Vopatrně s tím párátkem, panáčku!

Ale Rudolf nepospíchal. Místo toho si ji pozorně prohlížel, počínaje vrchní slupkou nevábných šatů po mrtvých zálesácích až po hedvábné spodní prádlo, které vykukovalo zpoza špinavé kazajky.

„Jsem Rudolf, zástupce cechmistra Bažantů,“ řekl pak, aniž by dal najevo, k jakému závěru došel. „Jestliže vám ctěný pan Ještěr důvěřuje, pak má jistě své důvody,“ dodal pochybovačně. „Ctím vaše zázemí, slečno, ale vy nejste zálesák.“

„Přirozeně, že ne,“ odsekla na oko dotčeně. Jsem něco lepšího. Alespoň tolik si máš myslet.

Ve skutečnosti o svém postavení mnoho netušila. Věděla, že Lištička byla komornou šlechtičny, která zemřela při katastrofě létající lodě. Pokud se k ní Jolana a ostatní chovali uctivě, pak pro Lištiččinu psychoaktivní jehlu a vnitřní plamen, nikoliv pro mrtvou madame.

Sami zálesáci ovšem měli mentalitu lidí, kteří snadno ustupují nátlaku z nadřízených pozic.

Ale ne všichni, pomyslela si. Tenhle Rudolf umí hrát na všechny strany.

„Jestliže nejste jedna z nás,“ poznamenal, „pak musíte být…?“

„Přesně tak,“ uťala ho rázně, aniž by tušila, co se snaží naznačit. Ještěrova milenka? Tajný agent? Inspekce z vyšších míst? Cokoliv, co mi propůjčí zdání autority.

„Jen hlupák se nechá oklamat šaty,“ přidala úsečně - a aby se dostala na bezpečnou půdu, změnila téma. „Všimla jsem si, Rudolfe, že pomáháte vystěhovávat naše lidi z obytných buněk. Proč?“

„Je to lapálie,“ přiznal Rudolf, aniž by cokoliv vysvětlil. Pouze se zamračil nad tím, jak ho oslovila.

„Své lidi jste ovšem nevystěhoval.“

„Mí lidé ovšem patří do družiny barona z Mechového Kopce.“

„Patří?“

Věnovala mu jízlivý úsměv, vděčná Závišově mánii probrat všechny události ze Hry. Proto věděla, že baron Rudolfovu nabídku nepřijal, pouze mu dovolil si zaplatit místo v karavaně.

„Pokud bych se nyní zeptala ctěného pana barona, zda patříte k jeho lidem, co mi asi odpoví?“ zauvažovala nahlas. „Při dnešní politické situaci by ho možná vaše prohlášení, Rudolfe, nepříjemně překvapilo.“

Lýdie neměla ponětí o politické situaci, ale věděla, že lidé angažovaní v politice mají vždy pocit, že žijí na hraně. I její otec, jinak majitel bezvýznamné korporace, mluvil jako oběť nesčetných spiknutí.

On proti celému světu!

„Budu mluvit upřímně,“ prohlásila a ukázala buňku za sebou. „Pro naše raněné chceme místo. Pokud Bažanti chtějí leštit kliky, ať tak nedělají na náš účet.“

Rudolf se zakabonil, ale pak přátelsky pokynul Veliteli. „Zdá se, kamaráde, že jsi konečně zakotvil mezi lidmi, kteří se o sebe dokáží postarat. Nevím, co jsou tahle slečna Lištička a tamten pan Ještěr zač, ale půjdu jim raději z cesty. Jsem rád, že jsi dostal rozum. Ježci jsou vyřízení.“

„Nikdy jsem neřekl, že jsem Ježky opustil,“ řekl Velitel neochotně.

„Pak bys rozhodně měl. Nikdo nepochybuje, že ty a Němý máte charakter, ale ta gilda jde od desíti k pěti. Nač ještě čekáš? Až ji sežerou lichváři?“

„Protože ty jsi utekl, máš dojem, že musím utéct i já?“

„Nikdy jsem nepředstíral, že zůstanu navždy na jednom místě,“ namítl Rudolf s nedotčeným úsměvem. „I dobytek jde tam, kde je zelenější tráva. Mohl jsi odejít se mnou.“

„Stále výš a výše, tam on míří,“ citoval Velitel s ušklíbnutím.

Viděl jsem potkana na pilíři,
byl uštvaný, sláb a sám.
Stále výš a výše, tam on míří,
včera sluha, zítra pán.

„Možná bych se měl urazit pro toho potkana,“ zachechtal se Rudolf dutě. „Ale když už mluvíme ve verších, co třeba tyto?“

Že spím v louži,
ať se nikdo nediví.
Snad jsem hlupák, 
ale naskrz poctivý.

