Které fandíš?

Vzrušený na nejvyšší míru, Juraj se vedral do shluku diváků, aby se dostal do první řady. Měl v živé paměti souboj Záviše Velehradského s Xantipou Millerovou a chtěl vidět další. Prostředí divadla a filmu, ve kterém vyrůstal, bylo krotkou napodobeninou světa skutečných stříbrných.

Když pozoroval Lýdii a i tu ženu z lidských zdrojů, věděl, že ty dvě se nehodlají škrábat nebo překonávat vtipem, ale pustí se do zápasu, ve kterém, jak jeho otec s nechutí popisoval, si pozurážejí kebule.

Evžen Troják byl obecně proti soubojům a veřejným událostem toho druhu. Nikoliv ze zbabělosti, jak se domnívala Světlana, ale pro pocit kulturní nadřazenosti. „Cítit vzrušení, když teče krev,“ vysvětloval vždycky synovi, „je znakem barbarské přirozenosti. Nechci po tobě, abys byl hercem, ale také nechci, abys skončil v kleci s roztlučeným ciferníkem a poškozeným mozkem.“

Měl bych se stydět, pomyslel si Juraj, zatímco se cpal kupředu. Ve tvářích četl to stejné vzrušení, jaké cítil sám, ale dílem nemohl než s otcem souhlasit. Přesto se bezohledně hnal, aby mu neušel jediný moment.

„Hej, dávej pozor,“ zakřičel na něj kdosi.

„Omlouvám se,“ vyhrkl, ale nepřestal se tlačit.

„Tady jsme, pojď za námi.“

V první chvíli si myslel, že na něj volá Světlana, ale pak zjistil, že jde o dvě krásky z univerzity, které potkal cestou a které pomlouvaly Gabrielu.

Kdyby se mohl otočit, otočil by se a utekl, ale ony mu uvolnilo prostor mezi sebou a dav ho zatlačil přímo mezi ně. Obě dvě ho chytily za ruce, jako by se bály, že se ztratí - ale, jak vzápětí pochopil, obě byly pouze soustředěné na scénu a chtěly se podělit o nadšení.

Možná jsem měl štěstí, napadlo ho. Kdybych zůstal se sestrou, musel bych snášet dštění jemné ironie. Nyní mi hrozí leda hrubozrnná prasárna.

Přesto se ale neuměl přimět, aby se přidal k povzbuzujícím výkřikům, jak ty dvě držely krok s rozbouřeným davem a rozjařeně komentovaly dění před sebou. Všiml si, že jejich vlhké oči rozpouští nános líčidla, takže se jim linky řas rozpíjejí a dodávají jim lascivní hororový nádech, který se mu zamlouval právě pro svůj laciný efekt.

Pokud se odnaučil na ženách cokoliv oceňovat, pak to byla afektovaná dokonalost, ve které se vyžívala jejich matka.

„Které fandíš?“ optala se ho vyšší z nich, bruneta se silnými rudými rty, přehnanými řasami a monstrózní zlatou náušnicí ve tvaru rybky s diamantem místo oka.

„Té vpravo.“

„To je ta zrzka? Znáš ji, že?“

„Ano. Lýdie. Má…“ Zaváhal, kam Lýdii zařadit. Náhodná známá? Společnice v podnikání?

Snad ve snaze se zavděčit, bruneta začala skandovat Lýdiino jméno a k ní se přidal vděčný dav. Zaskočená favoritka nesměle zamávala, zmatená, kde přišla k nenadálé přízni.

Zatímco se Karolína Drbohlavová rozcvičovala v levém rohu improvizovaného ringu, kde s ní stál jako sekundant stříbronos středního věku a tiše jí radil, Lýdii si Medarda nevšímala a mluvila se Závišem, důvěrně opřená o jeho ramena.

„Ona se ho dotýká,“ vyhrkla bruneta, „ona se dotýká toho zjizvenýho chlapa. Koukejte na jeho ruce, koukejte na jeho ruce.“

Její přítelkyně (a několik dalších dam) přenesly svou pozornost naznačeným směrem.

