Vůbec nejste jako karfiól!

Byl to nejúžasnější pocit v Medardově životě. Korporátní týmy zůstaly poražené na hlavu týmem, kterému dělal ředitele. V mžiku zapomněl na hodiny, kdy se trápil nad finanční situací a svým hořkým přesvědčením, že do Vánoc bude Šest společníků na suchu.

Byl by zvedl ruce nad hlavu, mával a křepčil, kdyby ho baron chladnokrevně nevykopl od kormidla a s kamennou tváří nezůstal sedět na lavici.

Plavec jim stále dělal společnost; i on vypadal užaslý dobytím sedmého patra, nicméně se rychle otočil, aby prozkoumal, jak bude Medard reagovat. Když zpozoroval, že vousáč unuděně a nevzrušeně odpočívá, spadla mu čelist.

„To jsou vaši lidé?“ zeptal se dychtivě. „Vy jste věděl, že jste černý kůň dostihu? Jste klidný jako želva.“

Baron se ovšem neobtěžoval ani s prostým hm, což Medardovi přišlo jako vrchol nezdvořilosti, dokud se nedomyslel, že i baron není o nic méně vzrušený než on a na Plavce s jeho záhadnou agendou nemá náladu. Ozývala se v něm hrdá pýcha rodiče.

Možná baron bere posedlost jako příležitost zabezpečit svým dětem místo v bezpečnějším světě.

Bylo ironické považovat tento svět zamořený VIUR za bezpečnější, ale oproti Hře šlo o ráj na zemi, byť méně honosný a líbivý.

„Obecenstvo šílí,“ pokračoval Plavec s dojemnou touhou se zavděčit. „Dokázal jste to!“

Obecenstvo pravda už dávno ochladlo, jen několik týmů se potichu domlouvalo na něčem, co se Medardovi vůbec nezamlouvalo. Přísahám, že nemají za lubem nic dobrého, pomyslel si znepokojeně. Být v budově, kde neplatí světské zákony, mu už nepřišlo jako výhra. K čemu se chystají? Jistě ne poblahopřát vítěznému týmu.

„Zdá se,“ poznamenal Plavec, o nic méně vnímavý než on, „že hodlají zatlouct hřebík, který vyčnívá. Budete potřebovat moji pomoc?“

S radostí, pomyslel si Medard, ale zavrtěl odmítavě hlavou, kdybych si tu pomoc ovšem mohl dovolit. Ledaže bys, kamaráde, pracoval za buráky.

„Jak chcete.“

Plavec pokrčil rameny, ale i slepý by viděl, že se mu ulevilo. „Nedivil bych se, kdyby šlo o mafii,“ poznamenal.

S optimismem, který Medard nesdílel, dodal: „Ale vy už si poradíte, že? Ti chudáci netuší, s kým si zahrávají. Natrhnete jim triko!“

Aby dal najevo důvěru v Medardovy bezmezné schopnosti, kvapně se rozloučil a klátivě zmizel po schodišti dolů, kovbojský klobouk už posazený na vrcholku hlavy a ruce zastrčené v kapsách.

Ten chlap je skutečný profík, pomyslel si Medard závistivě. Ví, kdy má zmizet.

Aliance týmů zatím trpělivě vyčkávala, až se Šest společníků vrátí zpoza dračí brány. Mezi nimi našel i starou známou, majitelku kadeřnického salónu Věru Šouravou, která velice živě diskutovala s veliteli týmů. Naštěstí pro něj se Šouravá objevila až po baronově extempore, a nejspíš ji nenapadlo, že Šest společníků mají už jednoho člena venku, přímo za její úctyhodnou zadnicí.

Ta milá dáma svou řeč doprovázela působivými gesty, zvlášť ráda prováděla táhlý pohyb pomyslným nožem pod svou dvojitou bradou a oči jí plály vzrušením, když pěstí bušila do otevřené dlaně, nejspíš aby předvedla, jak je záhodno se vypořádat se s tou škodnou. Nejspíš nezapomněla, jak ji Světlana ponížila ve vestibulu.

Její kolegové nadšení pro rychlá řešení nesdíleli. Ať už patřili k mafii nebo ne, jejich sdružené týmy mohly mít početní převahu, ale kvalitou se nelišily od složení korporátních týmů; i mafie zřejmě neměla jak poslat do Hry své bijce v černožlutých vosích maskách. Přesto se nakonec shodli, že odloží svou cestu za dračí bránu a počkají, až se novopečení rekordmani vrátí, aby si s nimi pohovořili.

Mezitím k Medardovi přišla žena, která ho předtím ohrožovala pepřovým sprejem.

