Spí tvůj pán rád při otevřeném okně?

„Já jsem její paní,“ prohlásila a ustoupila do pozadí, trochu nervózní, že má své divoká já nechat jednat.

„Alespoň vypadáš líp než ta tvoje obludka,“ opáčil sluha. „A také lépe než tady ten pomuchlaný ubožáček. Jsem si jistý, že můj ctěný pán dá přednost hezké tvářičce.“

„Tvůj pán?“

Žádný ze stojících mladých šlechticů se ke sluhovi nehlásil, což mohla být forma mlčenlivého souhlasu.

S pohledem upřeným na vznešený houfec, se Gabriela pokusila zjistit, komu lokaj slouží. Vznešení studenti měli na rukávě vyšité erby, ale baronovu dceru heraldika nezajímala.

„Zdá se, že na Větrné hůrce vychovávají lokaje jako my na Mechovém kopci vychováváme prasata,“ poznamenala.

„Kde je Mechový kopec?“ zeptal se sluha podrážděně. „Jméno ulice, kde tě našli na dlažbě? Měla by ses umýt, než si vezmeš do huby sídlo mého pána.“

Gabriela, která dorazila na zdejší akademii v cestovních kožených šatech, nevypadala jako ze žurnálu.

„Spí tvůj pán rád při otevřeném okně?“ zeptala se sladce.

„Proč se ptáš?“

„Protože čpíš smradem z kanálů, ze kterých jsi vylezl.“

Ozval se řídký nervózní smích z obou řad. Gabriela si oddechla, že ne všichni přihlížející souhlasí s divadlem před sebou. Takový svět by byl nesnesitelný, pomyslela si z obavy o své pohodlí. Někteří studenti z řady měšťanů i zatleskali.

Když už nic, alespoň mám počty na své straně. Čas si zahrát na milosrdnou samaritánku.

Alespoň takový věřila, že je plán, když se sklonila k ubohé oběti šikany. Místo lítosti ale cítila odpor. Snad sedmnáctiletý chlapec se krčil u země, rozházené dokumenty na prsou, a třásl se hrůzou.

S takovým kukučem se nediv, že ti každý chce jednu natáhnout, pomyslela si.

Dcera baronky Sylvie měla instinkty dravce a rozuměla řeči těla. Před sebou měla exemplář, který dával najevo strach a poslušnost. Kdybych mu vrazila, ještě by mi poděkoval.

„Co si ho tak prohlížíš? Zamlouvá se ti?“ ozval se sluha. „Trochu jsme ho upravili, aby odpovídal tvým nárokům. Máš přece ráda špinavé a roztrhané hadry,“ dodal významně s pohledem na její šaty.

„Tříjizvá,“ řekla Gabriela. „Odveď toho nekňubu do řady profesorky Neškodné. Jsem velice nespokojená.“

„Jistě, ctěná slečno.“

O nic víc nadšená svým svěřencem než její paní, Tříjizvá nedala na sobě nic znát a pomohla vděčnému chlapci na nohy.

„Tudy, mladý pane,“ táhla ho zdvořile stranou a po očku sledovala vysokého sluhu, zda se ten pokusí jim zabránit v odchodu.

„Děkuji mockrát, děkuji.“

„Poděkujte mojí paní, mladý pane,“ odpověděla Tříjizvá. Nikdo by na ní nepoznal, že se původně hodlala účastnit honu na jelena. Její chování bylo tak profesionální, že obě Gabriely byly ze své nové služky nadšené. Alespoň někdo tady má smysl pro dekorum.

„Malý moment!“ ozval se vysoký sluha. „Nemůžete nechat mého pána bez zábavy. Můj pán nesnáší čekání.“

„Pak by tě ve volném čase měl naučit dobrým mravům,“ navrhla Gabriela a znovu pohledem pátrala mezi skupinkou šlechticů. Mátlo ji, že se nikdo další nepřidává. Pokud by si měla vybrat, hodlala se vypořádat se někým významným, ne s pouhým nohsledem.

