Nemyslíte, že jste z laciného kraje?#
Dostat se do křížku s Xantipou Millerovou bylo jako dostat se do křížku se vzteklou továrnou na kladiva. Její pěsti dopadaly na Záviše s neunávnou pravidelností, bez oddechu a bez kouska představivosti. Jedině díky jednotvárnosti jejích útoků vydržel Záviš první nápor.
Naštěstí pro něj být vícenásobným šampiónem nemělo velkou váhu. V praxi stříbrní jako Xantipa Millerová triumfovali díky technologické převaze: nanomateriály vyztužené kosti se nelámaly, ani když křehké kůstky prstů udeřily protivníka do obličeje; supertonické nápoje, zázračné elixíry mládí, síly a vytrvalosti (se stejně závratnou cenovkou), uměly z člověka udělat téměř supermana, a virtuální tělocvičny šily bojové styly na míru svým zákazníkům.
Proto se bronzáci, natož plasťáci, neobtěžovali s výzvami nad své postavení. Dobře věděli, že nemají šanci. Heslo, kterým je společnost bombardovala: Jen na tobě záleží!“ obsahovalo trpkou příchuť nemožnosti. Zatímco proponenti systému jim předhazovali několik šťastlivců, kterým se podařilo vyšplhat na zlatý vrchol, nikdo nepřipomínal milióny, které každým rokem podléhaly VIUR.
Kdyby na Závišově místě stál bronzák, skončil by v několika okamžicích s přeraženými kostmi. Xantipa Millerová byla rafinovaná asi jako parní buchar. Spoléhala na urputnou ofenzívu, na jejímž konci se její protivník ocitl rozmlácený na kaši.
„Zatracená bestie,“ vykřikl kdosi napůl obdivně a napůl s nechutí.
„Buď tiše, ještě tě uslyší,“ ozval se jiný hlas. Veřejné zápasy jako tento pomáhaly v lidech pěstovat pocit méněcennosti, společenský prospěšné přesvědčení, že na své občanské značky dopadli zaslouženě.
„Do toho! Vyřiď Šupáka.“
I když Xantipa Millerová si nedokázala získat přízeň davu, přesto se mezi přihlížejími, zejména mladými ženami, našlo několik, pro které představovala ideál hodný následování. Možná ty dívky viděly samy sebe na jejím místě, obdařené dokonalou postavou a nezničitelným sebevědomím.
Záviš se trpělivě bránil a přizpůsoboval se tempu. Jako stříbrný měl na své straně dost výhod, aby ho zuřivý nápor nezaskočil. Naopak, Xantipa se nespokojeně zamračila, když jí jedovatý protivýpad málem vyrazil dech.
Neuměla si nejspíš vysvětlit, proč nezískává výhodu. I Záviše překvapilo, jakým tempem se přizpůsobil jejímu stylu.
Snad bych měl poděkovat Černodušnému, pomyslel si zmateně. Místo aby se na něm podepsala dlouhotrvající nespavost, cítil se lépe a lépe. Nejspíš za to mohla bolestivá procedura, které se musel podrobit v Herním centru.
„To není možné,“ křikla Xantipa Millerová rozzuřeně. Na čele jí nabíhaly výrazné žíly, jak se urputně vybičovávala do nepříčetnosti. Jako stříbrná uměla do určité míry regulovat svůj metabolismus a přesáhnout krátkodobě své fyzické možnosti.
„Příliš brzy,“ usmál se Záviš. Každý zkušený zápasník nechával trumfy nakonec. Ale Xantipu Millerovou poháněla touha ukázat svou nadřazenost. Jeden z jejích kopů dopadl na betonový sloupek u cesty a přerazil ho v explozi úlomků.
Ozvalo se několik bolestivých výkřiků mezi přihlížejícími. Záviš urychleně odskočil. Kdyby ho žena zasáhla, nejspíš by ho zmrzačila.
Vítězství za každou cenu, pomyslel si pochmurně. I kdyby mne zabila, pokrčila by rameny a řekla, že jsem nebyl dost dobrý.
„Nechceš se vzdát?“ zakřičel na něj vyděšený Medard. „Vždyť je nepříčetná!“
„Hej, sázkaři!“ ozývalo se ze všech stran. „Můžeme si ještě vsadit na Mrchu?
„Ovšem, ale jen pět ku jedné proti ní. Ne počkat, sedm ku jedné.“
Nervózní bookmaker nejspíš litoval, že dřív nabídl příliš výhodný kurz. To, co se před ním odehrávalo, byl jednoznačný masakr.
