Je čas na revoluci!

Když vyšel ze dveří ordinace, Záviš narazil na hloučky zklamaných odmítnutých kandidátů, kteří nahlas diskutovali své zkušenosti.

„Už jste potkali někoho, komu by se podařilo se dostat dovnitř?“

„Řeknu vám upřímně, jsem tady už potřetí a začínám si myslet, že je to jen podvod.“

„Moje slova. Nahlásil jsem na policii, že Herní Centrum vede banda podvodníků.“

„Hodně štěstí, člověče! Mám známého u policie. Řekl mi, že denně dostávají tisíce stížností po celé zemi. Mají nakázáno všechna oznámení ignorovat.“

„My plasťáci se nikdy nedočkáme ochrany. Nás může kdokoliv vzít na hůl.“

„A co ti tak vzali? Půl hodiny tvého vzácného času? Říkám vám, že musíme vydržet. Vytrvalost je klíč k úspěchu.“

Celkovou nálada kolísala mezi bojovnou nespokojeností a odevzdanou apatií. Kdyby se tihle lidé dozvěděli, že Záviš jako majitel stříbrné známky uspěl, pak by ho nejspíš zlynčovali - už jen pro podezření, že mu jeho status přinesl nezaslouženou výhodu.

„Tak co, kamaráde, jak jsi dopadl,“ zeptal se ho kdosi.

„Zatraceně mizerně,“ zabručel Záviš. „Tady mne už nikdo neuvidí.“

„Máš recht. Do pekla s korporacemi. Budeme jim dělat tajtrlíky a skákat jak pískají? Povídám že ne.“

„Je čas na revoluci, bratři,“ ozval se povědomý hlas za Závišem. Nebylo poprvé, co Záviš slyšel revoluční výzvy, ale nikdy ne podané tak bojácně a nesměle. Z tónu neznělo ani tak drsné odhodlání, jako zděšení jehněte, které se ocitlo mezi vlky.

„To jste vy? Nevěřil bych, že od vás uslyším tak smělé prohlášení, bratře.“

Když se Záviš ohlédl, poznal známého vousáče, který ho chytil za paži a snažil se ho odtáhnout stranou, mimo rozhořčený dav.

„Musíme si promluvit,“ šeptal vousáč. Měl zarudlé oči a tvářil se naléhavě. „Čekají na vás ti tři hajzlíci. Musíte se jim vyhnout… Ať zvítězí revoluce, bratři!“ zasténal sotva slyšitelně.

„Musíte hlasitěji,“ napomenul ho Záviš a zvedl nad hlavu zaťatou pěst. „Jak dlouho si necháme kálet na hlavy?“ zahulákal. „Plasťáci, co máte ztratit? Revoluce nebo smrt!“

„Prosím vás, ne tak nahlas,“ napomenul ho vousáč. „Ještě vás někdo uslyší.“

„Takže vy jste pro revoluční hesla volaná šeptem,“ zasmál se Záviš a nechal se odvést stranou, za roh nejbližší ulice. Jak se dalo čekat, nová revoluce se nekonala - a vydrážděné skandování postupně trapně utichalo. Kdyby pouliční nepokoje dokázaly vyprovokovat změnu režimu, dávno by se jim autority věnovaly. Většinou ale stačilo nechat bouřící občany nechat na pokoji a oni se vrátili ke svým životům.

„Vy máte ale odvahu,“ řekl vousáč se směsicí obdivu a hrůzy. „Nemáte strach, že budete na kamerách?“

„Nebuďte naivní. Příště ale zkuste plánovat povstání lépe. Víte, kde jsou muniční sklady? Máte na své straně armádní důstojníky? Zástupy věrných?“

„Prosím vás, neblázněte. Já jen… Nevím, co mne popadlo. Ale víte, přišla na mne slabší chvilka.“

„Nejspíš vám došlo, že nemáte co ztratit.“

Aniž by se ptal na dovolení, Záviš sáhl za vousáčovu košili a vytáhl odtamtud plastový identifikátor, který muž nosil pečlivě schovaný, nejspíš s pocitem studu.