I Němý, který po svém zvyku stál stranou a jen si otíral černé strniště, otevřel ústa, jako se by hodlal přidal soutěže veršotepců. Lýdie se na něj povzbudivě podívala a pobídla ho: „Nu?“

Ale měl-li Němý nachystané příhodné řádky, nikdo se je nedozvěděl. Po dobu, co hovořili s Rudolfem, je poslouchal bohatě oblečený muž, který netrpělivě podupával.

„To je směšné, pane Rudolfe,“ prohlásil náhle. „Slíbil jste, že mne ubytujete. Pokud si vzpomínáte, nechtěl jsem mnoho. Jen snad, abych nespal v postelích po špinavých chlapech. Jsem zvyklý na svůdnou vůni žen.“

Přitom se díval na Lýdii, kterou upřímně šokoval. Ten člověk je nenapravitelný zvrhlík, pomyslela si, nebo nemá v pořádku čichový orgán.

Totéž muselo napadnout i Raťafáka, protože poznamenal: „Řek bych, že stojí proti větru. Jinak by ho smrad týhle lišky porazil.“

Protože promluvil na plná ústa, každý ho slyšel. Rudolf, který už delší dobu krčil nos a teprve nyní pochopil, odkud se line odér, který tolik dráždí jeho čichové buňky, se s omluvným pousmáním posunul o metr dozadu.

„Jste si jistý, ctěný pane Zlatohlávku?“ zeptal se. „Zdá se, že slečna Lištička neměla štěstí na garderobu, kterou našla cestou.“

„Vy skutečně nerozumíte ženám, pane Rudolfe,“ prohlásil Zlatohlávek pohrdavě. „Věřte mi zkušenému, že chcete-li najít silný zážitek, musíte se řídit jinými smysly než zrakem. Právě rozpor mezi hezkou tvářičkou a tělem proti pachu, který vydává, napovídá gurmánovi, že ta dívka je připravena, odpusťte mi přímou řeč přírodovědce, se pářit.“

„Ten chlap ví, vo čem mluví,“ poznamenal Raťafák s obdivem. „Vzdělanej prasák je dycky lepší než nedoučený hovado.“

Nastalo trapné ticho, kdy bylo těžké rozeznat, kdo ohromil poslouchající více. Zdá se, že se potkal rovný s rovným, pomyslela si Lýdie, odsouzená do role svůdné hurisky. Kdyby na mém místě stála Světlana, snad by tušila, jak reagovat. Já jsem bezradná.

Jako stříbrná mohla být cílem tichého zbožňovaní, nikdy předmětem vilných komentářů. I Lištička zůstala zmatená.

Když se ticho stalo nesnesitelným, postoupil do popředí rusovlasý mladý muž, který nosil uniformu komorníka. Byl to mimořádně pohledný vysoký chlapík, který vypadal nadutěji než jeho pán.

„Pozor na ústa, zálesáku,“ řekl studeně. „Nepřísluší ti se vyjadřovat na adresu člověka, který stojí nad tebou.“

„Nade mnou, jo?“ Raťafák se zašklebil. „Má bába dycky tvrdila, že vrány seděj na stejný větvi.“

„Ty!“

Zatímco jeho pán vypadal zmateně, komorník rychle pochopil, co chce zálesák říct. No ovšem, všechny vrány jsou černé, uvědomila si Lýdie pobaveně. Zvrhlík jako zvrhlík, počítám.

Komorník rychle sáhl po kordíku, který mu visel u boku. Lýdie rozeznala nenápadnou auru vnitřního plamene.

Psychoaktivní předmět? Jsou všichni sluhové ve Hře najatí osobní strážci?

„Vopatrně s tím párátkem, panáčku!“

Raťafák se nenechal vyvést z míry a jemně nadzvedl svou sekeru. I on nechal rozhořet vnitřní plamen, ale ten plál v porovnaní s jeho protivníkem slabě.

Ale má Lištička je oba trumfne, pomyslela si Lýdie spokojeně.

„Prosím, Alberte,“ ozval se pan Zlatohlávek unuděně. „Kdybys toho ošklivého trpaslíka zabil, velitel tábora by tě vykázal. Kdo by zůstal, aby se staral o mé potřeby?“

„Trpaslíka? Moje bába dycky říkala, že sem solidně rostlej. Lepší než se klátit jako třtina ve větru,“ poznamenal Raťafák dotčeně. „Vostatně, počítám, že sem ve výhodě. Dyby mě velitel vyhodil, já si v divočině poradím. Tak co bude, ty tintítko?“

„Ha?“

Sama Lýdie by si dvakrát rozmyslela Raťafáka vyprovokovat, ale tenhle Albert se tvářil, jako by potkal drobnou nepříjemnost. Prohlížel si zálesáka se zhnuseným výrazem a ukazovákem si narovnal neexistující obroučky.

