Kdo by nechtěl být jako já?

„Když jsem vás pozoroval ve vstupní hale,“ vykládal Snížek, „všiml jsem si, jak vás překvapila přítomnost virtuálních avatarů. Tady pan ředitel,“ ukázal na Medarda, „nenosí chytrou čelenku, takže byl zákonitě překvapený.“

Snížek se blaženě zasmál při té vzpomínce. „Nic ve zlém, ale kdybychom měli dovolené sdílet na sociálních sítích, měli bychom virální videa raz dva.“

„Jsem rád, že jsem vás pobavil,“ ucedil Medard důstojně a přidal se do ligy těch, kteří Snížkovi odmítali tykat.

Poradce se nemohl přestat smát.

„Promiňte, pane řediteli, ale nemůžu si pomoct…“

Je zdrogovaný? Zaměstnanec korporace? V pracovní době? Záviš měl dojem, že Snížek vykazuje určité příznaky, ale nebyl si jistý. V každém případě se přivinul k Lýdii a něžně jí přitiskl paže k tělu.

„Klid,“ zašeptal jí do ucha. „Jsme tady, abychom pozorovali, ne abychom hodnotili.“

Jako obvykle, když se jeden z nich druhého dotkl, Lýdie se napjala jako luk. Podobně reagoval i on, takže si neměli co vyčítat. Když ale porovnával své hrubé zjizvené ruce s její bezchybnou pletí, chápal, proč se Gabriela i malá víla tvářily tak zděšeně, když s Lýdií hráli svou malou hru na lásku. Možná bych se měl té odporné připomínky zbavit, pomyslel si.

„To tajemství,“ připomněl hlasitě.

„Ach ano! Po celém světě stojí budovy jako ta naše. V každé z nich se nachází systém NT-vysílačů a proto nepotřebujete chytrou čelenku, abyste se připojili do virtuálního světa.“

„Aha,“ poznamenala malá víla zklamaně.

„Také vás varuji,“ pokračoval Snížek s nepatřičným úsměvem, který jako by napovídal, že své varování nemyslí vážně. „V přítomnosti NT-vysílačů se snadněji projeví vliv samotné Hry.“

„Jako například?“

„Jako například nedávná zkušenost slečny Krajcarové. Budova je vysílač i přijímač. Zaznamenali jsme mimořádné spojení v okolí, když došlo k vašemu souboji. Buďte, prosím, všichni opatrní. Zatímco vaše herní postavy nejsou právně zodpovědné, vy jste. Bylo by krajně nepříjemné, kdybyste svou soupeřku uškrtila, slečno Krajcarová.“

Lýdie se schoulila, jako by dostala ránu, ale chladně opáčila: „Nedělejte si starosti. Vím, co dělám.“

„Centrály, jak hlavním budovám říkáme, jsou pro Hráče nepostradatelné,“ pokračoval Snížek a upíjel čaj, do kterého si bezostyšně hodil dvě tabletky, ve kterých rozhodně nebylo sladidlo. „Nabízíme zde aukční místnost, znalostní databázi a v neposlední řadě i ochranu před informačním embargem.“

„Co to je?“

„Jak víte, sdílení dat ze Hry je omezeno zákonem. Existuje ovšem výjimka. Hovoří-li Hráč s Hráčem, toto omezení neplatí. Mimochodem, všimli jste si hesla nad vstupní branou?“

„Ať vstoupí, kdo smí vstoupit?“

„Ano.“

„Některým se naše motto zdá s odpuštěním pitomé.“

„Nepovídejte,“ zamumlal Medard.

„Přitom má hluboký význam. Zasvěceným stačí jen napovědět. Vsadím se, že vy jste na to kápli hned.“

Jako vždy, když byl s rozumem v koncích, Medard se tázavě podíval na Záviše. Ten se nenechal vyvést z míry.

„Porovnáme si noty,“ řekl klidně. „Domníváme se, že je to tak, že…“

Významně nedokončil a Snížek bez váhání skočil do nachystané pasti.

