Tenhle rozhovor se nevyvíjí podle mých představ

„Nebylo snadné se vypařit,“ poznamenal Evžen Troják, když se usadili na lavičce v parku. Stále nosil svou černou paruku a nalepený knír; také trochu huhlal, protože měl silikonové vycpávky tváří, aby zmátl kamery s umělou inteligencí.

„Všechno je v pořádku,“ poznamenal Juraj, který si uvědomil, že něco nehraje. „Poslal jsem ti email, že si nemusíš dělat starosti. Neobtěžoval ses na něj odpovědět.“

„Už mi nikdy nepiš!“ řekl přísně Evžen. „Copak si neuvědomuješ, že moje emaily kontroluje studio?“

„Prosím?“

Aniž by si všímal synova zmatku, Evžen pokračoval. „Když mi odlehlo, že jste konečně z domu, ty mi píšeš, jako by se nic nestalo. Zbláznil ses?“

„Prosím?“

„Odcházeli jste s takovou parádou,“ stěžoval si jeho otec. „Chudák Gabriela byla alespoň k něčemu dobrá. Rozchod navždy, nenávratně pošramocené rodinné vztahy. Nemohl jsem si přát nic lepšího.“

„Prosím?“

Při vědomí, že se z něj stává obehraná gramofonová deska, se Juraj vzchopil: „Nic lepšího?“ vybuchl. „Sám jsi řekl, že se můžeme kdykoliv vrátit.“

„To tě nesmí ani napadnout. Nikdy se nesmíte vrátit.“

Juraj rezignoval na slovní zásobu. „Prosím?“ zopakoval bezmocně. Tenhle rozhovor se nevyvíjí podle mých představ!

Snad se ocitl v dramatu cizího života. Čekal bych, že mne bude přemlouvat, abychom se nastěhovali nazpátek. Chová se jako vyměněný.

„Je to kvůli matce?“ zeptal se váhavě. Došly věci až tak daleko?

„Co má být s vaší matkou?“ zeptal se Evžen překvapeně. „Samozřejmě, že trochu pláče, ale ona pláče, i když si zlomí nehet. O ni se nebojte.“

Kdo se o ni bojí? pomyslel si Juraj. Ctěná Médea Trojáková byla typem ženy, která hodlala spáchat sebevraždu skokem z prvního patra, když nedostala náušnice s diamanty. I kdyby naplakala rybník, nikdo by ji nebral vážně, včetně jejích dětí.

„Když jsme odcházeli, vypadal jsi rozrušeně,“ řekl Juraj raději. „Ale zdá se, že jsi ve skutečnosti nadšený,“ dodal vyčítavě.

Nemá nakonec Světlana pravdu, když tvrdí, že otec je nenapravitelný pokrytec?

„Samozřejmě, že jsem byl rozrušený,“ vysvětlil Evžen. „Kdo by na mém místě nebyl? Moje děti v tom zatraceném Světě, poslané korporacemi jako dobytek na porážku. Ve společnosti dvou pochybných zjevů. Jak jsem mohl vědět, že jeden z nich je počestný plasťák.“

„Počestný plasťák? Myslíš Medarda?“

Jedině plasťáci hledali ztracenou sebeúctu tím, že se titulovali kladnými přízvisky jako bohabojný, počestný nebo obětavý. Pro zbytek společnosti zůstávali trapným selháním.

„Jistě, koho jiného? Když jsem se dozvěděl, že jste skončili v rodině pana Mechového, ulevilo se mi. Ten chlapík má charakter!“

„Opravdu myslíš Medarda?“ opakoval Juraj nevěřícně. „Poctivý? No budiž! Ale charakter? Netvrdil jsi vždycky, že charakter je schopnost odolat pokušení? Medard je obyčejný plasťák. Nic ho nepokouší.“

Evžen si slavnostně a důkladně si povzdechl.

