Už jsem zažil horší!

„Těch šílenců je dvanáct!“

„Vsadím se, že se třetina nevrátí.“

„Třetina? Nebuď hlupák, alespoň polovina.“

„Je fajn, jak nám svět kolem důvěřuje,“ poznamenal kousavě malý pán Klapák a předvedl jednu ze svých pozoruhodných grimas.

Nezdálo se, že by Hráči, kteří se tu rozcvičovali, věřili, že v množství je síla. Naopak, z jejich poznámek a posměšků Gabriela pochopila, že nikdo skupině složené ze tří týmů velké naděje nedává.

Když potlačila nutkání těm lidem pohrdavě odseknout - to úřadovala hrdá baronova dcera -, soustředila se raději na podrobnosti jejich cesty.

Ať vstoupí, kdo se odváží vstoupit!

Tolik stálo nad branou, kterou stejně jako venkovní vstup strážila dračí hlava. Ale tato nepůsobila jako ozdoba; Gabriela by skoro hádala, že někdo musel zabít skutečného draka - kdyby skuteční draci existovali -, vypreparoval jeho hlavu a přibyl ji na stěnu, aby strážil záhadné útroby věže pod obřím NT-vysílačem.

Aby kdokoliv otevřel bránu, musel vložit na dračí jazyk kus něčeho, co vypadalo jako plát sušeného masa. Podle Snížka šlo o pouhý žeton, ale Světlana prohlašovala - a vyděsila tím kdekoho - že rozpoznává strukturu lidské tkáně a odvažuje se tvrdit, že jde o musculus femoris.

Protože svůj odborný úsudek pronesla s vážnou tváří, nálada dosáhla bodu mrazu a klesala níž s každým krokem.

„Někam se ti mrtví přece musí ztrácet,“ dodala pochmurně.

Ničemu neprospělo, když se dračí hlava sevřela a „žeton“ zmizel v kdesi v odděleném krku.

„Šest osob,“ ozvalo se hlubokým dunivým hlasem. „Pokračujte jeden za druhým. Nesnažte se podvádět. Protože jste zde poprvé, musíte pojmenovat svůj tým. Hlasitě a zřetelně!“

I obvykle sebejistý Záviš zaváhal, ale přesto promluvil: „Šest společníků.“

„Šest společníků je společnost se zvláštním zařazením,“ pokračovala hlava. „Jde o hlavní tým této společnosti? Hlasitě a zřetelně!“

„Ano.“

„Případné změny v úředních záznamech jsou zpoplatněné a provádí je příslušný poradce. Vaším poradcem je pan Alibaba Radorad, občan třetí kategorie. Rozumíte? Hlasitě a zřetelně!“

„Ano.“

„Vstupte!“

Dračí oči se protočily v důlcích a podezřívavě sledovaly, jak procházejí branou jeden za druhým. Ještě než zmizela na druhé straně, Světlana, která šla před Gabrielou, neodolala a položila dlaň na dračí čumák. K všeobecnému zděšení se nozdry velikosti fotbalového míče zachvěly, jako by se chystaly kýchnout.

„No nazdar,“ zamumlala Světlana a s hbitostí vyplašené veverky se protáhla za Medardem. „Přísahám, že to zvíře žije,“ zašeptala pak, když se všechny týmy ocitly uvnitř. „Viděli jste?“

„Jo, ta bestie dejchá,“ přizvukoval Krtinec, který přišel po ní. „Mělas úplnou pravdu, holka. Ta mrcha de po lidským masu. Skoro se voblízla, dyž mne pouštěla dovnitř.“

„Kecy,“ odporoval Klapák, který vyšel jako poslední. „Jenom voptickej klam a mechanický inštrumenty. Na pouti maj takových stovky. Zábava pro malý děcka. Vo mně neměla zájem.“

Hromadný si přezíravě změřil Klapákovu malou postavu.

„Jo, bratře,“ poznamenal a poplácal se po břiše, „protože by z tebe nevyrazila ani předkrm. Po mně teda hleděla dost hladově.“

Než se ti tři stačili pohádat, Záviš zvedl ruku. „Ticho!“

Čím déle držel ruku nad hlavou, tím více se to jeho ticho stávalo tíživějším.

Vidět, ale nebýt vidět. Slyšet, ale nebýt slyšet.

