Do týdně jí budeš zobat z ruky!#
Sotva se Záviš představil, Laura si ho rozzlobeně změřila: „Vy máte ale kuráž, milý pane,“ pronesla ze založenýma rukama. „Nikdo nikdy mi nezavěsil způsobem jako vy.“
Nemáš brát manželovy telefony, pomyslel si Záviš, ale protože hodlal s Mechovými vycházet po dobrém, přátelsky se vymluvil: „Šlo o firemní tajemství, neměl jsem jinou možnost. Medard vám všechno vysvětlí.“
„Já?“
„Podívej, jak tě kamarádíček rychle hodil přes palubu,“ podotkla Laura na manželovu adresu. „Stříbronosové tě využijí a odkopnou.“
„To tedy ne,“ ohradil se zprudka Medard. „Záviš mi hodně pomohl a pomáhá. Je přirozené, že chce něco nazpátek.“
„Hm,“ Laura nebyla přesvědčená, ale rázná reakce ji zaskočila. „Jak to?“
„Díky němu jsem na nejlepší cestě k vakcíně,“ řekl Medard vážně. „Záviš mi zachraňuje život. Jeden zavěšený telefon bys mohla spolknout.“
„Jen tak?“ optala se nedůvěřivě. „Prostě potkal zoufalého plasťáka na ulici a pomáhá mu? To musí být děsně vytížený. Protože takových jsou mraky.“
Medard zrudl: „Děkuji za důvěru. Vím, že nejsem výjimečný, ale slyšet to od tebe zabolí.“
V neblahé předtuše, že sotva utekl z jedné, stane se svědkem nové rodinné hádky, Juraj si rozpačitě odkašlal: „Je to tak, ehm, paní Lauro. Pan Velehradský nám všem pomohl. Díky němu jsme tady.“
Což zní dost vyčítavě, pomyslel si pobaveně Záviš.
„My všichni jsme společníky v malém podnikání,“ řekl nahlas. „Váš pan manžel má kvality, které potřebujeme.“
„Jaké? Že je důvěřivý trouba? Potřebujete bílého koně?“
„Ty jedna!“ vykřikl Medard dotčeně.
„Pokud jde o dohodu o naší spolupráci, dostanete smlouvu,“ řekl rychle Záviš. „Můžete si ji pročíst.“
Laura skousla rty a pak vlak jejích myšlenek zajel do podobných kolejí, jako předtím Závišův. Pravděpodobně ji napadlo, že mít stříbronose za přítele nemusí být a priori špatný nápad.
„Nechoďte na mne se smlouvami,“ usmála se nuceně a podala mu ruku. „Přivedl jste mi ty děti, to stačí. Nemůžete být vyslovený bastard.“
Když hodlal naznačit potřesení ve vzduchu, jak žádala doba, drapla ho a pevně stiskla. „Neštítíte se mne, že ano? Jsem očkovaná a v životě jsem nestonala.“
Pak už se věnovala novým nájemníkům, které rozmazlovala s příkladnou péčí staré osamělé dámy, které se u dveří objevila zatoulaná koťata. Pro Světlanu vyhradila pokoj pro hosty - a protože soudila, že bratr se sestrou jsou příliš staří na to, aby spolu spali v jedné místnosti, poručila Jurajovi, aby se vybalil u Lukáše.
„Byla bych naše kluky dala dohromady a tobě dala celou místnost, ale oni se nesnesou. Zbořili by nám dům.“
„To je v pořádku,“ odpověděl Juraj celý zpocený při představě, jak by ho museli oba bratři nenávidět, kdyby dostal takové výhody na jejich úkor. „Budu se snažit Lukášovi nepřekážet.“
„Nesmysl. Máš za úkol ho kultivovat.“
„Myslím, že se pletete. Já nejsem mimořádně kultivovaný.“
„Měníš si denně ponožky?“ zeptala se ho.
„Ano, jistě.“
„V tom případě se od tebe může hodně naučit,“ uzavřela Laura, zaklapla za ním dveře a se spokojeným výrazem se vrhla na Světlanu, jakožto hlavní předmět svého zájmu.