„Přesně tak. Do Centrály smí vstoupit jen Hráči. Nikdo jiný. Proto si tady nemusíte dávat pozor na jazyk.“

„To bylo laciné,“ zamumlala Lýdie, ale nahlas řekla: „Vy jste také jeden z nás, pane Radorade?“

Snížkův úsměv povadl. „Svým způsobem ano.“

„Svým způsobem?“

„Ano, svým způsobem,“ potvrdil Snížek a dál nehodlal nic rozvádět. Pod tlakem šesti pohledů neochotně dodal: „Nebudete rozumět, když vám vysvětlím, co je Svět a jeho podsvěty. Víc vám nesmím prozradit. V každém případě, zde v budově jste v bezpečí. Můžete si vyměňovat nebo prodávat poznatky s kýmkoliv uznáte za vhodné. Nenarazíte na nikoho, kdo by nebyl Hráč.“

„A vy jste nám přidělený poradce?“

„Ano.“

„Pak prosím raďte,“ vybídl ho Záviš. „Musí vám být jasné, že jsme se z oficiálních míst moc nedozvěděli.“

„Stejně jako se nedozvíte od mne.“

„Pak mi uniká, proč jsme tady. Nepřišli jsme sem vypít si čaj. Nebo snad ano?“

„Smysl vaší přítomnost zde je seznámit se se mnou. Je to ochutnávka služeb, které jsou pro naše zákazníky dále placené.“

„Za co vám máme platit?“ zabručel Medard. „Kolik si berete na hodinu?“

„Deset tisíc korun.“

„Cože?“

Medard vyprskl čaj.

„Deset tisíc,“ opakoval rozhořčeně. „To je rozpočet mé rodiny na týden! Jsem zvědavý, jak nás chcete přesvědčit, že si ty peníze zasloužíte, pane Radorade.“

„Na rozdíl od vás, pane řediteli,“ usmál se Snížek rozostřeně, „mám přístup k vašim statistikám, včetně vašeho Herního skóre. Vaše kompatibilita, pane řediteli, kulhá za vašimi zaměstnanci. Proto bych vám doporučoval mé služby nepodceňovat.“

„Zaměstnanci?“ zeptala se Gabriela. „Proč říkáš Medardovi pane řediteli, Snížku?“

Pak zaváhala: „Nebo víš co! Zapomeň, že jsem se ptala. Ty jsi přece poradce pro firmy. Jinak není důvod, abychom tady byli.“

S těmi slovy se stáhla do pozadí, jako by si uvědomila, že je její otázka zbytečná.

Protože ne každý chápal tak rychle jako ona, Záviš mávl rukou a prohlásil: „Vysvětlím později. Nejde o nic důležitého.“

Ne každý sdílel jeho názor.

„To je pikantní!“ zatleskal Snížek, když zaznamenal jejich užaslé pohledy. „Vy opravdu netušíte, že spadáte pod soukromou společnost? Museli jste přece podepsat souhlas se založením a vkladem svých podílů.“

„Posuňme se dál. Oni podepsali a ty podíly vložili,“ podotkl Záviš chladně. „Nikdo nikomu nic nedluží.“

Ve skutečnosti podíly za Medarda, Gabrielu a sourozence Trojákovi zaplatil ze svého. Pouze Lýdie věděla o Šesti společnících a to jen proto, že jako stříbrná by nikdy zakládací smlouvu nepodepsala, pokud by si dokument řádně nepročetla, zasnoubená nebo ne.

Zbytek osazenstva projevil trestuhodnou nedbalost, na kterou je hodlal upozornit později - samozřejmě až tehdy, kdy ji nepotřeboval zneužít.

Malá víla, když zjistila, že je její majitel v úzkých, vytáhla velký pergamen, na který napsala tak, aby si ho mohli přečíst jen oni.

Přestaňte se tvářit nejapně! Velehradský vás podvedl. Připomínám, vy jelimánci, že ne poprvé! Už jste si mohli zvyknout!

Takové sdělení nevzbuzovalo důvěru a Záviš by nejraději svou pomocnici opět zaplácl, ale k jeho překvapení se Světlana zasmála a mrkla jeho směrem. Juraj s Medardem sice váhali, ale nic nenamítali.

Jediný Stínošlápek rozpačitě přešlapoval a pouze Lýdie věděla, zda se stydí za malou vílu, Záviše nebo svět obecně.

„Tak tedy pokračujme,“ načal Medard neobratně. „Jako, ehm, ředitel společnosti chci vědět, proč vám platit tu nekřesťanskou sumu, pane Radorade? Co mi podle vás schází?“

„Než začnu, pane řediteli, odbočím. Víte, jaký je rozdíl mezi afinitou a kompatibilitou ve Hře?“

„Ne,“ řekl krátce Medard, který začínal ztrácet trpělivost. Snížek patřil k tomu nešťastnému druhu lidí, kteří mají pocit duševní převahy, když vědí, co jiní nevědí.

