Vyhledejte lékařskou pomoc

„To jsou oni! Hlídejte je!“

Klapákovy naděje, že za dračí branou je čeká oddech, vzaly za své. Nečekal je oddech, ale dvanáct sveřepých postav, které se ostošest snažily tvářit hrozivě. V jejich čele stála povědomá majitelka kadeřnického salónu JAK MODEL, TAK MODELKA.

Vážně doufají, že na mne udělají dojem? pomyslel si zaraženě Záviš. I když se vždy snažil létat pod radarem, poslední měsíc přestal platit výpalné za výmazy v korporátních databázích, takže jeho plné resumé zůstávalo každému k dispozici. Copak Šouravé mafie nepořídila ani základní členství?

„Jsem neskutečně rozzuřená!“ ozvalo se mu nad hlavou.

Zbavená zlaté klece a také náhubku, malá víla divoce létala sem tam a chrlila nadávky na adresu dračí hlavy, která po ní koulela očima.

„Blbečku! Imbecile! Vycpávko! Musela jsem dvě hodiny mlčet. Za to někdo zaplatí! Chci krev! Chci potoky krve!“

„Opět se potkáváme, pane Velehradský,“ přerušila jí Šouravá. „Vy si nejspíš neuvědomujete, jaký poprask jste způsobil.“

Záviš se rozhlédl po vylidněné místnosti. V dalekém rohu zahlédl tři povědomé postavy Medarda, Krtince a Hromadného, dále jednu neznámou ženu s odbarvenou hlavou.

„Jaký poprask?“ zeptal se klidně. „Přišla jste nám gratulovat? To je od vás moc milé, ale příště prosím vynechte své přátele. Jejich kukuče kazí chuť slavit.“

„Vtipálek jako vždy,“ odsekla Šouravá. „Nebudu s vámi zbytečně ztrácet čas. Někdo vám zapomněl sdělit, že soukromé společnosti nemají v sedmém patře co dělat. První místo může patřit jen korporacím nebo nám.“

„Nám? Myslíte holičům a kadeřnicím - nebo třeba mafii? Těžko hádat pod čí značkou vystupujete.“

„O mafii jsem přece nemluvila,“ řekla Šouravá s křivým úsměvem. „Budu stručná. Dejte nám všechny své nabité datadisky a můžete jít.“

„Nebo?“

„Nebo?“ zopakovala posměšně. „Dejme tomu, že bychom zde zastupovali organizaci, kterou jste zmínil…“

„Mafii?“

„Nic a nikoho jsem nejmenovala,“ zarazila ho. „Jsou prostě lidé, které si vy nesmíte dovolit vyprovokovat. Chápete?“

„Co když ne?“

„Pak počítejte s následky. Co kdybych vám prozradila, že sem pravomoc policie nesahá? Neděsí vás to?“

„Přiznám se, že ne. Vás ano?“

„Nedělejte hlupáka. Tady nemáte zákonnou ochranu, nedovoláte se práva, pane Velehradský. Třeba si troufáte, ale co ty děti za vámi? Slečna Trojáková například. I když vy utečete, ona zůstane. Mohla by utrpět vážně poranění a její hezké tvářičce by modřiny neslušely…“

Světlana obrátila oči v sloup. Přízraky se na ní podepsaly a tvář ji hrála všemi barvami. Na její mléčné pleti vystupovaly černomodré značky obzvlášť výrazně.

Sotva pochopila, že nezvolila vhodný příklad, Věra Šouravé upřela svou pozornost vedle, na lhostejnou Lištičku.

„Nebo tady slečna Krajcarová!“ řekla zlověstně. „Vaše snoubenka vám neodpustí, pokud byste ji nechal na pospas mým kumpánům, pane Velehradský. Mne neoklame, je to štítivá zrzavá čubička - žádná slast trpět pravým stříbrným nechutenstvím, co slečinko? Zvracíte, když se vás snoubenec dotýká? Skoro je mi vás líto.“

Zahráváš si s ohněm, pomyslel si Záviš, když si všiml, že dotčená Lištička zaujala svůj přikrčený bojový postoj. Juraj, i když u sebe neměl svůj dřevěný meč, ji napodobil. Gabriela a Světlana se stáhly do pozadí, viditelně odhodlané bojovat.

„Takže po zlém?“ zeptala Šouravá trochu nejistě. Nejspíš nečekala odpor.

„Po zlém mi dokonale vyhovuje.“

Aniž by se dál obtěžoval vyjednávat, Záviš se vrhl vpřed. Rychle podrazil nohy prvního mafiána, srazil ho na zem a loktem mu udeřil do hrudníku. Ozval se křupavý zvuk lámaných kostí.

„Fractura costae,“ poznamenala Světlana hbitě, byť trochu šokovaně. „Zlomenina žeber. Zůstaňte klidný a nehýbejte se. Konzultujte se svým lékařem.“

Než stačila domluvit, vpřed vyskočili dva muži, kterým Záviš vzápětí vykloubil paži, aniž by se zastavil.

Je mi líto, napadlo Záviše, když pokračoval vpřed. Konečně se dozvíte, s kým máte čest.