Gabriela znala řadu Závišových pouček nazpaměť, takže věděla, co se od ní očekává. Zvědavě se rozhlédla a všimla si, že Juraj a Lýdie dělají totéž. Juraj svíral jako vždy, když tušil nebezpečí, rukojeť svého cvičného meče.

Jeskyně? pomyslela si vzápětí. Dostali jsme se do jeskyně? Jsme vůbec ještě v budově?

Před ní se nacházela křivolaká chodba, která připomínala přirozený skalnatý útvar. Podlaha, zdi nebo stropy - nic z toho tu nebylo. Jako by tunel před nimi vyhloubila kusadla hmyzího netvora: žádné pravé úhly, nic z moderního stavebního umění.

Nerovná podlaha, plná výmolů, škvír a spár, vysloveně vyzývala k vymknutým kotníkům.

Který cvok by tady běhal?

Cvičení a protahování, kterému se korporátní týmy věnovaly, nedávala smysl.

„Štěstí, že jsem si nevzala boty na podpatku,“ poznamenala Světlana. „S odporem uznávám, Vaše Moudrosti, že jsi měl pravdu.“

Protože Záviš k návštěvě budovy Herního Centra přistupoval jako k výsadku do bojové zóny, ještě než vyrazili, donutil Světlanu se převléct do sportovního obleku a pevných bot.

„Soustřeďte se,“ napomenul je Záviš přísně. „Nikdo nepromluví a nikdo se nepohne, dokud nedám povel.“

Po těch slovech se nakrčil a zaujal zvláštní polohu.

Ještěr? napadlo Gabrielu. Nechává se ovládat Ještěrem?

Napůl jako plaz a napůl jako člověk, Záviš opatrně postupoval kupředu. Chodba vedla necelých pět metrů a pak se rozbočovala do stran. Ze skalních štěrbin se jako netopýři vynořovaly černé stíny.

„Přízraky,“ vydechla Zaoralová. „Vrhnou se na něho! Zastavte ho, než bude pozdě!“

„Neslyšelas, že máš být ticho?“ utrhla se na ni Lýdie. „Nakrmím tebou pavouky, jestli promluvíš.“

I ona se nakrčila a zaujala Lištiččin netradiční bojový postoj. Gabriela s úžasem vnímala, jak její druhé já sílí a pokouší se s ní synchronizovat; někde v oblasti žaludku pomalu doutnalo něco, co mohlo být zárodkem vnitřního plamene.

Stojíme na hranice mezi Světem a naší skutečností?

Ochotně se změně poddala, protože si připadala neúplná, když nebyla ve Hře. Žádný z Šesti společníků se vlivu NT-vysílače nebránil, zato týmy Krása-Styl a Technika-Zahradní sváděly urputnou bitvu o to, aby zůstaly u kormidla.

Ti hlupáci neví, o co přicházejí, pomyslely si Gabriely a zamilovaně se proplétaly. Tohle byla jiná zkušenost než závrať z přihlášení do Hry, jejich já se slučovala postupně, jako dva milenci, kteří zůstali příliš dlouho od sebe.

I Světlana, která měla ke své Kopretině stovky výhrad, nekladla odpor a její obvykle živá tvář získala strnulejší, přísnější výraz. Oči jí ztmavly do teplejšího odstínu hlubokého moře a rty, které nechávala smyslně pootevřené, se nyní sevřely. Přesto vypadala vlídněji, jako by potlačila svou odtažitou část a přestala brát své okolí za pouhou intelektuální hříčku.

Záviš mezitím pokračoval ve své pátravé cestě. Navzdory varování Zaoralové, přízraky vylézající z děr, vyrušené náhlým pohybem, si ho nevšímaly. Ještěr se jim opatrně vyhýbal, ale nevzušovaly ho. Nakonec jim zmizel z očí za první křižovatkou.

Je Ještěr příliš primitivní tvor, aby ho ovlivnily nebo ochromily iluze bolesti? Jsme první, kdo to dokáže?

Prožívala skoro bláznivé vzrušení, když si představovala, co by korporace, jejich všemocná konkurence, daly za to, aby mohly takto bezpečně prozkoumávat zdejší chodby.

To je tajemství, které nesmíme nikomu prozradit, uvědomila si.