„Beru,“ křikl kdosi. „Sedmdesát tisíc na Mrchu. Deset tisíc jsou slušné peníze.“
„Prosím, sázejte s rozumem,“ zasténal muž. „Ale co se má stát, ať se stane. Ještě někdo si chce vsadit na favorita?“
„Tady máš sázku. Hlídejte ho, ať nám neuteče i s penězi.“
„Já jsem slušný člověk,“ úpěl muž. „Záruka solidnosti. Chcete mne snad zruinovat?“
Když ale přijímal sázky, usmíval se pod vousy. Nezdálo se, že by ho příliš trápilo, co se děje v improvizovaném ringu. Kdyby měl Záviš čas, také by si vsadil na sebe. V téhle chvíli si byl jistý, že zvítězí, pokud neudělá chybu.
Většina zápasů, kterých se kdy Xantipa zúčastnila, musela být proti slabším soupeřům. Proto Záviše podcenila a dostala se do taktické bitvy, ve které neměla šanci. Začínala se u ní projevovat únava a její pohyby zpomalovaly. Adrenalinová smršť si vyžádala daň a žena se stahovala do defenzívy.
Kdosi si toho všiml a křikl: „Pět tisíc na Šupáka. Je to můj kluk.“
„Jistě,“ ušklíbl se bookmaker. „Ale kurz se nám změnil. Teď je to dva ku jedná proti Šupákovi.“
„Cože?“
Přihlížející se k němu překvapeně otočili. I Medard, který stál poblíž a nebyl schopný postřehnout jemné náznaky měnící se situace, se tiše optal: „Proč byste to dělal, pane?“
Muž si poklepal lišácky na nos: „Intuice, vážený. Pouhá intuice.“ Pak tiše dodal: „Ta ženská má nejen sílu vola, ale i jeho mozek. Kdežto váš kamarád je zatracený černý kůň. Nechtěl byste ho přesvědčit, aby pro mne pracoval?“
„Pracoval? Stříbrný? Pro vás?“
Medarda ohromila drzost, se kterou se bookmaker odvažoval mířit tak vysoko.
„Nebuďte tak šokovaný, milý pane. Tady je má vizitka. Ctibor Oplatka jméno mé. Živnostník v oboru sázek.“
Medard si prohlédl vizitku. Vypadala solidně, podstatně solidněji než její majitel. Uváděla dokonce i sídlo firmy a internetové stránky.
„To jste měl štěstí, že jste se tady nachomýtl.“
„Štěstí s tím nemá co dělat,“ odvětil muž téměř uraženě. „Byl bych špatný odborník, kdybych nepoznal Velehradského. Má v našich kruzích určitou pověst, víte. Tajnůstkář možná, výmazy z databází určitě. Ale v naší živnosti musíme znát i ty, co létají pod radarem.“
„Vy jste se s ním už setkal?“
„Ne. Ale vím kým je. Poslední dobou o něm nebylo moc slyšet, ale před rokem měl údajně prsty v trablech První-Spořitelní.“
„To je nesmysl. Jak by mohl jeden stříbrný dělat potíže korporaci?“
Ctibor Oplatka zakroutil očima: „Já také neříkám, že Velehradský pracoval sám. Mne jen zajímá, že váš kamarád je schopný duelant a spolu bychom mohli vydělat pěkné peníze. Když mu dáte moji vizitku a on mi zavolá, máte u mne desítku. Když se s Velehradským dohodneme, máte u mne stovku.“
Medard měl ještě v živé paměti, jak se mu Záviš vysmíval, že neumí jít za svým.
„Nemyslíte, že jste z laciného kraje?“ zeptal se proto.
„Co? Za zavolání víc než deset tisíc nedám. Ale pokud Velehradského přesvědčíte, můžeme se domluvit na sto padesáti tisích.“
„Ehm?“
Když zaskočený Medard pochopil, že Oplatka mluví v tisících, ztratil řeč. Sociální dávky, na které měl jako plastový občan nárok, nedosahovaly ani na tři tisíce za měsíc.
„Člověk by myslel, že ve vaší situaci po tom skočíte jako slepice po flusu,“ poznamenal Oplatka a odvrátil se, aby sledoval zápas.
