Dbejte na svá játra

Starat se o mrkavce Lýdii naplňovalo. Hlavně děsem. Připadala si jako nevinný amatér, kterého hodili do klece s tygrem, aby kočce upletl chocholku na ocase.

První várku mladých pavouků Lištička vypiplala, ale u druhé odmítala pracovat sama. Já nechci chovat ty potvory! sténala Lýdie, když si nasazovala rukavice a rozdělovala maličké pavoučky do jejich komůrek.

Bylo zapotřebí si pospíšit, protože mrkavci měli nepříjemný zvyk se požírat navzájem. I tak skončili v cele po pěti až deseti kusech. Lištička ráda sledovala jejich bratrovražedný boj, vždycky připravená přilít olej do ohně. Pro vítěze měla přichystaná samostatná terária a spoustu lahůdek. A pro své případné zákazníky obchod s matoucím názvem: LESNÍ DOBROTY

Když se létajícím ostrově Chrámu sladké paní Lady objevil stánek s takovým jménem, zdejší návštěvníci se právem domnívali, že najdou cukrárnu. Pokud by šlo o Lýdii, ráda by nabízela čaj, kávu nebo sladkosti místo pavoučích specialit.

Jaký smysl, uvažovala, má obchod se jménem, které mate zákazníky?

„Ne, paní,“ řekla pak nahlas k postarší dámě, která vyšla omámeně z chrámu a nyní potřebovala něco sladkého na uklidnění. „Šlehačku ani dorty nevedeme. Pokud byste potřebovala mrkavčí jed nebo mláďata na chov, máme obrovský výběr.“

„Mrkavčí jed? Co je to? Nový desert?“

Desert? Jistě! Kdybychom si zařídily cukrárnu, mohly jsme vydělat balík.

„Tady máte sklenici vody,“ povzdechla si Lýdie a ukázala na křeslo v rohu. „Posaďte se, paní. Já vám zatím povím o skvělých účincích mrkavčího jedu.“

Ne nadarmo vyrostla v civilizované společnosti. Reklamy na zázračné preparáty s oslnivou cenovkou byly všudypřítomným zpestřením každé ulice a výlohy. I kdyby tisíckrát nechtěla, neuměla opustit roli člověka, který se stará hlavně o výsledky. Řízením osudu se stala majitelkou obchodu a jako taková se chystala vystupovat, pochyby nebo ne.

„Mrkavčí jed sbíráme u pavouků různého stáří,“ řekla tónem přednášejícího. Její obecenstvo vypadalo spíš nepřítomně. „Jed těch nejmladších můžete považovat za kuriozitu. Velice obtížně se získává a význam má pro studium mrkavčí biologie.“

Když se napila podané vody, dáma se vzpamatovala a rozhlédla se kolem. Jeden z důvodů, proč se jí Lýdie věnovala, byly drahé zdobené šaty a vzácné jehlice ve vlasech. Její věk zůstával záhadou. Ve Hře lidé stárli malebně, jaksi se stávali staršími, aniž by skutečně stárli. Tahle žena mohla mít čtyřicet nebo šedesát let, ale její věk naznačovala spíše důstojnost gest než vrásky v obličeji.

„To je živé?“ zeptala se a ukázala na samičku mrkavce, velkou jako pekáč na maso. Nestvůrná pavoučice hřadovala na větvi vyvedené nad prodejním pultem a spokojeně trávila rudý kámen. Díky Lištiččině péči a stravě už několikrát zmutovala a rozuměla jednoduchých příkazům.

„Jed dospívajícího mrkavce,“ pokračovala Lýdie raději, „má v malých dávkách tonizující účinky. Ve větších naopak pomáhá ke uvolnění svalů.“

„Vy jste lékárna?“ zeptala se dáma slabě.

„Svým způsobem,“ povzdechla si Lýdie. Sama netušila, co za obchod vede. Jsme chovatelská stanice? Laboratoř? Továrna na jedy?

„Kde jsem skončila?“ zeptala se raději.

„Promiňte, přerušila jsem vás. Pokračujte, slečno.“

Dámu sice její výklad nezajímal, ale nejspíš byla vděčná, že smí chvíli posedět.

„Jed dospělého zmutovaného jedince může být smrtelný v jakékoliv dávce,“ pokračovala Lýdie. „Vyznačuje se velmi pozoruhodným účinkem na biochemii. Nazýváme jej inteligentním jedem. Jestliže se dostane do krve v příliš malém množství, chová se podobně jako virus a za příznivých podmínek se replikuje v buněčném prostředí. Někdy je schopný hostitelské tělo natolik rozrušit, že svalová tkáň se rozloží na tekutiny. Mrkavci dospívají až po první nebo druhé mutaci a účinky jejich jedu zásadně ovlivňují paměťové krystaly, které sežerou.“

Dámu výklad nezajímal, zato napůl fascinovaně a napůl štítivě ukázala na mrkavčí samičku: „Nekousne mne, že ne?“

„Je velmi chytrá,“ ujistila ji Lýdie.

