Ať vstoupí, kdo smí vstoupit!

Vchod do správní budovy Herního Centra byl majestátní. K vysoké bráně vedla široká dlážděná cesta, lemovaná postavami hrdinů, hrdinek a bájných netvorů. Tito více než sochy připomínaly exponáty z muzea voskových figurín. Neznámý architekt zanevřel na abstraktní umění, posedlý touhou přinést nepravděpodobný fantastický svět k živému obecenstvu.

„Směšný kýč,“ komentoval jeden ze stříbrných zdejší výzdobu a Medard měl chuť s ním souhlasit.

Stáli ve frontě jeden za druhých, nikdo je nerozděloval podle občanských známek. Jestliže na Dantově bráně se doporučovalo zanechat nadějí, zde se spokojili se záhadným:

Ať vstoupí, kdo smí vstoupit!

To je stejně pitomé jako ať se nají ten, kdo má co jíst, pomyslel si Medard. Když ale viděl, jak strážní u vstupního turniketu bez okolků vrací zpět korporátní zaměstnance (tedy ty, ke kterým on choval až posvátnou úctu), začal si připadat nepatřičně.

„Chci mluvit s vaším vedením,“ křičel kdosi vepředu. „Nemůžete mne poslat pryč. Budiž, vystál jsem vaši směšnou řadu, ale nedovolím poslat mne pryč. Víte, kdo jsem?“

„Samozřejmě, pane. Tudy prosím. Budete muset počkat s ostatními.“

Strážný se nehádal, zřejmě měl pro podobné případy instrukce. Nespokojený stříbronos s hlavou hrdě vztyčenou se nechal odvést do prosklené místnosti, položené stranou hlavní budovy, kde už posedávala hrstka podobně odmítnutých a pojídala z obložených mís.

„Hádám, že čekají dlouho,“ podotkla Gabriela. „Ty mísy jsou skoro prázdné.“

„A dlouho čekat budou,“ doplnil Záviš. „Nemyslím, že se jim někdo bude věnovat.“

„Proč?“ zeptal se Juraj.

„Všimni si, kam a jak je odvedli. Ta čekárna má jednocestný turniket. Pokud se budou chtít vrátit, budou muset zpátky do fronty. Chytřejším už docvaklo, že čekají zbytečně. Proto verbují Hráče v okolí jako Drbohlavovi.“

„Nás si ale nevšímají,“ poznamenal Medard znepokojeně. Jejich skupině se korporátní verbíři vyhýbali jako moru.

„Vy jste roztomile naivní,“ poznamenala Gabriela. „Jak si myslíte, že Velehradský vydělal svůj milión? Nikdo mu nechce platit druhé výpalné.“

Výpalné?

Medard se podíval na Záviše, ale ten se tvářil jako nevinnost sama a pískal si veselou písničku.

„Nemám ponětí, o čem mluví,“ prohlásil. „Změňme téma, kamaráde. Chystá se nové drama.“

Tentokrát se do křížku s ostrahou dostala matka se synem. Žena byla bez pochyby plasťák a ani se to nepokoušela skrývat. Měla zestárlou kůži, úměrnou svému věku, silnější postavu a konfekční šaty.

Její syn byl stejně starý jako Medardův Matyáš, nosil i stejné ležérní oblečení: na nohou svítivě bílé polobotky s podrážkou tlustou na tři centimetry, modravé kalhoty z teplákoviny s rozkrokem sešitým nad koleny, bílou mikinu s potiskem a šedá sluchátka kolem krku.

Podle plastové známky, kterou frajersky neskrýval, Medard poznal, že jde o jedno z těch bohorovných dětí, které vyhodili ze střední školy a které ztratilo ochranný štít občana-kandidáta.

„Musím s ním,“ naléhala matka. „Eště není plnoletej. Sem jeho zákonnej zástupce.“

Strážný ukázal na nápis nad sebou: „Ať vstoupí, kdo smí vstoupit, paní. Omlouvám se, ale my neurčujeme, kdo smí nebo nesmí do budovy. Váš syn ať jde sám nebo se vrátí domů.“

„Ale von není plnoletej,“ naříkala žena. „Nemá nikoho. Jeho táta zemřel na VIUR. Musím na něj dohlídnout.“

Strážný ukázal na domek, kde odvedl stříbrného.

„Jestliže si přejete, můžete oba počkat s ostatními,“ poznamenal.

„Tak hloupá nejsem, bych se nechala zmagořit. Musím tam. Prosím.“

S vytvořeným návykem na jednu z mnoha drog, které společnost nabízela volně k prodeji, žena nebyla přístupná domluvě, chycená v nekonečné smyčce potřeby vstoupit dovnitř.

