Šípkové Růžence vypršel čas!

Za okny svítalo, když se Záviš probudil do reality, odpočatý jako včera. Vstal, aby si uvařil čaj, když skrz prosklené dveře obývacího pokoje uviděl Lýdii, jak spí na pohovce, rusé vlasy pohozené u hlavy a blikající NT-vysílač u patky stolu.

Záviš si vzdychl, vzal z postele přikrývku a zatlačil na dveře. Když zjistil, že jsou zamčené, vrátil se pro chytrou čelenku.

„Dobré ránko,“ pozdravila ho malá víla, která pokuřovala brčálově zelenou dýmku a listovala čímsi, co připomínalo knihu pohádek pro nejmenší. Před ní klečel zakuklený panáček, oblečený do černého trikotu, který ji masíroval nohy, přikrčený v uctivé póze služebníčka.

„Neruším vás?“ zeptal se Záviš jedovatě. „Až budeš mít čas, mohla bys mi prosím zodpovědět pár otázek?“

„Samozřejmě. Ptejte se, pane. Jsem tady, abych sloužila.“

Záviš ji věnoval svůj nejlepší ledový pohled, ale bez valného výsledku.

„Než se vám vrátí řeč,“ ušklíbla se malá víla a ukázala na zakuklence, „představím vám Stínošlápka. Jsem jeho sensei, učitel a duchovní vůdce. Lýdie mi platí, abych ho vycvičila.“

„Těší mne,“ zavrčel Záviš.

Stínošlápek se postavil, otočil a důstojně se uklonil. „Děkuji, pane, že jste se ujal mé paní. Jsem připravený pro vás zabít na kohokoliv ukážete. Jsem ten, který chodí stíny.“

Záviš strnul na dlouhou minutu, pak beze slova namířil prst na malou vílu.

I pod černou kuklou bylo vidět, že se Stínošlápek otřásl. „Ji ne, prosím.“

„To si snad nezasloužím,“ ozvala se malá víla uraženě. „Nebýt mne, Lýdie by utekla a my bychom ztratili potencionálního spoluhráče… Zneužila jsem jejího duševního rozpoložení,“ dodala pyšně. „Zdá se, že touží po lidské přítomnosti, byť tou přítomností jste vy, pane. Nejste na mne hrdý?“

„Takže ti mám poděkovat, že mi okupuje obývák?“

„Měla jsem ji poslat lehnout si na zápraží?“ zeptala se malá víla jedovatě. „Svým způsobem vám tleskám, pane. Chováte se jako hulvát i k vlastnímu druhu. Žádná diskriminace, co?“

Záviš si vzdychl a ukázal na prosklené dveře. „Otevři to. Nechápu, jak mohla být tak naivní a myslet si, že se nedostanu přes zámek ve vlastním bytě.“

Pod ostražitým dohledem Stínošlápka vešel dovnitř a přikryl ležící ženu.

„Dojemné gesto,“ poznamenala malá víla. „Ona udělala totéž pro vás. Jde o rafinovaný způsob, jak dát najevo, že o ni nestojíte?“

„Myslím, že jsem slečnu Krajcarovou potkal ve Hře,“ poznamenal Záviš netečně. „Bude bezpečnější, když ji budu mít pod dohledem. Dostali jsme se do solidní šlamastyky.“

„Co se stalo?“ optali se oba avataři se zájmem.

„Mamut větší než třípatrový dům,“ odtušil Záviš, ale pokračoval v myšlenkách, ke kterým měla přístup pouze malá víla, aby vyloučil Stínošlápka.

Stále ještě v něm doznívalo chvění země, se kterým se k nim ten megatvor blížil. I když byl na kilometry daleko, ohromoval svou přítomností - jako zemětřesení, které zesiluje a zesiluje a trhá půdu pod nohama.

Bylo složité odolat naléhavému nutkání všeho nechat a vydat se na útěk. Ale i tak si matně vybavoval, jak probíhali létající lodí, vrávorali po rozbitém skle a házeli do vaků a kapes vše, co mohlo mít nějakou cenu.

Komorná Lištička, o které se domníval, že je Lýdií, ho mátla. V jednu chvíli stála ztuhlá strachem, zatímco v druhé, jako vyměněná, ho ochotně vedla k malému lodnímu trezoru, který sice byl uzamčený, ale když ho vypáčili ode zdi, vlezl se do Závišova mnohorozměrného prostoru.

Když opouštěli loď, nad korunami stromů zahlédli chlupatou hlavu megamamuta, který si cestu klestil před vzrostlé buky a duby, s chobotem hrozivě vztyčeným a divokým vzteklým rykem, jako zuřivou stížností, že byl vyrušený z poklidného odpočinku.

Velitel a jeho skupina mezitím odtáhli zbylé čtveráky, které Jolana svou berlí uspala, sto metrů lodi, aby jim dali alespoň pomíjivou šanci na přežití blížící se katastrofy.

I když každý z nich věděl, že jde o akt ryzího pokrytectví, nikdo nenavrhl čtveráky zlikvidovat.

