A tohle má být Lýdie?#
Ale baronka o dcery ztratila zájem. „Kam se ztratil váš bratr?“ optala se nepřítomně.
Obě pokrčily rameny. Skutečný Juraj by se od Světlany nehnul na krok, zajatý ve své roli ochránce. Zdejší Juraj se ostentativně příslušnicím gentil sesso, něžného pohlaví, vyhýbal a dával přednost baronovým vojákům.
„Běžte ho najít, ať neprovede nějakou hloupost,“ zamumlala baronka. „Víte, jakou má povahu.“ S těmi slovy je opustila, naprosto zaujatá svým manželem a jeho společností.
„Ona má dojem, že bez ní se o sebe chlap nedokáže postarat,“ zamumlala Světlana pohrdavě. „Pokud jde o mne, já o Žaluda pečovat nehodlám. Nechystá se tady něco jako jarmark?“ dodala nadšeně a ukázala na vesničany, kteří na kruhové ploše uprostřed, hned za dlouhým kasárenským barákem, stavěli provizorní stánky a ně ně vyskládávali zboží, vytažené bůhví odkud.
Záchvat nákupní horečky! Už zase!
Byť se Světlana považovala po všech stránkách za dokonalou (a řada fanoušků této školní bohyně by souhlasila), Gabriela žila u Trojáků příliš dlouho, aby neměla ke své přítelkyni řadu výhrad.
Jednou z nich byl i čas, dlouze a zbytečně promrhaný v nákupních centrech. Na zboží v zásadě nezáleželo. Gabriela byla svědkem toho, jak Světlana zabloudila do železářství, aby se odtud vymotala po hodině dlouhého vybírání s párem klik, hrstí šroubů a tmelem na utěsnění spár - aniž by byla schopná vysvětlit, proč si myslela, že tyto potřebuje.
Obě dívky, doprovázenou Tříjizvou, která je zkušeně následovala tak, aby nepřekážela, ale zároveň splnila jakékoliv přání své nové paní, se promenádovaly mezi vesničany s pocitem, že Hra není tak špatná.
V takovém rozpoložení je našel Ignác, jeden z baronových mužů a věrný společník jejich bratra.
„Starší slečno! Mladší slečno!“ oslovil je a uklonil se, zatímco jeho hnědé nenechavé oči po nich klouzaly pohledem.
„Ignáci,“ oslovila ho Světlana napůl nerudně a napůl s očekáváním. „Nechystáš se nám zase lichotit, že ne?“
„Samozřejmě že ano, starší slečno. Když třešně rozkvetou, myslím na vaši tvář. Když třešně dozrají, myslím na vaše rty. Když třešně jím, myslím na vaše zoubky.“
„A když si pecky těch třešní hledají cestu ven,“ ozvala se Gabriela, „myslíš na její zadek, co?“
Tříjizvá, která se neudržela, vyprskla smíchy, zatímco Světlana zrudla a podrážděně se ke Gabriele otočila: „Jsi přízemní jako tvá matka.“
„Slečny, prosím, nehádejte se,“ ozval se Ignác, který byl nejspíš na podobné scény zvyklý. „Posílá mne právě ta osoba, o které mluvíte. Prosí starší slečnu, aby vyléčila jednu ubohou zálesačku.“
„Vyléčila? A posílá tě naše matka? Neříkala snad, že mám být nelítostná a šetřit síly?“
Ignác se uklonil: „Starší slečno, od rána do večera budu uctívat vaši spanilou krásu, ale nechtějte po mně, abych zpochybňoval rozkazy vaší paní matky.“
„Nemusíš nic zpochybňovat,“ zarazila ho Gabriela, drobet překvapená, že Kopretina nerozporuje Ignácovo galantní dvoření. Nebo snad úřaduje samotná Světlana? Ta by zase koketovala víc!
„Prostě nám pověz,“ pokračovala, „co je na té zálesačce tak mimořádného, že matka chce, aby se na ni podívala sestra.“
„To vážně netuším, mladší slečno. Je to skupina zálesáků, která přišla se ctěným panem Ještěrem. Nyní, když je ctěný pane Ještěr pryč, zastupuje ho jakási komorná, která si říká Lištička.“
„Lištička!“ vykřikly obě dívky.
„Ano, ona. Vy ji snad znáte?“
„To…“
Světlana se kousla do rtů, jak netušila co odpovědět.
