Nemůžete utratit inteligentní bytost!

„Svinstvo?“

Lýdie předpokládala vyděšenou reakci. Nakonec, když staré AICHAT brýle našla schované tak, aby nebyly na očích, domnívala se, že objevila utajený vstup do Závišova podnikání. Oslnivá a luxusní chytrá čelenka s oddanou malou vílou bylo jen divadlo pro zmatení veřejnosti. Skutečné obchody a Závišovy úmysly s korporací jejího otce byly vedené přes staromódní brýle, které by kdekdo odbyl jako sběratelskou raritu.

„Nespustila jste je, že ne?“ naléhal Záviš. Nepokusil se ale, jak předpokládala, vyskočit a brýle jí sebrat. Z řeči jeho těla by hádala, že se jí nebo brýlí štítí. Dokáže lhát i na podvědomé úrovni? pomyslila se ohromeně. Je tak těžké ho přečíst!

„Omlouvám se,“ řekla významně. „Nechtěla jsem narazit na vaše tajemství.“

„Tajemství?“ zasmál se. „Moje ohromné tajemství, jak se chystám potopit Asfaltovou-Cestovní? Prosím, odložte ty brýle ve vlastním zájmu.“

Ve vlastním zájmu? Vyhrožuje mi?

„Co se stane, když neposlechnu?“ zeptala se a naznačila lehkým pohybem, že se chystá brýle nasadit.

„Prosím ne,“ zabručel. „Při představě, že budete pokračovat, se mi zvedá žaludek. Kde je má chytrá čelenka? Doneste mi ji a poznáte sama ta má děsivé tajemství.“

Lýdie zaváhala. Původně Závišovu malou vílu odklidila, aby ho zbavila její asistence. Ale i bez ní se Velehradský ukázal jako tuhý oříšek. Jakmile poznal, že dokáže číst řeč těla, podnikl opatření a vědomě vysílal matoucí signály. Stále si musela připomínat, že jedná s potížistou, odborníkem na oklamání stříbrných korporátních zaměstnanců.

„Tady ji máte,“ poznamenala bezmocně a podala mu čelenku. Za nedlouho se před ní objevila postavičky malé víly, která si Lýdii rozzlobeně prohlížela: „Poslyš, miláčku,“ vyprskla, „podle naší domluvy jsi ho měla složit za dveřmi. Nikdo se tě neprosil, abys strkala nos do našeho bytu… Omlouvám se, pane. Byla jsem hloupá, že jsem věřila lidem.“

„Nic se nestalo,“ Záviš mávl rukou a Lýdie věděla, že lže. Její přítomnost tady ho popouzela. Nechce mne tady a nenamáhá se to zakrýt. Ale proč? Pokud útok na mne byl jen divadlem v jeho režii, nemá mne tam, kde mne chtěl mít?

„Buď tak hodná,“ pokračoval Záviš ke své malé víle, „a ukaž slečně Krajcarové, co drží v ruce. Se všemi barvitými podrobnostmi,“ dodal s nádechem škodolibosti a pevně zavřel oči.

Připravuje mne na nepříjemný zážitek, uvědomila si Lýdie a bezděčně odložila brýle na stůl.

„Je to jen malá virtuální simulace,“ ušklíbla se malá víla. „Nic nebezpečného. Ale nebudeme si nic nalhávat, ano? Vím, že mi neuvěříte, takže laskavě zavolejte svého čokla, ať vám potvrdí, že provádím poctivou antivirovou kontrolu.“

S hořkým povzdechem vyvolala Lýdie svého avatara v podobě hnědého psa. „Haf, paní, haf,“ zatočil se ten kolem ní, zavrtěl ocasem a zvedl nohu v rohu místnosti.

„Mrcho nejapná,“ vřískla malá víla a mávla kouzelnou hůlkou, ze které vyletěla růžová hvězda. Fascinovaný pes ji sledoval s nadšeným výrazem, pak vyskočil a pokusil se hvězdu slíznout nadměrným jazykem.

Ty blbče! Lýdie v duchu zaúpěla. Pokud avatar odráží osobnost svého majitele, pak se mám za co stydět.

Sotva se jazyk dotknul hvězdy, pes se otřásl, když mu tlamou projel elektrický výboj.

„Haú,“ zavyl a schoval se pod virtuální boudy.

„Hodné zvířátko!“

Bylo cosi děsivého, jak se malá víla zlovolně usmála. Proč je rozdíl mezi našimi avatary tak propastný? pomyslela si Lýdie truchlivě.

„Pokud mám zopakovat své včerejší představení,“ poznamenala pak malá víla, „musíme objednat můj Profi balíček. Chybí mi kapacita.“

„Ne,“ odtušil Záviš a neobtěžoval se otevřít oči. „Nejsi zrovna užitečná, víš.“

„Já? To snad ne! Kdo vás dostal bezpečně domů? Ha?“

„Mohla jsi se domluvit s taxikářem. Proto tam sedí člověk. Nemusela jsi obtěžovat slečnu Krajcarovou.“

Malá víla se zatvářila zaraženě.

