I dyž se bojím, že dost přeplácím

O dvě hodiny dříve…

„Zastavte vlak, chci vystoupit!“

Po příjezdu do Červánkového Města, Světlanino nadšení pro Hru vystoupalo na samotný vrchol, aby nyní spadlo na dokonalé dno.

Jako intelektuálně založené dítě velkoměsta, Světlana nenašla zálibu v dobrodužství ve volné přírodě, natožpak v monstry zamořené divočině. Pokud kdy chtěla vidět zvířata, považovala nejbližší ZOO za naprosto dostačující návštěvní místo.

Vzhledem ke zdejším středověkým kulisám měla z příchodu do města obavy. Dobře znala svého Merleho a bála se, že jí na hlavu někdo vylije nočník.

Proto málem skákala nadšení, když opustili své koně ve stájích a vstoupili do futuristického prostředí, které v každém ohledu překonalo to, co ona považovala za civilizaci.

Místo elektromobilů se zde vznášely vozy, stylizované do drožek či kočárů. Městské čtvrti visely ve vzduchu, nadnášené jakousi záhadnou sílou. Maně si vybavovala bájné létající čínské hory v oblacích.

„To je nepředstavitelné!“ vydechla.

„Jo,“ odplivl si starý Raťafák, který ji zaslechl a který její nadšení nesdílel. „Raděj být tuhej než tu strávit o minutu dýl, než musím.“

„Máš pravdu, starý,“ přikývnul baron. „V každém případě, tady se musíme rozdělit. Vy dva víte kam jít, že?“

To platilo jeho starším dětem, které poslušně přikývly. Světlana i Juraj jeli na autopilota a nepletli se svým druhým já do ovládání svých těl.

„Ctěný pane barone,“ ozval se vysoký přísný zálesák, kterému říkali Velitel. „Pokud dovolíte, doprovodíme starší slečnu k chrámu naší sladké paní Lady.“

„Jo, musíme hejbnout kostrou, než tady Jolana dodejchá. Má namále, nebožka!“

„Já tě slyším, ty troubo,“ ozvala se tmavovlasá bledá žena, která ležela na nosítkách. U ní stála s vážným výrazem ryšavá Lištička a držela ji za ruku. Světlana provinila zvedla svou medicínskou berlu, aby jí ulevila. Zálesačka trpěla vnitřním krvácením. Jen díky zázračné moci berly a neustálé péči přežila až dodnes.

„Tady ne,“ vyštěkla Jolana.

„Já jen…“

Jolana unaveně zavřela oči.

„Špiclové chrámu jsou všude,“ vydechla. „Někdo tě práskne a budeš mít malér.“

„Jolano,“ napomenul ji Velitel. „Vzpomeň si, s kým mluvíš.“

„Ano, ano, omlouvám se, ctěná slečno. Jsem strašně neohleduplná od té doby, co mám na kahánku.“

„To je v pořádku,“ rychle se ozvala Světlana, přestože cítila, že její Kopretinu důvěrný tón urazil.

„Nevysvěcené jako my smějí léčit jen, není-li jiná možnost,“ vysvětlila Jolana. „Ale tady ve městě žádné výjimky neplatí. Já bych to měla vědět nejlíp,“ dodala trpce. „Vyrazili mne kvůli jedné pitomé holce.“

„Stejně si myslím, že ses na jepťuldu nehodila,“ konejšil ji Raťafák.

Jeptišku? vyděsila se Světlana, která začínala mít neblahé tušení. Jakou jeptišku?

„Děkuji pěkně,“ odsekla Jolana, „hned je mi líp, když vím, že jsem v lese udělala terno. Ty snad blbneš na kvadrát, strejdo Raťafáku.“

„Se nerozčiluj,“ zabručel dobromyslně Raťafák.

Ozvalo se suché významné zakašlání. Opodál stál pohledný muž v zelené kazajce a s bažantím pérem na klobouku. Nápadně nenápadně hleděl na zlaté cibulovité hodiny, které mu visely z kapsy na masivním řetízku. Na rozdíl od vesničanů, kteří se rozprchli, sotva je baronovi vojáci bezpečně dovedli do města, Rudolf a jeho zálesáci zůstali.

