Kouříte, pane?

Když dorazili ke schodům, které vedly do šestého patra, Juraj si na zdejší prapodivné prostředí začínal zvykat. Nedělalo mu potíže kličkovat mezi přízraky nebo se protahovat úzkými průrvami.

Co mu překáželo, byl pomalý a metodický postup jejich skupiny. Je to jako vést mateřskou školku na procházku, přemýšlel nespokojeně. Tým Technika-Zahradní odevzdaně klopýtal, bezmocně vrážel do malých černých přízraků a působil jako průvod zombíků.

I Zaoralová se přestala snažit kohokoliv povzbuzovat a bezmocně vzlykala. Dva plasťáci se courali za ní, zatímco Klapák jako jediný držel laťku morálky vysoko, neboť remcal a stěžoval si jako na běžícím pásu.

Přesto ho Juraj musel obdivovat, protože bez ohledu na VIUR, malý Klapák podpíral své kolegy, když to potřebovali a držel hlavu vzhůru jako hlučný, ale spolehlivý motor.

„Blbý sebevražedný komando,“ bručel. Ne snad, že by kverulant nechtěl být slyšet, ale i jemu docházel dech. „Příště mi můžou políbit šos.“

„Vedete si dobře,“ pochválil ho Juraj.

„Jo, hochu, vedu si úplně fantasticky. Eště chvilku a sem tuhej. Prostě nemůžu nechat vostatní na holičkách.“

Přesto se zdálo, že chvála Klapáka motivuje.

„Vy nemáte strach z VIUR?“

„Ne, ani trochu. Ne že bych byl tak vodvážnej, ale ztratil sem bronzovou známku docela nedávno. Mý očkování ještě platí - vyrazili mý malý já, páč sem si pustil pusu na špacír. Vostatně, co na tom sejde,“ dodal Klapák uvážlivě a plivl po přízraku, co mu proplachtil kolem nohy. „Ten váš chrabrej stříbrnej vejtaha nás vede na smrt. Bez vás se zpátky nikdy nevrátíme. Tohle ovšem naše velkomožný panstvo nevzalo do úvahy, dyž dojednávalo kšeft století. Drbohlav je megamamlas a Drbohlavová megaslepice. Ti dva se hledali, až se našli.“

Jeho pohrdavý tón vyburcoval Zaoralovou a ona ho dýchavičně napomenula: „Pane Klapáku, prosím, važte slova! Nekritizujte vedení!“

„Vy nejste vo nic lepší, madam,“ zpražil ji. „Nebo mně má utěšit, že tady skapete s náma? Nemáte snad doma děcka, vážená? Co ste se vůbec lezla?“

„Abych jim dala příklad. Když chcete něco dokázat, nesmíte se zastavit.“

„Todle moudro ste vyčetla z korporátní příručky, jo? Teď jim teda vokážete příklad. Vlečete se jak vypelíchaná labuť, napůl mrtvá, ale na pitomý žvanění vás užije.“

Mezitím stoupali po schodišti do dalšího patra. Schody vypadaly jako stupínky vytesané do skály, bez zábradlí a vedli do černé díry, která více než cokoliv připomínala vchod do jeskyně.

Zde bylo mnohem méně přirozeného světla, takže se vše zdálo ještě ponurejší a děsivější. Závišův Ještěr ale pokračoval dál, naprosto netečný k lidským nářkům a potřebám.

Když minuli další rozcestí, kde se on dal doprava, uslyšeli z druhé strany zřetelný křik.

Ne, to není křik, pomyslel si Záviš a po zádech mu pobíhal mráz. To je dlouhé nekonečné ječení.

Kdysi slyšel něco podobného na autogramiádě svého otce, kdy mladé fanynky Kamily Kousavé spustily urputné vřískání, aby svůj idol vylákaly na jeviště. Zvuk jejich hlasu dosahoval výšek, při kterých málem praskaly sklenice na stopkách.

„Pomoc! Pomoc!“

Ani Ještěr, ani Lištička v čele jejich průvodu potřebným v nouzi nehodlali věnovat pozornost.

Kdyby ale chtěli, mohli Záviš s Lýdií by převzít kontrolu nad tělem a zastavit se.

Juraj nevěděl, zda má krutou lhostejnost stříbrných obdivovat nebo ne. Myslel jsem, že alespoň Lýdie Krajcarová je jiná, pomyslel si. Trochu lidštější. Nemá nakonec pravdu Světlana, když tvrdí, že každý oloupaný stříbronos ukazuje jedině tvrdé jádro?

