Je tohle sklon ke špinavé lásce?

Zadumaný Juraj se došoural ke kovové bráně do univerzitního areále. Dva zaměstnanci v uniformě zdravili příchozí studenty a rozdávali jim letáčky. Na nich se objevovaly pozvánky na školní i soukromé akce.

Juraj zvedl ruce v naučeném gestu.

„Děkuji, nechci.“

„To říkají všichni,“ odpověděl vrátný a vnutil mu list papíru.

„Mám mu dát i ten druhý?“ optal se nejistě kolegy, když si mladíka zkoumavě prohlédl.

„Řek bych že jo. Tenhle taky vypadá jako honorace,“ zabručel druhý vrátný. „Jenom mu ho dej.“

„Já fakt nechci,“ zabručel Juraj, aby si nezadal. Měl v plánu letáky vyhodit do nejbližšího koše. Než se ale stačil rozhlédnout, objevila se jedna z Lukášových revolucionářek a vytrhla mu leták z ruky.

„Kde jsi, Žalude?“ vybafla. „Čekáme tady na tebe celou věčnost.“

„Čekáte? Proč?“

Juraj nepatřil mezi školní samotáře, ale jeho společnost většinou tvořila skvadra Světlaniných nohsledů. Jinak se o něj nikdo nezajímal.

„Někde ses ztratil, měli jsme o tebe starost,“ vysvětlila. Lukáš Mechový jí říkal Vrána. Vrána měla významné postavení v jeho kapele Korzáři. O jakou pozici přesně šlo, Juraj netušil, protože Vrána nehrála na žádný nástroj a ani nezpívala. Byla to vysoká hubená dívka oblečená do gotické černé s hlubokými očními stíny. Pokud zrovna nekouřila, tak žvýkala - kvůli štíhlé a dlouhé čelisti proto připomínala pasoucí se kozu.

Objevil se i zbytek revolucionářů.

„Dali mu to?“ zeptal se další dlouhán, kterému přezdívali Koš. Nejspíš proto, že prohrabával odpadky, aby našel použitelné nedopalky.

„Moment!“ řekla Vrána a chvíli zírala na papír před sebou. Pak se zamračila: „Fuj, co tu čtu za fialovej hnus! Chceš patřit mezi nejlepší? Máš sílu, odhodlání a zázemí? My jsme Elita a ty můžeš být jedním z nás.“

Kolemstojící vyjádřili své zděšení a Vrána se na Juraje soucitně zadívala: „Prchej, Žalude, prchej. Už tě zaměřili.“

„Zaměřili? Co myslíš? Není Elita školní bratrstvo?“

„Přesně! Když si tě vyhlídnou, je s tebou ámen. Ani se nenaděješ a už makáš pro korporace.“

I když mu scházela Světlanina záliba pro absurdní prohlášení, Juraj se nemohl nezasmát, když Vrána líčila sen většiny studentů, totiž práci pro korporace, jako smrtelnou past.

„Pochybuji, že bych je zajímal,“ řekl. Byl už třetím rokem na univerzitě a nikdy ho žádné školní bratrstvo neoslovilo.

„Jen si dej pozor. Oni tě maj v merku,“ ozval se Lukáš. Pak se obrátil směrem k vrátným a zahulákal: „Strejdo Boubale, co tady rozdáváš za podvratnej samizdat? Neslíbils, že podpoříš naši věc?“

Než mohl dotčený vrátný odpovědět, objevila se druhá skupinka a tentokrát se na Juraje vrhly rovnou dvě dívky. Byla to Amálie a Sabina, dvě studentky ekonomie, se kterými se setkal před budovou Herního Centra.

Opakovala se stejná situace jako přes kopírák.

„Ukaž!“ vyhrkla snědá Amálie a vytrhla mu leták, který mu zbyl v ruce. Sabina zatím ukázala na Juraje jako na exemplář v ZOO. „To je on, Roberte. Náš kamarád, o kterém jsme se bavili. Odvážný jako lev.“

I když si Juraj nevzpomínal, že by se choval ve společnosti těch dvou přehnaně odvážně, potěšeně se usmál.

