Něhou a láskou

„Vaše Svatosti,“ uklonil se Velitel, když ho skleslý Raťafák vystřídal u nosítek a mu se tak uvolnily ruce. „Jsem zástupce velmistra zálesácké gildy Ježků. Jolana patří mezi naše vážené členy a já za její uzdravení zaplatím cenu, o kterou si povíte.“

Velekněz se zamračil: „Bylo by lépe, kdybys mlčel,“ okřikl Velitele. „Varoval jsem gildu Ježků velice zřetelně, že si nepřeji, abyste naši Jolanu vystavovali nebezpečí. Co si tvůj mistr sliboval od toho, že ji poslal do divočiny?“

„Va-vaše Svatosti, já netušil,“ zakoktal zaraženě Velitel a ohlédl se za Jolanou. Ta hleděla do stropu a tekly jí slzy. „Já také netušila! Kdybych tušila, že za mne starý orodoval, do lesa bych ani nepáchla,“ zafňukala. „Já káča pitomá! Mělo mne napadnout, že mi nikdo nekoupí medicínskou berlu pro nic za nic.“

„Uzavřel jsem s vaším velmistrem obchod,“ vysvětlil velekněz. „Jolana potřebovala útočiště. Já zaplatil za její vybavení a on se zavázal, že ona bude žít poklidný a bezpečný život, dokud se situace nezmění a ona se vrátí, kam patří. Do náruče naší sladké paní Lady. A co jsem dostal za svoje peníze?“ zeptal se rozmrzele a ukázal na nosítka: „Vracíte mi ji rozbitou a ještě chcete, abych ji opravil?“

„Omlouvám se. Můj omyl, moje chyba,“ uklonil se Velitel. „Velmistr nebyl toho času na místě. Já rozhodl, že Jolana půjde s námi. Chcete-li někoho potrestat, potrestejte mne, Vaše Svatosti.“

„Ticho, hlupáku!“

Velekněz ho klepl svou berlou, což bylo zřejmě jeho oblíbené gesto. „Hlava zodpovídá za to, co činí tělo! Proto vyhlašuji na gildu Ježků klatbu. Odepírám Ježkům veškeré služby našeho chrámu.“

Všichni, kdo kolem postávali, se na dva zálesáky soucitně obrátili. Chrám měl monopol na léčení a léčebné prostředky. Bez nich se už tak nebezpečná výprava do divočiny stávala ještě nebezpečnější.

Jolana se na velekněze vyčítavě podívala.

„Vaše Svatosti! Prosím, neničte Ježky! Mám mezi nimi spoustu přátel.“

„Rád bych, mé dítě, rád bych. Ale nesmím připustit, aby si bezvýznamná gilda pletla mé milosrdenství se slabostí. Ježci musí zaniknout. Pokud jde o tvé přátele, jiné gildy se o ně postarají, jakmile se Ježci rozpustí. Zkušených zálesáků je nyní nedostatek.“

Jeho slova nejspíš ani Velitele, ani Němého nepotěšila. Nenapravitelný Raťafák, kterému rychle otrnulo, se zachechtal a poťouchle jim radil: „Můžete si dát přihlášku k Bažantům. Slizký Rudolf vám dá péro za klobouk a hezkej zelenej vobleček. Nakonec, nejste s ním jedna ruka?“

Jolana se ale nevzdávala: „Takže umřu a oni na mne budou vzpomínat jako na holku, která je zničila?“

„Kdo říká, že umřeš?“ opáčil velekněz. „Ještě jsme neskončili s vyjednáváním. Že ano, slečno z Mechového kopce?“

Tak to prr!

Světlana ustoupila zpět. Pokud čeká, že já něco nabídnu, pletete se! Budu klidně za mrchu, ale obětovat se nehodlám.

Představivost jí vykreslovala scénu, kde se zavazuje k věčnému odříkání, aby zachránila jeden lidský život.

Na rozdíl od naivních zálesáků tušila, že tady sotva jde o hmotné dary. Zejména, když bratr Benedikt tvrdil, že ani majetné klany často u velekněze neuspěly. Ten starý od jednoho z nás něco chce. Jinak by se neobtěžoval.

