Realita se přeceňuje!#
„Naše půlky v cajku!“ zakřičel Raťafák. „Věže vodpočivadla direktně před náma.“
Lýdie, která podpírala vyčerpanou Jolanu, měla všeho plné zuby. Píchalo ji v boku a táhla se jako roztržený krab, protože měla nohu rozkousanou od psovce, lišce podobného zvířete, které se prodralo skrz zálesáky a pověsilo se jí na lýtko, než ho Lištička stačila zabít otrávenou jehlou.
Jolana, která se vyčerpala opakovaným léčením, připomínala hadrovou panenku. Nemělo smysl ji nutit pít povzbuzující nápoj, protože ho zvracela i s cucky sražené krve.
„Já nechci! To svinstvo mi rozežírá žaludek,“ naříkala. „Nech mne být, protože já už nemůžu.“
Z jejich původní skupiny, která měla přes dvacet členů, zůstalo patnáct - a z nich šest krvácelo z ran, ve kterých viděla maso a někdy i obnažené kosti. Výkřiky těch, které nechali za sebou, nevnímala, otupělá k necitlivosti.
Na hrotu čistil cestu starý Raťafák sekerou, zatímco Záviš neúnavně přispíval tam, kde ho bylo nejvíce potřeba. Nikdo jiný než on už nedokázal pít nápoj z rudého kamene, ale i na něm se podepsaly jeho účinky.
Zvíře, uvězněné v jeho mysli, získávalo navrch, měnilo ho a zatemňovalo mu rozum. Jak ztrácel schopnost mluvit, z jeho rozkazů se stávaly nesrozumitelné skřeky.
„Trubte,“ zakřičel Velitel. „Trubte na rohy, ať nám otevírají bránu.“
Jeden ze zálesáků zatroubil na lesní roh a z odpočivadla se ozvala odpověď.
„Vědí vo nás,“ zahulákal Raťafák. „Vědí vo nás! Už pár kroků a sme doma.“
Jeho slova všechny povzbudily a každý se rozběhl co nejrychleji.
„Držte se pohromadě! Držte se po hromadě!“ volal zezadu Velitel, kterému mu připadla zadní skupina a který se musel starat nejen o své muže, ale i o raněné, kteří nedokázali držet tempo. „Zatracení bastardi! To nás tady necháte?“
Ne všichni se ohlíželi a nejméně čtyři zálesáci prchali k bráně odpočívadla, aniž by na cokoliv brali zřetel. Pouze Raťafák, Záviš a pár dalších se vrátilo, aby bránilo pomalu postupující skupinu.
Lýdie s Jolanou se sunuly dál, krok za krokem, v uších svůj přerývavý dech. Už mne odhlaste! modlila se Lýdie. Prosím, chci pryč. Tohle je peklo na zemi!
Ale přesto se neodvažovala ustoupit Lištičce v obavě, že by pragmaticky založená komorná nechala Jolanu ležet v půli cesty. Naštěstí se brána otevřela a z ní vyrazila četa vojáků, vyzbrojená píkami. Za jejich hroty se lesní monstra neodvažovala, byť nad jejich hlavami divoce kroužili kulíšci, kteří je houkáním pobízeli do nových a nových útoků.
Když se zavírala brána, Lýdie si byla jistá, že přerostlý kulíšek, který je pronásledoval celou cestu, monstrům velí. Němý, který stál vedle ní, si myslel totéž a poslal na něj svůj poslední šíp.
Na okamžik se zdálo, že zasáhl, protože se pták podivně zatřepotal - pak uviděli jak kulíšek odlétá a výsměšně houká, vystřelený šíp mezi spáry.
„Pchá,“ zabručel Němý, ale věrný přezdívce si odpustil další komentáře. Raději pomohl Lýdii s Jolanou, která, byť ztrácela vědomí, stále svírala léčitelskou berli.
„Děkuji,“ řekla Lýdie a svalila se na palandu.
„Hm,“ odtušil Němý - a pak zřejmě, aby buňku neopouštěl nezdvořile, dodal: „Hm, hm.“
„Nemusíš být tak užvaněný,“ utrhla se na něj Jolana a otevřela krvavé oko. „Běž a zavři dveře zvenku.“
Nedotčený hrubou výzvou, Němý ukázal palec nahoru a široce se usmál na Lýdii, jako by chtěl říct: „Nedělej si starosti, ta bude v pořádku.“
„A pak jsem se probudila,“ uzavřela Lýdie vyprávění pro pozorně naslouchající Gabrielu. Stále ležely na jedné posteli, Lýdie opřená o pelest, Gabrielinu hlavu položenou na břichu, dlaň zabořenou v černých kudrlinkách.