Ha! opakovala po něm Lýdie, když zahlédla to gesto. Brýle! Narazili jsme na dalšího Hráče?

Celou dobu, co komorníka Alberta pozorovala, vnímala, že ten člověk má problémy schovat své znechucení. Nejen nad jejich přítomností, jak by bylo pochopitelné u služebníka ze vznešeného domu, ale i nad chováním vlastního pána.

Kdybych měla sloužit své mrtvé paní, uměla bych být patřičně pokorná? Já - vychovaná s komplexem nadřazenosti? Svým způsobem mi příšera, která zničila létající loď, prokázala službu.

„Klid, Raťafáku,“ řekla náhle a položila dlaň na zálesákovo rameno. „Nestojíme o potíže.“

„Nestojíme?“ zeptal se Raťafák zmateně. Za krátkou dobu, co s touhle Lištičkou strávil, ještě nezažil, že by ta hodlala komukoliv ustoupit.

„Nestojíme,“ zopakovala s okouzlujícím úsměvem. Ne, můj ošklivý trpaslíku, změníme písničku. Pokud se nepletu, natrefili jsme na stříbrného. Toho nevyřídíš kouzelnou sekerou.

„Ctěný pane Zlatohlávku,“ prohlásila proto a provedla elegantní úklonu. Kdysi dostala i baletní průpravu a nyní měla příležitost ji využít. Jsem spanilá labuť, napomenula se - vděčná, že Lištička je o hlavu menší než její skutečné já a proto lépe způsobilá pro mouvements gracieux. „Jste si jistý, že chcete spát v naší buňce?“

„Ptáš se snad, má milá, zda tam chci spát sám?“ zeptal se Zlatohlávek se zdviženým obočím a důrazem na posledním slově.

Další, co slyší jen, co chce slyšet!

„Styděla bych se vám dělat společnost,“ řekla líbezně a jemně pokynula bradou k Albertovi. „Váš komorník mou maličkost plně nahradí.“

„On?“

Zatímco Zlatohlávek měl opět potíže pochopit, co se mu naznačuje, Albert se na ni štítivě podíval.

„Ty!“

„Copak, pane komorníku?“ zeptala se ho sladce. „Když byla má ubohá paní naživu, často jsem jí dělala společnost v posteli. Jsem si jistá, že i vy nedopustíte, aby váš ctěný pán lehal do studeného lůžka. Jste krásný mladík, pane komorníku,“ dodala obdivně. „Snadno bych si vás spletla s nevinnou pannou.“

„Opravdu?“

Zlatohlávek se zkoumavě zadíval na svého společníka, pak potřásl zklamaně hlavou. „Možná kdyby byl o pár let mladší…“

Bylo jeho jediným štěstím, že nevěnoval pozornost rozpoložení svého sluhy. Zdá se, že tenhle stříbrný má hranice, které nehodlá pro úspěch ve Hře překročit, zachichotala se Lýdie, když viděla vražedný pohled, kterým Albert nenasytného pána počastoval.

„Škoda,“ pronesla pocítěně à la Světlana. „I nevinné dívky jako já mohou mít nemravné představy. Ovšem, slyšela jsem,“ dodala nabádavě, „že pravý gurmán musí ochutnat vše, co svět nabízí. Kam se podělo vaše zaujetí přírodovědce, ctěný pane?“

Albert opět sáhl po svém kordíku: „Ty!“

Lýdie vyděšeně odskočila.

„Pane komorníku, zdá se mi, že jste mužem jedné slabiky. Váš urputný výraz mne děsí. Chcete snad zaútočit? Bude to chlapský zápas,“ ušklíbla se, „nebo pranice mezi námi holkami?“

Jako kočka se nahrbila a předstírala, že má místo prstů drápky.

„Vím, o co se snažíš,“ řekl Albert chladně. „Snažíš se mne vyprovokovat. Divil jsem se, co jedna z nás dělá mezi špinavými zálesáky, ale teď už chápu. Jak řekl ten tvůj zakrslík: Vrány sedají na jedné větvi.“

Jedna z nás? Společnost komorníků a komorných? Nebo společenství nájemných zabijáků?

Zatímco Lýdie uvažovala, nač Albert naráží, Lištička zůstala povzneseně netečná a neobtěžovala se projevit. Zjevně nepovažovala Alberta za rovného v žádném směru.