A pak utíkali, pryč od toho místa, stejně jako desítky lesních zvířat a netvorů, kteří zapomněli na nepřátelství a s ohlušujícím rámusem se prodírali pryč od gigantické stvůry.

Slyšitelný na kilometry daleko, její řev nakonec zahalil svět do burácející clony, ze které praskaly bubínky a člověk měl dojem, že ztratil sluch, zavřený v třesoucím se vězení.

První klopýtla Jolana, která zahodila svou drahocenou berlu a bez sebe hrůzou se plazila lesní cestou, následovaná Velitelem a Němým, kteří se jí marně snažili zvednou na nohy, aby pak také klesli na kolena.

Záviš na Jolanu marně volal, aby pak schoval berlu do mnohorozměrného prostoru. V jednu chvíli upadl a komorná Lištička mu pomáhala na nohy, přitom na něj cosi křičela, pokrytá listím a větvičkami třesoucích se stromů.

„Celkem vzrůšo, co?“ komentovala malá víla záplavu Závišových vzpomínek. „O co všechno jsem přišla, když jsem se narodila jako blbý avatar,“ dodala bez sebemenší známky závisti.

„A co moje paní?“ zeptal se Stínošlápek úzkostlivě. I když se nepodílel na jejich tiché výměně, vytušil, že se stalo něco závažného.

„V pořádku,“ odtušil Záviš vlažně, ale bez velkého přesvědčení. Když se jim podařilo dopotácet do bezpečné jeskyně, Lištička měla skelný pohled a třásla se jako osika.

Pokud je ta komorná Lýdie Krajcarová, nevěřím, že by se chtěla vrátit do Hry, pomyslel si pochmurně. Jemu osobně se adrenalinové vzrušení zamlouvalo, nebo mu alespoň dával přednost před plíživými nástrahami První-Spořitelní.

„Kdy myslíš, že se probudí?“ zeptal se.

„Máme-li soudit podle vás, pak čas strávený ve Hře je dvanáct hodin. Moje paní usnula hodinu a třicet čtyři minut po vás, pane,“ odpověděl Stínošlápek úslužně.

Malá víla jeho předpoklad potvrdila kývnutím.

„Dvanáct hodin? Hráč zůstává na dvanáct hodin mimo?“ ujistil se Záviš.

„Vypadá to tak,“ odpověděla malá víla. „Teoreticky bych mohla odpojit NT-vysílač, kdybych vás chtěla dostat ven - ale to bych navrhovala jako hodně nouzové řešení.“

„Proč?“

Malá víla vytvořila promítací plátno, na kterém se objevil rozšklebený úsměv mentálně zaostalého dítěte. Šlo o video z populární streamovací služby a titulek zněl:

Zkuste se nesmát! Šestnáct dementů k popukání! Sdílejte a lajkujte!

„Chtěl byste ke svému hravému kousání přidat roztomilé slintání a žvatlaní?“ zeptala se malá víla sladce.

„Odpojení NT-vysílače vám může uvařit mozek, pane,“ dodal Stínošlápek snaživě.

„Pochybuju, že bychom poznali rozdíl,“ usekla ho malá víla. „Ty se starej o svého majitele. Šípkové Růžence vypršel čas.“

A opravdu, Lýdie se probouzela a se zmateným výrazem se rozhlížela po okolí, zatímco si protahovala ztuhlé končetiny. Záviš ji pozoroval a doufal, že stejně jako on, i ona bude vnímat, co se stalo ve Hře, jako doznívající sen.

„Jsem zpátky,“ promluvila Lýdie a roztřásla se šokem.

Jak se dalo čekat? pomyslel si Záviš. Ta se do Hry nevrátí. Pokud stříbrná reaguje takto, jakou šanci má Medard a ta děcka?

„Pane Velehradský, dlužím vám omluvu.“

Udiveně se na ni zadíval.

„Omluvu?“

„Chovala jsem se nevhodně,“ vysvětlila Lýdie. „Zachránil jste mi život a já…“

„Aha, tuhle omluvu,“ zasmál se Záviš. „Obecně si nevážím důvěřivých hlupáků. Nemáte za co se omlouvat. Jak se cítíte, hm, Lištičko? Byla jste to vy, že ano?“

„Ještěr?“ zahleděla se na něj, aniž by opětovala úsměv. „Pletete se, já nejsem Lištička.“

„Cože? Jak potom…?“

Jestliže Lýdie nebyla Lištička, jak mohla vědět o Ještěrovi?

„Lištička je ta druhá,“ vysvětlila Lýdie. „Celou dobu jsme byly dvě. Přišlo mi, že jsem obsadila cizí tělo. Dejte si prosím na ni pozor,“ řekla naléhavě. „Lištička je nebezpečná.“

„Všiml jsem si,“ podotkl Záviš suše. „Místy jste mne překvapila.“

„Já ne,“ odvětila Lýdie trpce. „Ta druhá možná. Já si připadala jako přebytečná koule na noze.“

Vstala a odešla do koupelny, přitom se česala kartáčem, který vytáhla z poničeného kufru. Samozřejmost, s jakou si našla cestu, Záviše popudila, stejně jako snášející se vlasy, které kontrastovaly s tmavým kobercem a které jako rudá niť označovaly, kudy prošla.

