Ta holka mi je povědomá!

Zatímco se prodírali lesem, na kterém bylo roztomilé jen jeho jméno, Záviš se marně snažil rozluštit, zda cestu k ztroskotané lodi zná jeho lidská nebo ještěří paměť. Pokud ta první, pak by se vyjasnilo, odkud se zde vzal - možná byl jediným pasažérem, který přežil, a jeho herní příběh zahrnoval ztrátu paměti, utrpěnou nárazem. Alespoň takto by mohla začínat běžná virtuální hra.

Pokud šlo o paměť ještěra, pak se nabízela otázka, jak by ještěr dokázal poznat, co je to létající loď? Ještěr spoléhal primitivní inteligenci, zatímco koncept létající lodi musel být za hranicemi zvířecího chápaní. I Záviš sám měl potíže přijmout existenci létající lodě ve světa, ve kterém se zdálo všechno podléhla přirozeným fyzikálním zákonům. Přesto ze vzpomínek věděl, že narazí na ztroskotanou plachetnici, která spadla z nebe.

Byl bych raději, kdyby věděl, na čem jsem, pomyslel si. Realita se ve Hře míchala s fantazií. Když se Záviš škrábl o trnitý keř, ucítil bolest. Ale vzápětí pozoroval, jak se zarudlá poranění hojí, léčená hřejivým působením vnitřního plamene.

Ať Jolana říká cokoliv, pokud tohle nejsou čáry, tak sním svoje smrduté ponožky.

Nesourodost Hry Záviše děsila. Velice dobře si uvědomoval, že pokud se dostal do Světa, kterému vládne pseudovědecký žargon a nevysvětlitelné síly, pak se dostal noční můry, kde nic nebude dávat smysl.

Ovšem žádná virtuální realita, ve které se kdy octl, neuměla simulovat skutečnost, jako to dokázala Hra. Svým způsobem byla Hra skutečnější než skutečnost, protože díky vnitřnímu plameni dokázal vnímat více a podrobněji.

„Je to ještě daleko, ctěný pane Záviši?“ optala se ho vyčerpaná Jolana po čtyřhodinovém pochodu, který vedl po zvířecích stezkách, vysokou trávou, polomy - a zejména celou řadou nepřátelských stvoření, od mrákotných varanů až po pozoruhodné zakrslé medvědy.

Jejich skupina odpočívala na místě, kde je napadla smečka štěkajících šelem, zařazená Velitelem mezi lesní psovce. Byla to agresivní stvoření velká jako kólie, ale podobná na přerostlou lišku. O nich mu Jolana vysvětlila, že se při lovu dorozumívají formou slabé telepatii.

Telepatie? Záblesky psychotroniky? Záviš v duchu lomil rukama a zapřísahal se, že na zdravý rozum zde nebude spoléhat.

„Náš cíl není daleko,“ odpověděl, když přebíral svůj podíl paměťových krystalů a rudých kamenů od Velitele. „Ale naším tempem tam dorazíme za několik hodin.“

„Několik hodin peklem,“ zaúpěla Jolana. „Potřebuju povzbudit.“

Z vaku vytáhla malý rudý kámen a rozdrtila ho v malém moždíři na prach; ten nasypala do čutory spolu s neznámým bílou látkou, která vypadala jako moučkový cukr. Když obsah čutory protřepala, opatrně se napila a chytila se za břicho.

„Co je to?“ zeptal se Záviš zvědavě. „Myslel jsem, že rudé kameny člověku neprospívají.“

„Řešení z nouze,“ odpověděla. „Žádný strach. Přidala jsem inhibitor, který brání prudkému vstřebání energie z rudého kamene. Chcete také?“

Inhibitor? Proč ne sušené mločí nohy nebo drcená netopýří křídla? ušklíbl se Záviš.

Pak přijal čutoru a když se napil, ucítil, jak se jeho vnitřní plamen rozhořívá a odstraňuje únavu z bolavých svalů.

„Výborná medicína,“ vydechl.

„Vám nic nedělá?“ zeptala se Jolana užasle. „Mne pálí jako čert. Učili nás, že do výsledného lektvaru se přidává chladící složka a analgetika, aby byl výsledek snesitelný.“

„Opravdu?“

Záviš nabídl čutoru Němému a sledoval jeho reakce, aby se ujistil, že Jolana není přecitlivělá. Ale i Němý, přes svou stoickou náturu, nesnesl nápoj o nic lépe.

„Musíte mít žaludek z oceli, ctěný pane,“ poznamenal obdivně Velitel. „Tenhle dryák by odrovnal i slona.“

Nebo stačí mít žaludek ještěra, pomyslel si Záviš. Už si stačil všimnout, že mezi ním a skupinou zálesáků existují zřetelné rozdíly, které nelze vysvětlit pouze lepším vybavením. Místy si připadám jako jiný živočišný druh.