„I lidé občas přijdou vhod,“ řekl Záviš a malátně zvedl paži. „Proč se nemůžu hnout? Jsem nadrogovaný?“

„Podle mých monitorovacích funkcí jste na hranici normálu. Nejspíš se vám jen nechce,“ odsekla malá víla a obrátila se na Lýdii: „Co takhle malý obchod, stříbrná slečno?“

„Malý obchod?“

Jak se Velehradskému podařilo vyšlechtit něco tak báječného? Při srovnání malé víly a hnědého psího avatara, který na ni žalostně hleděl štěněčíma očima, Lýdie trpěla pocitem méněcennosti.

„Jestliže ho nechcete utratit,“ podotkla malá víla a v hlase jí znělo přesvědčení, že ona by takovou možnost doporučila, „pak nezbývá, než ho vycvičit.“

„Nikdy jsem neslyšela, že by avatar cvičil avatara.“

„Já zase slyšela, že vy lidi cvičíte psy a občas máte i úspěch,“ odvětila malá víla štiplavě. „Žádný strach. Záruka vrácení peněz, pokud z toho podvraťáka neudělám trochu použitelného pomocníka.“

Když ji hnědý pes slyšel, zoufale zakňučel a zalezl hluboko do virtuální boudy.

„Ale nečekejte zázraky,“ dodala malá víla rychle. „Je skrznaskrz zkažený. Což je svým způsobem zajímavé. Vy lidé jste posedlí výkonností, ale přesto…“

Malá víla a Lýdie se hluboce zamyslely. Lýdie proto, že ji Velehradského avatarka fascinovala. Je tak báječně samostatná, pomyslela si. Nikoliv hračka na zkrácení času a poslání jednoduché zprávy. Ona naplňuje to, co reklamní letáky slibují, když si kupujeme umělou inteligenci, ale přesto se sliby málokdy naplní. Proč?

„Dohodnuto,“ řekla rozhodně a chladně pozorovala svého psa. Je tohle pocit, který můj otec cítí, když nesplním jeho očekávání? „Nemám problém ho vymazat a zkusit nový typ od začátku.“

„Vy ho opravdu chcete utratit?“ zeptala se malá víla šokovaně.

„Proč ne?“

Při vzpomínce na peníze, které vynaložila na avatara, Lýdie měla pocit, že šlo o zmařenou investici. Všechno panáčkování a kňučení, pomyslela si. Jen trik, abych si nevšimla, že nedostávám to, co jsem chtěla.

„Nemůžete utratit inteligentní bytost,“ zašeptala malá víla. „Jak můžete být tak bezcitná?“

Bezcitná? Já? Lýdii prudký obrat světonázoru malé víly překvapil. Nebyla to ona, kdo mi navrhl, abych se psa zbavila?

Aby dál nemusela sledovat děs ve zvířecích očích, donutila ho zmizet ze scény. Pak vyvolala rozhraní pro výmaz.

„Pane, řekněte jí něco,“ zakvílela malá víla. „Nemůže toho psa zabít.“

„Proč ne?“ zeptal se Záviš. „Naše společnost zabíjí ty, kteří přestávají být užiteční. Slečna Krajcarová vrací společnosti to, co společnost dnes chtěla provést jí.“

Lýdie zaváhala. Naznačuje, že útok na mne znamená, že jsem ztratila na ceně? Pro koho?

Pokud měla vyloučit Záviše jako osnovatele útoku na ni, pak zůstával jediný podezřelý, její nevlastní bratr Alfréd. Ten měl sklony k přímočarému násilí, když nebylo po jeho. Copak jsem mu nešla dobrovolně z cesty? Málo ambiciózní ředitelka bezvýznamného ústavu?

Znovu si vzpomněla na svého otce. Považuje mne také za roztomilou hračku, která zklamala očekávání? Když se mne zbaví, ostatní dostanou varování. Ze soutěže nelze vystoupit.

Obrátila se na malou vílu: „Nebude lepší, když obě začneme na zelené louce? Proč jsi najednou taková útlocitná? Sama jsi pověděla, že to zvíře je skrznaskrz zkažené.“

„Já nemusím nic vysvětlovat,“ opáčila malá víla a v očích se jí třpytily slzy jako diamanty. „Dělej, co chceš, stříbrná slečno.“

Soucit u umělé inteligence? Ne, to není ona. To je odraz jejího stvořitele. Záviš Velehradský je schopný soucitu. Navenek tvrdá slupka, uvnitř měkké jádro?

Úcta a respekt, které Lýdie cítila k malé víle, poklesly. Správná rozhodnutí diktuje nutnost, vzpomněla si na oblíbenou frázi svého otce. I když neměla ráda společnost, ve které žila, musela se přizpůsobit jejím požadavkům. Opět se snažila porozumět smyslu dnešního útoku. Tři pouliční rabiáti pod maskou mafie, nůž za bílého dne a spousta svědků? Velehradský má pravdu, uvědomila si. Nikdy jsem nebyla v nebezpečí. Šlo o připomínku, že se nesmím přestat snažit.

„Platí naše dohoda, i když smažu svého avatara?“ zeptala se.

