Ty pán? Já Chuligán?

Takový malý královský dvůr? přemýšlel Záviš, když se s Levou a Pravou dostali až k mýtině, kde odpočíval gigantický lesapán. Nikdo jim cestou nedělal potíže. Hlídkující kulíšci je považovali za monstra, která nesou tribut pánovi.

Neřízená evoluce z megamamuta udělala tvora, kterého se široko daleko každý bál, ale jeho přerostlá tělesná schránka vyžadovala kvanta rudých kamenů. Proto mu sloužily čety lokajů, co na hromadu před něj pokládaly kořist. Nedělaly to jen ze strachu, ale i pro odměnu v podobě paměťových krystalů.

Vše z výšky organizovali kulíšci. I Závišově skupině nad hlavou jeden prolétal a směřoval je k jedné z dočasných spižíren.

*Pokud jsem se bál, že vzbudíme pozornost, můžu být klidný,“ pomyslel si. Mezi sloužícími monstry se objevovali tvorové, kteří se ocitali někde v půli cesty mezi člověkem a zvířetem. Někteří z nich dokonce nosili šaty, ukořistěné na nešťastnících v lese.

Jeden z nich, podle všeho kdysi psovec a nyní dvounohá na psa podobná bytost, obklopená smečkou věrných nohsledů, natáhl paži.

„Dej sem!“

„Nedám,“ odsekl Záviš. Jako vstupenku na toto dvorní shromáždění nesl rudý kámen, který získal, když zabil varanního mutanta.

Polidštěný psovec měl na kámen zálusk.

Předpokládám, že tady nemají policii, která by zajistila pořádek, pomyslel si Záviš, když viděl, jak se je smečka psovců chystá obklíčit.

„Dej!“ opakoval psovec, kterému nestačila slovní zásoba, aby vyjádřil zločinné úmysly.

„Nebo?“ napověděl mu Záviš, proti své vůli pobavený.

„Smrt,“ řekl psovec.

„Velmi dobře! Velice užitečná fráze v takových chvílích bývá: Peníze nebo život!“

VRR!

Když mu došla slova, psovec dával přednost vyjadřování se přirozenými prostředky. V té chvíli se nad nimi zatřepotal kulíšek, který podrážděně houkal.

Pták už nepřipomínal původní sovičku, byl větší, měl pestřejší barvy a působil rozčepýřeně, snad aby dal najevo vlastní důležitost.

Kromě navztekaného ptačího dvořana, který nelibě nesl narušení pořádku, se nic nedělo. Kulíšek narazil na hranice své autority a neměl jak si vynutit pořádek.

S úšklebkem, který Závišovi připomněl jeho vlastní, lidský psovec natáhl ruku, jako by říkal: „Tady se spravedlnosti nedočkáš, kamaráde.“

Měl na své straně smečku šestnácti čtyřnohých kolegů a jako každý pouliční rabiát se cítil pohodlně, když měl převahu.

„Alespoň umíš počítat,“ podotkl Záviš pochvalně.

Všiml si, že Levá loupežníky ostražitě pozoruje, zatímco nenapravitelná Pravá se chystá do boje. Povzdechl si: „A ty by ses počítat měla naučit. Je jich víc.“

S těmi slovy napřáhl dlaň, ve které držel rudý kámen. Když po něm psovec chňapl, Záviš ho chytil za zápěstí a vypustil do něj modrý omračující výboj. Chvíle, kdy loupežník strnul, stačila, aby ho Záviš povalil na zem a nasadil mu zápasnickou kravatu.

„Co s ním, opeřený pane úředníku?“ zeptal se kulíška, který rozrušeně poletoval v dlouhých kruzích.

Jako kterýkoliv jiný úřada, ani tento neuměl rozhodnout. Jeho zběsilé poletování upoutalo pozornost ostatních kulíšků, kteří se dali do podobného tance, takže se signál přenesl až k uším megamamuta.

DŮŮŮM! BŮŮŮŮM! HŮŮŮM!

Spokojený s nášupem z rudých kamenů, i megamamut nebyl rád rušený v jídle. Třikrát zatroubil, neochotně se otočil a vydal se tam, kde tušil potíže.

„Rychle pryč! Zpátky!“

Záviš měl dojem, že poslední dobou volí k ústupu neustále. Země se otřásala nevolí a zdálo se, že se do pohybu se dal mnohapatrový dům.