„V mojí situaci?“
„Jste plasťák bez vakcíny, ne? Když přiznáte roční příjem přes dvě stě tisíc, máte bronz v kapse.“
„Proč bych měl být, ehm, plasťák bez vakcinace?“
„Ale člověče! Vy jste dobrý! Známku máte za košilí. Každý bronzák ji nosí, aby ji kdekdo viděl. Podle vašeho břicha hned vím, že jste ten krysí závod už vzdal. Kdy jste byl naposledy v tělocvičně, co?“
S pocitem studu se Medard odvrátil: „Když bude příležitost, dám mu vaši vizitku. Ale přemlouvat ho nebudu.“
„Vaše chyba. Nenutím vás,“ odtušil Oplatka a s profesionálním zaujetím ukázal na dva zápasníky. „Brzy bude po všem. Překvapení se nekoná.“
Ale zde se Ctibor Oplatka pletl. Když Xantipa Millerová pochopila, že narazila na zeď, kterou nepřekoná, potichu sykla: „Koupím remízu.“
Protože stříbrní si obecně nemohli dovolit prohrát, podobné nabídky byly běžné. Přirozeně, fair play přišla zkrátka, ale účel světil prostředky.
Záviš předstíral úder a zašeptal: „Kolik?“
„Dvě stě.“
„Málo.“
Jeho protivnice málem vyplivla krev. Dvě stě tisíc korun je málo?
„Měl jsem pravdu,“ ucedila. „Jste hajzlík, co jde po penězích.“
„Také se dohodnout nemusíme,“ odtušil Záviš lhostejně. Necítil k ní žádné sympatie - a pokud by z ní měl vyrazit všechny úspory, pak s úsměvem na tváři. Proti němu stála stříbrná občanka, nebezpečná šelma, která si svou cestu pod vrchol vybojovala bezohledností.
„Tři sta,“ zavrčela.
Když neodpověděl, téměř zoufale dodala: „Víc nemám.“
„Beru i supertonické nápoje.“
„Vy jste blázen!“
Supertonické nápoje se přidělovaly na základě občanského postavení. Ty skutečně účinné se nedaly zaplatit penězi; dokonce i stříbrní jich měli nedostatek, proto zůstávali závislí na zlatých, kteří jim je dokázali opatřit. Lidé jako Xantipa Millerové považovali skutečnou loajalitu za přítěž a hrdě šli tam, kde jim kynul nejvyšší zisk. Peníze pro ně časem přestávaly hrát roli, proto společnost v nich elita podporovala závislost na povzbuzovacích prostředcích.
„Mladý pan Alfréd vám opatří další,“ sykl Záviš. „Když prohrajete, vykopne vás.“
„Dva nápoje a peníze! Víc nemám a nedám.“
I když pravděpodobně lhala, Záviš byl spokojený. Odskočil od ní a hlasitě zavolal: „Co takhle plichta, vážená?“
Jeho akce ženu překvapila. Tím, že remízu nabídl on, přiznával, že je slabší stranou. I kdyby se o duelu dozvěděl její nadřízený, nemohl jí nic vyčítat, snad jen že svého soupeře nevyřídila pro větší slávu korporace.
„Proč ne,“ řekla chladně, úlevu schovanou za netečnýma očima. „Jak už jsem řekla, nemám tolik času, abych se zahazovala s každým provokatérem. Máte štěstí, pane.“
Pak se otočila a mlčky se vydala ke svým odloženým věcem. S kabelky vytáhla papírové kapesníky a za asistence prodavače, ze kterého předtím udělala svého svědka, si otírala špínu a krev. Pokud na tom byla jako Záviš, musela si připadat jako přejetá parním válcem, ale její pohyby zůstávaly nevzrušené, jako po návratu z lehkého tréninku, který nestojí za řeč. Její soupeř se nenamáhal udržovat hrdou fasádu a s hlasitým hekáním se svalil do trávy, kde s úlevou pil malé kalíšky vody, které mu Medard nosil z obchodu s elektronikou.
Přihlížející dav, a zejména ti, kteří využili služeb in promptu zřízené sázkové kanceláře, si uvědomil, co nečekaný vývoj situace znamená.
„Cože! A co naše peníze? Dostaneme je zpátky.“
S výrazem nekonečného smutku, Ctibor Oplatka protáhl svůj lišácký obličej a lítostivě pronesl: „Vaše sázky propadají, přátelé. Všechny do poslední. Hra je hra.“
Někteří se ovšem nehodlali nechat snadno odbýt.
„Máš vůbec licenci, ty podvodníku,“ zakřičel kdosi. „Jestli nevrátíš peníze, chytíme tě a udáme, že podnikáš na černo.“
„Nemusíte mne chytat, přátelé. Rád tu s vámi počkám na příchod policie. A s chutí vám rozdám i své vizitky. Má živnost je naprosto počestná, platím daně, a i jinak jsem poctivý bronzák.“
Po té, co jim nabídl k nahlédnutí svou známku, nikdo dál nenaléhal. Dav se rozešel s nespokojeným reptáním. I Ctibor Oplatka se rozloučil, ale napřed významně zamrkal na Medarda, když gestem s roztaženým palcem a malíčkem naznačil, že očekává telefonát.