Copak oni vážně věří, že jsem měšťka? uvažovala rozzlobeně. Nebo jsou tady měšťky tak drzé, že se odvažují postavit i ušlechtilým klanům?

Obě Gabriely se ocitly v Červánkovém Městě poprvé a netušily, jak zde panují poměry. Barončina dcera byla zvyklá jednat s prostými vesničany nebo zálesáky, kteří k ní vzhlíželi a rozhodně jí neodporovali. Její představy o životě zahrnovaly spoustu romantických představ.

Asi nemůžeme čekat, že se k nám budou lidé chovat jako k princezně, pomyslely si zároveň. Jedna trochu pobaveně, druhá zklamaně. Jsme dcera malého rodu, nikdo významný.

Zatímco první Gabriela hořce naříkala, že se nevtělila do dcery alespoň vévodské, druhá se vyzývavě rozhlédla.

„Ztratil někdo psa?“ zeptala se a ukázala na sluhu. „Štěká a kouše kolemjdoucí.“

Nikdo se neozval a první Gabriela začínala pochybovat, že dát se na stranu utlačovaných, byl skvělý nápad. Stát ve středu pozornosti mi nesluší! Druhá Gabriela, barončina dcera, zaražené ticho považovala za předehru k velkému finále. Jen se na mne koukejte! Zapamatujte si, s kým máte tu čest!

Vysoký sluha ji chytil za zápěstí.

„Svých pět minut slávy sis užila,“ řekl. „Nyní tě tenhle pes zažene do stáda.“

Gabriela předstírala šok: „On se mne dotkl!“

„Samozřejmě, že jsem se tě dotkl. A dotknu se tě ještě víc. Možná se tě dotknu i tam, kde se ti mé dlaně nebudou líbit.“

S těmi slovy ji udeřil. Nešlo o silný políček, ale o ponižující gesto, které by nezanechalo stopy. Barončina dcera, která vyrůstala v divočině a užívala si válku s varany, měla spoustu času se bránit.

PLESK!

„On se mne dotkl a udeřil mne,“ oznámila pak světu a ublíženě si třela zarudlou tvář. „Pokousal mne vzteklý pes bez náhubku. Ať už je kohokoliv, nikdo nebude nic namítat, když ho utratím.“

Nechala rozhořet vnitřní plamen a zvedla bičík, úmyslně schovaný za zády.

„Kouzelný bič!“ zakřičel kdosi. „Ona má kouzelný bič!“

„Psychoaktivní bičík, osle!“

„Hahaha! Vždycky se najde chytrák, co ví všechno líp než ty.“

„Taková už je lidská přirozenost,“ uzavřel kdosi hlubokým tónem filosofa.

Komentáře zazněly z řady určené pro neurozené kmány.

Je hezké mít fanoušky, pomyslela si Gabriela a polechtala sluhu bičíkem pod bradou. Vnitřní plamen se se propálil do kůže a otevřel mělkou ránu, ze které vytryskla krev.

„Ty!“

„Aby nedošlo k dalšímu nedorozumění, měla bych se představit,“ prohlásila zřetelně. „Jsem mladší dcera barona z Mechového kopce. Protože budeme všichni spolužáci,“ posměšně se uklonila k řadě šlechticů, „měli byste znát mé silné i slabé stránky.“

Nesnáším tě, stěžovala si první Gabriela druhé. I když s nápadem udělat veřejné představení přišla ona, provedení nechala na té druhé. Dala bych přednost něčemu decentnímu. Žádné dlouhé proslovy.

Ovšem její druhé já si hodlalo světlo ramp užít. I když byl její protivník mužem - a jako takový podle běžné biologie silnější - Gabriela znala základy technik svého otce barona. Její svaly povzbuzené vnitřním plamen držely sluhu jako ve svěráku. Také mu zaryla nehtodrápy do kůže a útočila na nervovou soustavu; sluha proto zůstával napůl ochrnutý a horečnatě se cukal.

