Lidé věří, čemu chtějí věřit!

Když objednával e-taxi, aby se dostal na adresu, kterou od Světlany dostal, Záviš v duchu blahořečil své šťastné hvězdě. V jeho povaze byla rozhodnost, která neměla co dělat s dobrým srdcem. Pokud se měla Hra stát základem jeho budoucnosti a pokud byl počet Hráčů omezený nejen schopností dostat se do Hry, ale i v ní zůstat, pak byl odhodlaný pohnout nebem i peklem, aby tři studenty získal do svého týmu.

„Co se stalo?“ zeptal se zvědavě Medard, když nastupoval do vozu.

„Vzpomínáš si na ta děcka, které jsme spolu potkali?“

„Ano. Myslíš, že se dostali dovnitř?“

„Nevím. Ale mají potíže.“

„S kým jsi mluvil?“

„S tou blondýnkou, Světlanou.“

„Jaké mají potíže? Neříkej mi…“

Z nevyřčené otázky bylo zřejmé, kam se ubírala Medardova fantazie. Pro čtyřicetiletého rodinného muže zůstávala Světlana a spol dětmi, které je potřeba chránit. Jejich přítomnost ve Hře, s jejími temnými nástrahami, byla nepřijatelná pro konvenční mozek. Sám Záviš předsudky netrpěl, protože jako náctiletý prošel hrůzami, vedle kterých byl přerostlý mamut roztomilým rozptýlením.

Od chvíle, co jsem potkal Gabrielu, pomyslel si, se mi vrací spousta nepříjemných vzpomínek.

„Řekl bych, že jde o rodinné drama,“ podotkl. „Světlana mi něco málo naznačila. V telefonu jsem slyšel hádku.“

„Aha. Ale je moudré se míchat do rodinných záležitostí cizích lidí?“ optal se Medard váhavě.

Žít a nechat žít, pomyslel si Záviš. Medard trpí představou, že když nebude nebude obtěžovat druhé, ti druzí mu oplatí stejnou mincí.

„Ta děcka mají potenciál. Pokud jsou uvnitř, musíme je zajistit jako první.“

„Zajistit?“

Záviš se usmál a poplácal Medarda po rameni.

„Dostat, ulovit, zaháčkovat,“ vysvětlil. „Proč myslíš, že tě Koucký tak vychvaloval? Kdybys nepatřil na stranu Lýdie, sbalil by tě jako pěknou holku.“

„Všiml jsem si, že jsem na něj udělal dojem,“ řekl Medard s kapkou marnivé hrdosti. „Ale ta děcka nesmí do Hry. Ne potom, co jste tam zažili vy dva,“ dodal a sebe skromně vynechal.

Nesmí?

Záviš si vybavil rozhovor se Světlanou. Netrval její otec, že nesmí do Herního Centra?? Proč? V době, kdy se zástupy zoufale snažili dostat dovnitř, Troják starší měl na věc jiný názor. Pokud neměl zákulisní informace, pak jediným vysvětlením zůstávalo, že se stal Hráčem a vůbec se mu nelíbilo, co následovalo.

„Stop! Stop! Zastavit! Okamžitě!“ vykřikl náhle Medard neobvykle rozhodným hlasem a klepal na plastovou zástěnu mezi doprovodným řidičem a sekcí pro pasažéry. Člověk, který neviděl důvod pro tak dramatické zastavení, nereagoval, ale jeho umělá inteligence dupla na brzdy s vehemencí strojvůdce bránícího vlakové katastrofě.

Vpřed vymrštěný Záviš, kterému situace připomněla nácvik přepadení vozidla z dob, kdy sloužil v armádě, se vykutálel z vozu a sledoval okolí, přikrčený za předním kolem.

„Co blázníš?“ zeptal se ho zmateně Medard, když také vyběhl na ulici, vyděšený Závišovou reakcí.

„Já? Ty mi řekni, co se děje.“

„Myslím, že jsem zahlédl Gabrielu Márovou, jak jde po ulici,“ vysvětlil Medard a rozpačitě si prohrabával plnovous. „Možná jsem všechny zbytečně vylekal. Omlouvám se.“

„V pořádku. Naprosto v pořádku… Počkejte tady!“ Záviš křikl na řidiče a vydal se postavou černovlásky, která se zkroušeně ploužila po chodníku a táhla za sebou dva obří kufry.

„Gabrielo! Gabrielo!“

Když se dívka mátožně ohlédla, aby zjistila, kdo na ni volá, Záviš si všiml, že jí po tváři tečou slzy. Podle všeho se oblékala ve spěchu, protože působila neupraveným dojmem, s košilí napůl zastrčenou v kalhotách a rozvázanou tkaničkou na pravé botě.

Ale sotva poznala Záviše, napřímila se a věrná zásadám společnosti, která výbuchy emocí nepřijímala laskavě, předstírala, že se nic nestalo.