„Čas se rozloučit,“ povzdechl si baron a vřele objal své dvě starší děti. Po něm totéž zopakovala jeho žena, která své objetí doprovodila takovými radami, že se Kopretina i Žalud nepřestávali červenat.

„Máme v plánu se ubytovat hotelu Za Fíkovým listem,“ zakončila významně a předvedla bezostyšné obscénní gesto. „Váš otec mne poslední dobou zanedbával. Bude mi muset vynahradit ztracený čas, minutu za minutou, příraz za přírazem. Počítám, že domů odjedeme za tři dny. Kdyby sis své rozhodnutí rozmyslela,“ dodala pak s pohledem upřeným na Světlanu, „víš, kde nás hledat, má milá.“

Světlana pochopila dvě věci. Za prvé, démonická Sylvie jí dává možnost ucuknout z cesty, na kterou se hodlala Kopretina vydat. Za druhé, Medarda a Sylvii nečekají tři dny radovánek, byť se tak tváří. Jinak by je do hotelu nedoprovázel slizký Rudolf, který zřejmě zastupoval nejmenované politické síly.

Leda by plánovali prvotřídní orgie, pomyslela si rozjařeně a mrkla na Gabrielu, která se tvářila jako boží umučení.

Zdálo se, že její divoká nevlastní sestra se ve městě necítí dobře. Akademii vyšších věd měla původně navštěvovat Kopretina. Gabrielu nikdo nepovažoval za vhodného kandidáta.

To se ovšem změnilo ve chvíli, kdy se má Kopretina zbláznila, pomyslela si nespokojeně. Do čeho mne ta slepice uvrtala? Do místní obdoby kláštera pro nepolíbené panny?

Odtud také pramenila její pochmurná nálada. I když se ráda považovala za svatou, katolické ideály snášela pouze v historických románech, kde bylo přijatelné, aby ženské, jak se Jolana hezky vyjádřila, blbly na kvadrát.

Naštěstí měla příliš starostí s omdlévající léčitelkou, aby měla čas dumat nad čímkoliv jiným. Zanedlouho přiletěla zdejší obdoba létajícího taxi, patřičně vyšperkovaná do steampunkových podrobností. Vůz vypadal napůl jako létající kočár a napůl jako parní lokomotiva. Za letu tikal a zobrazoval záhadná čísla na analogových budících.

Pokud gotické stavby, pomyslela si, měly vzbudit ve věřících pocit bezvýznamnosti, co má vzbuzovat tahle monstrózní bestie?

Chrám naší sladké paní Lady byl postavený na kamenné platformě, která se vznášela dvacet metrů nad zemí. Její základ tvořilo kruhovité náměstí o průměru půl kilometru. Na okrajích stála souvislá řada domů; ty formovaly přirozenou zábranu před pádem do okolní propasti.

Uprostřed se tyčilo cosi, co bylo mrakodrapem, sochou, katedrálou i megalomanským snem. Chrám měl tři věže vysoké přes dvě stě metrů. Na nich jako na chůdách stála socha gigantické ženy vyvedené do fantastických podrobností. Její zlaté vlasy, tvořené čímsi, co mohla být ocelová lana, jaké se v moderním světě používala na nosné části závěsných mostů, s řinčením vlály a vrzaly.

Kostěj Nesmrtelný zavřený ve sklepě žaláře, kde se odráží ode zdi. Ráz na ráz. Rezavé řetězy v nejhlubší z kobek!

S jistým uspokojením Světlana zaznamenala, že ta žena se jí podobá. Měla úzkou elegantní tvář, rty, na kterých mohl být stejně dobře blahovolný jako výsměšný úsměv a štíhlou ladnou postavu.

Až na poprsí, uznala sebekriticky. Jako femme fatale v přípravě, Světlana vždycky cítila, že by do místnosti měla vcházet až dlouho poté, co její přítomnost oznámí hluboký dekolt. Tady mne Kopretina poráží na plné čáře. Jedno malé, bezvýznamné vítězství.