„Půjdeme dál, ctěný pane?“ zeptal se Velitel váhavě.

Takhle hluboko v Lese roztomilých kulíšků neměla skupina tří zálesáků šanci na přežití. Jen díky Závišovi a jeho ještěřím smyslům a zděděné paměti se dokázala vyhnout řadě nebezpečných situací.

„Půjdeme dál.“

Záviš neměl důvod nepokračovat. Nenarazili na nic, co by jeho dokázalo ohrozit, takže vnímal své šance jinak než zálesáci.

Opět vyrazili na pochod. Když se blížili místu, kde doufali, že najdou létající loď, Záviš nařídil další přestávku. Po několika šarvátkých s lesními dravci, Jolana už mlela z posledního, opírala se o svou berli jako válečný invalida. Tentokrát ji ale Velitel nenapomínal, naopak se lačně napil z čutory s rozdrceným rudým kamenem.

„Omlouvám se, ctěný pane,“ zamumlal. „Jen vás zdržujeme.“

Jinými slovy, pomyslel si Záviš, chtějí vědět, zda je nehodlám opustit. Nejspíše nechápou, proč s nimi ztrácím čas.

„Také jsem unavený,“ zalhal. „Ale jsme skoro u cíle. V každém případě,“ dodal přísně, „spolu jsme sem přišli a spolu také odejdeme.“

Ne, nejsem bezcitná zrůda, která vás nechá na holičkách, doplnil v duchu. Trochu ho zarazilo, že zálesáci od něj čekají jen nejhorší, a děsil se, jak společnost ve Hře funguje. Venku nebo uvnitř, sotva si pomůžu. Nevím, proč jsem čekal mírumilovnou utopii.

„Děkujeme, ctěný pane,“ zamumlal Velitel. „Můžete se na nás spolehnout.“

Mám to brát jako přísahu věrnosti?

„Velmi dobře,“ řekl Záviš nahlas. „Myslíš, Veliteli, že můžeme narazit na vaši konkurenci?“

„Těžko říct, ctěný pane. Takhle hluboko si žádná gilda netroufá. Kdybych já byl na jejich místě, dávno bych se otočil a zmizel odtud.“

V té chvíli, jako na popření velitelových slov, se ozval vzdálený křik a výbuchy. Zablesklo se a na obloze se objevil sloup modrého světla.

„K zemi,“ zavelel Záviš a sám se příkladně svalil na zem, aby se odkutálel pod kmen silného dubu.

„Konkurence?“ zeptal se tiše.

„Ne, ctěný pane. Takové vybavení naše gildy nemají.“

„Co to bylo?“

„Ty výbuchy? Nejspíš energetické granáty. A ten zbytek?“ Velitel pokrčil rameny. „Nemám tušení. Nic, co bych mohl znát.“

„V každém případě nejsme daleko,“ přikývl Záviš. „Posuneme se opatrně vpřed. Kryjte se a udržujte desetimetrové rozestupy tak, abyste viděli na toho před sebou. Já první, pak Němý, Jolana a nakonec Velitel. V případě problémů se okamžitě stahujeme. Nezapomínejte kontrolovat křídla.“

„Křídla?“ zašeptala Jolana zmateně.

„Levou a pravou stranu,“ objasnil Záviš. „Velitel bude krýt náš případný ústup.“

Pak se pochybovačně zadíval na luky obou mužů. V hustém lesním porostu se jejich účinnost vytrácela.

…

Mezi vyvrácenými stromy ležela spadená létající loď. Vypadala jako luxusní plachetnice, bohatě zdobená vyřezáváním a obrovskými krystaly - ztělesnění odvážné představivosti malíře, který nedbá na fyziku. Ani jeden z jejích tří stěžnů nevydržel pád a v jejím pravoboku zela černá díra jakoby vykousnutá gigantickým netvorem.

Pod vrakem se ukrývali muž v uniformě vojáka a žena oblečená v šatech, které více než cokoliv připomínaly oblečení komorné. Voják krvácel z několik ran, z boku mu trčel opeřený šíp, přesto ale neúnavně střílel ze dvou kuší, které mu komorná neohrabaně natahovala pomocí kladkového mechanismu.

Mýtina před nimi byla vypálená po výbuších a mezi ohořelými větvemi se nacházely šaty a zbraně útočníků, kteří tam pravděpodobně zemřeli, soudě podle rozházených rudých kamenů a paměťových krystalů.

Útočníci, ne nepodobní na Velitelovu skupinu zálesáků, se drželi za stromy, mimo dosah granátů, a posílali jeden šíp za druhý, zatímco část z nich se pokoušela obejít obránce zezadu.