Ale velekněz nehleděl na ni, nýbrž na ryšavou Lištičku, která skromně stála stranou a do rozhovorů se nepletla, krásná a tichá jako obrázek.

„Já?“ zeptala se rozpačitě.

„Von je na zrzounky?“ optal se Raťafák světa kolem sebe. „Bych mu radil, aby byl vopatrnej. Někerý sou děsně popudliví.“

Lištička zatím předvedla vybrané pukrle, což působilo dost zvláštně, protože měla na sobě šaty mrtvého zálesáka.

„Já?“ zopakovala a ve tvářích zrůžověla. „Já jsem pouhá komorná, Vaše Svatosti. Nenechte se zmást mým nevhodným oděním.“

„I prostá komorná může skrývat cenná překvapení,“ prohlásil velekněz významně a ukázal na dveře za sebou. „Nadešel čas pro vážná rokování. Nic pro uši veřejnosti!“

Takže já jsem z obliga? oddechla si Světlana. Neměla z celé záležitosti dobrý pocit. Jolana jí příliš k srdci nepřirostla, takže ji ráda předala do další péče.

„Spolu s námi půjde bratr Ambrož jako člen chrámové rady,“ pokračoval velekněz. „Dohoda, kterou se chystám uzavřít bude ze své povahy tajná. Bratr Ambrož dosvědčí, že ne nevýhodná. Jako další svědky si vybírám slečnu z Mechového kopce a toho bratra, který se krčí támhle u lavice. Bratře Benedikte, proč se schováváš?“

„Já-já se neschovávám, Vaše Svatosti, já, ehm,… upadly mi tady klíče. Ano, klíče mi upadly.“

Teprve nyní si Světlana uvědomila, že její stydlivý společník opustil pozice a tiše se vzdálil pod sochu neznámého léčitele, daleko z její prosluněné přítomnosti.

Začínáš mi lézt krkem, kamaráde, pomyslela si. Smrdím ti nebo co?

Vysoký a důstojný čtyřicátník, bratr Ambrož, jeden z mála zdejších kněží, který také nosil léčitelskou berlu, se s kyselým výrazem vydal do soukromých pokojů velekněze.

„Vy dva, novicové,“ otočil se k nim, „pospěšte si a popadněte ta nosítka. Žádný zálesák nesmí s námi. A držte se u mne. Slyšeli jste Jeho Svatost. Budete mlčet o tom, o čem se bude jednat. Ta údajná komorná musí s námi.“

Zamračeně zkoumal Lištičku, jako by chtěl odhalit původ její nenadálé ceny.

„Vaše Svatosti,“ zasyčel pak, sotva se za nimi zavřely zdobené dveře. „Doufám, že víte, co děláte. Nebudu lhát chrámové radě, ani nepůjdu proti svému přesvědčení.“

„Právě proto, jsem si tě, bratře Ambroži, vybral,“ pokojně odvětil velekněz. „Nikdo tě nebude podezírat z přehnané náklonnosti k mé osobě. Nebo tady k sestře Jolaně.“

„K bývalé sestře Jolaně,“ opravil ho bratr Ambrož zachmuřeně. „Pokud jde o mne, já její vyloučení za křiklavou nespravedlnost nepovažoval a nepovažuji. Ve své pýše porušila všechna pravidla, která…“

„Ano, ano,“ přerušil ho velekněz netrpělivě. „Znám ten refrén i tu píseň. Jolana byla vyloučená, vyloučenou zůstává a léčit ji smím, jen bude-li zaplacena příslušná cena. Zajdu dokonce tak daleko, že o příslušné ceně nechám rozhodnout tebe, bratře Ambroži. Spokojený?“

„Spokojený budu, když nebudete marnit můj čas, Vaše Svatosti. Odvolal jste mne od dlouhé řady nemocných, kteří doufají v přízeň naší sladké paní Lady. Smím vědět, co za nabídku může chrám dostat od komorné v pochybných šatech?“

„Skutečně se stydím,“ ozvala se Lištička líbezně. „Kdybych byla bývala tušila, že…“

„Ticho, dítě, nikdo tě neobviňuje,“ utl ji bratr Ambrož a škodolibě dodal. „Jeho Svatost kráčí cestami, který ty neumíš vysvětlit.“

„Já myslím, že umí,“ řekl velekněz a sáhl do truhlice na svém psacím stole, odkud vytáhl něco, co vypadalo jako úřední zpráva. „Poslouchejte krátký úryvek, který vše vysvětlí.“

Jsme jedno ucho, pomyslela si Světlana.