Neznámý umělec - ani na okamžik nezapochybovala, že úřadoval chlap - obdařil sladkou paní Ladu takovými přednostmi, že kromě léčení by bohyně mohla kojit i celý národ, kdyby na Červánkové Město přišel hlad.

„Alespoň zemřu ve slávě své paní,“ zamumlala Jolana a s posledním dechem drmolila modlitby.

Z třetí věže, na které nestála chodidla, vyrůstala medicínská berle; tu bohyně svírala v pravé dlani, zatímco levou držela vztyčenou nad náměstím. Odtud na shromážděné věřící dopadalo bílé teplé světlo.

„A přichází posvátný rauš,* pomyslela si Světlana neuctivě. Našla jsem vysílač, blahopřejte mi.

Zatímco v lese Roztomilých kulíšků zůstávalo její spojení s bohyní mlhavé, zde ji griloval přímý signál. Stačilo dovolit, aby vnitřní plamen přenášel data do jejího těla a mohla si užívat nepřetržitý ráj narkomanů.

Alespoň k tomu je má stříbrná výchova dobrá, pomyslela si, když nakvašeně uťala spojení. Plasťáci by se tu už váleli na dlažbě.

Ne každý měl její sebeovládání. Mnozí lidé postávali s unešeným, byť kapku slabomyslným výrazem, a zapomínali na důvod, proč sem přišli. O ně se starali novicky a novicové, oblečení do stejných rouch, jaké nosila Kopretina. Odváděli zpitomělé pacienty stranou a trpělivě se jich vyptávali na jejich potíže.

I k jejich skupině zamířil jeden ze zdejších opatrovníků. Neměl nebo nevlastnil medicínskou berlu - jako ostatně většina zde - a Světlanu pozdravil jaksi neochotně: „Ctěná slečno z Mechového kopce, ti nemocní jsou tady s tebou?“

Ctěná slečno? Neměli bychom být kolegové? Proč tak formálně?

„Ano, jsou tady se mnou, Benedikte,“ odvrkla se svým nejlepším hřejivým úsměvem, kterým za normálních okolností rozpouštěla i led. Mladý novic se zatvářil, jako by stoupl na zmiji.

No nazdar, nemám být já dobrotivá a slitovná duše? Gabriela je ze sester ta zlá, že ano?

„Ti ostatní jsou doprovod,“ řekla raději. „Jen ta žena na nosítkách potřebuje rychle ošetřit. Velice rychle!“ zdůraznila. „Trpí vnitřním krvácením. Už víc než týden. Je zázrak, že ještě žije.“

Mladý novic si zřejmě o povaze zázraku nedělal iluze. Nesouhlasně se podíval na berlu v její ruce a zeptal se: „Neléčila jsi ji, že ne?“

Zamračila se, ale netušila, co odpovědět. Skoro se zdá, chlapče, že mne chceš nachytat na švestkách.

„Léčila mne, protože sladká paní Lada si tak přála,“ ozvala se z nosítek Jolana. „Hejbni kostrou, pitomče. Není na tobě, abys posuzoval něčí hříchy.“

Novic popuzeně mávl rukou, aby vzápětí přiskočil k nemocné a chytil ji za zápěstí.

„Ale to je Jolana!! vykřikl. „Drahá sestro Jolano! Co se ti stalo?“

S trochou závisti si Světlana uvědomila, že uštěkaná zálesačka, kterou by ona nikdy nepovažovala za oblíbenou mezi kýmkoli, zde má lepší reputaci než její do sebe zahleděná Kopretina.

„Ano, já sama,“ zavrčela Jolana. „Jak mne odtud vykopli, dala jsem se k veselá partě zálesáků a dopadla jsem takhle. Chvalme jméno naší zpropadené sestry Agáty. Ta mne uvrtala do maléru.“

Raťafák, kterému léčivé světlo roztáhlo tvář do blaženého šklebu, se otřásl, aby ze sebe dostal z opojení.