„Jsou chvíle, drahý synu,“ pronesl, „kdy se za tebe stydím. Obávám se, že jsi po matce zdědil notnou dávku sobectví.“

Všichni jsme sobci. Proč bych si měl hrát na svatouška?

„Tuhle písničku si odpusť,“ zavrčel Juraj. „Tisíckrát jsem slyšel, že neobstojím v porovnání se svatou Světlanou. Nikdo mi nemůže vyčítat, že nejsem zatracený pozér jako zbytek naší velectěné rodinky.“

„Pozér?“ zamumlal Evžen. „To je dobré slovo. Bude muset poradit Kamile, aby ho Kocourovi vpálila do tváře.“

Juraj ignoroval otcovu pracovní vložku (Kamila Kousavá byla spoluhvězdou Koček v růžích) a rozhořčeně pokračoval: „Možná jsme skončili u Mechových, ale prsty v tom měl Záviš - bez něj by se nic nestalo. Medard je jen využitý pěšák. Nebo mi chceš tvrdit, že Záviš Velehradský je poctivý a a charakterní stříbronos?“

„Nerad bych se pana Velehradského dotkl,“ usmál se Evžen, „ale ten nejmírnější komentář, který jsem zaslechl na jeho adresu, bylo, že jde o bezostyšného grázla. Ty horší se ani neodvážím opakovat.“

„A to je podle tebe k smíchu?“

„Alespoň se ho jistý druh lidí bojí.“

„Jaký druh lidí?“

„To nemusíš vědět,“ odsekl Evžen. „Když budeš mít štěstí, nikdy s nimi nepřijdeš do styku. Nikdy mi nevadilo, že nejsi, ehm, pozér, právě naopak… Alespoň si tě nebudou všímat. Větší strach mám o tvou sestru. Ta zdědila naší rodinnou manýru být středem pozornosti za každou cenu.“

„Nevzpomínám si, že bys ji kdy napomenul.“

„Protože nejsem pokrytec. Sám nejsem jiný.“

„Světlana má opačný názor.“

Evžen se zamračil

„Ona má dojem, že já jsem pokrytec? Já?“ optal se nevěřícně.

Zdá se, že ti sejde jen na tom, co si o tobě myslí ona, trpce uvažoval Juraj. Tenhle závod o přízeň nikdy nevyhraji.

„Pana Mechového si musíš vážit,“ pokračoval Evžen vážně. „Možná skončil, jak skončil, ale svého času si ho jeho korporace cenila. Vykopli ho, protože selhal v testech loajality.“

Testy loajality? Absurdní!

„Snad nevěříš těm kecům o testech loajality?“ zeptal se Juraj šokovaně.

Bulvár a filmový průmysl opředly korporátní kulturu řadou mýtů. Podle nich nadějní bronzáci byli pravidelně vystavováni zkouškám, ve kterých se rozhodovali mezi věrností zaměstnavateli a svým svědomím.

Věčným refrénem neúspěšných se pak stávalo tvrzení, že na život v korporaci neměli žaludek - čímž svému propadnutí dodávali hrdinský etos.

„Testy loajality existují a pan Mechový v nich katastrofálně selhal,“ řekl Evžen důrazně. „Mám to ze spolehlivých zdrojů.“

„A co ty? Cos musel obětovat ty, aby ses dostal tam, kde jsi?“ zeptal se jedovatě Juraj. „Koho jsi musel zavraždit? Nebo okrást? Jaký zločin jsi pomáhal ututlat?“

„Byl bych raději, kdyby ses nezeptal,“ odpověděl Evžen důstojně. „Děti by neměly ztratit iluze o svých rodičích.“

„To je vtip?“ zeptal se Juraj nejistě. Tak nějak věřil, že jeho otec přijde s výmluvou - ne, že se okamžitě přizná.

„Jsme oba dospělí,“ řekl Evžen. „Kdyby ses zajímal o historii, věděl bys, že umělci nikdy neprosluli pevnými mravními zásadami. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Nebudu se obhajovat. Z toho, co se mi podařilo zjistit, pan Mechový ti může sloužit jako morální kompas.“

Morální kompas? Vážně? Nanejvýš jako komická figurka, napadlo Juraje.