Nebo také nemají jinou možnost, napadlo ho, spíš aby je omluvil než z přesvědčení.

Záviš je vždycky varoval, že se bude chovat podle okamžité potřeby, ne podle jejich očekávání. Kdyby ti dva zaváhali, zmátli by lidi, které vedou. Takhle se všichni řídí jejich příkladem, případnou vinu nechají na nich.

Tým Technika-Zahradní byl ve skutečnost příliš vyčerpaný, aby komukoliv pomáhal. Ale předsudek o bohabojných plasťácích, kteří své nenechávají napospas, je nutil, aby se nervózně otáčeli za zoufalým nářkem. Kdyby Záviš s Lýdií zpomalili, celá skupina by ztratila tempo a rozpadla se.

„Pomoc! Pomoc!“

Juraj se podíval na Světlanu. Je to hloupé, ale kdo jiný by se měl ozvat než naše svatá panna?

Jak předpokládal, Světlana se kousala do rtů a zarputile hleděla do země, rozpolcená podobně jako skupina plasťáků.

„Musíme jít dál,“ ozvala se Gabriela, jako by sourozencům chtěla usnadnit volbu. „Lidé tady prostě zůstávají.“

Lidé tady prostě zůstávají.

Juraje napadlo, že od doby, kdy Gabriela skončila u Záviše, přestala dbát na své mimikry. Dřív říkávala věci, o kterých věděla, že s nimi souhlasíme. Soucit alespoň předstírala. Ne právě dobře, ale předstírala.

Vzpomněl si na postřelenou holubici, kterou Světlana sebrala z trávy. Tehdy Gabriela mlčela, ale dnes by nejspíš poznamenala, že by bylo milosrdnější jí zakroutit krkem.

„Pomoc! Pomoc!“

„K čertu!“ vykřikla Světlana a rozhodla se. „Půjdu se alespoň podívat. Kdo půjde se…“

Když se ohlédla, zarazila se. Tam kde měl stát Medard jako poslední z nich, zůstalo prázdno. Vousáč se už dávno otočil na obrtlíku a pelášil do tmavé chodby, odkud slyšel nářek. Za ním zůstalo jen dunění jeho těžkých kroků.

Světlana chytila Juraje za ruku a táhla ho zpět.

„Nedělejte si starosti, hned jsme zpátky,“ zavolala. „Pojď, Žalude, povinnost volá. Ještě malý moment!“

Stáhla si ze zad malý elegantní batůžek, ve kterém nosila zdravotní a jiné pomůcky, a vylovila lesklý válcovitý předmět, který hodila Gabriele.

„Tady je moje rtěnka. Kresli nám šipky na podlahu.“

Juraj v té chvíli nevěděl, zda obdivovat sestřinu duchapřítomnost nebo štědrost. Ta luxusní rtěnka byla pozůstatkem z doby, kdy mohla utrácet a neohlížet se na výdaje. Od chvíle, kdy utekli z domu, jim Evžen neposlal ani korunu a oni byli zcela závislí na penězích, které dostávali od Záviše. Druhou takovou rtěnku si sotva mohla dovolit.

Gabriela zakroutila hlavou. „Vy jste cvoci. Hlídejte otce, ať nic nevyvede.“

„Samozřejmě, dám na něj pozor. Naštěstí tu není tvá matka, aby na něj měla špatný vliv,“ odpověděla Světlana tónem dospělé starší sestry.

Otec? Matka?

Pokud šlo o soužití s Žaludem, Juraj vždycky zůstával vůdčí osobností. Žalud bez výhrad uznával, že jeho druhé já umí lépe jednat s lidmi a spokojeně si lebedil v podvědomí, odkud vylézal, jen když musel.

I zdejší dobrodružství ho brzy unudilo, možná proto, že jediný ženský zadek, který mohl sledovat, patřil funící Zaoralové, která se vpřed valila s vehemencí vorvaně.

Proto Juraje šokovalo, když mu došlo, že promluvila Kopretina. Bylo mi divné, že se milovaná sestra tak dlouho držela zpátky.

Pokud by si měl vybrat, Juraj by dal přednost usedlejší a rozumnější slečně z Mechového kopce.

Možná je trochu upjatá, připouštěl, když se hnal za Medardem, ale nikdy by ji nenapadlo mne ztrapnit.

V letmých vzpomínkách, které sdílel s Žaludem, vídával Kopretinu, jak přejímá roli hlavy domácnosti, když baron a baronka odjeli na některou ze svých dobrodružných výprav. Světlana z ní sice dělala semetriku, ale Žalud měl s Kopretinou vřelejší vztah než on kdy se sestrou.