„Fuj! Fuj! Mám husí kůži!“

„Nikdy jsem neviděla nic tak znetvořeného.“

„Myslíte, že je celý zmrzačený?“

„I tam dole?“

Zmrzačený? zamračil se Juraj. V tělocvičnách, do kterých chodil, se potkával s muži, kteří bojovali v klecích, a ti mu vykládali, že jejich jizvy se ženám zamlouvají; tvrdili to jako hotový fakt a nosili je hrdě a bezostyšně.

Na druhou stranu, přiznal si poctivě, když si vybavil souboj s Xantipou Millerovou a Závišovo tělo, celé pokryté bílými špatně zahojenými šrámy, tohle je něco jiného. Velehradský vypadá, jako by prošel mlýnkem na maso.

Na stranu třetí, dodal pro sebe, když se rozhlédl, zdá se, že některé Záviš fascinuje.

Byla to fascinace něčím odpudivým, jako televizní soutěž, ve které se půvabná soutěžící prodírá mezi hady nebo pavouky a divák si představuje sebe na jejím místě, zatímco se třese hnusem.

Když Lýdie začala rozepínat Závišův pásek na kalhotách (z důvodů naprosto nejasných), bruneta a její přítelkyni zakvílely nefalšovaným zděšením a schovaly hlavy Jurajovi do ramene, kde se chvěly jako osiky.

„Omlouváme se, omlouváme se,“ mumlaly obě, „ale nemůžeme se dívat. Je to zvrácené! Veřejný exhibicionismus!“

Zatímco ty dvě špinily bílou košili maskarou a rtěnkou, jiné ženy se dostávaly do stavu frenetického šílenství. Některé omdlévaly, zakrývaly si tváře, jiné se nakláněly, aby jim neunikl jediný detail. Zaznělo několik vulgárních výrazů.

Lýdie vstoupila do ringu s koženým páskem v ruce, zatímco Záviš si přidržoval padající kalhoty, ničím nezahanbený.

Na výkřiky, které ho vyzývaly, aby zakryl své odpudivé jizvy, odpovídal drzým šklebem, což vybičovalo takovou reakci, že ho podrážděný dav málem zlynčoval. Jak uhýbal předmětům, které na něj házeli, kalhoty mu sklouzly dolů.

„Pomoc! Ať se nepřibližuje!“ ječely obě Jurajovy nové známé, zalykající se nefalšovaným odporem. Juraj by byl jejich reakci považoval za hranou, kdyby neviděl, že pláčou opravdovou hrůzou.

V jakési úděsné fantasmagorii, snad vyvolané hromadným šílenstvím, vyjadřovaly přesvědčení, že Záviš přichází, aby je objal nebo hůř - a to pomyšlení je ochromovalo a zbavovalo smyslů, takže zkameněly jako myš před hadem.

„Vem si mě, ty říčný hřebče! Tady a teď!“ ozvalo se za Jurajem. Když se užasle otočil, spatřil ženu středního věku, oblečenou do luxusního modelu béžové barvy, sladěnou od hlavy až k patě, která i zde, mezi stříbrnosy a bronzáky, vypadala nepatřičně. Vynikala o to víc, že prostor kolem ní hlídala čtveřice osobních strážců, kteří nedovolili nikomu, aby se k ní přiblížil na dva metry.

Juraj si nemohl pomoct, aby na ni nezíral. Podle hladké bezchybné tváře, šatů a dalších zjevných znaků mu docházelo, že ta dokonalá žena, byť nenosí kolem krku známku, je zlatonoska.

„Ty ne, hezounku,“ pověděla mu bez zájmu. „Ty jsi moc fajnové zboží. Otoč se a hleď si svých křehotinek,“ dodala pohrdavě a ukázala na bezvládné studentky, které musel podpírat, aby neupadly.

„Pane, otočte se, prosím,“ napomenul ho jeden osobní strážce výhružně. „Tady nejste na divadle.“

„Aha.“

Juraj nesnášel, když se ho kdokoliv snažil usadit do patřičných mezích, ale měl dost rozumu, aby neurazil zlatou dámu - byť pochyboval, že slovo dáma tu ženu vystihuje.

I když ho všechny smysly a zkušenosti varovaly, aby se zavalitým bodyguardem nevyvolával konflikt, měl krátké zatmění. Mezi ním a osobním strážcem objevil dřevěný cvičný meč, namířený pod mužovu čelist.

