Jsem vražedný nindža

„Třesu se hrůzou,“ řekla pohrdavě Věra Šouravá a zaměřila své chytré brýle na dva avatary. Když zjistila, komu patří, zachechtala se. „Nejste vy dva trochu infantilní na hrdé stříbronosy? Můj ty bože, skřítci!“

Malá víla si odplivla hutnou slinu se zeleným nádechem. Pak ji, bez ohledu na žaludky svědků svého představení, pečlivě rozmazala lesklou polobotkou.

„Tvoje poslední slova?“ optala se a předala doutník Stínošlápkovi, který ho převzal s krajním odporem.

„Co s tím, paní?“

„Říkej mi šéfe, teď jsme gangsteři,“ napomenula ho malá víla. „Klidně si bafni. Já musím vyřídit jeden malej kšeftík. Takže ty ses vodvážila prodávat moji kápovou, jo?“ obrátila se na pobavenou kadeřnici. „No proč ne, fešando odkvetlá. Dostala bys za ni majlant. Jenže, drahoušku, tvoje pohřební kapela už hraje táhlej smutnej pochod. Pomodli se, pokud máš ke komu.“

Malá víla dramaticky trhla uzávěrem a skutečně, odněkud se ozvala vážná hudba, až se skoro zdálo, že žestě a bubny jsou za rohem.

TAM, TAM, TADÁ!

„Člověk hned pozná, že jste z komediantské rodiny,“ poznamenal Věra Šouravá. „Slečno Trojáková, vyhrála jste. Ušetřte mne, prosím! Ještě chvilku a umřu smíchy.“

„Já bych se tolik nesmála,“ odpověděla Světlana a postěžovala si. „Kdybych tušila, že budu potřebovat doutník, také bych si nějaký pořídila. Hej, Žalude, nedostals od Vrány alespoň cigaretu?“

„Táhni k čertu, nádhero!“

„Dobře povězeno. Slyšela jste, madame? Máte táhnout k čertu. Malá a nebezpečná, udělej s ní krátký proces.“

„Říkej mi Zubatá Štiko,“ ohradila se malá víla.

„Promiň, Zubatá. Připravit! Pozor! Popravčí četo, pal!“

„Jasná páka, kápová. A ty zhebni!“

Přihlížející Lýdie ucítila, že jí uši přikryly Závišovy dlaně. Vzápětí se vestibulem rozlehl rachot tisíce kulometů. Hráči, kteří divadlo se pozorovali, se chytili za hlavu a zjistili, že jsou od hlavy k patě pokrytí virtuální krví. Ta se rychle ztrácela, ale i tak se několik slabších povah schovalo za ozdobné sochy.

Příval kulek ze samopalu se zaryl do chytrých brýlí a jejich majitelka zaječela: „Moje oči! Oslepla jsem! Volejte policii, krucinál! Zmrzačili mne!“

Malá víla odfoukla kouř stoupající z hlavně a převzala doutník od Stínošlápka: „Mizíme, Černej Funebráku, zákazník volá chlupatý.“

Než se ale vytratila, zvětšila se na padesát centimetrů, uklonila se publiku a zavolala: „Vážení, děkuji za pozornost a zase příště. Přicházím sem pravidelně. Nejste spokojení se svým avatarem? Stojí vás peníze a služby žádné? Nabízím profesionální trénink, který z připitomělé hračky udělá skutečného pomocníčka. Ceny jsou dostupné a péče nadstandardní. Čao!“

„Konečně je malá a profesionální v tahu,“ zabručel Záviš, když malá víla odjela černou rachotinou do hlubin brčálové tůně. „Jinak bych tu ostudu nepřežil. Co se děje, kamaráde?“

Medard rozpačitě ukázal na Věrou Šouravou, která se s hrubým klením sbírala na nohy. „Neublížila jí, že ne? Mafiánka nebo ne, nezůstane slepá?“

„Ani náhodou, jen trocha ostrého světla do sítnice,“ uklidnila ho Světlana, která se vracela se Stínošlápkem v dlani a lechtala ho - nebo se o to pokoušela - na břiše jako štěně. Prst jí ale procházel skrz avatarovo tělo. „Je tak roztomilý. Můžu si ho nechat?“ zeptala se.

„Jsem vražedný nindža,“ zasupěl uražený Stínošlápek. „Přicházím a pozoruji, jak se mi zlíbí. Jsem tichá hrůza. Možná v ložnici, možná v koupelně… Nevíte o mně, ale jsem tam.“

Světlana našpulila rty, aby mu dala pusu.

„I ty, zkažený šmíráčku,“ zašeptala smyslně. „Ukážu ti všechny své dívčí poklady. Dnes večer?“

„Tak jsem to nemyslel,“ začervenal se Stínošlápek.

Než si pod chodidla hodil bouchací kuličky, aby se vytratil v dýmu střelného prachu, uklonil se významně Lýdii. „Na světě jsou jediné poklady, za které je šinobi jako já ochotný umírat. Má paní, odcházím. Snad zůstávám ve vašem srdci.“

„Malá a zbytečná ho dokonale zkazila,“ poznamenal Záviš. „Na co si hraje? Na Casanovu?“

„Zdejší prostředí jim prospívá,“ všimla si Gabriela.

„Možná až moc.“

Věra Šouravá, sotva se uklidnila, jim věnovala přátelský úsměv a naznačila cosi ústy.

Dě-ku-ji?