Přirozeně, kromě Záviše oni neměli tu schopnost, ale bylo-li zdejší prostředí bludištěm, pak mít k němu návod se rovnalo mít nezpochybnitelnou výhodu.

Počkat, něco tu nesedí!

„Proč nemáte žádnou mapu?“ zeptala se šeptem Krtince. „Nejste tady poprvé.“

„Mapy sou tady na pendrek, fešando. Bludiště se porád mění.“

„Jak se může měnit?“

Ve Hře byla ochotná věřit kdečemu, ale tady působilo pouze NT-pole. To sotva mohlo měnit fyzikální zákony.

V té chvíli uslyšela zvuk, který připomínal vzdálené dunění hromu.

„Takhle,“ řekl Krtinec triumfálně. „Stěny se hejbou.“

„Stěny se nepohybují, vážený pane,“ opravila ho Zaoralová posupně. „Pohybují se přepážky. Některé průchody se otevírají, jiné se uzavírají. Labyrint mění podobu.“

Klapák se poškrábal na prošedivělém strništi na bradě.

„Pak musíme doufat, že náš chrabrej stříbrnej nezůstal někde ve slepý chodbě,“ řekl natěšeně. Jako plasťák neměl stříbronosy ani kapku v lásce a nestyděl se to dát nejevo.

„Pane Klapáku!“ okřikla ho Zaoralová šokovaně. Ona patřila k těm, kteří k občanům vyšší kategorie vzhlíželi jako k bohům.

„Co jako? Mám vo něj upřímnou starost,“ odvětil Klapák nevinně.

„Buďte zticha, vy dva!“ ohlédla se Gabriela. Může se mu něco stát? pomyslela si ale nervózně. Divné mít o něj strach.

Od chvíle, kdy se dozvěděla, že Záviš souhlasil s její adopcí, se snažila pracovat na jejich vzájemném vztahu. Přestala ho v duchu oslovovat jako Velehradského a jednou ho nahlas oslovila jako otce. To ale udělala jenom jednou a víckrát se neodvážila, protože se cítila trapně.

Svým způsobem ji soužití se Závišem připomínalo soužití se Světlanou. Ti dva dokázali zahrát cokoliv, měli široký repertoár rolí, do kterých vstupovali a vystupovali podle potřeby, ale nikdo se nikdy nedozvěděl, co si skutečně myslí.

Plasťáci ho měli za nejlepšího kamaráda, korporace za nebezpečného protivníka, Lýdie za materiál na manžela a ona sama za záruku své zajištěné budoucnosti.

Nemůžu si dovolit ho ztratit, pomyslela si a vzpomněla si na jednu z jeho pouček. Buduj vztahy založené na vzájemné potřebě.

Jenomže já mám málo co nabídnout.

Navzdory Klapákově pochmurnému proroctví (nebo spíš zbožnému přání) se Záviš neztratil; po nějaké době se vrátil, nijak nedotčený okolními přízraky.

Krátkými posunky jim naznačil, aby ho následovali, stále skrčený v ještěřím postoji.

„Ve chvíli, kdy vyrazíme, přízraky se na nás vrhnou,“ varovala je Zaoralová a ukázala na bránu za nimi. „Tady je bezpečná zóna. Nikde dál se nesmíme zastavit.“

„Pak tedy nezastavuj!“

Lýdie, nebo raději Lištička, neměla se Zaoralovou valnou trpělivost a silou stříbrných svalů ji vystrčila doprostřed jeskyně. „Utíkej rychle, utíkej hbitě,“ doporučila jí zlomyslně a sama vyskočila za ní. Za ní se zvedlo hejno přízraků, které vyprovokoval prudký pohyb.

„Slečno Krajcarová! Proč?“

Postavení před hotovou věc, všechny tři týmy vyrazily. Nyní se ukázalo, proč ostatní týmy nepovažovaly sloučení do jejich dvanáctičlené skupiny za dobrý nápad. Kdo se opozdil, ten musel proběhnout přízraky, které vyburcoval běžec před ním.

Jako poslední klusal rozvážně Medard a hlasitě se smál. Baron z Mechového kopce se nejspíš úžasně bavil. Aniž by se vyhýbal hejnu černých stínů, vrážel do nich jako buldozer a nechal je zmizet ve svém těle.

„To štípá, to štípá,“ chechtal se. „Už jsem zažil horší!“