„To tě nemusí zajímat,“ vyštěkla Gabriela a vzala ji za ruku. „Pojď, sestřičko, musíme jít. Musíš být štěstím bez sebe, že nám předvedeš svůj léčivý talent. Ignáci, ukaž nám cestu.“
Po procesu, který soukromě nazývala synchronizací, Gabriele se nestávalo, že by musela o kormidlo bojovat se svým druhým já. Jde o druh partnerské symbiózy. Ona věří, že vím, co dělám - a vice versa. A kromě toho se stáváme jednou!
Nebylo těžké rozeznat vzory chování, které byly skutečné Gabriele cizí. Její druhé já bylo povýšené, rozhodné a panovačné - a hlavně ctižádostivé víc, než nač stačily její skromné vlohy.
Proto se potřebujeme navzájem a nepřekážíme si. Ovšem Světlana a Kopretina, to je jako oheň a voda! Chtěla-li být Kopretina víc světácká, pak by neměla házet Světlaně klacky pod nohy, pomyslela si při vzpomínce na Snížkovo tvrzení, že postavy si vybírají Hráče a ne naopak.
„Je to tahle buňka,“ prohlásil Ignác, když konečně zastavili před jednou z chatek. „Pokud dovolíte, zůstanu venku, ať vevnitř není příliš těsno. Nehodilo by se, abych se příliš mačkal na starší slečnu,“ dodal významně.
„Jsi drzý,“ řekla mu Gabriela s líbezným úsměvem a ukázala mu bičík. „Tahle slečna tě naučí poslušnosti.“
„Prosím ne!“
Ignác rychle ustoupil, ale netvářil se vyděšeně. Dobře věděl, co si smí a nesmí dovolit. Místo toho ukázal na Tříjizvou a poznamenal: „Myslel jsem, že svým bičíkem povzbuzujete jen příslušníky svého pohlaví.“
„Pro tebe udělám výjimku. Co kdybych požádala matku, aby z tebe udělala mého osobního sluhu?“
Tentokrát Ignáce skutečně vystrašila. „Prosím ne, mladší slečno! Navíc, pan baron přikázal, abych ve městě zůstal s mladým pánem.“
„Dost už, nemocná čeká,“ uťala je Světlana, která nejspíš nesnesla, že přestala být středem pozornosti. „Pojďme dovnitř.“
Vešly do obytné buňky, kterou tvořila dřevěná ohrada s plachtou místo střechy. Pro baronovu rodinu velitel odpočívadla vyčlenil mnohem bytelnější a širší zděné domky, se zálesáky nikdo cavyky nedělal. Podlahu tvořila udusaná hlína a postele zdejší truhlář vyrobil z neohoblovaných nařezaných špalků.
To je mi společnost! pomyslela si Gabriela a nakrčila nos. A ten zápach!
Rozumem chápala, že tihle zálesáci trávili dlouhé dny v divočině a umývání nepatřilo na seznam jejich priorit, ale byla dítětem civilizace. Jako takové věřila, že i vrah se dá lépe snášet, pokud nesmrdí.
Tříjizvá, dokonale pozorná, zůstala stát ve dveřích, aby vytvořila průvan.
V malé místnosti stáli tři muži a žena sklonění nad bledou nemocnou. Nyní všichni vzhlédli a když zjistili, s kým mají tu čest, pokusili se uctivě pozdravit.
Nejmenší z mužů, rozložitý chlapík trpasličího vzrůstu s obrovským rudým nosem a prapodivnou hučkou na hlavě, jim bezostyšně oplácel upřený pohled, malá očka ztracená ve vějířích vrásek a popraskané rty zálibně vyšpulené, jako by naznačovaly: „Žádné okolky, holky, dejte mi hubana!*
Každý z mužů byl víceméně bezbarvý, to jest se zakrslým nekultivovaným vnitřním plamenem. Pokud mezi byly nějaké rozdíly, Gabriele přišly bezvýznamné. Nemocná na posteli, téměř lhostejná ke vznešené návštěvě, na tom byla lépe. Ale zdálo se, že stejně jako ona, i její vnitřní plamen umírá.
A tohle má být Lýdie?
Ať už byl u kormidla kdokoliv, Lištička nedala najevo, že by Gabrielu či Světlanu znala. Provedla velmi půvabnou úklonu, pozoruhodně elegantní ve stísněném prostoru, zelené liščí oči skromně sklopené k podlaze, na úzkých rtech jemný náznak úsměvu.
Na rozdíl od vysoké atletické Lýdie, Lištička byla menší, pružnější a stavbou těla podobná na Karolínu Drbohlavovou. Tmavě rudé vlasy měla upravené do složitého účesu, který nejspíš už dlouho nerozčesala, protože se v nich zachytilo pár lístků a větviček.