„Kolik času vám zbývá?“ zeptal se Záviš s účastí. „Kdy vás naposledy očkovali?“

„Už to bude několik let,“ přiznal vousáč sklesle. „Mám dvě děti. Chápejte, chtěl jsem zůstat s rodinou, než se přihodí… než budu muset odejít. Dostat se do Hry vypadalo jako dobrý nápad.“

„Ale nepodařilo se?“ I když Záviš znal odpověď, chtěl nechat vousáčovi příležitost se vypovídat.

„Nemám ani odvahu se tam vrátit, kamaráde. Chápejte, sotva jsem vešel do chodby, bylo mi na zvracení. Pochopil jsem, že mne tam nechtějí. Nějaká vůle mne nutila utéct.“

„Aha.“

S podezřením, že rozdíl v afinitě nebyl mezi nimi tak závratný, jak naznačoval doktor Černodušný, se Záviš vyptával na podrobnosti z vousáčova neúspěšného pokusu. Zdálo se, že to, co nakonec rozhodlo, nebyly vrozené dispozice jako skutečnost, že sotva narazil na potíže, vousáč podlehl pečlivě pěstovanému pocitu méněcennosti a s vnitřním přesvědčením, že o něj korporace už nestojí, se jednoduše vzdal.

„Ale vy,“ řekl náhle a obrátil se na Záviše, „vy jste vyšel až po hodině. Vrátil jsem se, sotva jsem zahlédl ty tři, jak po vás pasou. Nemohl jsem vás minout.“

Díval se na Záviše pohledem, jako by mu cizí úspěch mohl vynahradit vlastní selhání. „Věděl jsem, že vy umíte jít za svým. Vy jste z jiného těsta než já. Vždycky vítěz, nikdy poražený, co?“

Trochu v rozpacích, že má o něm vousáč tak vysoké mínění, se Záviš zaměřil na plastový identifikátor, kterou stále ještě držel v ruce.

„Poslyšte, Medarde,“ řekl, když si přečetl mužovo jméno. „Cením si, že jste na mne počkal, abyste mne varoval. To je víc než by udělal kdokoliv jiný. Zbytek by mne klidně roztrhal kvůli mé stříbrné známce.“

„Jsem prostě slaboch,“ prohlásil vousáč lítostivě. „Ne dost dobrý pro korporace. Ale stejně,“ s kapkou naděje se zadíval Záviše, „možná malá nápověda. Popostrčení správným směrem.“

„Ve chvíli, kdy se dostanete dovnitř, zavazujete se k mlčenlivosti. Takže se čeká, že neprozradím ani slovo. Jinak…“

„Chápu. Pochopitelně.“

Při vědomí, že by se Záviš měl dostat do potíží s korporátními právníky, Medard okamžitě přestal naléhat.

„Skutečně nejste dost dobrý pro korporace,“ zasmál se Záviš a poplácal ho po zádech. „První pravidlo korporátního zaměstnance: Jít si za svým. Sám jste to řekl.“

„Nesmysl. Vy byste měl problémy a já bych si třeba nepomohl.“

„Brát ohledy na cizí problémy je hřích. Být sobec je prospěšné pro společnost.“

„Kecy!“

„Tak se mi líbíte. Ruku na to!“

Poté, co si potřásli rukou, se Záviš představil a začal tiše vysvětlovat způsob, jak se dostat do přijímací ordinace a jak postupovat. Medard byl příliš fascinovaný, než aby ho zarazil, zcela ohromený naprostým nedostatkem Závišova respektu ke korporátním právníkům.

Přesto váhal: „Víte, i když se dostanu dovnitř, nejsem si jistý, jak zvládnu bolest.“

Na to Záviš neměl co by odpověděl. Chlácholit Medarda nemělo smysl. Místo toho se oba muži vrátili před budovu zkušebního centra, kde se zařadili do fronty. Když se Medard opět vydal dovnitř, nervózní od hlavy až k patě, Záviš se vydal k nejbližšímu obchodu s elektronikou.