„Budeme spolu skvěle vycházet, mí noví kamarádi,“ pokračovala zaujatá svým špílcem. „Jsem povahy mírné a dobrosrdečné, ale nesnáším šlendrián. Jak už jsem řekla, tenhle chlap postrádá vychování.“

Druhá z Gabriel převzala kormidlo, zatímco první se držela za hlavu. Přestaň! naříkala v duchu. Nechci být hrdinka prokleté rasy! Ani si nechci hrát na padoucha! Škoda, že jsem neskončila se Světlaninou Kopretinou! Ty jsi cvok!

Pokud divadlo budilo mírné pohrdání nebo pobavení, nyní se zvrtlo. I ušlechtilá mládež hleděla s hrůzou, co se sluhovi přihodilo.

„Přestaň, děvče!“ ozvalo se.

Kolegyně profesorky Neškodné, až do té chvíle naprosto lhostejná k tomu, co se dějí pod jejím dohledem, vstala od stolu a pomalým krokem se vydala ke Gabriele.

Byla zrcadlovým obrazem profesorky Neškodné, oblečená do stejné modré uniformy se zlatým lemováním, jen jí chyběly tmavé skla brýlí a rukavice. Lehce kulhala, proto se opírala o bohatě zdobenou hůlku, která byla vyřezaná do podoby složených zářivých křídel.

Světlé vlasy nosila vyčesané do přísného drdolu, obličej kulatý, na ledově modrých očích kosodelníkové brýle na ostrém nose. Působila jako stará žena, byť neměla jedinou vrásku.

„Jsem profesorka Jelizaveta Truchlivá,“ řekla. „Můžeš prosím přestat mučit toho muže, dcero z Mechového kopce? Nerada bych si myslela, že jsi zdědila všechny nectnosti své matky.“

„Já ho nemučím,“ odsekla Gabriela. „Kdybych ho chtěla mučit, udělám tohle…“

Nikdo nemohl tvrdit, že její výzkum ve skutečném světě nepřinesl ovoce. Díky nedobrovolné oběti Jakuba Lízala získala povědomí o funkci nociceptorů. Přes psychoaktivní bičík vyvinula krátký program, který přenesla do lokajova těla. Vytvořila tak iluzi, že se tělo dostalo do ohně. Dále si jemně pohrála s nastavením míchy, aby modulovala signál na základě zpětné vazby - nechtěla, aby její pokusný králík bolestí omdlel.

„Já hořím,“ zakřičel muž a zoufale se válel po studené dlažbě, aby uhasil iluzorní plameny.

„Můj výtvor,“ oznámila hrdě urbi et orbi druhá Gabriela, která se na mučícím programu prakticky nepodílela. „Nazvala jsem ho Koupel ve žhavé lávě.“

První Gabriela mlčky spráskla ruce.

Příště ukaž paroháče a křič Satan je můj pán, pomyslela si s nechutí. Tohle je krajně vulgární!

„Řekla jsem dost,“ ozvala se přísně profesorka Truchlivá. „Přestaň!“

Gabriela nevinně ukázala obě ruce. „Ani se ho nedotýkám. Co víc pro něj můžu udělat? Ostatně, proč jste nezakročila dříve?“

„Ve svém vlastním zájmu bys měla být poslušnější,“ poznamenala profesorka a zabořila svou ozdobnou hůlkou do naříkajícího sluhy.

„Hm, poměrně sofistikované na dívku bez vzdělání,“ zamumlala uznale. „Nicméně, jsou jisté hranice, za které nesmíš zacházet.“

I když Gabriela nedokázala vnímat tok vnitřního plamene jako Světlanina Kopretina, rozpoznala, že profesorčina ozdobná hůlka je také psychoaktivní předmět.