Neunikl mu šok ve Světlanině hlase. Až do teď si ta děcka mohla namlouvat, že jsem něčím jiným, takový málo oblíbený cynický strýček.

Nikdy si nelichotil, že by k němu sourozenci Trojákovi chovali vřelé city - nejenže je vytrhl z jejich pohodlného života, ale obrátil i jejich role. Protěžoval svědomitějšího bratra na úkor nadanější sestry, což mu zlatovláska neuměla odpustit.

„Luxatio humeri,“ komentovala Světlana, když se vzpamatovala. „Nepokoušejte se rameno sami nahodit. Vyhledejte lékařskou pomoc. Zafixujte paži v šátku nebo v ortéze.“

Další dobrovolník, který nestačil včas ustoupit, dostal ránu do hlavy a sesul se na zem.

„Commotio cerebri čili otřes mozku,“ ozvala se Gabriela soutěživě.

„Přesně tak,“ souhlasila Světlana. „Nerada se opakuji, ale až se probere, bude také potřebovat lékařskou pomoc.“

V té chvíli už byl Záviš u Věry Šouravé, přátelským gestem ji vyvrátil prsty z kloubů a donutil ji zaujmout velmi nedůstojný postoj s hlavou u země.

„To bolí!“ vykřikla. „Pusť mne, ty zvíře!“

„Jestli chcete pokračovat,“ řekl Záviš k ohromeným mafiánům, „zlomím této upovídáné dámě zápěstí a pak vás všechny přidám na seznam raněných. Zatím jsem vynechal vykloubenou sanici…“

„Luxatio mandibulae,“ dodala sněživě Světlana.

„Zlomené ruce a nohy.“

„Fracturae brachii et cruris.“

„Proraženou lebku, vnitřní zranění a vnitřní krvácení.“

„Fractura cranii, laesiones internae et haemorrhagia interna,“ pospíšila si Gabriela, která nechtěla zůstat pozadu.

Záviš vlekl naříkající ženu zpátky, aby měl svou skupinu bezpečně v zádech. I jeho samotného překvapila rychlost, s jakou byl schopný se pohybovat. Jestliže ztrácím na rozumových schopnostech, získávám na zvířecích instinktech? Může za to psychovirus nebo Ještěr?

Předpokládal, že psychovirus ničí jeho mozkové buňky, nikdy ho nenapadlo, že to, co má za postupující demenci, může být příznakem jiných změn. Ale jakých?

„Nezapomněl jsem na něco?“ zeptal se nepřítomně.

„Trauma major čili rozsáhlé zranění,“ navrhla Světlana roztomile. „Pod to se schová cokoliv.“

„Vy jste se zbláznil! Jak si dovolujete mrzačit mé lidi?“

Konečně promluvil rozložitý neoholený muž s hranatou čelistí a jizvou na tváři. Jeho jizva naznačovala, že jde o bývalého bijce v kleci, jednoho z těch, kterým se chtěl Juraj podobat. Pyšnil se všemi příznaky svého druhu: rozbitým nosem, rozdrcenými ušima a třesem končetin. Než promluvil, hodil si do úst několik tabletek proti bolesti.

I když vypadal hrozivě, skutečnost, že mafie neměla nikoho lepšího, aby vedl její týmy, napovídala, že stejně jako korporace, i organizovaný zločin nemá z koho vybírat, když jde o Hru.

„Dám ti na výběr, kamaráde,“ řekl Záviš líně a přitlačil na prsty své zajatkyně, až ta začala naříkat. „Tiše,“ napomenul ji. „Dospělí hovoří.“

„Na výběr?“ zeptal se zmateně kolohnát. „Jaký výběr?“

„Buď se vyplatíte,“ řekl Záviš, „nebo vás jednoho po druhém zmrzačím. Nechci moc! Sto tisíc za každého.“

„Cože?“

„Zmrzačím vás, jednoho po druhém,“ zopakoval Záviš přátelsky, jako by je hodlal pozvat na zahradní slavnost. „Zlomím vám nohy a ruce. Velice pochybuji, že bude někdo tak obětavý, aby vás odsud vynášel. I za vás mne mrzí, že vás tady nikdo nemá rád.“

Rozpřáhl se a ukázal na vyprázdněnou místnost: „Ve vaší prosluněné přítomnosti se všichni, jak rádi říkají plasťáci, zdejchli.“

„Děláte si srandu? Víte, kdo já jsem? S kým jednáte?“

Záviš si vzdychl. Bijci v klecích měli často dojem, že se stávají neporazitelnými, protože je z klecí vynášejí zkrvavené a napůl mrtvé. Pohrdali občanským duelovým systémem, protože ten dával možnost vyzvanému si vybrat intelektuální disciplínu, zatímco oni byli ochotní se nechat kdykoliv zmalovat na modro.

„Kdopak tedy jsi, kamaráde? Někdo důležitý?“ zeptal se Záviš. Všiml si, že po jeho levé straně se k němu sune odvážlivec, ruku v kapse. Ne všechny odradilo potížistovo představení.

Copak tam máš? Nůž nebo boxer?