„Není zač,“ zavolal Záviš, který odezíral stejně dobře. „Kdybyste měla trochu slušnosti, tak nám za lekci zaplatíte.“

„Snad příště, pane Velehradský. A někde v soukromí, prosím. Pan Mechový má moji adresu.“

„Zač je nám vděčná?“ zeptala se Lýdie. „Znemožnili jsme ji.“

„Třeba má dojem, že jsme jí nechtěně poradili.“

„V čempak?“

„Vsadím se, že první věc, kterou zítra udělá je, že si koupí chytrou čelenku. Můžu mít také jednu?“ zeptala se dychtivě Gabriela.

„Zatím ne, mladá dámo,“ usadil ji Záviš. „Zabezpečení každého avatara přijde na desítky tisíc. Pokud tedy nechceš skončit jako já s přítulným virem, který z tebe udělá blábolící trosku… Ale jen ať si odkvetlá madame Šouravá koupí chytrou čelenku, všichni si je kupte, milánci,“ dodal a zlomyslně se rozhlédl po Hráčích, kteří zřejmě dumali nad stejnou investicí. „Jen si nestěžujte, když zjistíte, že Šest společníků má před vámi náskok.“

„Ty jsi je navedl schválně?“

Lýdie začínala chápat, proč Záviš dovolil tak nápadnou estrádu. Malá víla vznikla z jeho chorobně podezřívavé mysli, byla produktem potížistova mozku a jako taková sotva srovnatelná s běžnými avatary, kteří panáčkovali na povel a sem tam napsali obchodní dopis.

Malá víla i Stínošlápek se vyvíjeli ohromujícím tempem, stejně tak rostly i náklady na jejich výpočetní kapacitu. Lýdie nepochybovala, že pomocníčci ostatních Hráčů budou před touhle dvojicí vlků jako jehňata na porážku.

„Někdy mám potíže uvěřit, že nějaký psychovirus existuje,“ přiznala a pochválila ho. „Jsi brilantní.“

„Nesmysl. Když si navykneš uvažovat jistým způsobem, začneš svět vnímat jako partii, ve které plánuješ dopředu a využíváš slabá místa lidí kolem sebe. Býval jsem mnohem lepší, zvládal jsem více tahů,“ dodal zamyšleně. „Naštěstí mám malou a předraženou. Adonis mi také hodně pomáhá.“

„Nezapomněls na někoho?“ ozvala se Gabriela a pyšně ukázala na sebe.

„Ne, nezapomněl. S děcky jsou jen starosti.“

„My jsme teď tvoje rodina,“ připomněla se Lýdie, lehce uražená. „Můžeš se na nás spolehnout.“

„Ne, nemůžu,“ zavrtěl hlavou. „Jakýkoliv potížista si vás namaže na chleba a spolkne jako jednohubku. Pro korporace i mafii pracují stejní sympaťáci, jako jsem já sám. Naše jediná šance je držet se při zemi a nepřitáhnout jejich pozornost.“

„Myslela jsem, že tě podpoříme, v čem budeš potřebovat.“

„Jasně,“ řekl lhostejně.

Tolik k rodinné vzájemnosti, vzdychla si Lýdie. Když můj milovaný mluví o děckách, zahrnuje tam i mne?

„Přinejmenším Lištička tě nezklame,“ zavrčela rozladěně. „Tady jsme u zdroje. Kdykoliv ti ji můžu zavolat.“

„Není potřeba. Blíží se chlapík, který tě - na rozdíl od mé netečné maličkosti - dokáže rozpálit. Jdi do něj, miláčku.“

Po schodem s kobercem se snášel poradce pro firemní klientelu, slovutný Alibaba Radorad, samořečený Snížek.

Co se mu přihodilo? pomyslela si překvapeně. Jestliže minule považovala celé Snížkovo vzezření za nevhodné pro práci v korporaci a vadil jí ležérní styl, kterému zdejší zaměstnanci dávali přednost, nyní ji dráždilo, jak se ten chlap proměnil (nebo snažil proměnit) do tuctového korporátního úředníka.

Pryč byla bílá barva na nepatřičných místech. Himalájskou variaci na afro černoch vyměnil za nedávno oholenou hlavu, ze které mu vyrůstaly první chomáčky černých vlasů. Nehty si ostříhal a nechal je nenalakované a tuctově narůžovělé.

Jako jediná vzpomínka na minulé výstřelky mu zůstal řetěz z bílého zlata kolem krku a výstřední bílý pásek kolem oblekových kalhot. Místo sandálů nosil blyštící se polobotky.

Ten chlap mne vytáčí. Proč ta změna!

Lýdie byla ze své podstaty velmi konzervativní. Jestliže si Snížka zařadila do jedné škatulky, pak poslední věc, po které toužila, aby naboural systém předsudků, které si stačila vypěstovat.

Navíc, uznala, do zdejšího prostředí se styl svědomitého pracanta nehodí.

„Co se vám stalo, Snížku?“

I prosté oslovení dojalo poradce k slzám.

„Slečno Krajcarová,“ vyhrkl, „poprvé jste mne oslovila tak hezky. Ale musím vás zklamat. Jsem jiný člověk. Snížek je pryč, minulost, roztáté závěje na stráních velehor. Nelpím na svých tak prozaických jménech, ale musím je používat. Radorad či Alibaba, vyberte si sama.“

„Jistě, zamumlal Juraj, „kdekdo se tak jmenuje. Alibaba je dneska každý druhý.“

„Vypadáte, ehm, velice sklesle. To není váš styl,“ řekla Lýdie podrážděně. „Nechcete se jít převléct?“

„Rád bych, ale nemůžu! Pojďme do mé kanceláře, tam vám všechno vysvětlím.“