Jak moc máš ráda starší pány?

„Odmítnout? Nedomlouvali jsme se jinak?“ zašeptala Gabriela zuřivě Závišovi do ucha. „Myslela jsem, že přijmeme.“

Záviš sebou trhl. Nečekané důvěrnosti nesnášel o nic lépe než Lýdie. „Buď tiše!“

„Odmítnout? Proč?“ zeptal se Drbohlav neutrálním tónem. „Věřím, že jsem nabídl zajímavé peníze.“

„Skutečně?“

Drbohlav se nenechal chytit do pasti. Na otázku odpovědět otázkou byla základní technika, jak přehodit míček na opačnou stranu kurtu.

„Kdo jiný by vám dal tolik?“ zeptal se.

„Bavíme se o pouhém půl miliónu,“ opravila ho Lýdie. „To jsou drobné. Vysoký risk si žádá vysoké ceny.“

„Chcete víc?“ zeptal se Drbohlav přímo. I hluchý by poznal, že je ochotný vyjednávat.

„Nerozumíme si. My chceme vědět, proč máte dojem, že vám sedmé patro dokážeme zajistit. V zásadě nám nemůžete nabídnout dost peněz, abychom riskovali své životy. Drahý,“ obrátila se na Záviše medovým hlasem, „jak se jmenoval tým, který právě vyšel?“

„Noční jezdci, tuším.“

„Ano, tihle. Škoda, že jste tu nemohl být s námi. Překonali zdejší rekord, šesté patro na osmdesát procent. Vzrušující podívaná.“

Ve skutečnosti na příchodu a odchodu Nočních jezdců nebylo tolik vzrušujícího. Lýdie ovšem událost podala jako mezinárodní senzaci.

„Čili?“

„Nejlepší zdejší tým nedosáhl na sedmé patro,“ zdůraznila Lýdie. „Přitom, co se dívám, váš tým se Nočním jezdcům nemůže rovnat. Chcete je poslat na smrt? A nás s nimi?“

„Podceňujete se,“ řekl Drbohlav. „Vy máte šanci překonat i Noční jezdce.“

„To je absurdní! Jsme v pátém patře poprvé. Nemáte jediný důvod nás považovat za šampióny - leda snad na soutěžích krásy, když máte takový zájem o slečnu Trojákovou.“

Lýdie se ušklíbla na Světlanu a ta na ni vyplázla jazyk.

„Podceňujete se,“ zopakoval Drbohlav. „Oba dva víme, že vy máte jiné složení týmu, než máme my nebo kdokoliv další. Existují jisté skutečnosti, které k Šesti společníkům přitahují pozornost.“

„Ano? Jaké?“

„Tajné skutečnosti,“ zdůraznil Drbohlav, aby dal najevo, že víc nepoví.

Lýdie se zdráhavě ohlédla na Záviše. Ten jen zavrtěl hlavou. Nemělo smysl vyzvídat. Jak jednou korporace označila něco za tajné, jen naprostý zrádce, hlupák nebo sebevrah by se prořekl.

Nebo také chlap zaslepený chtíčem.

„Jak moc máš ráda starší pány?“ zašeptal směrem ke Světlaně - tak, aby ho neslyšel Juraj.

Zlatovláska nepotřebovala další nápovědu. Když zpracovala šok ze všeho, co jí její bujná představivost vykreslila, dychtivě se k němu přitiskla.

„Chceš, abych se obětovala a vytáhla z něj všechna tajemství?“ zašeptala nazpátek. „Mám povolení rozvracet rodiny? Zvýšíš mi plat?“

Záviš protočil panenky. Tahle holka si s lidmi hraje jako s panenkami.

„Chci, abys přijala jeho pozvání do Měsíčních kamenů, ne zničila jeho manželské štěstí,“ vysvětlil stroze. „Dostaneš zvláštní fond na reprezentaci.“

„Jsem celá tvá,“ ujistila ho.

„A také dostaneš školení,“ dodal.

„Další otravné školení v podvratné činnosti? Lekce na téma, jak cynicky zneužít něčí důvěru?“

„Ty! Copak se ráda neučíš od starších a zkušených?“

Naštěstí jejich krátkou výměnu přerušila Lýdie, která pokračovala ve svém rozhovoru s Drbohlavem.