„Před měsícem přišla tato zpráva,“ vysvětlil velekněz. „Sekta Devíti Draků nabídla sektě Bílého Úplňku srdce mořského pána a jiné poklady výměnou za tajemství jedinečné jehly jménem Stříbrná Niť. Sekta Bílého Úplňku nabídku odmítla. Devět Draků, jak už je jejich smutným a odporným zvykem, nepovažovala ne za odpověď a vyhladila všechny členy Bílého Úplňku. Děsivé, není-liž pravda?“

„Co je nám do válek mezi sektami?“ odfrkl si bratr Ambrož.

„Mnoho! Jehlu Bílou Niť ani tajemství její výroby se Devíti Drakům nepodařilo zajistit. Opravdu tě, bratře Ambroži, nevzrušuje pomyšlení na to, kam se podělal tak vzácný předmět?“ zeptal se velekněz významně. „V pozůstalosti po mrtvých se nenašel. Kde tedy může být?“

„Máme nějaké stopy? Ta holka, co tvrdí, že je komorná, ví, kde Bílou Niť hledat? Pak chápu, proč jsme tady. Můžeme jí ale věřit?“

„Ona má víc než vodítka,“ poznamenal velekněz. „Podle mých zpráv, nebyla v době útoku ona vzácná jehla v sídle, ale na misi s jednou důvěryhodnou členkou sekty.“

„S ní?“

Bratr Ambrož ukázal nedůvěřivě na Lištičku. Ta poslouchala celou historii se zdvořilým úžasem.

„Se mnou?“ zopakovala. „Byla jsem komornou vznešené paní. O žádných sektách nic nevím.“

„Samozřejmě, že nevíš, mé dítě. Jsi prostá komorná v nesnázích. Možná by sis chtěla přečíst další naši zprávu. Pravda, náš chrám se nezabývá špionáží jako Bílý Úplněk, ale často nakupuje informace od spolehlivých zprostředkovatelů.“

Lištička si přečetla papír, který ji podal, a pokojně ho vrátila. „Ano, ochočila jsem si samičku mrkavce. Ráda bych si pořídila malý stánek s pavoučím jedem a jinými potřebami. Nějak se živým musím.“

Velekněz dobrotivě přikývl.

„Ano, taková je běžná praxe mezi služebnictvem,“ podotkl. „Znal jsem jednu, která se rozhodla chovat slepice. Jiná zase pásla své dvě kozičky. Proč si tedy nepřinést smrtelně nebezpečného mrkavce pod sukní, že ano? Smím se zeptat, jak jsi ho údajně ochočila, mé dítě?“

„Něhou a láskou,“ odpověděla Lištička bez mrknutí oka.

Světlana vyprskla smíchy a praštila Benedikta po rameni. „To není k smíchu,“ zašeptal ten vyplašeně. „Žádná z těch sekt není k smíchu!“

„Ona si ochočila mrkavce?“ zeptal se bratr Ambrož a významně pokračoval: „Zaslechl jsem, že Stříbná Niť umí, mimo jiné vytvořit silné paralyzační činidlo. Vzpomeňte si, Vaše Svatosti, neukazoval Bílý Úplněk svým zákazníkům sbírku živého hmyzu?“

„Vzpomínám si. Potřebovali spoustu něhy a lásky na všechny ty škorpióny a jedovaté stonožky,“ přikývl velekněz. „Ne, bratře Ambroži, nedělejte to!“ zvýšil náhle hlas. „Žádné unáhlené…“

Ale už bylo pozdě. Vysoký kněz, stále na pochybách, s kým má tu čest, zvedl medicínskou berli a Lištičku zalilo bílé světlo. Bratr Benedikt vykřikl hrůzou a odvážně se vrhl před Světlanu, kterou přikryl vlastním tělem.

„Ctěná slečno, utíkejte!“