„Počkej, to ale není ono,“ zarazila se Sabina, která kamarádce koukala přes rameno. „Utrpení tě zocelí. Tvrdá kalba z tebe uková nástroj revoluce. Korzáři a jejich koncert Pověste je vejš! Proč by ti vrátní dávali něco takového,“ obrátila se na Juraje, jako by se něčím provinil. „Měli ti dát pozvánku do našeho klubu. Tohle je šmejd koncert pro plasťáky.“

„Asi hledáte tohle,“ ozvala se uštěpačně Vrána a zamávala letákem Elity, který držela v ruce. „Tady Žalud se s váma nebude paktovat,“ prohlásila a rozhodně papír zmuchlala, aby ho hodila do koše. A šmytec!“

„Ty jsi vážně koza, Eliško,“ ušklíbla se Sabina. Přes ramena nosila malou elegantní kabelku. Z kapsy vytáhla složený papír, rozložila ho a podala Jurajovi. „Jich si nevšímej. Tady máš jiný. Voní trochu po mém parfému,“ přimhouřila modré oči a zamrkala, takže znovu přitáhla jeho pozornost ke svému výraznému nalíčení.

Juraj pocítil směs odporu a vzrušení. Je tohle sklon ke špinavé lásce? pomyslel si. Sabina a Amálie určitě pocházely z bronzáckých rodin, ale snažily se držet se v lepších kruzích. Jejich pleť dostávala mnohem dražší péči, než si kdy mohla dovolit Gabriela, proto ho tolik nedráždila. Navíc ten křiklavý make up! Světlana by řekla, že jejich rty připomínají zadek paviána.

Náhle si vzpomněl na klíče od bytu, které dostal od otce. Odmítly by, kdyby je pozval dovnitř?

„Dovolte, dámy a pánové,“ řekl raději tónem velice zaměstnaného muže, tónem, který používal Tomáš Kocour, když se potřeboval dostat z nepříjemné situace. „Spěchám na přednášku. Napřed studium, potom zábava.“

„Nebudeme tě, příteli, zdržovat dlouho,“ ozval se společník krásek z ekonomické fakulty. „Jsem Robert Nozar. Zastupuji Elitu. Jistě jsi o nás slyšel.“

„Letmo.“

Elita byl klub s reputací naprostých snobů, ale každý chtěl být členem. Juraj si uvědomil, že ho Lukáš a spol nešťastně pozorují, zřejmě v přesvědčení, že okamžitě zradí revoluční ideály a podepíše přihlášku.

„Letmo?“ Robert nenechal hněv cloumat svým majestátem. Byl to působivý mladý muž, s hustými vyčesanými vlasy, které připomínaly hřívu. I on měl modré oči, obličej vojáka a postavu řeckého boha.

„Odprejskni, Nozare,“ ozval se Lukáš, povzbuzený tím, že Juraj zastává neutrální postoj. „Tady Zahradník je tu s námi.“

„Zahradník?“ optala se zmateně Vrána. „Neříkals, že je to Žalud?“

„Žalud?“ zachichotaly se Sabina s Amálií a významně zamrkaly. „Jako tvrdý žalud?“

„Žalud jako plod dubu. Quercus,“ dodal zoufale, jako by latinský název mohl cokoliv změnil. Pak tisíckrát proklel svou sestru. Jestli mi tahle přezdívka zůstane, přísahám, že s ní do konce života nepromluvím.

„Nevím, proč se vy dvě škeble hihňáte,“ opáčila Vrána a zapálila si cigaretu. „On na vás z vysoka dlabe.“

Koš, který ji závistivě pozoroval, si odkašlal.

„Jo, náš Zahradník,“ prohlásil a Juraj si oddechl: Alespoň pochopil, jak mi je Žalud proti srsti!, aby pak zasténal, když Koš pokračoval, „je tvrdý a neústupný vocelový péro.“

Vocelové péro mezitím v duchu umíralo. To dělají schválně? uvažoval Juraj. Byl si ale jistý, že Koš svými slovy chtěl nevinně ukázat na nepoddajnost charakteru. Pro Lukášovu skupinu ocel symbolizovala ušlechtilé odhodlání, zatímco Amálie se Sabinou měly mnohem přízemnější choutky. Obě se vlnily jako ve výkladní skříni v amsterodamské vykřičené čtvrti.

„Opravdu?“ zeptal se Robert Nozar nevzrušeně. „Troják musí být s vámi jedna ruka. Netušil jsem, že se korzáři oblékají v Šik&Šik. Vždycky jsem myslel, že své hadry, pardon, šaty hledáte v popelnici.“

„Co je Šik&Šik, safra?“ optal se Lukáš, kterému nikdo nemohl vyčítat široký záběr zájmů. Podle Světlany se řídil zásadou Sherlocka Holmese, že člověk by se měl učit jen, co potřebuje ke svému povolání. Na to Medard pochmurně odpověděl, že Lukášovo vysněné povolání je nedělat nic pořádně.