„To šlo hladce,“ poznamenal Medard, když osaměli. Posadili se k zahradnímu stolku a začali svou první válečnou poradu. Oba dva shrnuli své zkušenosti a zážitky, aby se z nich vypracovali instrukce pro Světlanu a spol. Kromě spekulací, ve kterých se vyžíval Záviš, nenašli nic skutečně přínosného, co by mohli novým společníkům předat nebo poradit.
Víme, že nic nevíme, pomyslel si roztrpčeně Záviš, když vstával, aby zamířil na univerzitu, kde hodlal vyzvednout Lýdii. Vraceli se přes krámek s květinami, kde stále ještě seděl Lukáš, unuděný bez své kytary k smrti. Když je skleslý prodavač spatřil, vyskočil a rozběhl se k nim.
„Kde jsou?“ zeptal se.
„Kdo?“
„Trojákovi,“ zašeptal Lukáš a rozhlížel se, zda ho někdo neslyší. „Dělal sis legraci, že tady budou bydlet, že jo?“
„Proč?“ divil se Medard nad nedostatkem synova nadšení. „Nebude to poprvé, co tady budou spát tvoji kamarádi. Chápu, že ti vadí, že budeš mít pokoj s Jurajem, ale nedá se nic dělat.“
„Ten hezoun mi nevadí, když nebude dělat nepořádek.“
„Víc než tam je teď? Jak by to dokázal?“ optal se Medard s upřímným úžasem. „Oč tady jde? Světlana je pěkná holka. Co by za to jiní dali, aby ji měli pod střechou. Brzy budete jedna ruka.“
„Safra, táto, vzpamatuj se. Já nikdy nebudu jedna ruka s bohyní Trojákovou. Jakmile se kluci dozví, že u nás vegetuje, jsem vyřízený. Moje reputace v kopru, moje prestiž v háji. Stanu se odepsaným alfa samcem.“
„Synu, slavnostně ti přísahám, že nemáš ani reputaci a ani prestiž, které bys mohl ztratit.“
„Poslouchej, alfa samče,“ ozval se Záviš, „proč jí říkáš bohyně?“
„Protože to je bohyně,“ odsekl Lukáš. „A odpusťte si toho alfa samce. Od vás to zní směšně.“
„Od kohokoliv to zní směšně,“ podotkl Medard a vrazil mu pohlavek.
„Nezdá se, že by ses ji chystal uctívat. Tak proč bohyně?“
„Protože tak jim nadáváme. Nafrněným, nafintěným a nesnesitelným kravkám z lepších kruhů.“
„Nadáváte, jo?“ Medard plynule přešel na lingua franca syna. „Prdlajs nadáváte. Slyšels někdy bajku o kyselých hroznech?“
„Jo, tisíckrát od tebe. Safra, si myslíš, že po nich vzdycháme? Se jim v kapele smějeme.“
„Bohyním?“
„Pro nás urážka,“ durdil se Lukáš. „Nemůžeme za vola, co ji vymyslel. On ty ptačí mozky možná žral, ale my ne. Tyhle vznešený slepice mají hejna nohsledů. Hnus! A já mám mít jednu doma? Úplně jsi mne znemožnil!“
„Nejsi už starý na to, abys byl ve věčné opozici?“ vzdychl si Medard a prohrabal se štosem textů, ke kterým Lukáš psal hudbu. „Smečka démonů! Satanova chlouba! Jednooký had! Co kdyby ses raději snažil, aby z tebe něco bylo? Pak bys měl u nějaké té bohyně šanci. Začít bys mohl tím, že se necháš ostříhat.“
„Nikdy!“
„Škoda. Tak se alespoň snaž, ať se u nás ta děcka cítí dobře.“
„Nechci, aby se cítila dobře! Budu zdvořilý, to ano - ale jakmile překročí čáru, povím ji: Madame, tady jste narazila. Protože já…“
„Samozřejmě, že se k ní budeš chovat zdvořile,“ uťal ho Medard pohrdavě. „Měl bys jí poděkovat. Než začne škola, bude prodávat místo tebe.“
„Cože? Vystrnadila mne i z mýho fleku? Nána jedna! Ani si jí nevšimnu.“
„Do týdně jí budeš zobat z ruky,“ zasmál se Záviš. „Budeš jako cvičená opička… A tohle spal, jak budeš mít příležitost,“ sehnul se, aby ze země zvedl zlatou a stříbrnou barvou pocákanou šablonu šibenice, nápadně podobnou na obraz viselce, kterého tak urputně maskoval Jakub Lízal na univerzitní zdi. Plastová šablona vypadla, když se Medard prohrabával notovými záznamy. „Pravý odbojář nezanechává stopy.“
„Saframent, predikament! Jste všetečný jak můj táta. Dejte to sem!“
O několik hodin dříve, Gabriela dorazila před brány univerzity, vystoupila z taxíku a nechala své dva kufry v péči vrátných, aby je nemusela nést až do zadní části areálu, kde ležel institut, kde se měla hlásit.
