře víme, že jsme každá jiná a navzájem si nevěříme.Vsadím se, že Lištička mne bere jako jízdenku do bezpečnějšího světa.

Lýdii napadlo, že padá do opakující se pasti. Snažím se zavděčit lidem kolem sebe, vyhovět nárokům, které oni ani nevyslovili. Napřed můj otec a jeho Koucký, pak Záviš, nyní Lištička.

„Co tady děláš, holka?“

Ponořená do svých sebestředných myšlenek, zpozorovala příliš pozdě, že se před ní objevila vysoká kožená bota, zašňěrovaná až pod koleno. Do ní byly zastrčené černé volné kalhoty s ozdobným páskem a stříbrnými cvočky, nad nimi pokračovala černá košile s lesklými knoflíky, žlutý šátek kolem krku a fešácký širák. U pasu nosil neznámý kord se zdobenou hruškou. Podle povědomých vzorů poznala, že jde o psychoaktivní předmět.

„Dobré odpoledne, pěkný pane,“ usmála se a vstala. „Jak vidíte, utírám krev před svým krámkem.“

„Proč?“ zeptal se muž chladně. Za ním stáli dva dva chlapi, ozbrojení dlouhými tesáky. Jeden měl ruku ovázanou obvazem, ze kterého prosakovala krev. Docela jistě šlo o členy Bdícího bratrstva, které mělo nevyřízené účty s Raťafákem.

Lištička se okamžitě ujala kormidla.

„Proč? Jsem velice čistotná, pěkný pane,“ odpověděla koketně. „Mám ráda pořádek. Můj krámek je možná malý, ale bez flíčku. Nemáte zájem o homeopatickou medicínu, pěkný pane? Nabízím zaváděcí ceny.“

Jeden z nohsledů se zachechtal: „Homomedicínu prodávají hezcí hošánci, krásko. I když nevypadáš zle, u takových si ani neškrtneš.“

„Ticho, lotře,“ okřikl ho jeho velitel a rozzlobeně se zeptal: „Vypadám jako někdo, kdo kupuje svinstvo pro buzeranty?“

„Máte krásný obličej, pane,“ odpověděla Lištička a upřímně ho hltala očima. „Byla by škoda, kdybyste nabízel svá zadní vrátka.“

Krásný obličej?

Lýdie zkoumavě pozorovala šviháka před sebou. Když si odmyslela ulízané vlasy, ve kterých se leskla želatina, a když nechala stranou jejich havraní čerň, o které by ve svém světě pochybovala, že je přirozená, uvědomila si, že ty rysy odněkud zná. Zejména šedé oči, úzký nos a tenké rty nad výraznou bradou.

Podobá se na Záviše, ovšem bez jizev a přitažlivějšího, uvědomila si. Hra jeho tvář ho vylepšila. Možná by Závišovi prospělo, kdyby si barvil vlasy. V téhle věci musela s Lištičkou souhlasit. Neuškodilo by také, kdyby změnil šatník.

„Homeopatie, pěkný pane, je novinka,“ pokračovala Lištička líbezně a slovo od slova zopakovala předchozí Lýdiinu přednášku.

Nevím, jestli mám obdivovat tvou paměť nebo to, že ty moje nesmysly dokážeš zopakovat s vážnou tváří, pomyslela si Lýdie zahanbeně.

„Zatracené blbosti,“ řekl švihák hrubě a chytil ji za rameno. „Utřela jsi důležitou stopu. Hledáme chlápka, který tu krvácel.“

„Pěkný pane, stojíme u chrámu sladké paní Lady. Lidé tu chodí a krvácí nebo zvrací, někdy i hůř. Jsem zodpovědná za prostor před svým krámkem. Také bych byla raději, kdybych nemusela uklízet cizí nadělení.“

„Hm!“

Švihák v černém sáhl do kapsy a vytáhl odsud stříbrný tolar, se kterým si významně pohrával.

„Doufám, že budeš stejně upovídaná, až se tě na něco zeptám,“ řekl. „Ale běda ti, jestli zkusíš lhát.“