„Ukončeme to,“ pokračoval Albert a jemně pobídl Zlatohlávka. „Je na čase, ctěný pane, abyste si odpočinul. Vzpomeňte si, že jste dnešní noc strávil pod širým nebem. Vaší citlivé pleti může slunce ublížit.“

„Pravda, pravda,“ pokýval hlavou Zlatohlávek. Když procházel kolem Lýdie, sklonil se k jejímu hrdlu a labužnicky nasál vzduch nozdrami: „Odpusťte mi, roztomilá slečno,“ řekl bez kouska studu, „ale pachu vašeho samičího pižma samec mého formátu nedokáže odolat. Ocenil bych, kdybyste mi věnovala přízeň. Nepotkal jsem takovou jako vy, ženu s vůní úrodného pole.“

Samičí pižmo?

Lýdie, která s úlevou dýchala pronikavou voňavku tisíckrát příjemnější než zápach, který se linul z jejích šatů, si neděla iluze o původu svého samičího pižma, ale Zlatohlávkovo zaujetí chtě nechtě obdivovala.

„Nemusíte se bát, ctěný pane,“ odpověděla nevinně. „V buňce, kam se chystáte nastěhovat, je dáma, která vaším naturalistickým sklonům bude vyhovovat. O její plodnosti není pohyb.“

„Ohó!“

„Sem netušil, že Jolana je ňáká plodná,“ zamumlal Raťafák k Veliteli. „Stalo se něco, vo čem nevím? Já v tom teda prsty nemám. Stejně sem zklamanej. Myslel sem, že je Lištička zvládne. Takhle se budeme muset stěhovat.“

„Co se dá dělat!“ pokrčil Velitel rameny. „Alespoň se pokusila.“

„Já bych nedělal ukvapené závěry,“ poznamenal Rudolf, který se spokojil s rolí tichého přihlížejícího. Sotto vocce dodal: „Mám z téhle Lištičky husí kůži. Prozradíš mi, kamaráde, kde jste k ní přišli?“

Ale než stačil Velitel odpovědět, Zlatohlávek vstoupil do dveří malé chatky. Pak se ozval vysoce položený výkřik. Byl to kolísavý neobvyklý zvuk, který stoupal a klesal jako požární siréna.

„Dycky sem tvrdil, že je Jolana je vzácný kotě,“ pokýval Raťafák rozšafně hlavou. „Ten volezlej čuňák je nadšením bez sebe. Zmermomocní holku na smrtelný posteli. Skutečnej dobyvatel dámských postelí!“ přidal s kapkou obdivu.

„Ctěný pane? Dovolíte?“

Albert, který znal svého pána lépe, věděl okamžitě, že Zlatohlávek neprojevuje potěšení nad tím, co našel uvnitř. Protlačil se kolem něj, aby vzápětí vyskočil ze dveří, aniž by věnoval ubohému zaměstnavateli jedinou myšlenku.

„Mrkavec!“ zakřičel z bezpečné vzdálenosti. „Je to mrkavec! Běžte odtamtud pryč, ctěný pane! Rychle!“

Ale Zlatohlávek zamrzl na místě a jediné, na co se zmohl, byl sténavý nářek.

„Po-pomoc!“

„Zdá se, že tahle samička nevyhovuje vašemu vytříbenému gustu,“ poznamenala Lýdie, když vyděšený Zlatohlávek konečně uskočil zpět. „Nechápu proč? Podle mého odhadu by měla naklást tisíce vajíček. Samotný proces by vás jako přírodovědce měl zaujmout.“

„Ty!“

Zlatohlávek na ni nepřátelsky zíral a lapal po dechu.

„Také mne zaujal,“ odsekl pak. „Jsem velice zklamaný! Zraněný ve svých nejlepších úmyslech! Bylo zapotřebí zacházet tak daleko? Nemohli jsme se domluvit jako slušní lidé?“

Slušní lidé?

Lýdie málem nevěřícně spráskla ruce. Ten chlap je ztělesnění bezostyšnosti!

„Byla bych se ráda domluvila po dobrém,“ podotkla klidně, „ale přišlo mi, že neposloucháte. Proto zopakuji ještě jednou: žádné naše další obytné buňky nejsou k mání. Pokud chcete uspět u zálesáků, můžete zkusit Bažanty.“

Rudolf se zašklebil, ale přesto neprotestoval. „Ctěný pane Zlatohlávku, nezaručím vám chatku s vůní ženy, ale spát pod širým nebem nebudete.“

„Děkuji, pane Rudolfe. A pokud jde o slečnu Lištičku,“ Zlatohlávek se otočil na svého sluhu, který stále udržoval bezpečnou vzdálenost. „Alfréde, zapamatuj si tu ženu. Chci, aby nesla veškeré následky.“

„Rozumím, ctěný pane.“

Jak si dělat nepřátele a nepůsobit na lidi, pomyslela si Lýdie pobaveně. Zaznamenala, že Zlatohlávek se uchýlil k obecným hrozbám, které možná zněly zlověstně, ale neměly hmatatelný základ.