„Šik&Šik, nevzdělanče,“ napověděla mu Vrána a zblízka zkoumala Lukášovo oblečení, takže svou cigaretou překryla vůni Sabina parfému. „Ty bláho! Fakt! Koš, čum sem! Pravá značka.“

„Dej pryč to cigáro,“ napomenula ji Amálie nervózně, „ještě mu na látku naklepeš popel.“

Fascinovaná Vrána zradila revoluční ideály. „Jasná páka. Hele, Koš, převezmi štafetu,“ podala dlouhánovi půlku cigarety a optala se: „Můžeme si sáhnout?“

Nezištně do své žádosti zahrnula i nenáviděné rivalky, takže Lukáše zkoumaly troje ruce. Robert Nozar se tvářil nezaujatě, ale působil méně sebejistě - jeho oblečení bylo samozřejmě také značkové, ale Laguna a Šik&Šik byly butiky, ve kterých odmítali obsloužit i stříbronosy, natož občany-kandidáty.

„Neumím si představit, Trojáku,“ poznamenal přátelsky, „že bys kdy uvažoval o jiném klubu než o našem. Proč vlastně už dávno nejsi členem?“

„Protože do nedávna jsem se oblékal jinak,“ odsekl Juraj, podrážděný, že ho veřejně ohmatávají. „Nechte toho, prosím,“ zabručel.

„Tak či tak,“ řekl Robert, „máme příležitost naše nedopatření napravit.“

„Ani se nenamáhej, ty nádhero,“ zavrčel Lukáš a postavil se vedle Juraje. „Náš táta vždycky tvrdí, že člověka nedělá, co nosí, ale čemu věří. Tady Žalud je náš.“

„A to proč? Ještě jsem Trojáka neviděl kreslit na zdi a křičet Pověste je vejš,“ opáčil Robert netečně. „V čem se vám podobá? Marně hledám styčnou plochu. Troják se od pohledu se nevyhýbá pohybu, neobléká se na smetišti, umývá se a jistě pochází z dobré rodiny. Podle všeho…“

Robert, který nosil chytrou čelenku, zaváhal, aby se podíval do nějaké databáze, „…se zúčastnil několika turnajů v bojových sportech. Vždycky jsem měl, drahý Lukáši, za to, že vy, korzáři, naším soubojovým systémem pohrdáte. Slyšel jsem, že dáváte přednost férové rvačce tři na jednoho.“

„Pchá!“ odfrkl si Lukáš „Safra, kdykoliv mne můžeš vyzvat, třeba i oficiálně.“

Občané-kandidáti do duelů přirozeně nemohli vstupovat, ale aby jim univerzita usnadnila vstup do báječného světa dospělých, studenti mohli soupeřit mezi sebou.

„Proč bych měl ztrácel čas?“ odsekl vznešeně Robert.

On nechce Lukáše vyzvat? užasl Juraj. Proč by neměl chtít? Lukáš není žádný bijec. Nikdo z jeho skupiny nevypadá, že by vydržel první kolo.

„Kdyby mne vyzval, ví, že bych si vybral go nebo šachy,“ poznamenal Lukáš, který překvapivě bystře rozeznal, nad čím Juraj dumá. „Tyhle blbečky kolikrát nenapadne, že si nemusím nechat rozmlátit ciferník, abych je porazil.“

„Koho by také napadlo, Mechový, že nám odmítneš ukázat tvrdou plasťáckou pěst,“ ušklíbl se Robert, který nemohl odolat rýpnout si - a ztratil tak povznesenou svatozář stříbrných, které se snažil napodobit. „Tak to dopadá, když mají žebráci ocelové žvásty a plasťácké tělo. Není se co divit, že kapete na VIUR jeden za druhým.“

„Drž zobák! Tady Žalud s váma nepůjde. Když ste nedostali jeho ségru, proč by s s váma měl chodit on.“

„Jeho sestru?“

Juraje bůhvíproč potěšilo, že Robert Nozar, docela určitě ne bezvýznamná postava mezi zdejšími studenty, netuší, o kom je řeč. Také ho překvapilo, že Lukáš ví, že Světlana pozvánku do Elity minulý rok odmítla. Když o tom přemýšlím, tak Lukáš o Světlaně ví víc, než bych čekal - vzhledem k tomu, jak jí okázale pohrdá.