„Kompatibilita určuje schopnost sžít se s Herní postavou. Afinita je vztah mezi Hráčem a organickým rozhraním.“

Když nikdo nereagoval, Snížek se zklamaně zeptal: „Nechcete vědět, co se myslí organickým rozhraním?“

„Ne.“

„Já myslím, že s ním ztrácíme čas,“ ozvala se Gabriela divadelním šeptem. „Od matky se dozvíme víc a přesněji.“

Baronka Sylvie byla skutečně zdrojem cenných informací. Tajemné organické rozhraní nebylo ničím jiným než vnitřním plamenem.

Z té malé by byl báječný potížista, pomyslel si Záviš pochvalně. Nakonec není na škodu, že se nám Snížek sjíždí před očima. Jen pojď, rajcovní hošánku, dokaž nám, že jsi chytřejší než my.

Samotná existence Alibaby Radorada byla nepřímým potvrzením několika jeho teorií. Díky pečlivému vymývání mozků plasťáci věřili, že zaměstnanci korporací jsou něco jako nadlidé, do mrtě výkonní a bezchybní. Ve skutečnosti se většina z nich rekrutovala ze snaživého průměru jako byl Jakub Lízal.

Sotva se v korporaci zabydleli, nabyli dojmu, že se stali polobohy. Kdyby jimi ale byli, neměl by Záviš se svou živností takový úspěch. Tvrdí, nebojácní a cílevědomí stříbronosové jako Xantipa Millerová se vyskytovali málokdy.

Ovšem, Alibaba Radorad byl zjevně neschopný. Platit mu konzultační poplatek by bylo ztrátou peněz i času. Z toho Záviš usuzoval, že role Snížka se podobá roli informačního embarga, totiž zdržet tempo porozumění Hře a získat náskok před ostatními pro Herní Centrum.

Líbí se mi ta teorie s mimozemšťany, poznamenal směrem k malé víle. Ta si pohrdavě odfrkla.

„Dovolte mi vám pomoct, pane řediteli,“ naléhal Snížek na Medarda. „Vaše kompatibilita je důležitý ukazatel. Musíte se snažit ho zvýšit. Vy a vaše postava se navzájem doplňujete a potřebujete.“

„Tak to prr!“ ozvala se uraženě Světlana. „K čemu já potřebuji unylou kopretinu? Kdybych chtěla snášet upjatou hysterku, zůstala jsem s matkou.“

Snížka její výpad nevyvedl z míry.

„Třeba má kvality, které jste ještě neobjevila, slečno Trojáková,“ podotkl.

„Pochybuji.“

„Kdybyste studovali východní filosofie, pochopili byste, že všichni máme svou cenu a význam. Neučí Buddha, že vše, co jsme, je výsledkem našich myšlenek?“

„A neučí také, abys nemluvil, pokud tvá slova nejsou lepší než ticho?“ odsekla Světlana. „Kdybych měla na výběr, v životě bych si svou kopretinu nevybrala. Je to pitomá nána.“

„Omyl, veliký omyl!“

Snížek se majestátně rozmáchl a málem spadl na zem.

„Začíná mi připomínat černého Ježíše,“ zamumlala Lýdie.

„Ano?“ zeptal se Záviš s nadějí, že se probouzí její smysl pro humor.¨

„Ano,“ zavrčela. „Už ho zbývá jen ukřižovat!“

„Jaký omyl, Snížku?“ zeptal se raději nahlas.

„Vy máte dojem, že Hráč si vybírá postavu. To je omyl. Postava si vybírá Hráče. Je to prosté! Kopretina slečny Trojákové možná touží být jako slečna Trojáková.“

„Ani se jí nedivím,“ odpověděla Světlana spokojeně. „Kdo by nechtěl být jako já?“

„Ona nežertuje,“ upozornil je Juraj. „Slovo skromná nemá ve slovníku.“

„Navíc, pane řediteli,“ pokračoval Snížek k Medardovi, „vám nezbývá moc času. Součástí vašich složek jsou i zdravotní záznamy. Množí se vám v těle kmeny VIUR.“

Medard zbledl, jak se jeho nejhorší obavy potvrdily.

„Nesmysl,“ ohradil se a zoufale je přejel pohledem. „Musíte mi věřit! Nikdy jsem se necítil tak skvěle. Nemám ani rýmu.“