V prosklené vitríně zahlédl řadu herních zařízení, ale ani jedno nenabízelo nic společného se samotnou Hrou. Nad vchodem dokonce svítil nápis:

V naší nabídce Hru nenajdete. Navštivte prosím nejbližší Herní Centrum.

To nezabránilo desítce zájemců, aby nebombardovalo utrápené prodavače stejnými dotazy. Když muž v bílé košili s logem své společnosti uviděl Záviše, přivítal ho povadlým úsměvem: „Přejete si, pane? Pokud si přejete nakoupit cokoliv společného s Hrou, pak se musíme omluvit. Zatím ji nevedeme, ani jakkékoliv příslušenství.“

Místo odpovědi mu Záviš ukázal brýle s AICHAT. „Kdosi mi doporučil, že bych měl vyměnit tento model. Máte brýle s umělou inteligencí?“

Ani takový dotaz neučinil prodavače šťastnějším. „Přejete si vysloveně brýle, pane? Máme několik starších typů na skladě, ale nikdo je už nekupuje. Naši zákazníci dávají přednost OR.“

S všeříkajícím gestem si prodavač ukázal nad čelo, za splihlé slámové vlasy, které se mu lepily na zpocené čelo pod pozoruhodně silnou černou čelenkou, vyrobenou z plastu a opatřenou diskrétní diodou.

„OR?“

S postupujícím věkem se Záviš přestal zajímat o novinky.

„Organické Rozhranní,“ vysvětlil prodavač. „Vysílá do vašich optických nervů. Vřele doporučuji vyzkoušet.“

„Opravdu?“

Záviš nikdy neslyšel o podobné technologii. Užasle se začetl do propagačního letáku. Výrobce tvrdil, že čelenka umí poslat signály do samotného mozku. Samotná představa zněla tak revolučně, že měl potíže ji uvěřit.

Zvyšte svou efektivitu s chytrou čelenkou!

Na reklamním letáku mladík se soustředěným výrazem řešil matematickou hádanku, napsanou na tabuli. Záviš si všiml, že lidé se málokdy v reklamách usmívají. Společnost dávala přednost ambiciózním sveřepým typům, nepoznameným emocemi.

„Přejete si ji vyzkoušet, pane?“ zeptal se prodavač. „Máme pět základních provedení. Smím znát barvu vašeho identifikátoru?“

S pokrčením rameny mu Záviš ukázal známku a s trpkým zadostiučiněním zaznamenal, jak se prodavači rozšířily oči překvapením. Záviš věděl, že neodpovídá obecné představě o majiteli stříbrné známky. Od nemoderního oblečení, po nevýrazné chování až po uštvaný výraz, způsobený nespavostí, vyvolával dojem plasťáka bez naděje.

„Omlouvám se, pane, pokud jsem se vás dotknul,“ řekl prodavač. Nejspíš se omlouval za neuctivé myšlenky, protože jinak nebyl důvod si na něj stěžovat.

Lidé si natolik uvykli aroganci, že zdvořilost pokládají za slabost, pomyslel si Záviš. Moje maličkost je nejspíš mate.

„Pokračujte,“ poznamenal neutrálně. Ve chvíli, kdy prodavač odešel do skladu, do obchodu vešel další zákazník. Byla to žena středního věku v šedém kostýmku, s krátkým účesem a chytrou čelenkou zasunutou za uši. Měla chladné modré oči, dlouhý úzký nos a rty decentně zvýrazněné rtěnkou. Na zlatém řetízku kolem krku, přímo nad širokým výstřihem se ji nápadně stříbrný identifikátor.