Kdyby se tak ty dvě chtěly synchronizovat, napadlo ho. Konečně by skončil můj očistec.

V té chvíli srdceryvný jekot utichl. Když se přiblížili k ostré zatáčce, která vedla do nízko posazené chodby, uslyšeli klidný hlas.

„Tolik křiku kvůli jedné přeražené hnátě,“ zněl nevzrušený komentář. „Jak ta holka chce plnit mé povinnosti, když ji kdejaká maličkost vyvede z míry? Doufám, že nezapomněla koupit ty věci, co jim říká cigára. Zlomená noha se dá přežít, ale nemít co kouřit - to je na draka, povídám.“

Když trojice opatrně nakoukla za roh, kde se rojilo hejno přízraků, uviděli v malém výklenku, opřenou o zeď, štíhlou ženu s bronzovou známku ve výstřihu pleteného svetru z bílé vlny. Měla krátké odbarvené vlasy ulízané kolem hlavy. Její účes připomínal oškubané ptáče.

Na nohou měla oblečené sportovní kalhoty a sportovní boty, na levým kotníkem nosila zlatý řetízek a na levé ruce snubní prsten s diamantem. Látku kalhot v oblasti pravé holenní kosti zalívala krev, zatímco lýtko svíralo nepřirozený úhel s kolenem.

Kůži jí pokrývaly tmavé podlitiny jako razítka stovek přízraků, které na ni postupně přistávaly. I když musela neuvěřitelně trpět, jediné, na co se soustředila, byla kapsa jejích kalhot, odkud vylovila krabičku cigaret a zapalovač.

„Otevřená zlomenina,“ zašeptala Světlana.

„Ano, přesně tak.“

Žena vzhlédla a pohlédla jejich směrem. Na tváři pod fialkovými stíny zahlédli zbytky po slzách. Nyní měla ale oči suché, byť trochu zakalené bolestí.

„Když ta druhá zaslechla, jak procházíte, mohla se zbláznit. Souhlasíte doufám, že naděje drží i krysy při životě. Nikdy jsem se tak nestyděla jako tehdy, když vydávala ty své skřeky.“

Žena si zapálila cigaretu a spokojeně vdechla kouř.

„Naštěstí nevydržela a omdlela,“ dodala nonšalantně. „Jinak by mne nepustila ke kormidlu. Nerada bych vás obtěžovala, ale když už jste tady, budete ochotní nám pomoci? Obvaz a dlaha stačí, abych odkulhala pryč z téhle pekelné díry.“

„Obvaz a dlaha,“ vyprskla Světlana a rychle k ní klekla, svůj malý batoh položila na zem. „Nemusíte se bát, paní, ošetřím vás. Jsem zdravotnice našeho týmu.“

„Zdravotnice? Dala bych přednost léčitelce.“

„Pak se spolehněte na slitování naší sladké paní Lady.“

Ta slova ženu zarazila a zeptala se: „Ty jsi z našeho světa? Jak tě mám oslovovat?“

„Ctěná slečno nebo ctěná sestro, v žádném případě se nespletete,“ řekla Kopretina beze stopy humoru. „A vykejte mi, prosím.“

„Ticho, ty huso!“ zavrčel Juraj. Být tady Záviš, už by ti držel kázání.

Kopretina v několika větách prozradila o sobě tolik, že by se Juraj nedivil, kdyby se potížista rozhodl ženu zlikvidovat.

Žena byla bystřejší, proto si přiložila ukazováček na rty: „Umím být vděčná, mladíku. Neprozradím nic z toho, co se tady děje, obchodnímu domu.“

„Obchodnímu domu?“

„Tady mu říkáte První-Spořitelní. Já pochopila, že se zabývá lichvou. Banda dost nesympatických tvorů, od spodku až po vršek. Samotnou by mne zajímalo, proč jsem skončila v těle jedné z jejích poskoků. Nejprotivnější povolání na svět! Na druhou stranu, možná zapracoval sám osud,“ zakončila rozjímavě. „Jinak bych nepotkala muže svých snů. Kouříte, pane?“

Se svůdným úsměvem nabídla krabičku cigaret Medardovi, který do té doby mlčel. „Pravý muž by měl kouřit, povídám,“ dodala zaujatě. „Kouř cigarety mu dodává šmrnc, jestli smím vyjádřit svůj názor. Jen si nabídněte. Bude vám chutnat.“