„Nevím sice, kde berete důvěru v naše schopnosti,“ řekla, „ale sedmé patro je krajně nepravděpodobný cíl. Kolik nabízíte za šesté?“

„Dvě stě tisíc.“

„Sbohem.“

Než Lýdie stačila zavěsit, Drbohlav rychle pokračoval: „Plus dvacet tisíc bonus za každých ukončených deset procent. Padesát tisíc bonus za každých ukončených deset procent v sedmém patře. O osmém patře se bavit nemusíme, ale pro případ, že…“

„Stačí,“ přerušila ho Lýdie, když si všimla, že Záviš signalizuje, aby souhlasila.

„Vyrazila bych z něho víc,“ zašeptala. „Jde mi na ruku.“

„Jsou to jen peníze, má drahá. Případné zákazníky si musíme hýčkat. Když je budeme brát na hůl, spolupráce jim zhořkne.“

Po vyjednání podrobností a s podpisem smlouvy, kterou Záviš nechal v režii Lýdie, se ruka octla v rukávě a velké dobrodružství mohl začít. Když tým Technika-Zahradní obdržel instrukce, že se má podřídit cizímu vedení, neskákal nadšením.

„No bodejť,“ ozval se malý plasťák. „Místo aby podmázli Noční jezdce, najdou nám ňáký nezkušený ucha. Je tady vidím poprvé. Rohlížej se jak holub na báni.“

„Držte zobák, pane Klapale. Korporátní pravidla. Příkazy Drbohlava nesmíme zpochybňovat.“

Hráčka, které korporace svěřila vedení, měla tytéž pochybnosti, ale poslušně své družstvo odvedla k Závišovi. Potížista málem zaplakal, když si prohlédl jejich shromáždění. Jak tušil, bronzová velitelka byla kancelářská krysa, usedlá panímáma s bytelnou zadnicí a zplihlou trvalou. Předtím velela jedině svým dětem; rozkazy vydávala s trapnou nejistotou, jako by nevěřila, že ji někdo bude poslouchat.

Její podřízení nebyli o nic lepší. Hromadný s Krtincem oproti nim působili jako hvězdná osádka. U dvou rozpoznal charakteristický třes lidí, kterým chybí povzbuzení v krvi.

„Místo sem je měli poslat na odvykací kůru,“ řekla Světlana hlasitě. „A zbytek potřebuje tělocvičnu jako sůl. Každý z nich je žhavý kandidát na infarkt myokardu.“

„Do sedmého patra je vyneseme leda na zádech,“ přidala se Gabriela se stejnou nechutí. „A tihle žabaři nám chtějí něco vyčítat!“

„Heleďte, vy dvě…“ nadechl se ten, který se jmenoval Klapal, ale dřív než stačil dokončit, jeho velitelka ho zarazila.

„Omlouvám se, slečny,“ řekla dýchavičně. Bystře odhadla, koho má před sebou a nechtěla si zadat. „Jsem Zaoralová, občanka třetí kategorie. Mám v týmu nové členy.“

„Co se stalo s těmi starými?“ zeptal se Záviš, i když tušil odpověď.

„Zůstali uvnitř, na začátku šestého patra.“

„Chápu.“

Záviš opravdu začínal chápat, proč Drbohlav svému týmu nevěřil. Rozeznával všechny příznaky katastrofy: nevycvičení, nepřipravení a vyděšení! Ta dáma seděla před měsícem v kanceláři a teď má kličkovat mezi přízraky? Co jí tak mohli slíbit? Stříbrnou známku? Peníze? Nebo je prostě ambiciózní nad své schopnosti?

„Jsem Velehradský,“ uryl ve strohé manýře vysoko postaveného důstojníka. „Občan druhé kategorie. Budu vám velet. Vy jste pan Klapal?“

Obrátil se na malého nespokojeného plasťáka, který dával najevo svou pochybnost sérií zběsilých grimas. Měl pozoruhodný mimický rozsah.

„Ano, pane,“ řekl nerudně. „To budu já.“

„Nikoho z vás nenutím jít se s námi. Nemám zájem o zbytečnou přítěž. Rozumíte?“

„Ano, pane. Já nejsem přítěž, opravdu ne. Jen mi přišlo, že nevíte, do čeho jdete.“

„Takže vám na srdci leželo mé blaho, pane Klapale?“ zeptal se Záviš posměšně. Nebojácný plasťák se mu zamlouval, ale o to hůř. Tihle lidé potřebovali a chtěli, aby vystupoval se sebestřednou autoritou, váhání v nich vzbuzovalo úzkost a obavy.