„Ale nekousne mne?“

„Nemusíte se bát, paní. Tahle samička prodělala náročný vrh a potřebuje odpočinek. Mrkavci na svou kořist padají z výšky. Je to líné děvče, honit vás nebude. Navíc, dokud nezmutují, málokdy útočí na člověka.“

„Poslyšte, slečno,“ zeptala se dáma podezřívavě. „Proč se váš obchod vůbec jmenuje LESNÍ DOBROTY? Prodáváte jahody? Maliny? Nebo snad zvěřinu?“

„Nabízíme mrkavčí jed a mladé mrkavce pro chovatele,“ zopakovala s líbezným úsměvem Lýdie a v duchu Lištičku proklela. Zabijácká komorná rozhodně neměla smysl pro marketing. „Později rozšíříme naši nabídku, žádný strach. Stavte se za týden, určitě budete spokojená.“

„Stavím se, až budu chtít odpravit svého muže,“ ušklíbla se dáma ponuře. „Jiné použití pro váš jed nevidím.“

Pak s úsměvem vstala a z koženého váčku v klokaní kapse na břiše vylovila stříbrnou minci. „Omlouvám se, že ze mne nebudete mít tržbu, slečno. Ať se vám daří ve vašem podnikání.“

Tolar za sklenku vody? Jak ji krucinál donutit, aby se vrátila?

Když už se jednou stala majitelkou obchodu, Lýdie by nepřenesla přes srdce, aby ztratila štědrého zákazníka. Připadala si možná ve své roli nepatřičně, ale bylo by urážkou všem lekcím z obchodní psychologie, které absolvovala, kdyby neuměla zaseknout tučného kapra.

Jestliže nemám co bych nabídla, co takhle vytvořit osobní pouto?

Posunula stříbrný tolar zpět po pultu.

„Paní, prosím, osud nás svedl dohromady, proč se bavit o penězích? Věřte nebo ne, ale vaše společnost mne těší. Můj krámek alespoň nepůsobí tak pustě. Jestliže nespěcháte, proč si nepopovídat? Malý moment! Nemáte hlad? Mám chléb s máslem a mlékem.“

Když se dáma zachichotala do rukávu, Lýdie si uvědomila svůj omyl. Když si zvykla na jejich chuť, staly se pro ni zdejší čerstvé potraviny požitkem - neuvědomila si ovšem, že bohatou měšťku vesnickými lahůdkami neohromí.

„Máslo jsem nejedla roky, je příliš těžké na můj žaludek,“ zasmála se dáma. „Pokud tedy smím poprosit, trochu suchého chleba s vodou? Čerstvý v žádném případě.“

Lýdie málem protočila panenky.

Jsi na vězeňské stravě? A jak je máslo těžké na tvůj žaludek, když sis poručila šlehačkový dort?

Našla patku ze včerejška, nařezala ji na tenké krajíce a nalila vodu do džbánu. Aby talíř nepůsobil jako pozdrav z hladomorny, nakrájela po stranách zeleninu a vytvořila úhledný obrazec. To byl vrchol jejího kulinářského umění.

„Jste velmi obratná, slečno,“ pochválila ji dáma a odložila si prošívaný kabátek ve zjevném úmyslu se zdržet. Trochu zdráhavě vzala plátek okurky a vložila ho na jazyk. Pak talíř odsunula stranou, aby velmi výmluvně seznámila Lýdii se svými zdravotními problémy.

Stačilo několik minut, aby Lýdie pochopila, proč zdejší chrám nemá jak její návštěvnici pomoct.

Ukázkový případ hypochondra, pomyslela si. Spousta peněz a volného času vedou k chorobnému zaujetí sama sebou.

Svou nevlídnou diagnózu si ovšem nechala pro sebe a vyslechla všechny stížnosti s víc než zdvořilým zájmem. Lýdie nebyla potížista, ale dobře věděla, že lidé nejraději hovoří o sobě.

„Nechutenství mne trápí každý den,“ vzdychla si dáma. „Bolí mne paže, kolena, a přísahám při sladké paní Ladě, že moje játra už dosluhují. Všimněte si, má milá, jaká mám zažloutlá bělma.“

„Vskutku! Naštěstí mám něco, co by vám mohlo ulevit.“

Bílá jako padlý sníh, spolu s nadzemskou dokonalostí postav ve Hře, bělma působila jako malovaná, ale Lýdie se tvářila vážně. Rychle a zručně naředila jed mladého mrkavce do homeopatické dávky, přidala trochu glukózy pro chuť a na lahvičku napsala: Tři kapky na lačný žaludek, vždy před jídlem.

„Tady máte,“ řekla pak. „Pokud byste potřebovala, můžete dávku zvýšit na pět, ale více už ani kapku.“

„Co jsem dlužná?“

Dáma se nedůvěřivě zahleděla na čirou tekutinu.