Nevítaný vetřelec!

„Chcete snídani?“ zeptal se, rozhodnutý, že na ni nebude tlačit.

„Děkuji. Budu muset do práce,“ vzdychla si, když jedla míchaná vejce. „Po všem, co se stalo, se nic nezměnilo,“ podotkla překvapeně. „Včera jsem se zapřísahala, že nebudu stejná, že se změním - a teď sedím tady a přemýšlím, jak vysvětlím, že smlouvy, které jsem se chystala podepsat, někdo probodal nožem.“

„Hm,“ kývl Záviš lhostejně. „Podáte mi mléko?“

Pokud Lýdie zamýšlela ho zatáhnout do debaty o svém duševním rozpoložení, neměl zájem. Jistě, přemýšlel, mohl bych ji nechat se mi svěřit, získat její důvěru a vytvořit závazek, který by ji stáhl do Hry. Bude ale lepší, když se rozejdeme jako dva cizinci. Alespoň nebudu mít tolik vlasů na podlaze.

Samotného ho překvapovalo, jak ho rozčilují nenápadné stopy její přítomnosti. Ve vzduchu cítil parfém, na který nebyl zvyklý; dokonce i sklenice (tři sklenice!) dokázala přeskládat v pořadí, které ho vyvádělo z míry.

Lýdie ho sledovala, v liščích očích záblesky pobavení smíchané s úzkostí: „Co se chystám říct, nebude snadné,“ ozvala se náhle. „Omlouvám se, ale myslíte, že bych mohla u vás několik dnů přespat?“

„Cože? Proč?“

„Nikdy jsem si nepředstavovala, že muž, kterému tohle nabídnu, bude reagovat takto,“ podotkla s podrážděným úsměvem.

„Nejsem zvyklý na cizí přítomnost,“ vysvětlil Záviš. Proč se zeptala? přemýšlel zmateně. Umí číst řeč těla a musí chápat, jak málo o ni stojím.

„Jsem připravená zaplatit,“ povzdychla si. „Pokud jde o tajemství Asfaltové-Cestovní, jsou všechna vaše.“

„Dobrý pokus,“ ušklíbl se, „ale nemyslím, že jste připravená zradit rodinnou firmu, i kdybych o ni stál. Nenamáhejte se. Můžete tady zůstat bez podmínek.“

Tentokrát byla řada na ni, aby byla překvapená.

„Cože? Proč?“ zeptala se a dodala podezřívavě. „Jsem vám nepříjemná. Ošíváte se, sotva se na mne podíváte.“

Možná očekávala vyjednávání, přemlouvání, pravděpodobně i vydírání, ať už šlo o tajemství otcovy korporace nebo její spoluúčast na Hře.
„Děsí mne, že nemáte žádné podmínky,“ přiznala nakonec a dodala přemýšlivě: „Pokud vám nejde o otcovu korporaci, pak mne chcete ve Hře. Nebo,“ zajíkla se a začervenala se, „prostě chcete mne?“

„Chtít vás?“

Pokud Lýdie takovou možnost vyslovila, co to znamenalo? Pohledná mladá žena, přemítal Záviš, postava jako ze žurnálu, dokonalá pleť, vynikající fyzická kondice, rozvinutá inteligence, přiměřeně nedůvěřivá s atraktivním rodinným zázemím. Ideální manželka pro stříbronose jako já. Hodíme se k sobě věkem, postavou, možná i charakterem.

Nevěřil, že by potkal romantickou známost - a kdyby ji potkal, udělal by všechno proto, aby se jí vyhnul. Lýdie ho jako žena přitahovala, ale ne jako tajemná Gabriela, jejíž přítomnost ho pozoruhodným způsobem rozechvívala.

„Překážíte mi,“ přiznal - a koutkem oka zahlédla, jak malá víla, která spolu se Stínošlápkem pozorně sledovala jejich debatu, si klepe na čelo. „Ale jde o osobní nepohodlí, které dokážu překonat.“

„Zabijte mne někdo!“

Usazená v kulisách kinového sálu s kornoutem popkornu a sklenicí malinové limonády, malá víla vyprskla smíchy a ukázala vztyčený palec. Lýdie, zřejmě na vážkách a méně pobavená, se rozhodla ji napodobit.

„Děkuji, Záviši,“ oslovila ho nesměle křestním jménem.

V té chvíli se rozezněl zvonek nade dveřmi. Záviš zamračeně poručil malé víle, aby se napojila na venkovní kameru.

„Čekáš návštěvu?“ zeptala se Lýdie.

„Nikdy!“ odpověděl, vyvedený z míry, jak hladce přešla na tykání. „Nikdy nečekám návštěvy.“