„Sem v poho, máti,“ vyštěkl předmět jejího zájmu a něžně ji tlačil pryč. Pak se otočil k ochrance. „Máti je taky v poho. Nevšímejte si jí, jo? Ona se uklidní, dyž ji necháte.“

Zatímco lidé v řadě se mračili nad tvrdohlavou neústupností ženy, Medard přemýšlel, jak snadno se Matyáš a Lukáš mohli dostat do stejné situace.

Tlak, který společnost vyvíjela na studenty, byl enormní. Podle hesla Zdroje patří těm, kdo o ně bojují se z občanů-kandidátů stávali plasťáci, pokud neprojevili dost ochoty se účastnit toho, čemu Lukáš Mechový pohrdavě přezdíval krysí závody.

Nemuselo jít nutně o nedostatek schopností. V mladých vyvolávala společenské poučky odpor. Někteří psali revoluční výzvy na stěny, jiní založili ruce a beze všeho přestali chodit do školy, hrdí jako lord Byron na barikádách.

Byť si nedělal iluze o vlastní užitečnosti, Medard si blahopřál, že syny provedl nástrahami nesmyslného vzdoru. Nejsou ideální, pomyslel si, ale nejsou vysloveně na odpis.

Sám Medard měl mentalitu bronzáka. Nikdy nepodlehl pohodlné letargii rekreačních drog a virtuálních potěšení. Snažil se dávat synům příklad. Jsem směšně uvědomělý, napadlo ho. Záviš by se mi vysmál.

Bylo mu ale nešťastné rodiny líto. Kdyby mne VIUR dostala před deseti lety, dumal rozčileně, mohla tady stát Laura s Matyášem. K čertu s tím!

Rozhodně se prodral kupředu. Poklepal ženě na rameno, aby ji dostal z drogové smyčky. Rozšířené panenky jejích očí se zúžily, známka toho, že dokáže vnímat a netratila se ve vnitřních světech.

„Vy ste kdo?“ optala se podezřívavě.

„Poctivej a charakterní člověk.“

Vylovil zpod košile plastovou známku a jako odznak tajného bratrstva jí ji strčil pod nos. „Žádnej strach, paninko,“ pronesl bujaře, byť se chvěl odporem nad svým slovníkem a gramatikou. „Já se vo kluka postarám. Sme z jedný čtvrti, povídám. Našinec.“

„Soused?“ optala se zmateně.

„Skoro jo,“ lhal pohotově. „O pár baráků dál. O kluka se postarám, safra. My se o svý staráme, ne? Jak se kluk jmenuje?“

„Mar-Martin.“

„Martin Soušek,“ ozval se mladík, nepříliš přesvědčený Medardovým hereckým výkonem. „Nikdy jsem vás neviděl. Vy ste který? Mojí mámě můžete nabulíkovat cokoliv, ale já mám hlavu v cajku.“

„Pokud jsi tak bystrý, pak bys mohl poznat, že se ti snažím pomoct,“ odsekl Medard a obrátil se na jeho matku. „Dyť už děte, paní Soušková. Martin bude v mý péči. Za chvíli bude doma.“

„Nepotřebuju bejt v něčí péči,“ prohlásil Martin tvrdohlavě. „Jestli ste nějakej ten bronzák, tak si polibte. Dybych hodlal dělat pro korporace, tak se nenechám vylejt ze školy.“

„Jo, blbečku,“ obořil se na něho Medard, „seš mladej a nezávislej, dokonalej hrdina vodboje. A teď hni kostrou nebo tě přísámbůh prohodím támhletím sklem. Nejseš tady sám, ajnštajne. Zdržuješ řadu. Já dám pozor na mámu.“

„Tak teda dík, neznámej strejdo,“ ušklíbl se Martin. Než zmizel v bráně, zavolal. „Máti, sem doma na večeři. Hlavně si neber žádný prášky.“

Když bylo po všem, Medard chtěl odvést ženu stranou, ale ta se zarazila a ukázala za sebe. „Děte za ním. Prosím. Děte za ním. Nemůže bejt sám. Povídal ste, sousede, že se vo něho postaráte.“

„Já netušil, že vydržíš vnímat tak dlouho,“ zamumlal Medard. Rozpačitě se otočil na strážné. „Pánové, vím, že nejsem na řadě, ale kdybych vás mohl obtěžovat…“

„To nezáleží na nás, pane. Ať vstoupí, kdo smí vstoupit, víte? Svou občanskou známku nebudete potřebovat. Zde přiložte ruku.“

Strážný ukázal na dračí hlavu, která vyrůstala z mramorové zdi. Mezi širokými krokodýlími čelistmi, položená na rudém jazyku, zářila bílá perla. Když na ni Medard vložil dlaň, perla změnila barvu na zelenou a ve vratech zarachotil zámek.