I když stále cítila určitou nechuť k tělesnému kontaktu, pozorovala na sobě znatelné zlepšení. Může Hra působit jako terapie? Pokud ano, pak je lék horší než nemoc.
„V každém případě,“ pronesla rázně, „je konec. Od Záviše a i ode mne bylo krajně nezodpovědné tě do Hry dostat. Rizika jsou příliš velká. Promluvím si s ním. Celý náš plán je směšný.“
„Proč?“ optala se Gabriela líně, spokojená jako kočka.
„Protože Hra je l’œuvre du diable, dílo ďábla,“ zavrčela Lýdie. „Jsme civilizované bytosti. Virtuální nebo ne, lidé ve Hře umírají, cítí bolest a ničím se od nás neliší. Ty jsi příliš mladá, abys musela snášet smrt v přímém přenosu.“
„A ty se vrátíš?“
„Já?“
Lýdie si překvapeně uvědomila, že totéž platí pro ni. Já také nemusím zpátky. Budu žít dál. Možná jako bronzák, ale budu žít pohodlný život, bez varanů, psovců a mrkavců. Velehradský i otec se svými velkolepými plány ať táhnou k čertu!
„Já se vrátím,“ řekla nakonec. „Bude to znít směšně, vím, ale mám tam přátele. Jolana nesmí zůstat s Lištičkou. Ale já jsem dospělá,“ dodala rozhodně, „navíc moje rodinné zázemí ode mne předpokládá notnou dávku otrlosti. Povězme, že Hra a existence se v korporaci se tolik neliší. Méně krve na podlaze a více právnických kliček. Toť vše.“
„Kdyby mi někdo dal vybrat,“ podotkla Gabriela, „pak bych zůstala ve Hře. Realita se přeceňuje.“
„Cože?“
„Chce zůstat,“ ozval se Záviš, který stál tiše ve dveřích a poslouchal jejich rozhovor. „Drahá slečno Krajcarová, jako partner jsi k nezaplacení,“ podotkl posměšně. „Hodláš hodit ručník do ringu? Nebo se zbavit našeho esa v rukávě? Ale buď klidná. Volal mi Medard. Trojákovi jsou v pořádku a naše malá Gabriela si podle něj vede skvěle, lépe než kdokoliv z nás.“
Lýdie na něj zírala, zahanbená, že zaslechl, jak podkopává jeho plány.
„Cože?“ opakovala.
„To je technika gramofonové desky?“ optal se Záviš. „Kolikrát se ješte zeptáš?“
„Cože? Omlouvám se! Co se stalo?“
„Proto jsem tady,“ opáčil Záviš bohorovně. „Zvědavý jako ty. Výkon naší Gabriely mne ohromuje. Pravda, jako domácího mazlíčka bych ji nedoporučil,“ ukázal na černovlasou hlavu v Lýdiině klíně. „I když Medard, povaha holubičí, přičítá sklony k tomu, co on sám pojmenoval jako čisté zlo, vlivu té druhé, já mám o Gabriele lepší mínění.“
„Cože?“
Když se Záviš vyčítavě podíval, Lýdie se ohradila: „A co mám podle tebe říkat? Mluvíš o zlu a zároveň ji chválíš. Nerozporuješ si?“
„Zapomínáš na ideály naší společnosti? Ty a Medard máte něco společného, ahistorický pohled na věc. Co platilo včera, neplatí dnes. Jak definuješ zlo?“
„Absolutní sobectví,“ odpověděla Lýdie bez váhání.
„Chyba! Dnes je v módě říkat individualismus. Jestliže Gabriela zmrzačila ženu v zájmu naší věci, neměli bychom jí zatleskat?“
„Zmrzačila?“
„Pokud jsem pochopil, rozsekala jí obličej bičem.“
„Bičíkem,“ opravila ho Gabriela. „Ta ženská byla nastrčená agentka, nachystaná odkráglovat Jurajovu postavu.“
Lýdie opět nevěděla jak reagovat.