„Nechápu, oč ti jde,“ řekl unaveně. „Hraješ jako postava ze špatného filmu, co jako máš být? Tajný agent v nesnázích? Hrozí tobě nebo nám nějaké strašlivé nebezpečí?“

I když neměl rád to gesto, zastříhal prsty, aby zdůraznil ironické uvozovky.

„Samozřejmě že ano! Každý den! Tady i tam!“

„Tam?“

„Ve Hře, ve Světě, v zemi za oponou,“ zasyčel Evžen a nenápadně se rozhlédl. „Cokoliv se ti zlíbí. Varoval jsem vás víc než důkladně.“

„Nemůžeš mluvit konkrétně?“

„Zaslechl jsem hrozné zvěsti - ze spolehlivých zdrojů,“ dodal Evžen, když Juraj spráskl ruce. „Nebavme se ale o hokeji.“

Běž k čertu se svými spolehlivými zdroji! Co to má být? Bulvár?

„O hokeji? Jaký hokej?“ zeptal se raději.

„Kódovaná řeč,“ vysvětlil Evžen tiše. „Jistá zkratka HC připomíná hokejový klub. Jeden ze způsobů jak obcházet informační embargo.“

„Ty ses zbláznil? Dal ses dočista na konspirační teorie?“

„Ano, zbláznil jsem se - strachem o vás,“ odsekl Evžen. „Udělej mi laskavost a neodporuj. Informační embargo existuje z dobrého důvodu. Jakmile ho porušíš, určité skupiny na tebe získají páku. Opravdu máš dojem, že korporace jsou bez sebe nadšením, že jim konkurují takoví mravenci jako vašich Šest společníků?“

„Ty víš o Šesti společnících?“

„Vím všechno o tom, co děláte. Jsem na vás hrdý.“

„Hrdý?“

Proč se vůbec divit!

Nic nedávalo smysl. Do dnešního rána měl špatné svědomí, že si o ně rodiče musí dělat starosti.

„Nevyhodils kvůli, ehm, hokeji Gabrielu z domu?“ zeptal se bez většího elánu. „Netvrdils, že máme u tebe vždycky dveře otevřené? Za chvíli začnu věřit Lauře, že pěstuješ špinavou lásku.“

„Špinavou lásku?“ zachechtal se Evžen a vytáhl z kapsy plató modrých pilulek. „S tímhle, chlapče, tě přejde chuť na cokoliv. Už roky můžu city jenom předstírat. Chudák Gabriela byla se mnou v dokonalém bezpečí. Potřeboval jsem záminku, rozumíš?“

„Ne! Čemu mám krucinál rozumět?“

„V mém domě jste byli oba na ráně. Studio se o vás, hlavně o Světlanu, začalo zajímat. Děti slavných se líbily. S Gabrielou jsem chtěl odvést pozornost. Koho by napadlo, že se s ní sblížíte.“

„My nebereme žádné modré pilulky, proč bychom se nesblížili,“ zavrčel Juraj. „Co je to vůbec zač? Drogy?“

„Malá berlička jak překonat sociální úzkost.“

„Sociální úzkost? Vážně? Nesnaž se mi namluvit, že jsi nad věcí. Když jsi na nás křičel, byls rudý jako rak.“

„Samozřejmě, že mám city, možná až moc. Potřebuji je utlumit,“ odsekl Evžen. „Nedokázal jsem žít ve věčné hrůze, že se ona rozhodne obětovat mé děti na oltář mé kariéry. Bulvár miluje tragédie: otec truchlí nad hrobem syna. Tebe by si vzala na starost jako prvního. Světlana by byla druhá.“

„O čem to sakra mluvíš? Kdo je ona? Matka?“

Evžen se náhle vzpamatoval.