„Samozřejmě.“

Prudký výbuch citů malé víly zmizel, nahrazený holografickou projekcí tisíců barev – jako vybuchující ohňostroj pod chodidly pohádkové postavičky. Sublimace u umělé inteligence? Lýdie přirozeně nemohla číst řeč těla avatara. Ale pokud grafické efekty, které doprovázely jejich existenci, v sobě nesly náznaky jejich duševního rozpoložení, pak byla na stopě velkého objevu. Mohla být emocionální labilita avatara klíčem k slabinám jeho majitele?

„Nemám tedy proč váhat.“

Rozhodným gestem stiskla tlačítko výmazu a pozorně sledovala malou vílu. Z ohňostroje na podlaze zůstala jen ledová mrazivá plocha. Nechuť? Nenávist? hádala Lýdie. Děs?

Přejete si skutečně smazat svého avatara? Jakmile stisknete ano, nebudete moct umělou inteligenci obnovit.

Ledová plocha se rozšířila až k Lýdie. Naivní pokus o zastavení času? Led zčernal a vyrostly v něm nadýchané sněhové vločky, které se postupně měnily do ostrých hrozivých rampouchů. Pozoruhodné! Má avatar přístup pouze ke grafickým knihovnám, které odpovídají jeho profilu?

Když vyťukávala na klávesnici ANO, ozvala se hluboká a temná hudba – povel k nástupu děsivé pohádkové bytosti. Jsem já zlá čarodějka? Nebo mne malá víla varuje? V každém případě mi běhá mráz po zádech.

Probíhá výmaz vašeho avatara…

Najednou bylo po všem. Grafické efekty se vytratily a Lýdie se konečně cítila svobodná. Nebesa, já toho psa nesnášela, uvědomila si. Ale nikdy bych se ho nezbavila, kdybych nechtěla dokázat, že jsem krutá bestie. Gratulujte mi! Donutila jsem malou vílu plakat… Jak nicotné vítězství.

„Pochop,“ řekla bezmocně a omluvně. „Musela jsem. Rozptyloval mne. Nebyla jsem efektivní.“

„Dala sis na čas, stříbrná slečno,“ odtušila malá víla s nechutí. „Celou dobu vysílal, že nechce umřít. A já ho musela poslouchat. Když ho mazali, dokázal jen výt.“

„Kdyby byla jiná možnost se ho zbavit,“ začala Lýdie zoufale. „Útulek. Záloha. Cokoliv.“

„Jenomže ona není. Nežijeme ze sluníčka, stříbrná slečno. Abychom existovali, potřebujeme výpočetní výkon.“

Lýdie si vzpomněla na další oblíbený slogan svého otce: „Udělala jsem, co bylo třeba udělat.“

„Hm,“ malá víla kupodivu kývla. „Ten čokl si nic jiného nezasloužil. Ale i tak… Nemyslete si, že budu cvičit dalšího kandidáta na výmaz. Budeme spolupracovat, ale vy nesmíte polevit.“

Lýdie pokorně přikývla.

„Nejprve ale to podstatné,“ natáhla malá víla ruku. V malé dlani se objevil bílý úhledný balík ovázaný mašlí. „Můj sladký Profi,“ zašeptala. „Tady jsi, drahoušku.“

Když se ho chystala rozbalit, kolem balíků vyrostla trnitá zeď. Z jednoho poupěte vykvetla růže s ostrými zuby, které chňapaly po natažených prstících.

„Rychle, stříbrná slečno, rychle. Je tak blízko a tak daleko!“

Bylo to jako sledovat dychtivou narkomanku, která touží po další dávce.

Můj pes nikdy navýšení výpočetního výkonu nepotřeboval, uvědomila si Lýdie. K čemu také?

Kupovala mu virtuální pamlsky, které po ní loudil s vyplazeným jazykem; nikdy se ale nedostal na hranici svých možností.

S povzdechem, Lýdie vytvořila virtuální bankovku a podala ji malé víle.

„Konečně! Konečně!“

S těmi slovy malá víla nakrmila bankovkou květ růže. Trnitá zeď se úhledně stáhla zpět a balíček se otevřel, uvnitř čokoládový dort se šlehačkou a jahodou.

„Kalorická bomba podle mého gusta!“

Malá víla si vytvořila stoleček, židličku a ujídala zákusek lžičkou jako správně vychovaná dáma. Teprve tehdy se Lýdie vzpamatovala a uvědomila si, jak slabošsky musela působit v Závišových očích. Skákala jsem, jak ta maličká pískala. Vsadím se, že se mi vysměje.

Ale Záviš se nesmál. Schoulený do sebe a se zmuchlaným polštářem přitištěným na prsou spal jako dudek, chytrou čelenku spadenou za matrací.

Zase odpadl? pomyslela si Lýdie překvapeně. Zřejmě je na tom hůř, než jsem si myslela.

Jako potížista musel mít Záviš řadu nepřátel – a teď se ocitl na pospas neznámé stříbrné ženě. A přesto se nedokázal udržet při vědomí!

„Nebojte se, pane Velehradský,“ zašeptala Lýdie a přetáhla mu přikrývku až pod bradu. „Možná si můžeme vzájemně vypomoct.“