Po té, co pohldem přejela místnost, rázně přistoupila k prodejnímu pultu a krátce vyštěkla: „Ustupte, pane. Spěchám!“

Záviš protočil panenky a stejně stručně ucedil: „Postavte se do řady, paní. Musíte počkat.“

Odpověď ženu překvapila, protože zaváhala, jak pokračovat. Muž, který se jí drze postavil na odpor, musel být plasťák, a to ještě nejhoršího druhu. Nikdo s kapkou sebeúcty by se neprocházel po městě v plandavých kalhotách a staré seprané košili. Bronzoví zaměstnanci proto, že by taková nedbalost znamenal okamžitý vyhazov, a stříbrní a zlatí jednoduše proto, že být lepší než ostatní patřilo k jejich životnímu stylu. Dokonce i členové mafie, se svými odlišnými společenskými rituály, dbali na své vzezření. Ale i plasťáci, pokud v sobě ještě živili naději na postup, se oblékali lépe.

„Nemám náladu na vaše drzosti,“ odvětila žena nakonec a obrátila se na prodavače, který se vracel se zářivě bílou krabicí z nerecyklovaného papíru. „Vy tam! Potřebuji okamžitě obsloužit.“

„Samozřejmě, paní. Zavolám kolegyni, která se vám bude hned věnovat.“

„Prosím?“

Žena nejspíš očekávala jinou reakci. Prodavač ovšem nemohl upřednostnit ji před Závišem, protože v očích pravidel obchodu si oba zákazníci byli rovni. Proto situaci hodlal vyřešit k oboustranné spokojenosti tím, že by zavolal prodavačku, která obsluhovala u vedlejší přepážky.

„V žádném případě,“ ozvala se žena. „Budete se mi věnovat vy. Tento muž,“ ukázala na Záviše, „prostě počká!“

Takový požadavek prodavače zaskočil. Netušil, co se stalo, ale vyhovět jí nemohl, aniž by urazil prvního stříbrného občana.

„Bohužel,“ řekl omluvně, „tento pán byl před vámi. Moje kolegyně se vás ráda ujme.“

„Vaše kolegyně je mi ukradená,“ zavrčela žena. „Copak nevidíte moji známku? Mám vám ji strčit pod nos? Tento muž buď počká nebo ho prostě vyhoďte na ulici. Stejně byl drzý.“

„Promiňte, ale…“

„Chcete vzdorovat? Stačí jediné mé slovo a jste zpátky na ulici. Vaše neschopnost bije do očí.“

Prodavač se začínal potit. V jeho situaci byla každá rada drahá. I když měl technicky pravdu, kdyby prodejna obdržela stížnost od stříbrné občanky, nikdo by nezkoumal, zda byla v právu nebo ne. Se ztrátou místa by přišel postupně přišel o bronzovou známku, a nejenže by se ho nikdo nezastal, ale žádná korporace by ho nezaměstnala. Jediný důvod odchodu ze zaměstnání, který korporace tolerovaly, byla buď nadbytečnost nebo přestup na jinou pozici u jiné společnosti.

Pro něj nebylo cesty ven. Očekávat pomoc od Záviše nedávalo smysl. Který stříbrný občan by dobrovolně spolkl takové ponížení?

„Vy jste hluchý?“ naléhala žena.

„Ne, paní. Já jen…“

Ubohý prodavač nemohl ani vysvětlit, že kdo je Záviš, jednoduše proto ne, že prozrazovat občanský status jiným než úředním osobám zákon vysloveně zakazoval. Pravda, zákon měl chránit plasťáky před ponížením, protože ostatní občanské kategorie své známky nosily hrdě, ale jestliže Záviš svou známku opět schoval za košili, nezůstal žádný manévrovací prostor k nápravě.

V podobné pasti se ocitl i Záviš. Kdyby ustoupil, zachoval by se tak nevěrohodně, že by na něj prodavač mohl zavolat polici pro podezření, že zfalšoval svou známku. Jistě, pro Záviše by to znamenal jen nepříjemnost, ale pro prodavače opět konec kariéry pro falešné obvinění.

Pokud ta situace má nějak dopadnout, pomyslel si Záviš, ať je od jednoho stříbrného méně.

S tou myšlenkou se otočil, rozepnul si košili a vyzývavě se na ženu podíval: „Zdá se, že se mne snažíte urazit, paní. Budu vás muset požádat o malý moment vašeho cenného času.“