A na vyšší úrovni než můj laciný bičík, napadlo ji závistivě, když viděla, jak profesorka vrací tělo do původního stavu.

Vysoký sluha vydechl úlevou a přestal se třást. Ale nikdo mu nepřišel na pomoc, včetně jeho mlčenlivého pána.

„Tvůj prográmek má slabá místa,“ podotkla profesorka Truchlivá. „Tvoje štěstí i smůla je, že ještě nejsi studentkou naší akademie.“

„Proč?“

„Štěstí proto, že tě nemůžu potrestat. A smůla proto, že bych tě velice ráda odměnila za tvořivý přístup. V každém případě, budeš-li chtít, ráda ti věnuji soukromou lekci na dané téma.“

Soukromou lekci?

Nebylo to poprvé, co Gabriela dostala příležitost k soukromou konzultaci, která se týkala problémů, se kterými profesoři nechtěli nebo se neodvážili obtěžovat běžné studenty. Ovšem způsob, jakým ji tahle žena pozvala, v ní vyvolával husí kůži.

„Jste velice laskavá,“ odpověděla zdvořile, odhodlaná se profesorce Truchlivé vyhýbat, co to půjde.

„A také všetečná,“ ozvalo se. I profesorka Neškodná poté, co opustila své místo za stolem, se sklonila nad sténajícím sluhou a chytila ho za zápěstí.

„Žádné trvalé poškození,“ řekla hlasitě, „snad lehký šok následkem drobného nepohodlí.“

„Drobného nepohodlí?“ vyjekl kdosi. „Vždyť řval bolestí!“

„Ano, přesně tak. Ovšem nenašla jsem žádné trvalé následky, proto nikdo nemůže tvrdit, že by ctěná slečna z Mechového kopce porušila školní řád. Jak správně poznamenala drahá Jelizaveta, na dívku bez vzdělání působivé. Ovšem, má kolegyně se v jedné věci mýlí.“

„Smím vědět v jaké, drahá Jezabel?“ zeptala se profesorka Truchlivá netečně.

I když se mohlo zdát, že mezi nimi panuje rivalita, obě dvě se přetahovaly s jakousi nenucenou povýšeností, jako nad nudnou partií šachů, na které ve skutečnosti nezáleží.

„To je prosté,“ vysvětlila profesorka Neškodná. „Jistě se shodneme, že slečna z Mechové kopce nezašla tak daleko, abychom ji potrestaly. Nakonec ten hlupák, co se tady válí, ji fyzicky napadl. Jednala tedy v oprávněné sebeobraně.“

Ozvalo se několik hlasů, které nesouhlasily.

„Ticho, prosím,“ okřikla je profesorka Truchlivá. Zřejmě neměla dojem, že budoucí studenti mají co zasahovat do jejich diskuze.

„I kdybych s tebou souhlasila, kde se podle tebe mýlím?“ zeptala se.

„Mýlíš se, když tvrdíš, že není naší studentkou. Její přijetí už proběhlo.“

„Kdypak?“

„Zapsala jsem mladší slečnu z Mechového kopce na svou kolej ve chvíli, kdy ji ten nezdvořák udeřil.“

„Ach tak! V tom případě, drahá Jezabel, nechávám případné odměny či tresty na tobě,“ odtušila profesorka Truchlivá. S gestem konferenciéra, který předává cenu, pokračovala: „Blahopřeji k malé bezvýznamné výhře. To děvče je po právu tvé.“

„My dvě se ještě potkáme,“ zasyčela pak zlověstně, aniž by Gabriele věnovala jediný pohled. „Budu trpělivě čekat ve svém kabinetu, vnučko démonů. Věř, že má lekce ti půjde k duhu.“

Vnučko démonů? Já prosím nechci!

Profesorka Truchlivá náhle zvýšila hlas: „Komu patří tenhle ubožák? Nechci vidět žádná ležící těla na nádvoří akademie. Majitel ať se o něj postará.“

„To budu já!“