„Jeho ségra je bohyně Trojáková,“ prohlásil Lukáš hrdě. „Ta není jako ty dvě zaostalý pipky, co ti dělají křoví.“

„Ty ubohej sprosťáku, zalez do vyhřezlý díry,“ ozvala se Sabina uraženě slovníkem pravého plasťáka. „Dybych kývla, lízal bys mi haksny. Seš celej vodvařenej, že my dvě sme mimo tvoji ligu.“

„Mejdrová,“ připomenul se Robert studeně, „náš klub netrpí takový jazyk. Obě dvě jste stále ve zkušební době.“

Sabina si nervózně skousla rudě nalíčené rty.

„Vránová,“ Lukáš se obrátil ve stejném stylu na Vránu, aby parodoval (ne moc úspěšně) Roberta Nozara, „jsem si jistej, že nelituješ, žes svý upjatý přítelkyně nenásledovala mezi snoby.“

„Jsou to vykramovaný slepice,“ souhlasila Vrána a zapálila si další cigaretu.

„Neměla bys tolik kouřit, Eliško,“ napomenula ji Amálie. „A nemluv tak. Víš, že to tvoje máma nesnáší. Elita není tak špatná, jak si myslíš.“

Tohle vyjádření znělo Jurajovi dost podivně. Už vydedukoval, že Vrána je vlastním jménem Eliška Vránová a také to, že ty tři se zřejmě znají. Překvapilo ho, že Amálie zní rozpačitě a takřka omluvně.

„Ty si fakt pipka,“ zamračila se Vrána. „Vypadni z tý pochybný vorganizace, než bude pozdě. Jestli mé máti vadí, že kouřím, pak tvojí by určitě vadily jiný věci.“

„Jo, Amálko,“ přidal se Koš, „je veřejný tajemství, voč jim jde, dyž vás vezmou do zkušební doby. Vrať se k nám.“

„Ano, vrať se,“ ušklíbla se Sabina. „Když tě zve kluk, co vybírá popelnice, proč bys váhala.“

„Tebe nikdo nezval, ty káčo,“ opáčil Koš mírně. „Heleďte, vy dvě, ani tady Trojákovi se do Elity nehrnou. Tenhle druh lidí ví víc než my.“

My jsme stejný druh lidí jako vy, pomyslel si Juraj napůl uraženě, napůl pobaveně. Mne nikdo nepozval a vaše školní bohyně Trojáková má jednoduše názorově blíž k vám než k nóbl školním klubům.

„Bude se ti u nás líbit, ehm, Trojáku,“ lákala ho Sabina. Nešlo jí přes pysky jeho příjmení. Ve svých původních kruzích by takové oslovení měla za urážlivé, zatímco Elita považovala křestní jména za příliš laciná.

Z mnoha dobrých důvodů Juraj nemohl její pozvání přijmout. Za prvé, jeho matka by to považovala za krok správným směrem, čili nepřijatelné. Za druhé, Světlana by se mu vysmála, čili nesnesitelné. Za třetí, sdílel s Lukášem společnou ložnici, čili nemyslitelné.

Co teď?

Pokaždé, když nevěděl kudy kam, vtělil se (jak to dělal i otec) do Tomáše Kocoura. Jeho verze Evženovy postavy byla mladší a měla v sobě stopy Světlaniny prosluněné přítomnosti.

„Slečno Mejdrová,“ řekl k Sabině s úsměvem šarmantního svůdce, „podle mého názoru se holým příjmením oslovují nabubřelí tupci. Máme-li být přátelé, říkej mi Zahradníku. A pokud jde o nabídku pana Nozara,“ dodal vznešeně, „nemám zájem být členem klubu, který si hraje na elitu. My,“ ukázal rozmáchle k logu na lemu své košile, „kteří známe své místo ve společnosti, na dětské napodobování nemáme čas.“

Sám se pak vyděsil, co to plácá, takže podal Robertovi ruku - což bylo gesto, které bylo mezi plasťáky tabu - a aby mu osladil ty nabubřelé tupce, pronesl: „Děkuji za nabídku, ale nechci.“

Robert mu s vážným výrazem rozloučení opětoval a kupodivu se nezdál uražený.

„Málokdy nabízíme členství víc než jednou, Trojáku,“ řekl - zřejmě nehodlal na oslovení slevit, „ovšem výjimka potvrzuje pravidlo. Když budeš mít čas, Mejdrová a Tabarová se ti rády budou věnovat.“

To byl dvojsmysl? uvažoval Juraj, když viděl, že obě dívky horlivě kývají. Znovu si vzpomněl na otcovo hnízdečko lásky a zamračil se.

„Nehodlám se opakovat,“ řekl studeně, „ale nemám zájem.“

Nebo naopak máš, slyšel v duchu mluvit Světlanu, jako zlomyslnou strážkyni svého svědomí, ale víš, že by ses musel stydět.