„Přestaňte!“ zakřičel jeden z útočníků, muž se sudovitou postavou a hrubou neoholenou tváří. „Co to děláte? Jsme z gildy Čtveráci a přišli jsme vám na pomoc. Nemáme nepřátelské úmysly.“

„A já vám znovu opakuju, že pomoc nepotřebujeme,“ zakřičel voják. „Řekl jsem vám, ať táhnete, že naše posila je už na cestě. Varovali jsme vás, ať se nepřibližujete.“

„Zabili jste pět našich lidí!“

„Přesně jak jsme slíbili,“ zavrčel pochmurně voják. „Tato létající loď je majetkem vysoce postavené osoby. Kmáni jako vy u ní nemají co dělat.“

„Bez nás v lese nepřežijete, kamaráde. Co takhle se dohodnout? Jsem gildovní vicemistr Prudil a mám pověst chlapa, který drží slovo.“

„Nemáme na čem se dohodnout. K lodi se dostanete jen přes mou mrtvolu.“

Záviš, který scénu pozoroval, ukrytý pod hustým křovím, se obrátil na Němého. „Gilda Čtveráci?“ zašeptal tázavě. „Hodní kluci?“

Němý se jen ušklíbl a ukázal palcem k zemi. Pak, snad proto, že neměl své gesto za dostatečně výmluvné, si přejel palcem pod bradou.

Hrdlořezové, dovtípil se Záviš. Nejspíše konkurence, o které mluvil Velitel.

I hloupý by poznal, že vicemistr Prudil hraje o čas, aby mohl vojákovi vpadnout do zad.

Záviš náhle nevěděl, jak pokračovat. I kdyby se přidal na stranu obránců, musel by nejen zabít členy Čtveráků, ale zbavit se i vojáka a komorné, aby mohl beztrestně vyloupit létající loď. Nedělal si žádné iluze, že by Velitel nebo Čtveráci hledali loď, aby zachránili její pasažéry. Všem šlo o poklady na palubě - a i slepý by poznal, že těch pokladů nebude málo.

Voják mluvil o vysoce postavené osobě, ale nezmínil její jméno. Proč? uvažoval. Byla loď na tajné misi?

V každém případě si Záviš nehodlal hrát na zabijáka nebo loupežníka. Jedna věc bylo adrenalinové vzrušení, když bojoval s šelmami, a druhá zabíjení lidských bytostí, ať už ve Hře nebo kdekoliv jinde.

Nejsnažší by bylo počkat, jak se situace vyvine, uvažoval. A pak vyřídit Čtveráky.

Ani na okamžik nepochyboval, která strana vyjde ze střetu vítězně. Ale při pohledu na statečný vojákův odpor a zejména na chvějící se komornou, i na dálku vystrašenou k smrti, se neuměl přimět, aby nečinně přihlížel.

Ta holka je mi povědomá, uvědomil si. V jednu chvíli komorná popadla štít pohozený na zemi a odrazila s ním jeden ze šípů, který mířil na vojáka. Něco v jejích pohybech Závišovi připomnělo Lýdii a to, jak se bránila koženým kufrem rabiátům s nožem.

Mohla by to být ona? přemýšlel. Neříkala, že se do Hry zatím nepřihlásila? Možná jen hledám argumenty, proč ty dva zachránit.

V té chvíli ale už bylo pozdě. Jeden ze Čtveráků se dostal dvojici do zad a bez váhání poslal dlouhý šíp přímo do vojákova srdce. Voják se překvapeně otočil, zvedl nabitou kuši a ve svých posledních okamžicích poslal šipku do zálesákovy nohy. Pak se zhroutil a přeměnil se na hromádku vybavení, rudých kamenů a krystalů.

Ne, to není Lýdie, pomyslel si Záviš, když pozoroval, jak se komorná otočila, několika neuvěřitelnými skoky se přiblížila k poraněnému Čtverákovi a hodila mu cosi do tváře rychlým pohybem. Muž zakřičel a křičel tak dlouho, dokud ho komorná neumlčela navždy.

Záviše z té scény zamrazilo. Proč jsem měl dojem, že jde o Lýdii? uvažoval. Pletl jsem se v ní?

Nepovažoval Lýdii Krajcarovou za nebezpečnou per se. Pokud se něčeho bál, pak toho, že věděla o jeho konfliktu s První-Spořitelní, ne toho, že by ho ve spánku udusila polštářem.

Ale přesto se chová zvláštně, pomyslel si. Sotva komorná dokončila akci, nepokračovala dál, podivně strnulá na tělem, které se měnilo na rudý kámen a paměťový krystal. Čtveráci ji zasypali snůškou šípů - a teprve bolest, když byla zasažené do paže, ji donutila hledat úkryt mezi stromy.