Aby mu dal příležitost, Záviš se otočil doprava a nabídl se jako na stříbrném podnose. Kdyby měl mafián podezřívavou povahu, nikdy by do nastražené pasti nespadl, ale on si toužil vysloužit ostruhy a vyrazil na zteč jako splašený janek.

Z kapsy vytáhl vystřelovací nůž, rozevřel čepel s hlasitým cvaknutím a chystal se ji zarazit do Záviše. „S náma si nebudeš zahrávat,“ stačil vykřiknout.

Následně se svalil na zem, chrčel a držel se za krk.

Jestliže Záviš se držel zpátky, aby nikoho vážně nezranil, Lištička jeho mírumilovné založení nesdílela. Nebo možná nerozuměla, jak hluboce znepokojivá je násilná smrt v civilizované společnosti. Nepostřehnutelným rychlým úderem rozdrtila muži hrdlo, zcela nepokrytě s úmyslem zabít.

Aniž by se příliš starala o svíjející se tělo, zvedla vystřelovací nůž z podlahy a zaujatě si ho prohlížela. „Potřebuje nabrousit,“ poznamenala nespokojeně a přejela po paži Věry Šouravé, aby vyzkoušela ostří.

„Vy jste mne pořezala!“

„Malá odplata za štítivou zrzavou čubičku,“ opáčila Lištička. „Ještě jedno mne urazíš a stáhnu tě z kůže.“

„Vy!“

Pouze Věra Šouravá odporovala. Zbytek mafiánů včetně svého velitelského kolohnáta zaraženě pozorovali umírající tělo.

„Vy jste ho zavraždila,“ ozval se kdosi.

Do popředí se drala Světlana, svou zdravotní brašnu v pravé ruce. „Ustupte, prosím, tady končí legrace.“

Než ale mohla ošetřit raněného, Lištička ji zastavila: „Omlouvám se, slečno Světlano,“ řekla, „ale velectěný pan Ještěr neskončil. Máte několik minut, než se ten chlap udusí. Počkejte, prosím, za mnou.“

Kterou z nich obdivovat víc? uvažoval Záviš.

Za svou kariéru spolupracoval s mnoha profesionály, ale Lištička je všechny trumfla. Pak tu byla Lýdie, která nechala své druhé já působit, aniž by se mu pletla do cesty. A nakonec Světlana, která úzkostlivě pozorovala umírajícího, aniž by protestovala, i když se dusila rozhořčením.

„Pospěšte si,“ řekla zlatovláska slabě. „Pospěšte si, nebo bude pozdě.“

„Slyšels, kamaráde?“ řekl Záviš kolohnátovi. „Buď se vás dvanáct vrátí domů, nebo tady zůstanete navždy. Milión dvě stě tisíc na stůl naše nedorozumění srovná. Nebo přijdete o všechny Hráče.“

„Nemáme takový rozpočet,“ zavrčel kolohnát. „Nemůžete vraždit lidi na potkání!“

„Vraždit?“ zeptal se Záviš uraženě. „I kdybychom nebyli v rozkošně nezákonné oblasti, v dokonalém snu liberálů a anarchistů, kde se stát neplete do osobního rozvoje jedinců, i tak by policie usoudila, že šlo o přiměřenou obranu. Čas utíká, kamaráde.“

„On nechtěl nikoho zabít. Ona ano!“

„Samozřejmě. Chtěl mne osobně pozdravit kudlou. Neznám podrobně zvyky mafie, ale jsem alergický na ocel v těle. Budeš platit nebo ne? Máš posledních pár vteřin.“

„Nic tím nezískáte.“

„To je otázka názoru. Zbožňuju peníze!“

„Nemám takový rozpočet,“ zopakoval kolohnát.

„Kdo u vás drží kasu? Tahle?“ Záviš zatlačil na Věru Šouravou, která zanaříkala.

„Zaplatíme,“ zasupěla. „Máte mé slovo.“

Udatná kadeřnice měla výhled za záda svých kolegů. Únikovou cestu mafiánům zahradil baron, který držel nad hlavou lavici a maniakálně se usmíval. Krtinec a Hromadný ho opatrně následovali, zatímco žena s odbarvenou hlavou celý spektákl pozorovala s telefonem v ruce a dělala si fotky.

„To jsem chtěl slyšet.“

Záviš povolil sevření a pokynul Lištičce, aby uvolnila cestu.

Ještě než zahájila neodkladnou tracheotomii, Světlana mu věnovala znechucený pohled. „Bylo to nutné? Já nejsem pitomá. Ty jsi věděl, že jde po tobě s nožem, ale raději si ho nechal té psychopatce.“

To naivní děcko si mne plete se supermanem, pomyslel si Záviš otráveně. Kdyby nenechal Lištičku se projevit, věci se mohly vyvinout jinak, podstatně hůř. Nejsem všemocný, zatímco ty jsi do sebe zahleděná pipka bez zkušeností.

„Nejenže nutné, přímo nezbytné,“ ušklíbl se. „Jak jinak bych vydělal ty prachy? Zrovna ty mne stojíš majlant.“