„Kmáni mají mlčet, když mluví páni,“ slyšel se promluvit. „Nezapomínej na své vychování.“

Mé druhé já, uvědomil si, když pominula chvilka ohromení. Můj naběhlý… mé alter ego!

„Omlouvám se, paní,“ řekl víc k sobě než k ní, sklopil dřevěný meč a provinile se vrátil ke svému živému nákladu, který se svezl k zemi.

Studentky, které nic nechápaly, se omámeně zvedly. „Zdá se, že část mé osobnosti má sklony k neposlušnosti.“

Zaskočení osobní strážci zareagovali a vykročili jeho směrem.

„To je v pořádku, nechte ho být,“ promluvila žena, nyní netečným hlasem. „Měla bych tomu chlapci poděkovat. Pomohl mi se vzpamatovat. Zdejší dráždidla, jakkoliv výjimečná, nemají soukromý charakter. Zapamatujte si toho kluka. Obávám se, že je to jeden z těch slibných Hráčů, před kterými nás varovali. Odcházíme!“

Když se otočila na podpatku, Juraj pochopil, že jí doopravdy nestojí za pohled. Zato musel vydržet mlčenlivé zkoumání čtyř nohsledů, kteří si ho do paměti zapisovali se strojovou poslušností, přesně podle příkazu.

I když si přál něco poznamenat, měl co dělat, aby potlačil děs, které v něm taková robotická a neosobní inspekce vyvolávala.

„Uf, to bylo napínavé,“ oddechl si s úlevou, když zůstal on sám, dvě studentky a bouřící, leč neškodný dav diváků.

„Byl jsi báječný,“ ozvala se druhá ze studentek. Byla to míšenka, exoticky hnědá s podlouhlým obličejem a kudrnatými vlasy. I ona byla přehnaně nalíčená, byť část šminek zůstalo na Jurajově košili.

„Děláš bojová umění?“ zeptala se a ukázala na dřevěný meč. „Myslely jsme, že nosíš v batohu motyku. Víš, že ti říkají Zahradník?“

„Proč bych nosil v batohu motyku?“ zeptal se uraženě Juraj. „Zahradník ale není špatná přezdívka. Znám horší jako ehm…“ Zarazil a rozhodl se nezmiňovat nic, co by souviselo s duby, jejich plody či zduřelými orgány. „Jmenuji se Juraj Troják.“

„My víme,“ zachichotala se bruneta. „Jsme tvoje velké fanynky. Podle nás si zasloužíš být v první desítce. Mimochodem, co to bylo za holku, co jsme ji s tebou viděly? Nehodí se k tobě.“

„Hm!“

Při vzpomínce na jejich setkání si Juraj uvědomil, že ty dvě nejsou někdo, s kým by se měl či chtěl zaplést. Povrchní husičky, pomyslel si, ale přišlo mu nezdvořilé je opustit.

„Já jsem Amálie a ona Sabina,“ představila je míšenka, aniž zaznamenala, že se dopustila faux pas. „Upsaly jsme se ekonomii.“

„Ovládá nás mamon,“ dodala bruneta Sabina a lišácky na něj mrkla.

Obě se zasmály a Juraj s nimi, ne ale ze stejných příčin. Ještěže nerozumí, co na sebe prozrazují, pomyslel si pobaveně.

Pak jim podal papírové kapesníčky a diskrétně je upozornil, že mají rozmazané tváře, čímž způsobil paniku v jejich řadách a takřka panenský ruměnec, patrný i na snědé Amálii.

„Dokonalý gentleman,“ špitla Sabina, když byla pohroma pomocí zrcátka, labutěnky a jiných podpůrných prostředků zažehnána.

Na důkaz vděčnosti a jako příslib, políbila ho lehce ze strany - a Amálie, aby nezůstala pozadu, ji se svůdným úsměvem napodobila.

„Vždycky,“ ujistil. Kdybych nebyl, už bych utekl.

Ale protože neměl skulinku k ústupu, pokynul bradou před sebe a řekl: „Dámy, soustřeďme se. Zápas začíná!“