„My odcházíme,“ oznámila mu, zatímco její kolegové následovali Plavcův příklad a hbitě utíkali z bojiště. „A vy byste měl také. Tady půjde do tuhého. Už jsem viděla, jak tyhle věci končí. Oni,“ ukázala za sebe, „nesnáší, když je někdo předežene. Už se několikrát rafli i s korporáty.“

Zatímco Medard si pro sebe myslel: Běž, běž, copak tě někdo zdržuje?, baron měl nejspíš pro ni slabost, protože se ujal kormidla a široce se na ni usmál.

„Jste vlídná paní se srdcem na pravém místě,“ řekl. „Smím se zeptat, co to bylo za lahvičku, kterou jste na mne mířila?“

„Pepřák, to pozná každý,“ odpověděla bezelstně, aby se pak zarazila, když pochopila, proč se ptá. „Vy jste ten druhý?“

„Ano, já jsem ten divoch. Říkejte mi Gorila.“

Ať vás ani nenapadne, vystartoval Medard a marně zápasil o kontrolu. Stačilo mu, když pozoroval utrpení mladého Juraje, ke kterému se přezdívka Žalud lepila tím více, čím více s ní nesouhlasil. Jestli mi Zlatoústý kdy padne do rukou, utrhnu mu prsty a vydloubnu oči, přemýšlel. A pak ho donutím všechno sežrat!

Jeroným Zlatoústý byl bulvární novinář, Lauřin idol a autor článku o únosu dětí Evžena Trojáka. Kde vůbec baron k té přezdívce přišel. Copak čte bulvár? Nebo hůř! Laura mu čte bulvár?

Jeho žena se ráda s těmi, které milovala, dělila o poslední zprávy ze světa slavných. Šlo o známku její přízně. Jestliže četla baronovi své oblíbené klepy, pak… Pak jsem jenom rád, že se baron obětuje, přiznal si trpce. Zálibu v životě slavných se svou ženou nesdílel.

„Alespoň jste se uklidnil a neřádíte tu jako Tarzanův starší brácha,“ pronesla žena s pepřovým sprejem a okukovala ho jako v zoologické zahradě. „Měl byste se držet stranou, pane. On plakal, když o vás vyprávěl. Bojí se vás.“

Já nebrečel, namítl Medard slabě, náhle zaražený, že někdo skočil na lep jeho hereckému umění. Já jen předstíral!

Barona ale nerozhodila: „Ráda strkáte nos do cizích záležitostí? Vy ženy si nemůžete pomoct. Jste zcela závislé na životech jiných, živíte se klevetami.“

„Tak pardon,“ ohradila se. „Měla jsem dobré úmysly a chtěla vás varovat jako spřízněná lidská bytost. Na rozdíl od vás, alespoň nekradu cizím lidem těla.“

„Být roztomile zvědavá je součástí ženského šarmu,“ podotkl baron, jehož představy o polovině lidstva byly, jak si Medard s hrůzou uvědomil, víc než starosvětské. Na tom není nic roztomilého, zavrčel v duchu. Ty nemáš, kamaráde, porovnání, protože Sylvie je Sylvie, ocelová lady. Netvrď mi, že pálíš za mojí Laurou proto, že ti přijde jako uvědomělá samička? Abys nesplakal nad výdělkem!

„Krádež je zločin,“ prohlásila žena sveřepě. „Nejsem všetečná jen proto, že vám hodlám promluvit do duše. To je má občanská povinnost.“

„Ano?“ Baron kývl směrem k Věře Šouravé a jejím mafiánům. „Tak proč nepromluvíte do duše tamtěm? Větší obecenstvo, větší úspěch,“ dodal beze stopy posměchu. „Vy zde jste příliš zakřiknutí. Nespravedlnost přecházíte s nespokojeným pokrčením ramen, nanejvýš napíšete rozhořčený komentář na, jak jim říkáte, sociální sítě?“

„My máme zákony, které platí,“ odsekla žena nakvašeně. „Jsme civilizované společnost.“

„Jste zkrocená společnost,“ odsekl baron pohrdavě. „Otroci na neviditelných řetězech. Tady ale ty vaše zákony neplatí,“ dodal potěšeně a promnul si pěsti. „Budete bojovat po mém boku nebo utečete dolů po schodech jako ostatní?“

„Já?“

V tom se dračí brána otevřela a z ní vyšli dva muži. Jeden z nich měl sudovitou postavu, zatímco druhý vypadal přerostlá tyčka do rajčat. Oba zakřičeli úlevou, tváře celé černé od desítek přízračích štípnutí a na rukávech dobře známou značku Krása-Styl.

„Jsme venku,“ hulákal Hromadný. „Zpátky mne hned tak nikdo nedostane. Budu odpočívat alespoň měsíc. Podívejte se, jak vypadám.“

„Stůjte, vy dva,“ zarazil je vedoucí jednoho z mafiánských týmů. „Jste Šest společníků?“

Krtinec se na něho posupně zahleděl, podrážděný, že někdo kazí chvíle jejich sladkého triumfu. „Umíš počítat, bratře? Základní vzdělání ti snad neodepřeli. Nechci po tobě, abys věděl, jaká je vzdálenost ze Země na Měsíc - mimochodem, slabě přes tři sta osmdesát tisíc kilometrů - ale do šesti bys počítat mohl. Kolik vidíš prstů?“

Ukázal mu vítězné véčko z ukazováčku a prostředníčku.