Proč zrovna u ní? přemýšlela. Matně si vybavovala, že Lýdie přednášela anorganickou chemii, takže nešlo o osobu jí neznámou. Ale nic na té ženě nenaznačovalo, že by se hodlala věnovat sirotkům gratis pro Deo. Jako každý stříbrný, i Lýdie Krajcarová působila chladně a odtažitě, pro občany-kandidáty zůstávala postavou z jiného světa.
Ke Gabrielinu cíli vedla historická cesta, vysypaná štěrkem, po které kdysi jezdívaly koně. Vedla do ponurého zákoutí, úzké aleje listnatých stromů, z nichž některé byly napadeny žlutooranžovou houbou, jejich koruny plné jmelí. V tuto roční dobu, na konci léta a před začátkem podzimního semestru zde panoval klid, občas narušený cinkáním a hovorem z výzkumných laboratoří.
Před branami institutu, ve stínu obrovského dubu, seděl jediný student, zanořený do zákrutů dřeva - bledé rybí oči ozářené světlem tabletu, nad kterým mával prstem, jak přetáčel stránku po stránce. Byl to předseda studentské rady, Jakub Lízal, kterého jí svého času představila Světlana se slovy: „Snaživý člen akademické obce.“
Jakub Lízal původně o Gabrielu nejevil zájem, později se ale dozvěděl o povaze jejího stipendia, určeného pro mimořádně nadané studenty - a udržoval s ní kontakt pod záminkou, že chudí mají držet pospolu. On sám těžce zápasil, aby dosáhl na obyčejné stipendium, proto mu Gabriela, která proplouvala a přeskakovala semestry jako na běžícím páse, imponovala.
Sama Světlana Jakuba nevyhledávala, připadal jí příliš urputný a plebejský ve smyslu, že tlačil příliš na pilu. Gabriela, sama společensky nemotorná, obdivovala jeho třelou smělost, s jakou se probojovával i tam, kam ho nikdo nezval.
Když se pozdravili a vyměnili si pár zdvořilých frází, Jakub se napjatě zeptal: „Nejdeš za ředitelkou Krajcarovou, že ne?“
Gabriela přikývla, užaslá nad jeho jasnozřivými schopnostmi.
„Nic složitého,“ řekl s trpkým úsměvem. „Jak víš, měla to být vedoucí mé práce. Nepohodli jsme se, takže mi dala najevo, že jsem u ní skončil.“
„A co děláš tady?“
„Čekám na ni, abych ji přesvědčil, že si zasloužím šanci. Vidím ale, že si našla náhradníka. Gratuluji.“
„Jsem tady kvůli osobní záležitosti,“ pokusila se ho opravit, ale on jen mávl rukou, smířený s osudem.