Kam i stříbrní nesmějí, pomyslel si, když pomalu vešel do vstupní haly, provázený závistivými pohledy.

Pocit sladkého zadostiučinění se rozplynul, když se rozkoukal. Zdejší výzdoba mu připomněla prostředí hradu barona z Mechového kopce, fantastické prostředí plné barev a bohatého zdobení. Stáli s Martinem Souškem sami v rozlehlé místnosti, naprosto oddělení od normálního světa venku.

„Neměla by tu být recepce?“ rozhlédl se, znepokojený pocitem odloučení.

„Najednou mluvíte jako bronzák, co?“ odtušil Martin, ale stáhl se blíž k němu. „Sem věděl, že nejste žádnej hodnej strejda z ulice.“

„Neměl bys lidi soudit podle toho, jak mluví, ale jak se chovají,“ napomenul ho Medard. „A drž se u mne! Slíbil jsem tvé matce, že na tebe dám bacha.“

„Nepotřebuju, aby se vo mně někdo staral. Starám se vo sebe už roky.“

„Drž klapačku,“ zarazil ho Medard, který si nemohl pomoct, aby s ním nejednal jako s jedním ze svých synů. „Někdo jde!“

Přitiskli se k sobě, sevření pocitem neurčité tísně. Z fresek na stěnách na ně hleděly desítky očí. Neznámý umělec se snad inspiroval fotografií školního zájezdu, kdy celá třída upřeně zírá na diváka, na rtech úsměv, který se odděluje od zbytku tváře a působí podivně znepokojivě.

KLAP! KLAP! KLAP!

Z točitého schodiště se zábradlím z hadích těl a hlav se ozývala neuspěchaná chůze podpatků. Pod klenbou schodiště se objevily ženské lodičky, punčochy, sukně, halenka, sako a působivý výstřih, následovaný hladkým obličejem třicetileté ženy.

I když nenosila občanskou známku, Medard tušil, že nemá daleko ke stříbru. Trochu ho mátl její styl oblékání, který by v běžné korporaci neprošel přísnými pravidly.

Pak zhasla světla.

„Ty krá-kráso,“ vzdychl Martin polohlasem, „my-myslím, že vidím její bra-bradavky.“

„Nedělej ostudu,“ napomenul ho Medard, najednou slepý. „Vzpomeň si na Medúzu.“

„Ňáká vaše známá?“

„Mytologická postava,“ šeptal Medard. „Zkameníš, když se na ni podíváš. Tohle je korporátní svět. Žádnou slabost, rozumíš? Buď tvrdý jako ocel.“

„Jasně. Jako ocel. Už sem. Vod pasu dolů!“

„Já mluvil o odhodlání.“

„Vy ste dobrej. Copa s váma to nic nedělá?“

„Ani za mák,“ sykl Medard, který zoufale zápasil s ovládáním svých kostěných obrouček. Řídící čip brýle ztmavil, když neznámá kráska došla na okraj schodiště, a odmítal je zprůhlednit.

Ocitl se tak v roli slepého, kterému vysvětlují obsah časopisu pro pány. Se zvukem klapajících podpatků k němu dolehla kořeněná vůně parfému.

„Pan Martin Soušek?“

„To sem já, paní. A vy ste?“

„Administrativní pracovnice, Martine. Jmenuji se Fafílková Helena. Věnuji se nezletilým Hráčům. Půjdeš se mnou do kanceláře?“

Náhle nerozhodný a snad i vystrašený Martin zatahal Medarda za rukáv. „Dete se mnou?“

„Já?“ Medard si vzpomněl na slib, který dal Martinově matce. „Samozřejmě.“

„Je mi líto, Martine,“ odpověděla slečna Fafílková. „Pana ředitele Mechového a jeho zaměstnanců se ujme jiný administrátor.“

„Vy ste ředitel? Dyť jo! Žádnej bohabojnej plasťák by tadle nemluvil. Sem vás prokouk hned na začátku,“ triumfoval Martin, zatímco Medard si strhl brýle z očí, jako by tak mohl lépe rozumět slovům, která mu nedávala smysl. Odkdy já mám zaměstnance?