A její vnitřní plamen zdánlivě neexistoval! Nebo alespoň Gabriela ho nedokázala vycítit.
Přesto není bezbarvá! uvědomila si.
Přestože Lištička se oblékala do zálesáckých špinavých šatů, do společnosti zálesáků nezapadla a nikdo při smyslech by si jimi s nimi nemohl splést.
V čem je ten rozdíl?
Na rozdíl od zálesáků, kteří byli v přítomnosti šlechtičen celí nesví a jasně dávali najevo, že by byli rádi kdekoliv jinde, Lištička hrála svou roli bez příznaků trémy.
Ano, to je ono! Nechová se jako člověk, ale jako herec! Máme si o ní myslet, že je někým jiným, někým neškodným.
„Ty jsi ta Lištička?“ zeptala se Světlana, která váhala naprosto stejně.
„Ovšem, že je to ta naše Lištička,“ prohlásila Gabriela, hlavně aby aby uklidnila sebe samu.
Světlana se pak soustředila na pacientku, která ke škodolibému pobavení obou Gabriel, neměla k léčitelské talentu této ctěné slečny velkou důvěru.
Uvítejte naši budoucí doktorku medicíny, pomyslela si Gabriela. Tahle Jolana by raději umřela, než by se od ní dala léčit.
Další události se zvrhly v bizarní divadlo náboženského zanícení, kdy Světlana mávala žhnoucí berlou a celé osazenstvo se urputně modlilo.
Více než delikátní operaci to připomínalo evangelickou šou, kde rozevlátí zpěváci burácejí gospely a přivolávají pána na své nehodné hlavy.
Divné je, že mne jejich fanatické zaujetí míjí, pomyslela si Gabriela, která jediná zůstala stát a cítila se velmi nepatřičně. Dokonce i Lištička klesla na kolena a zdálo se, že se upřímně modlí.
Šílenství! Jednoznačné šílenství! Ti lidé jsou dokonale trhlí!
Proto uvítala, když bylo po všem a oni se vyšli z obytné buňky. Světlana, celá dopletená a vyčerpaná, dokonce nevnímala, že ji podepírá Tříjizvá.
„Já ji zabila,“ opakovala dokola s vytřeštěnýma očima, zlaté vlasy zpocené a zplihlé. „Naprosto zabila!“
„Ctěná slečno,“ konejšila ji Tříjizvá. „Byla jste úžasná. Vsadím se, že jste ji zachránila život.“
„To ano,“ připustila Světlana. „Ovšem na jak dlouho!“
„Co se stalo?“ zeptala se Gabriela zvědavě. „Viděla jsem tě, jak jsi vyléčila nohu ohlodanou na kost. Tohle nemohlo být o nic horší.“
„Bylo to horší, nepopsatelně horší. Místy jsem netušila, co vůbec dělám,“ odsekla rozčileně Světlana. Nechala se odvést k dřevěné lavičce, kde se ztěžka posadila, a pak gestem ruky odehnala Tříjizvou pryč.
„Proč?“
„Něco té ženě příšerným způsobem rozežralo střeva. Bylo to jako by jí někdo prolil vnitřnosti kyselinou. Tahle věc,“ ukázala s odporem na medicínskou berli, „dokáže možná zázraky, ale jen v rukou zkušeného chirurga, který má spoustu času a trpělivosti. Nějak jsem jí zalátala žaludek, odstranila krevní sraženinu, ale ke konci jsem měla příšerné mžitky před očima.“
„Ale zvládla jste to, ctěná slečno!“
„Ne, nezvládla,“ vyštěkla Světlana. „Ta žena dneska nezemře. Ale jsem si jistá, že nejpozději do týdne ji zabijí následky mojí léčby. Měla úplnou pravdu, když nechtěla, abych se jí zabývala. Kdybych ji nechala být, mohla to mít už za sebou.“
„Alespoň jste se všichni pěkně pomodlili,“ ušklíbla se Gabriela, pro kterou Jolana nic neznamenala a z neštěstí své nevlastní sestry měla upřímnou radost.
Budu se muset později omluvit, pomyslela si pak. Zdá se, že mému zdejšímu já chybí útlocit.
„Alespoň tak,“ souhlasila Světlana nepřítomně, která ironii buď nepostřehla nebo úmyslně přehlédla. „Naše sladká paní Lada ji doprovodí na poslední cestě.“