„Heleď, mládenče,“ řekl, „tady ta holka je jednou nohou v hrobě. A tady ta,“ ukázal na Světlanu, „ji drží tejden při životě. Esli se nehejbneš, bude ti tu drahá Jolana smrdět do snů.“

„Ano,“ přidala se Lištička a odněkud vylovila stříbrný tolar. „Ocenili bychom, kdybys nám pomohl. Co nejsvižněji,“ dodala a nacvičeným pohybem nechala tolar vklouznout do jedné z jeho kapes.

„To-tohle je vážný případ,“ zakoktal mladík.

Světlana pozorovala, jak se jeho vnitřní plamen rozhořívá a proniká skrz zápěstí do Jolanina krevního oběhu.

Vida, vida, pomyslela si nespokojeně. Jde to i bez berle.

Benediktův vnitřní plamen byl proti jejímu titěrný, ale zacházel s ním obratně a bez váhání.

„Obávám se, že…“ zamumlal a zavrtěl hlavou. „Tady pomůže jen velekněz.“

„Tak ho zavolej,“ vybídla ho Lištička. „Nebo někam odešel?“

„Samozřejmě že ne. On zřídka opouští chrám. Ale…“

Lištička se zamračila. „Ale co?“

Musela ji v té chvíli ovládat Lýdie, protože skutečnou Lištičku Jolanino bytí či nebytí nedojímalo.

„Chce říct,“ vysvětlila Jolana odevzdaně, „že služby toho starého páprdy si nemůžu dovolit. Co naplat! Položte mne na zem. Zemřít ve slávě naší sladké paní je víc, než si zasloužím. Není nádherná?“

Božské světlo mělo zřejmě uklidnit pacienty a zmírnit jejich bolest. Jolana se do něj dívala, aniž by mrkala, jen z koutků jí tekly drobné slzy. „Je nádherná,“ opakovala. „Až zemřu, Raťafáku, rozdrť můj paměťový krystal. Ne abys ho někomu prodal, ty starý mizero.“

„Vo ten by tak někdo stál, holka pitomá.“

Raťafák ji důrazně šťouchl do ramene. „Eště se neluč, jo? Dyžs vydržela tak dlouho, těch pár minut tě nezabije.“

Něha zakrslého zálesáka měla na Jolanu stejně léčivé účinky jako živá voda. Pryč byla tichá odevzdanost. Vzepřela se na loktech a nepřátelsky zavrčela: „Jakých pár minut, ty pitomče nejapná? Máš dojem, že ten vyschlý páprda poslušně nakluše, aby mne zachránil? Kdyby mne chtěl zachránit, tak mne v první řadě nevylije z klášterní školy. Ten bastard dobře věděl, že nemám kam jít. A ostatně, kdo se ho prosí? Zemřu ve slávě své sladké paní a na něj zvysoka dlabu!“

S tím se vrátila ke svému slunění v božské přízni. „Lištičko, zlatíčko,“ zamumlala, „dohlídni, ať mne ten starý osel nechá na pokoji.“

„Škeble vostrá jako břitva,“ zazubil se Raťafák. „Nejlepší, jakou sem kdy v lese potkal. Ne že bych tam moc ženských potkal,“ dodal přemýšlivě.

Pak se rozkročil, ze širokých zad sundal svou kouzelnou sekeru a výhružně ji strčil novicovi pod nos. „Zavolej svýho velekněze, mladej. Vyřiď mu, že já, Raťafák, s ním hodlám projednat vobchod, jakej nebude moct vodmítnout.“

„Pane, ehm, Raťafáku,“ řekl Benedikt bázlivě, „i já bych chtěl naši Jolanu zachránit. Ale velekněz neléčí gratis pro deo. Musí dostat nabídku, která potěší naši sladkou paní. Taková jsou pravidla.“

„Vo tom právě mluvím, ty nedochůdče. Tadle kouzelná sekyra někoho přišla na několik zlatejch hřiven. Sem vochotnej ji vyměnit za život týdle holky.“

Zaražený vlastní štědrostí, Raťafák se podrbal na lysé hlavě a dodal: „I dyž se bojím, že dost přeplácím.“