Mám se chovat jako záletník?

Po dlouhé a vyčerpávající schůzce, ve které zazněla řada nejasných náznaků, mlhavých výhrůžek a motivačních pobídek, určených zejména pro Lýdii, Záviš s Medardem opustili ústav i areál univerzity, o nic moudřejší, než byli ráno.

Záviš odcházel s dojmem, že Asfaltová-Cestovní své informátory bohatě přeplatila - nebo Koucký dokázal nevědomost výborně předstírat.

Když mluvil o vytěžení Hry, zdálo se, že právník nemá tušení, co těžit. Když mluvil o prodeji, zdálo se, že netuší, co prodávat. Když mluvil o postupu a vývoji, zdálo se, že neví, kam postupovat a kam se vyvíjet.

Ještě nikdy jsem nepotkal chlapa, který by řekl tak málo v tolika větách, uvažoval Záviš. A také jsem nikdy nepotkal vyděšenějšího člověka.

Kouckého děs se stupňoval s každým slovem. Protože dbal, aby neprozradil nic konkrétního, působil dojmem oběti, která se setkala s plíživým přízrakem, rostoucího s každou zmínkou o Hře.

Nedozvěděli jsme se nic, co bychom už nevěděli, oslovil v myšlenkách malou vílu, která se mu vznášela u hlavy, posazená v tureckém sedu s vodní dýmkou v ruce, zosobnění naprostého pohodlí.

„Ne tak docela,“ opravila ho zmučeně. „Naznačil dost. Ale sledovat vaše myšlenkové pochody je únavná práce. Divím se, že nezapomínáte dýchat, když namáháte mozek. Vsaďte se, že vám během pěti minut dokážu svou intelektuální převahu.“

Jak jinak! vzdychl si Záviš. *Otázka první. Co myslel Koucký těžbou?“

„Paměťové krystaly,“ odsekla malá víla. „Na to jste mohl přijít sám. Co jiného chcete těžit než informace?“

Virtuální materiály nebo předměty? navrhl.

„K čemu by vám asi byly? Uvědomte si, že tady nejde o virtuální svět, ve kterém se plahočí milióny platících zákazníků. Účast ve Hře je minimální. Tady nerozjedete ekonomický model. Navíc, neexistuje žádné rozhraní, které by vám umožnilo s čímkoliv obchodovat.“

Budiž, souhlasil Záviš. Ale paměťové krystaly do našeho světa také nedostanu.

„Jste si jistý?* optala se malá víla samolibě a stáhla před sebe prezentační plochu. „A co je potom tohle?“

Šlo o online obchod Herního Centra, kde se nacházely pouhé tři položky:

Datadisk pro přenos paměťového krystalu - malý

Cena: 1 000 korun

Datadisk pro přenos paměťového krystalu - střední

Cena: 50 000 korun

Datadisk pro přenos paměťového krystalu - velký

Cena: 1 000 000 korun

Pro nákup a prodej kontaktujte svého osobního kurýra.

„Tady máme tu intelektuální převahu,“ zamumlal Záviš znechuceně. „Prostě jsi podváděla.“

„Co prosím?“ ozval se Medard, který mlčky kráčel po jeho boku, ponořený do svých myšlenek.

„Nic, nic,“ mávl Záviš rukou, vděčný za fakt, že vousáč nepoužívá žádné zařízení, které by mu umožnilo vnímat všudepřítomné avatary. „Malá výměna s umělou inteligencí.“

„Opravdu? Děti mne přesvědčují, že bych si měl nějakou koupit.“

„Pokud máš dojem, že máš málo problémů, jdi do toho,“ ucedil Záviš kysele. „A teď mne prosím omluv. Ještě jsem s tou ukecanou pablbkou neskončil.“

„To bylo hnusné,“ ohradila se malá víla.

Ale upřímné, ujistil ji Záviš. Takže tvá oslnivá dedukce je výsledkem brouzdání po internetu? Můžeš mi tedy prozradit, jak mám převést paměťový krystal do datadisku?