Monstra ztuhla a neodvážila se hnout, zkamenělá hrůzou. Některé z nich nerudný lesapán jednoduše rozšlapal.

Polidštěný psovec, který se do teď snažil dostat ze zápasnické kravaty, ztuhl a zhadrovatěl.

„No tak, loupežníku,“ zakřičel na něj Záviš. „Hni se!“

Všiml si, že Levá a Pravá umí zvládat děs z lesapána nejlépe ze všech monster. Je to proto, že jsou se mnou?

Nechtěl nechat zmutovaného psovce na pospas. Bylo-li to kvůli jeho téměř lidským rysům nebo kvůli fascinaci evolucí, Záviš nevěděl. Věčná škoda paměťových krystalů, které sežral, pomyslel si.

„Zvedni se!“ zakřičel a trhl svou obětí, aby ji zvedl na nohy. „Levá a Pravá, táhněte ho pryč!“

Dál se už nestarala, jak varanní samice jeho příkaz pochopí. Stejně dobře mohly slyšet: „Odtáhněte a v klidu sežerte!“

Máš spoustu času, nabádal se, když otevíral mnohorozměrný prostor a z něj vytáhl připravenou bombu. Na ni položil obří rudý kámen a utíkal za svými společnicemi.

Za sebou uslyšel vřeštění smečky psovců, na které dopadaly pilíře lesapánových tlap.

Byť mu záchvěvy třesoucí se země podrážely nohy, Záviš se otočil a hulákal: „Jen si dupni! Dupni víc! Dej do toho… K čertu!

Náhle se jedna z tlap ocitla nad nachystanou bombou.

„Všichni k zemi,“ zařval. „Levá! Pravá! Čumákem do hlíny.“

Ale protože samice ho buď neslyšely nebo mu nerozuměly, skočil přímo na psovce, kterého táhly, a vší silou jim tlačil hlavy do trávy, sám rozpláclý jak to jen šlo.

BUM!

Energie nahromaděná v rudých kamenech se uvolnila ve výbuchu, který se rozlehl po lesa jako dunění hromu. Do výšky se zvedla nekonečná masa rostlin, ostatků monster, kamenů a krve.

Koho exploze nezabila, ten zůstal omráčený ležet.

Ticho a hrůza, napadlo Záviše, když konečně vstal, užaslý, že je vůbec na živu. Na žádné ucho neslyšel a nekontrolovaně se klepal. Kde byla lesní mýtina, zůstal jen kráter, ve kterém se zmítala zkrvavená masa.

„Ty ještě žiješ?“

Lesapán přišel o jednu nohu, další měl zle pochroumané. V hrudi se mu otevírala krvavá díra, ze které trčely rudě obarvená žebra. Malá očka pod typickým hrbem ostražitě Záviše sledovala.

„K čertu!“

Sotva se Záviš přiblížil, mamutův chobot, který bezvládně odpočíval na zemi, se vymrštil a pokusil se muže rozplácnout. Bylo to, jako by se z nebe snesla hadice tlustá a pevná jako betonové okruží.

„Nic ve zlém, kamaráde,“ řekl Záviš, když odskočil. „Mé skutečné úmysly stranou, pravdou je, že ty sis začal.“

To zní jako výmluva, pomyslel si. Přišel jsem s dary a dýkou za zády. Je ten tvor dostatečně chytrý na to, aby pochopil, co se děje?

Už jen stát v blízkosti umírajícího monstra bylo namáhavé. Vzduch kolem něj se tetelil horkým dechem, který připomínal výheň. Z chuchvalců prořídlé srsti vanul omračující hutný zápach.

Jak ho zabít? pomyslel si. Pouhým okem viděl, jak se smrtelné rány postupně zatahují, jako by milióny dělníků pracovaly na obnově životních funkcí.

V našem světě bych počkal, až vykrvácí, ale tady! Je to záležitost evoluce nebo nějaká pohádková supervlastnost?

Náhle kolem proletěl kulíšek, jeden z mála, které nesmetl z oblohy výbuch, a upustil cosi ze zobáku, přímo pod lesapánův chobot.

Rudý kámen? Zatracené sovy!