„Je to jen Hra,“ pokusila se namítnout, zatímco se snažila potlačit hrozivé výjevy, které jí nabídla podrážděná představivost. „Gabriela má své druhé já. Já také nejsem zodpovědná za Lištičku.“
„Ano, Medard doufal v totéž,“ odtušil Záviš a změřil si Gabrielu podivným pohledem, zatímco si mnul zjizvené předloktí. „Ale sirotci definují zlo jinak. Co my považujeme za zlo, má malá Gabrielo?“
„Slabost a nemohoucnost,“ odtušila Gabriela a vstala z postele. „Vy oba věříte, že ti lidé jsou skuteční stejně jako my. Já také. Hra nebo ne, já nemám žádné druhé já, synchronizovala jsem se.“
„Synchronizovala?“
„Dosáhla jsem ideálního spojení se svým alter egem. Nos unum, differentia nulla. Jsme jedno, žádný rozdíl.“
„Ecce, malum absolutum! Ejhle, naprosté zlo!“ prohlásil Záviš vítězoslavně a vyměnili si s Gabrielou vědoucí úsměv. Nenávidí ji nebo ne? pomyslela si Lýdie. „Kde přišli k té své latině?“
„Uniká mi něco?“ optala se. „Myslela jsem, že vy dva jste na kordy.“
„Máme společnou minulost. Tvrdili nám, že altruismus je výmluva, kterou neschopní vysvětlují, proč nemají úspěch.“
„Na prvním místě jsi ty!“ citovala Gabriela.
„To zní jako poučka z ženského časopisu,“ podotkla Lýdie.
„Heslo našeho sirotčince,“ řekli Záviš a Gabriela takřka zároveň.
„Neříkejte mi…“
„Ano, zdá se, že jsme oba vyrůstali ve stejné odporné instituci,“ odpověděl Záviš s nechutí. „Mělo mne to trknout. Každou neděli oříškový desert se šlehačkou. Pokud jde o mne, už ho prosím nekupujte.“
„Já ho zbožňovala,“ poznamenala Gabriela.
„A pak že nemáme být na kordy,“ odsekl Záviš. „Povídej raději o své slavné synchronizaci.“
Když Gabriela vysvětlila, co se přihodilo, když zkrotila divokého hřebce, Lydie se zamyslela, zda by se jí splynutí s Lištičkou zamlouvalo nebo ne. *Co bych ztratila? Sbírku citů, které jsem nikdy nepotřebovala? Konec výčitkám svědomí, že využívám Gabrielu, chystám se odstavit nevlastní sestru - a v neposlední řadě, bylo by mi fuk, co si myslí můj věčně nespokojený otec.
„Počkejte,“ řekla náhle. „Tady něco nesedí! Pokud by k synchronizaci mělo dojít ve vypjaté situaci, jak tvrdí Gabriela, pak bych se musela s Lištičkou spojit dávno. Nechci se vychloubat, ale já měla na kahánku nonstop.“
Gabriela pokrčila rameny. „Byl to zvláštní pocit. Jako bych se rozostřila a získala vzpomínky na dva životy. Jeden, který stál za starou bačkoru, a druhý báječný.“
„Je mi jasné, který je který,“ ušklíbl si Záviš. „Pokud jde o mne, můj ještěr si pamatuje velice málo. Možná jsem se už synchronizoval, co já vím.“
Lýdie ukázala pokousanou ruku: „Buď to - anebo máš zvláštní choutky.“
Což znamená, že já na svém vztahu s Lištičkou musím zapracovat, pomyslela si, zaražená, jak málo Záviše znepokojuje představa, že se z něho stalo napůl zvíře.
Nemohla si pomoct, aby se nezeptala: „Chápu Gabrielu, ale co ty?“
„Já?“
Jako vždy, když nechtěl odpovídat, ztuhl a zahleděl se jí do očí, malý výsměšný úsměv na rtech: „Co povím se ti nebude líbit,“ signalizoval tak, zatímco pravděpodobně vybíral vhodnou odpověď.
*Začíná být snazší ho přečíst,“ pomyslela si, nebo si přestává dávat pozor.
Zjištění ji potěšilo, ale nedala nic najevo.
„Myslím, že souhlasím s Gabrielou,“ řekl Záviš nakonec. „Realita se přeceňuje.“