„My dva si nemusíme nic nalhávat. Já dole, ty nahoře.“
„Nejsem tady, abych ti ukradla projekt,“ odpověděla - ale byla natolik soudná, aby se Jakubovi dále nesvěřovala. „Jde o malou laskavost. Poslal mne za ní jeden známý.“
„A co myslíš, že ti nabídne? Můj projekt jako na talíři. Nejspíš tě doporučil některý z našich profesorů,“ dodal beze stopy závisti. Akademická kariéra ho nelákala a svým odporem k chemii, ke které se dostal z nezbytí, se v přítomnosti jiných studentů netajil.
„Jsi neuvěřitelně klidný,“ podotkla obdivně.
„Teď,“ podotkl. „Včera jsem byl uzlíček nervů. Když nedosáhnu na stipendium, skončil jsem. My dva nemáme zastání, tak si rozumíme. Mezi námi, pod naší společnou známou,“ kývl bradou směrem k oknům institutu, „se houpe židle. Ze spolehlivých zdrojů se mi doneslo, že dnes právník korporace, která institut sponzoruje, chce ředitelku odstranit.“
„Proč?“
„Já dole, ty nahoře,“ ušklíbl se spíš lítostivě než zlomyslně. „Hádám to platí i o stříbronosech. Jenom zlatí se nemají čeho bát,“ dodal odhodlaně. „A co je tohle?“
Jeho pozornost upoutala krabička, kterou se Gabriela neodvážila nechat na vrátnici a kterou svírala jako vzácný poklad. Měla v živé paměti, jak byla pro Velehradského Hra důležitá.
„NT-vysílač,“ prozradila se zaváháním.
Když Jakub nereagoval, zeptala se: „Copak ti nikdo neřekl, oč jde?“
„Ne. Měl by? O prázdninách jsem zůstal sám jako kůl v plotě. Nikdo mne nikam nepozval,“ postěžoval si upřímně. „Ty i já víme, jak jsou kontakty důležité. Pro některé z mých známých jsem udělal víc, než kdy oni pro mne. Budili mne i o půlnoci, když potřebovali pomoct. A výsledek? Zůstalo po nich jen třeskuté ticho,“ odplivl si. „A co ty, Gabrielo? Ty a já si konkurujeme. Pochopím, když si budeš hlídat svá tajemství. Já bych to alespoň udělal.“
Zamyšleně si ho změřila. Samozřejmě, chce vzbudit lítost, pomyslela si. A ano, konkurujeme si. Otázkou zůstává, co získám a co ztratím.
„Jsem vázaná mlčenlivostí,“ nadhodila. Ne proto, že by Velehradskému cokoliv podepsala, ale proto, aby zvýšila cenu.
„Chápu,“ přikývl. Umím být vděčný, sliboval výmluvným pohledem.
„Jde o vysoké sázky,“ varovala ho - ale on její varování pochopil jako návnadu. „Když se prořekneš, dostaneš se do potíží,“ vysvětlila trpělivě. „Ta první část není žádné velké tajemství. NT-vysílač zajišťuje přístup do Hry. Slyšels o ní, ne?“
„Ano,“ přiznal rozpačitě. „Myslel jsem, že je to další atrakce pro plasťáky a bronzáky. Zvěsti, které tvrdily opak, jsem já hlupák ignoroval. A co je ta druhá část?“ zeptal se tiše. Bylo mu jasné, že Gabriela zvažuje, na kolik mu může věřit. A také chápal, že nemá co nabídnout.
„Nikdy jsem nikoho nepodrazil,“ upozornil důrazně.
„Nikdy jsi nepodrazil nikoho, koho sis nemohl dovolit podrazit,“ opravila ho.
Stačí lítost na to, abych ohrozila vlastní budoucnost? napadlo ji. Chystám se obchodovat s tajemstvím, které není moje, s člověkem, který nemá nic, co bych potřebovala.
„Dostali jsme se do slepé uličky?“ zeptal se Jakub přemýšlivě. „Mezi námi by byl dluh, který bych mohl odmítnout splácet. Správně?“
„Správně.“
„Pak existuje řešení,“ řekl rozhodně. „Můžu ti dát nástroj, který by mne zničil, pokud by ses ho rozhodla použít. Budeš mne mít úplně v hrsti. Stačí ti taková záruka?“