„Pane Velehradský,“ zamumlala. „To je ale náhoda.“

„Žádná náhoda,“ ujistil ji Záviš. „Takže tě Trojákovi vykopli? Už žádné předstírání, že budeš milovaná adoptivní dcera?“

„Šla jsem sama, nic jiného jsem nemohla čekat,“ odvětila dívka upjatě. „Paní Trojáková byla u toho, když nám doručovali NT-vysílače a žalovala manželovi. Světlana s Jurajem se ještě hádají s otcem.“

„Máš kam jít?“

„Přemýšlela jsem, že bych zkusila univerzitu. Jsem studentka se stipendiem. Ale koleje budou touhle dobou už plné.“

„Soukromý byt si nemůžeš dovolit?“

„Snad nějakou díru, kde se nás bude mačkat pět v jednom pokoji,“ pokrčila rameny. Pod nonšalantním pózou vystupovala hrůza z budoucnosti.

Je to jen mladá vyděšená holka, uvědomil si Záviš. Není její vina, že se podobá na postavu z mé osobní historie.

„NT-vysílač ti zůstal?“ zeptal se.

„Ano, samozřejmě. Nemohla jsem si dovolit ho tam nechat. Smějte se nebo ne, ale je to má rodinné stříbro. Nic cennějšího u sebe nemám.“

Jaké stříbro? Proč mluví o rodině? Jde o projev nevědomí? Opravdu věřila, že ji Trojákovi adoptují?

„Ani jsme se nepřihlásili,“ pokračovala trpce, „ale pan Troják mne obvinil, že jsem jeho děti vystavila hroznému nebezpečí. Byl vzteky bez sebe.“

„Nevíš proč?“

„Ne. Jen na mne křičel, že mi jasně zakázal se o Hru zajímat. Nemohla jsem mu vysvětlit, že jít do centra byl Světlanin nápad. Stejně by mi nevěřil. Nevěřil dokonce Světlaně, když se mu přiznala a chtěla vzít všechno na sebe. I Juraj mu to dosvědčil.“

„Lidé věří, čemu chtějí věřit,“ poznamenal Záviš, když si všiml, že kromě ublíženého výrazu má Gabriela v sobě cosi zmateného, jako by nedokázala pochopit, že se zuřivý zápal Trojáka staršího nezhroutil pod tíhou argumentů.

„Dej sem ty kufry,“ dodal pak. „Vzadu mám taxíka.“

Ucukla stranou, celá ostražitá.

„Proč byste mi pomáhal?“ zeptala se podezřívavě.

„Třeba jsem další v řadě zájemců o adopci mladé nadané dcery,“ ušklíbl se Záviš. Když si všiml, jak se napnula, jen zavrtěl hlavou.

„Žádný strach, moje malá Gabrielo. Tamhle stojí pan Mechový, vrozený útlocit, který by nikdy nedovolil, abych si z tebe udělal konkubínu. Mám pro tebe obchodní návrh. Chceš ho slyšet?“

„Nejsem v pozici, abych poslouchala obchodní návrhy,“ namítla tiše, ale důrazně. „Pan Troják mi obchodní návrhy dělal každý druhý den. Kdybych je chtěla přijmout, nestála bych s kufry na ulici.“

„Jsi si jistá, že mluvíme o tomtéž?“

„Co můžu vědět? Uniká mi, jak jste mne našel. Sotva mne vyhodí, objevíte se vy. Sledoval jste mne?“

„Vůbec ne! Ale vůbec ne!“

To k nim doklusal Medard, kterému stačilo sto metrů běhu, aby v obličeji zrudl jako řepa. Nyní sotva popadal dech a přerývavě vysvětloval: „Na ulici jsem tě uviděl já. Byli jsme na cestě za Světlanou.“

„Vrozený útlocit dorazil?“ zeptala se Gabriela drobet posměšně. „Jenomže, pane Mechový, vy nemáte důvod spěchat za Světlanou. Proč byste se vy dva měli o ni nebo mne zajímat? Jedno náhodné setkání z nás přátelé neudělá. Proč by zrovna vám měla Světlana volat?“

Záviš mohl celou věc přijatelně vysvětlit, ale rozhodl se, že ustoupí a bude své možné společníky sledovat. Jak se dalo čekat, v souboji mezi těžkopádnou důstojností a ostrým důvtipem měla Gabriela navrch.

To je její slabá stránka, napadlo ho, když poslouchal, jak dívka cupuje Medardovu obhajobu na marné kousky. Je jako má malá víla. Musí vítězit za každou cenu. Sotva se divit, že jí Světlanina matka nechtěla v domě. Kdyby mlčela, dozvěděla by se víc.

Nakonec Medardova neústupná poctivost Gabrielu přesvědčila - i když jí vousáč neuměl dát jediný rozumný důvod, aby tak udělala.