K tomu, aby regenerace úspěšně pokračovala, megamamut potřeboval spoustu energie. V žaludku měl dost rudých kamenů z předchozí hostiny - a nyní mu věrní poddaní hodlali dopřát ještě rychlejší uzdravení.

„Levá! Pravá!“ zavelel. „Zabraňte těm ptákům brát kameny.“

Levá pochopila hned, zatímco Pravá se na něho tázavě zadívala a zatřepala tlamou, ve které stále svírala polidštěného psovce.

„K čemu ti bude?“ optal se jí. „Máš tady jiné poklady.“

Ukázal na připravené hromady rudých kamenů a paměťových krystalů.

„Život,“ zasténal psovec. „Život.“

Když ho Pravá pustila, nepokusil se o útěk, ale zaujal pozici, o které se Záviš kdysi v časopise dočetl, že se jí říká submisivní.

„Ta poslední věc, kterou potřebuji,“ poznamenal Záviš, když mu došlo, že se mutant chce dát do jeho služeb, „je rozšířit svůj zvěřinec. Ztrať se v lese, chuligáne, a nechoď mi na oči!“

„Život?“ optal se psovec s nadějí. „Ty pán? Já Chuligán?“

„Ano, život. Ale beze mne. Táhni pryč!“

„Ty pán! Já Chuligán!“ opakoval psovec nadšeně a bezostyšně předstíral, že nevidí Závišovy pokusy zahnat ho na útěk. Ani varanní samice z něj nebyly nadšené a podrážděně se po novopečeném kolegovi oháněly.

„Já mluvit. Vy nemluvit,“ okřikl je nadřazeně. „Já dobrý. Já dobrý moc.“

Aby dokázal, že umí být užitečný, vrhl se k hromadám rudých kamenů a odháněl od nich kulíšky. Protože měl vyvinuté ruce a dlouhé končetiny, byl užitečnější než varanní samice, které syčely a marně lapaly po rychlých ptácích.

Záviš si přestal všímat lesapána a obcházel mýtinu, aby do mnohorozměrného prostoru nacpal to, co považoval za nejhodnotnější z celé kořisti. Megamamut možná neměl zemřít, ale také se nemohl hnout. Jeho regenerační schopnosti nebyly tak zázračné, aby ho postavily na nohy.

„Ona žrát,“ zakřičel náhle Chuligán a obviňujícím gestem ukázal na Pravou, která se spokojeně ládovala rudým kamenem. Nejspíš dospěla k názoru, že pronásledovat kulíšky je marná lásky snaha.

„Ty jsi holt takový malý práskač,“ ušklíbl se Záviš, který už neměl kam skladovat poklady. „Nech ji být. Ty můžeš také.“

„Já práskač?“ Chuligán napodobil věrně Závišovo ušklíbnutí a hrdě se poplácal po chlupaté hrudi.

„Ještě jednou se ušklíbneš a urazím ti hlavu,“ napomenul ho Záviš. „ Nesluší ti to. Kde jsi to viděl se tak pitomě šklebit?“

„Já viděl ty.“

„To se pleteš, hochu. Já mám příjemný teplý lidský úsměv. Kdežto ty se šklebíš jako pitomá opice.“

„Já viděl ty,“ trval na svém Chuligán.

V Závišově levé ruce se objevilo hrozivé modré světlo. „Ty a já nemáme nic společného, rozumíš? Naučím tě další užitečné přísloví: Mluvit stříbro, mlčet zlato. Jasné?“

Chuligán se na něj tázavě zahleděl. Naštěstí Levá se ukázala jako organizační talent; odtáhla zmateného psovce k jedné hromadě, kde mu naznačila, ať začne žrát.

Situace se mezitím uklidnila. Kulíšků věrných lesapánovi mnoho nezbylo. A byť občas ukradli rudý kámen, sotva tím mohli cokoliv změnit. Navíc se začínala vracet lesní monstra, které hladově pozorovala to, co považovala za hostinu bez majitele.

Majetnická Pravá je syčivými zvuky varovala.

„Jen je nech být,“ ozval se Záviš. „Nechceme si zopakovat včerejší jatka, že ne? Když se budou chovat slušně, ať si poslouží. My máme jiný problém.“

S těmi slovy se otočil k těžce dýchajícímu lesapánovi.

„Nemám zdání, jak ho zabijeme.“