„Nic, vůbec nic. Vzorek zdarma,“ řekla Lýdie lehce. „Má teta měla podobné potíže a výtažek z mladého mrkavce jí pomohl. Mrkavčí jed je ovšem vzácný, taková lahvička běžně stojí pět stříbrných.“

Neškodné placebo za drahé peníze, pomyslela si spokojeně. V levé ruce jí zacukalo, ale nepoznala, zda její šarlatánský přístup Lištičku podráždil nebo pobavil. Pokud si chceš stěžovat, napiš si stížnost. Své zákazníky si musíš hýčkat.

„Je to bezpečné? Neříkala jste, že mrkavčí jed se v těle rozmnožuje?“ zeptala se dáma nerozhodně.

Lýdie se usmála: „Vy jste opravdu dávala pozor? Ano, máte pravdu, ale já použila jed mladého nezmutovaného mrkavce v homeopatické dávce.“

„V homeopatické dávce?“

Lýdie jako většina lidí s chemickým vzděláním považovala homeopatii za laciný podvod, za absurdní nesmysl určený pro okradení prostomyslných plasťáků.

Na druhou stranu, ušklíbla se, zájemce o pavoučí jed spočítám na prstech jedné ruky, kdežto intelektuálně chabé najdu kdekoliv po tuctech. Proč jim neprodávat naději na zázrak?

„Chápu,“ řekla dáma, zaujatá přednáškou o přínosech homeopatie víc než předchozí úvodem do kouzel mrkavčího jedu.

„Chápete?“

Lýdii samotné nic z toho, co vykládala, nedávalo ani hlavu, ani patu. Její verze byla velice zkratkovitým výtažkem z toho mála, co o homeopatii přečetla a snažila se zapomenout.

„Samozřejmě, že chápete,“ dodala rychle, aby napravila faux pas. „Na první pohled homeopatie odrazuje netradičním přístupem, ale po lékařské stránce dává dokonalý smysl. Stačí se jen hlouběji zamyslet.“

Nebo raději vypnout mozek, pomyslela si odevzdaně, poněkud provinilá, že šíří bludné nauky do nevinného světa Hry.

V levé ruce jí neustále cukalo, jak zoufalá Lištička dávala najevo nesouhlas. Lýdii zjistila, že dráždit zabijáckou komornou ji těší. Alespoň jedna malá pomsta za všechna příkoří, co jsi mi způsobila. Proměním náš obchod ve svatostánek pseudovědy. Fides tua te salvam fecit.

„Víra tvá tě uzdraví,“ přeložila si tiše, zatímco pomáhala dámě do prošívaného kabátku. „To bude naše heslo.“

„Ano, ve jménu sladké paní Lady,“ odvětila dáma, když se loučila a její slova si vyložila jako projev zbožnosti. „Jsem druhá manželka staršího pána obchodního domu U pohodlné cesty. Ještě se uvidíme, má milá.“

V ruce držela krásně vybarvený vějíř, kterým poklepala Lýdii důvěrně po tváři. „Škoda, že musím jít,“ vzdychla si. „Tak báječně jsme si popovídali.“

„Vskutku,“ souhlasila pokorně Lýdie. Jejím přínosem do vzájemného rozhovoru bylo naslouchaní. „Opatrujte se, paní. Dbejte na svá játra.“

Vyprovodila svou návštěvnici do podloubí, kde si obě dávaly pozor, aby nevystoupily ze stínu a nevyšly na debilující bílé světlo obří sochy bohyně Lady. Dáma zamířila na stanoviště létajících kočárů a na jeden z nich velkopansky zabušila.

Štíhlý šofér, oblečený do černé uniformy a nablýskaných kožených bot, úslužně vyskočil a otevřel jí dveře. Dáma mu nevěnovala pozornost, ale sotva se usadila do rudých polstrovaných sedaček, odhrnula záclonky a Lýdii nadšeně zamávala.

Lýdie vřele mávala nazpátek.

To šlo pozoruhodně snadno, pomyslela si. Zdejší společnost byla přísně hierarchická a byť její zákaznice neměla nárok na oslovení ctěná paní, přesto Lýdii takové důvěrné chování překvapilo. Dávala v každém případě pozor, aby její postoj vyjadřoval pokornou vděčnost.

Teprve když létající kočár zmizel z platformy, vzdychla si a otočila se.

„Všechno v pořádku, slečno?“ zeptal se jí chrámový strážce, který vždy náhodou hlídkoval u jejího obchůdku. Součástí dohody mezi Lištičkou a veleknězem byla ochrana před případným útokem ze strany sekty Devíti draků.

„V nejlepším,“ usmála se. „Zdá se, že jsem našla prvního zákazníka.“

„Opravdu?“

Strážce zjevně sdílel její pochyby o prodejnosti mrkavčího jedu.

„Opravdu,“ potvrdila rozverně a zadívala se mu do očí. „Máš zažloutlá bělma. Co kdybych ti nabídla výborný přípravek na játra? Máme zaváděcí ceny.“