„Takže pouhá náhoda?“ obrátila se váhavě na Záviše.

Dostalo se jí ještěřího ušklíbnutí, které tolik iritovalo Lýdii.

„Neměla bys věřit na náhody,“ Záviš odsekl a popadl její dva kufry. „Jsme tady, abychom ti dali obchodní návrh. Stálo mne dost času, abych vás tři našel, takže nebudu předstírat, že mi tě seslala sama Prozřetelnost.“

„Nepůjdu s vámi,“ zavrčela Gabriela neústupně.

„Samozřejmě, že s námi nepůjdeš. Nastoupíš do taxíku a ten tě zaveze na univerzitu, kde půjdeš do Ústavu pro výzkum pokročilých technologií. Tam se o tebe postará jedna moc milá stříbrná dáma. My půjdeme dál pěšky.“

„Cože?“

„Nemám zájem jen o tebe. Chci i ty druhé dva.“

I když Gabriela neměla Medardův sklon k ukvapeným závěrům, stejně ji jeho prohlášení šokovalo.

„K čemu?“ zeptala se ostře. „Do čeho je chcete zatáhnout? Oni nejsou jako já - sirotci bez zastání. Oni mají rodiče a jejich otec je známá osobnost.“

„Chceš za ně orodovat? Bránit je?“ zeptal se Záviš pobaveně. „Nevím, co si představuješ, ale nechystám se jim ublížit - alespoň ne tak, jak si myslíš.“

„Takže jim ublížíte jinak?“

„Obávám se, že ano. Zeptej se Medarda, jestli mi nevěříš.“

„Je to pravda, pane Mechový?“

Medard se zatvářil, jako by kousl do šťovíku. „Asi bych to neměl říkat,“ zadíval se pátravě na Záviše, „ale ano, ten obchodní návrh obsahuje nebezpečí. Ale také příležitost,“ dodal vítězoslavně, zřejmě osvícený Kouckého slovy, aby pak brilantně završil Lýdiinou douškou: „Když můžu já, můžeš i ty. Jsi mnohem chytřejší než já. Ve Hře se neztratíš.“

„Tím jsi to pokazil,“ napomenul ho Záviš. „O Hře nesmíš mluvit na veřejnosti. Kde máš jistotu, že je Gabriela opravdu uvnitř? Viděl jsi snad její NT-vysílač?“

„Aha. Omlouvám se.“

„Jde o Hru?“ zeptala se Gabriela užasle. „Stopujete nás kvůli pitomé Hře?“

„Sama jsi řekla, že NT-vysílač je tvé rodinné stříbro. Nastal čas ho zpeněžit. Nebo jsi vážně čekala, že tě hodlám adoptovat?

„Už chápu. Proto jste se po duelu nechal tak lehce přesvědčit. Hned mi přišlo, že nejste typ, který by pomáhal z čirého altruismu. Plánoval jste všechno od samého začátku.“

Tentokrát nemluvila rozhořčeně, ale se zjevným obdivem.

„Pleteš se,“ pospíšil si Medard, další oběť chladnokrevné manipulace. „Záviš je dobrý člověk.“

Černovláska mu věnovala napůl pohrdavý, napůl soucitný pohled, kterým naznačoval: „No jistě, ty máš co povídat.“

„Alespoň si rozumíme,“ uzavřel Záviš a ukázal na otevřené dveře vozu. „Nasedneš nebo ne?“

Zaváhala a zeptala se: „Je Hra opravdu tak děsivá, jak tvrdí pan Troják?“

„Ještě horší,“ řekl Záviš bez mrknutí oka. „I stříbrní se do ní nechtějí vrátit.“

„To byl docela laciný trik,“ odtušila Gabriela a nasedla dovnitř. „Doufáte, že jsem naivní nána, která chce světu dokázat, že je lepší než ostatní. Pojedu, ale nic jsem nepodepsala. Tak si nestěžujte, když spláčete nad výdělkem.“

„Jsi báječně bystrá.“

Ke své škodě, napadlo Záviše v duchu.

Sotva zmizela v dálce, pokynul Medardovi, aby ho následoval. „Už nejsme daleko od domu Trojákových. Za pět minut jsme tam.“

„Počkej, počkej. Opravdu to byl trik?“ zeptal se Medard užasle. „Vždyť jsi jí řekl pravdu.“

„Jsem apoštol pravdomluvnosti. Proto je ta holka v pasti. Nic není snadnějšího než přesvědčit člověka, který uvažuje racionálně. Jak myslíš, že se rozhodne?“

„Nemám zdání. Jak?“

Při vzpomínce na Gabrielin shovívavý pohled, Záviš blahořečil nebesům, že je Medard tak dojemně nedůvtipný. Poplácal ho po rameni a pomyslel si: Jako ty, můj drahý příteli. Rozhodne se jako ty a Lýdie. Nikdy jste neměli na výběr.