„Když jste tak chytrý, určitě si poradíte.“

Takže nevíš. Jak se dalo čekat. Nějaké další brilantní postřehy?

Ale jediné, čeho se Záviš dočkal, bylo uražené mlčení, z čehož si odvodil, že se jeho miniaturní rádce vyčerpal. Tady ji máme! Génius žáka zvláštní školy!

„Výborně,“ povzdechl si nahlas. „Nezbývá než experimentovat. Můžeš kontaktovat našeho bezpohlavního kurýra, číslo tuším 143, a objednat tři malé datadisky? Střední nebudeme riskovat. O velkém za milión ani nemluvě.“

„Jak si přejete, ó vy, který zapomínáte,“ odtušila malá víla, když vítězoslavně dodala. „Váš kurýr má číslo 443, představte si. Kde byste byl, kdybyste mne neměl. Prý génius zvláštní školy!“

Triumf si nevychutnala, protože Medard se poplašeně zastavil a zeptal se. „Milión? O čem se bavíme, Záviši? Já nemám investiční peníze. Ale můžu vrátit ty, které jsi mi půjčil.“

„Peníze jsem ti dal, nepůjčil,“ opravil ho Záviš a pokračoval. „Bavíme se o paměťových krystalech a jak je převést do našeho světa. Kromě času, který si strávil se svou, ehm, druhou manželkou, nenarazil jsi na něco užitečného?“

„Pro všechno svaté, nemluv o ní tak. Kdyby tě Laura slyšela, mohla by si myslet, že jsem bigamista.“

Záviš si vzpomněl na svůj krátký rozhovor s Laurou a její dychtivou touhu dozvědět se cokoliv vzrušujícího. Třeba by ji existence virtuální rivalky pobavila, pomyslel si, ale nahlas nic neřekl.

„Baronka Sylvie je vzdělaná osoba,“ pokračoval Medard rychle. „Nesmíš si představovat nic nemístného.“

„Baronka?“

„To jsem nezmínil? Zdá se, že jsem byl nedávno povýšený na barona z Mechového kopce. Baronku Sylvii, tedy mou povězme virtuální manželku, můj úspěch, zdá se, velmi potěšil. Proto naše ranní tetat - co to vlastně je, Záviši?“

„Tête-à-tête? Důvěrný rozhovor mezi čtyřma očima.“

„Aha,“ vydechl Medard s úlevou, že Lýdie nenaznačovala nic přízemnějšího. „Potom, co jsme si dopovídali, baronka odešla věnovat se svému výzkumu, zatímco já dostal na starost dohlížet na úpravy našeho… Ehm, nebudeš se smát?“

„Povídej.“

„Tak nějak jsem se stal hradním pánem. S mým povýšením jsem dostal na starost hrad a pozemky v okolí. Většinu času jsem strávil čtením smluv a plánů.“

„Gratuluji,“ podotkl suše Záviš, když viděl, s jakou něhou vousáč vzpomíná na své vzácné postavení. Bylo až k nevíře, jak Hra, tolik nesmlouvavá k němu a Lýdii, Medarda rozmazlovala. Ta idyla nebude trvat dlouho, pomyslel si s nepříjemnou předtuchou.

„Řekl jsi, že baronka se věnuje výzkumu. Výzkumu čeho?“

„Přišlo mi, že to jsou čáry a máry. Když jsem se tak vyjádřil, tak se zasmála a řekla, že já jsem svaly a ona mozek.“

„Ta ženská je mi hned sympatická,“ poznamenala malá víla.

„Co jsou u tebe čáry a máry?“ zeptal se Záviš trpělivě.

„Pokusím se, ehm, citovat. Mluvila o přeformátování genotypu a vlivu genetické výbavy na transformaci vnitřního plamene. Poznamenala kapku jedovatě, že na tu otázku mi odpovídá po desáté. A jestli jsem už pochopil, co znamená alespoň první část.“

„Jak já té dámě rozumím!“ zvolala malá víla s pohledem významně upřeným na Záviše. „Má ubohá souputnice v utrpení.“

Jde ve Hře o genetické inženýrství? pomyslel si Záviš. Ale vnitřní plamen? K čemu by mohly být v našem světě informace o genetice, která s ním souvisí?