„Nepatří k mému stylu selhávat,“ prohlásil velkohubě. „Jednou a provždy vám vysvětlím, v čem se lišíme.“

Když získal patřičnou pozornost, pokračoval v představení.

„My nejsme Hráči sebraní na ulici,“ dal si tu práci, že každého z nich přejel pohrdavým pohledem, „my jsme profesionálové. Představím vám každého z nás.“

Jako zkušený prodejce, Záviš znal základní mantru: mluvit rychle a sebevědomě, nedovolit zákazníkovi, aby samostatně přemýšlel.

Ukázal na Lýdii: „Lýdie Krajcarová, občan druhé kategorie. Její historii s Drbohlavovou znáte.“

Zaoralová kývla. Na Lýdii hleděla s s výrazem člověka, který málem šlápl na zmiji a teď váhá kudy dál.

„Medard Mechový, řečený Gorila.“

Záviš ukázal na barona, který se už nemohl dočkat, aby se dostal za záhadnou bránu. Na rozdíl od Medarda mu přezdívka, kterou mu uštědřil bulvární novinář Zlatoústý, nepřekážela. Snad se mu i zamlouvala, protože se potěšeně zabušil do hrudi.

Promiň, kamaráde!

Když si Záviš představil, jak asi Medard, odsunutý do koutku své mysli, musí trpět, nemohl se v duchu neomluvit. Protože ale přítele nechtěl uvést jako plasťáka, musel mu pomoct drsným přízviskem.

Mužný vousáč zapůsobil na paní Zaoralovou tak, že se k němu nenápadně přisunula.

„Juraj Troják, odborník na bojové sporty.“

Mladík, kterému se zjevně ulevilo, že ho nikdo nepředstavil jako Žaluda, přátelsky kývl.

„Světlana Trojáková, zdravotnice.“

„Jsem tady pro vás.“

Z nějakého důvodu Světlana odložila obvyklou prosluněnou přirozenost a nasadila chladnou nepřístupnou masku. Nechala Kopretinu, aby se ujala kormidla? Nebo je to skutečně ona?

Pokud zlatovláska něco byla, pak herečka. Střídala role jako na běžícím pásu a možná proto si tolik rozuměla s malou vílou. Někdy sladce naivní, jindy cynicky třelá. Neuchopitelná! V každém případě se chová, jak potřebuji.

„Gabriela Márová, vědecký poradce, náš odborník na psychosomatické iluze.“

S uspokojením zaznamenal, že titul, který černovlásce přisoudil, protože ho nic lepšího nenapadlo, zázračně zapůsobil. I malý trucující Klapal zvedl užasle obočí.

„Psychosomatické iluze?“

Věda se stává novým náboženstvím, můj malý Záviši, promluvila mu ředitelka sirotčince v hlavě. I zjevný nesmysl podepřený autoritou člověka v bílém plášti se stává novou realitou. Lidé už neumí nevěří v bohy, ale také neumí přestat věřit.

„Psychosomatická iluze,“ vysvětlila Gabriela lhostejně, „je to, čemu říkáte přízraky. Jde o působení NT-pole na nervovou soustavu a vyvolání následků, které jsou zdánlivě bez příčiny. Jako jsou haematoma a patologicky zvýšená aktivita nociceptivního systému na podkladě periferní senzibilizace.“

„Cože?“

Černovláska pokrčila rameny.

„Modřiny a bolest,“ vysvětlila stručně. „Nebo ještě hůř. Veškeré to tajtrlíkování, co jste tady předváděli, vám pomůže leda rychleji utíkat. Chcete-li přežít, potřebujete víc. Vedu výzkumné oddělení a hledám dobrovolníky. Vyřiďte to prosím vaším zaměstnavatelům.“

Reklama na naše služby tady a teď? pomyslel si Záviš spokojeně. Zdá se, že nejsem jediný, od koho se má budoucí dceruška učí. Máš pochvalu, brčálnice.

Je to fuška, ale některé pytle masa a kostí jsou učenlivější než jiné, odfrkla si malá víla. Ovšem, vy jste beznadějný případ, můj pane.

„A jako poslední náš podpůrný tým. Pánové Krtinec a Hromadný, zkušený tým korporace Krása-Styl.“

„Oba ve svých slušivých uniformám,“ podotkla Světlana natolik vážně, že se nikdo nezasmál.