„Dva,“ nevzrušeně odpověděl mafián.

„Ano, kdežto Šest společníků se jmenuje tak, jak se jmenuje, protože nejsou dva jako my, ale třikrát tolik. Prostá aritmetika, chápeš?“

„To skutečně nejsou oni,“ ozvala se Věra Šouravá. „Já jejich skupinu znám. To ale neznamená,“ dodala zlomyslně, „že tady ti nemají nabité paměťové datadisky. Prošacujte je.“

„Chcete nás okrást?“ zeptal se Hromadný. „Poslužte si, bratři. My se rvát nebudeme. Naše frajle bude bez sebe nadšením, že někdo kálí na vznešený jméno Krása- Styl. Bude solidně nakrklá - a nikdo z vás nevypadá, že by mu nenatrhla zadek, hlavně ne vy, kadeřavá paní. Vona je děsná fůrie, fakt, ta naše frajle! Na nás jako milius, ale na cizí jako ras.“

„Drž hubu,“ doporučila mu Věra Šouravá, nemístně citlivá na svou trvalou. Uvědomila si, že tady možná zákony neplatí, ale to ji neochrání před hněvem korporace venku. I kdyby stokrát patřila k mafii, organizovaný zločin se střetům s mocnými korporacemi vyhýbal. „Můžete jít, vy dva,“ rozhodla se velkopansky. „Ať už vás nevidím.“

„S radostí, fešando,“ ušklíbl se Hromadný. „Podle mého názoru jste banda cvoků, že tady čekáte na těch šest. Až se všech šest vrátí, vyřídí vás,“ zdůraznil. Bystře si všiml, že Medard sedí na lavici vzadu, ale nedal na sobě nic znát. „Jsem unavený, musím si jít sednout. Sbohem.“

Ti dva se ležérně sunuli dál a přitom dbali, aby mezi nimi a Medardem stála jejich záda. Když se přiblížili tak, aby mu poskytli krytí, zatvářili se vyděšeně. „Bratře, co tady vyvádíš? Vysedáváš jako nic a za náma číhá banda rabiátů, aby tě vobrala vo tvůj majetek,“ vyhrkl Krtinec. „Jdou po tobě, to sis nevšim?“

„Po něm?“ zeptala se žena s pepřovým sprejem. „Kdo je to?“

„A vy ste kdo?“ optal se jí podezřívavě Krtinec. „My nerozdáváme informace na požádání.“

„To je v pořádku,“ zarazil ho baron a klidně podal ženě Medardovu vizitku. Když si ji žena přečetla, zbledla jako stěna.

„Vy jste blbý jako dodo,“ řekla s přesvědčením. „Ti bastardi větří krev a vy tady v klidu odpočíváte.“

Přesně tak, moje milá, přesně tak, souhlasil s ní Medard. Ten mamlas baron bude moje smrt! V takové situaci rozdávat moje vizitky na potkání! Před deštěm létají vlaštovky při zemi. Chci říct, kdo vystrkuje hlavu, dostane po kebuli.

„Musím odpočívat v klidu. Kdybych skákal nahoru dolů, moc bych si neodpočinul,“ zasmál se baron, kterého na světě nemohlo nic vystrašit, rozhodně ne vyhlídka na další rvačku.

„Proč jste neutekl?“

„Už jsem vám řekl, že čekám na své přátele. Mé povinnosti neskončily.“

„Bratře,“ ozval se Hromadný nabádavě a ukázal na Věru Šouravou, „ta madam, co má hlavu jako karfiól, vypadá, že tě zná. Esli se vohlídne, seš namydlenej. Voč tu vůbec jde?“

„Koukněte na tabuli,“ doporučila mu žena s pepřovým sprejem. I ona nosila trvalou, vylepšenou o to, že si vlasy obarvila do prosté bílé, takže vypadala jako babička s vyhlazenou kůží mladice - poznámka o květákové hlavě se jí dotkla. „Člověk by myslel, že zástupci Krása-Styl budou mít o módě ponětí,“ dodala kysela a ukázala na logo, které nosili na rukávu, jako by logo mělo zaručovat vytříbený vkus obou pánů.

„Vy tu parádu umíte podat, ona ne,“ konejšil ji Hromadný. „Vůbec nejste jako karfiól. Vypadáte jak chlupatá palička vod česneku, dočista k sežrání.“

Než se ale pochválená palička stačila rozčílit, otočil se a zamžoural na výsledkovou tabuli. „Ty brďo, první místo a hned proklatý sedmý patro! Už je mi jasný, proč sou všichni tak našponovaní. Úspěch se prej neodpouští!“