Zapamatuj si… Veškeré následky…

V každém případě i ona si hodlala Alfréda zapamatovat. Nejen proto, že mohl být Hráčem, ale proto, že mohl být stříbrným.

Nyní je důležité, abych se podobně neprozradila i já. Zoufale si přála, aby se vynořila Lištička a přejala vládu nad jejich tělem. Nebylo snadné se pro ni chovat jako zdejší domorodec.

Svým způsobem, uvědomila si, není na škodu, že Medard nemá nad baronem kontrolu. Příliš dominantní Hráč tu vynikne jako bolavý palec.

Ale Lištička se neobtěžovala se přihlásit o slovo.

Proto se Lýdie ladně uklonila a ustrašeně zašvitořila: „V žádném případě jsem vás nechtěla urazit, ctěný pane. Zastupuji pouze zájmy ctěného pana Záviše, jak mi moje skromné schopnosti dovolí. Prosím, nezlobte se na mne.“

„Ano, ctěný pane,“ přidal se uctivě Velitel, který se marně snažil donutit Raťafáka, aby ho v pokorné póze napodobil. „Kdybychom se nemuseli starat o naše raněné, nikdy bychom nedovolili…“

„Nedovolili? To má být vtip? Málem jsem umřel hrůzou!“

„Ale neumřel ste, ne,“ podotkl Raťafák. „Nás vostatní ste královsky pobavil.“

Lýdie věnovala starému zálesákovi vražedný pohled.

„Odpusťte mu, ctěný pane,“ zamumlala. „Chápejte, dlouhá samota a nedostatek mozkové hmoty z něho udělaly samorosta.“

„Jo,“ kývl Raťafák. „Sem dočista pitomej. Vůbec mně nemusíte brát vážně. Skoro bych řek, že se na sebe…“

Velitel mu dupl na nohu, než stačil dokončit své podobáme, a Lýdie se zase půvabně uklonila.

Naštěstí k nectnostem pana Zlatohlávka nepatřila zarputilá nevraživost, takže pár hezkých slovíček a lichotek, servírovaných mu po zednických lžících Rudolfem, Velitelem a Lýdií mu brzy zvedlo náladu a on se pustil do nová várky nemravných návrhů, které Lýdie odmítala tak, aby neurazila jeho ješitnost.

Po očku přitom sledovala Alberta jako svého hlavního diváka, ale toho buď nenapadlo, že by Lýdie mohla být Hráčem - nebo byl vynikajícím hercem, protože se ukázkově nudil.

Zdá se, že nebere Hru dostatečně vážně, pomyslela si Lýdie. Ale proč my ano? Proč se tolik snažíme? Místy měla dokonce dojem, že Hra samotná je důležitější než skutečnost.

Náhle bylo po všem.

„A jsou v trapu,“ prohlásil Velitel a spokojeně doprovázel odcházející skupinu pohledem. Pak otevřel dveře a zvědavě se sklonil nad nehybnou samičkou. „Koho by napadlo, že je vyděsí mrtvý mrkavec.“

„Kdo říká, že je mrtvý? Být tebou, tak se jí nedotýkám,“ podotkla Lýdie. „Mohla by být drobet nerudná.“

Zatímco on vyděšeně uskočil stranou, ona (nebo ještě lépe Lištička) si klekla na prahu obytné buňky, aby pozorovala proces kladení vajíček.

V té době už svědomitá matka obalila připravený rudý kámen do bílého kokonu. Její obrovské černé oči s charakteristickými víčky, díky kterým dostal pavouk své jméno, se vyboulily, jak pavoučice usilovně vytláčela jedno poloprůhledné vajíčko za druhým. Klepítka chelicery se nervózně rozevírala, zatímco makadla pedipalpus jemně vibrovala.

„Je k pomilování,“zasněně pronesla Lištička. „Budu potřebovat nějakou nádobu, Veliteli. Bylo by nemístné, kdybych ji zase umrtvila. Matka by měla zůstat se svými dětmi. Chceš se také podívat? Nebo ty, Němý? Raťafáku?“

Ale žádný z přítomných zálesáků nesdílel její zaujetí pro anatomii členovců.