„Možná byste se toho trouby měl zeptat, jak baronka Sylvie vnitřní plamen definuje,“ napověděla malá víla. „Sotva může čekat, že četba slovníku cizích slov patří k oblíbeným kratochvílím jejího drahého bigamisty.“

Dobrý postřeh, kývl Záviš a zopakoval otázku nahlas.

„Vnitřní plamen? Ta žhavá potvora, co ji člověk cítí pod žebry?“ zeptal se Medard.

„Vidím, že ji znáš,“ přikývl Záviš s úlevou.

Podle Jolany se vnitřní plamen nacházel v každé živé bytosti. Ale pokud Záviš správně pochopil, vnitřní plamen potřeboval rozvíjet a živit, aby z něj byl užitek - a taková kultivace byla náročná na zdroje. Ne každý si ji mohl dovolit.

„Omlouvám se, ale nevím,“ přiznal Medard tónem zkoušeného žáka, který zklamal oblíbeného učitele. „Je mi líto.“

„Ode dneška,“ pronesl Záviš přísně, „věnuj pozornost každé maličkosti. Všechno, co se týká paměťových krystalů a vnitřního plamene si zapamatuj. I kdybys tomu stokrát nerozuměl.“

„Chápu.“

„Jakmile se probudíš, všechno si zapíšeš. Data budeš šifrovat. Dále si zamkneš telefon, aby k němu tvoje manželka nemohla.“

„Ale…“

„Ještě jsem neskončil. Oslovuješ ženu jménem?“

„Samozřejmě.“

„Tak si zvykni na jiný druh oslovení. Miláčku, květinko, cokoliv tě napadne. Jen ne jménem.“

„Ale proč?“

„Nejsem odborník na manželské vztahy, ale myslím by žádnou tvou manželku nepotěšilo, kdybys ji oslovil jménem té druhé.“

Medard se prudce zastavil. „Mám se chovat jako záletník?“

„Budeš se chovat jako zodpovědný společník, který dbá na firemní tajemství.“

„S tou částí o telefonech a šifrování nemám problém,“ vzdychl si Medard. „Ale ta část se jmény mi dělá starosti.“

Vida, kam jsme se posunuli, pomyslel si Záviš uznale. Ráno jsme měli morální dilema, které je nyní, zdá se, pasé. Ani si chudák neuvědomil, že mlčky souhlasí s návratem ke svému Hernímu alter egu.

„Zařiď se, jak uznáš za vhodné,“ pokrčil proto rameny. „Baronka je pro nás příliš důležitá, abychom o ni přišli hloupým přeřeknutím.“

„Ale co Laura?“

„Alespoň ji dopřeješ rozptýlení. Z čeho tě může podezírat, když vedle ní usneš jako špalek? Neříkal jsi, že se poslední dobou nudí?“

Aby ukončil rozhovor, který se mohl snadno zvrtnout nežádoucím směrem, Záviš se pokusil zavolat na číslo, které vylákal z Jakuba Lízala. Byl to jeho třetí pokus. Každý předchozí Světlana rázně odmítla, naštěstí se ale nepokusila neznámé číslo zablokovat.

„Měl jsem chtít i její adresu,“ zavrčel Záviš podrážděně. „Zatracená holka! Copak není zvědavá, kdo jí volá?“

V té chvíli studentka telefon zvedla.

„Ani v nejmenším nejsem zvědavá,“ ozvalo se z reproduktoru zuřivě. „Heleďte, vážený, nemám ponětí, kdo jste a odkud máte moje číslo, ale nemám zájem. Už mi nevolejte!“

„Světlano, tady Záviš Velehradský. Vzpomínáš si na mne?“

Následovalo dlouhé ticho. Na pozadí Záviš slyšel rozhořčený křik a nadávky.

„Moment,“ řekla Světlana ztlumeným hlasem. „Pokusím se najít klidnější místo. V tom, co se právě děje, máte svoje prsty. Čert nám byl dlužen, že jsme vás potkali.“