„O ničem a o nikom,“ řekl rázně a z kapsy vytáhl svazek klíčů. „Tady máš. Proto jsem přišel.“

„Co to je?“

„V centru města jsem koupil byt. Původně jako hnízdečko lásky, kde mne novináři měli načapat, jak pěstuji špinavou lásku. Až by bylo po všem, chtěl jsem byt přenechat Gabriele jako malé odškodnění. Teď ho můžeš mít ty. Nemůžu po tobě chtít, aby ses vzdal svého pohodlí.“

V poslední větě byla kapka posměchu.

„Ty jsi koupil byt? Pro Gabrielu? Proč?“

„Kde jinde bych měl své rejdy provozovat?“ ušklíbl se Evžen. „Doma na kuchyňské lince? Ve scénáři bylo, že své zvrhlé sklony tajím před milující rodinou. Studio mělo dojem, že můj obraz usedlého otce potřebuje oživit.“

„Takže Světlana měla celou tu dobu pravdu? Nikdy jsi nehodlal Gabrielu adoptovat.“

Evžen pokrčil nonšalantně rameny.

„A také jsem se do ní nikdy bláznivě nezamiloval,“ podotkl. „Dobrý herec hraje kdykoliv a kdekoliv. Tvá sestra umí poznat, když lidé kolem ní se drží svých rolí. Ale zatímco ona si myslí, že jsem horší než jsem, ty mi zbytečně lichotíš.“

Juraj si Evženům jemný úsměv vyložil po svém: Všechny ty roky, co jsem tě obhajoval, ses mi vysmíval?

Nikomu nesmíš věřit, vzpomněl si na Závišovo paranoidní nabádání. Byl jsem hlupák. Nejhorší je, že i ten bulvár ví o mém otci víc než já sám. Ale přesto tu něco nehraje.

I když Evžen mluvil nejasně a v náznacích, Juraj, když už se uvolil přistoupit na některé směšné konspirační teorie, chápal, že jsou pouze dvě možnosti: buď se otec dokonale zbláznil - nebo jeho rodině hrozí skutečné nebezpečí.

„Pověz mi víc! Kdo je ta záhadná ona? Mafie?“

„Ani mafie, ani matka,“ usekl Evžen, „a ani jsem se nezbláznil, takže šetři se svým soucitným pohledem.“

Když následně vstal, proměnil se do Tomáše Kocoura, tvrdého a bezohledného muže. Na různých autogramiádách diváci milovali, když se žoviální a srdečný herec vtělil do milovaného i nenáviděného lotra. I jeho aura se změnila z růžové na černou, napsala kdysi jedna esotericky založená fanynka na stránkách svého blogu. On je doktor Jekyll a pan Hyde v jednom!

Celá herecká rodina se tomu smála. „Kdyby šlo o dvě osoby, neměl by Stevenson o čem psát,“ prohlásila Světlana - a od té doby blogerku dychtivě sledovala. Vždycky měla slabost pro intelektuálně slabé.

„Nevyzvídej! Už tak víš víc, než bys měl vědět,“ rozloučil se Evžen chladně.

„To je dobré!“ vyprskl Juraj, kterému šla hlava kolem. „Ty tady naříkáš, že ti hrozí jakési nebezpečí - ale já nemám vyzvídat? Proč ses vůbec namáhal sem chodit? Abys mi osladil utrpení u Mechových klíčem od opuštěného hnízdečka lásky?“

S pohledem na zlaté hodinky na zápěstí, Evžen Troják se oprášil a nasadil si zpět černé brýle. „Mluvil jsem tolik proto,“ řekl klidně, „že jsi jako já naivní trouba. Až se dozvíš, že se mi něco stalo, budeš si chtít hrát na detektiva. Zapřísahám tě, abys ses vzdal svých romantických představ. Když se budeš šťourat v mých záležitostech, vypořádají se nejen s tebou, ale i s tvou sestrou a tvými přáteli. Pan Velehradský ti nepomůže.“

S těmi slovy odešel a ani se neohlédl.