Musíme ti připadat jako hejno prasat v luxusní restauraci!#
„V čem je problém? Vy nejste rádi?“ zeptal se Juraj užasle, když pochopil, že Mechoví jeho nadšení nesdílejí. Jediný Matyáš (snad aby si nezadal před Světlanou) udatně předstíral, že chápe, jak si jejich rodina polepšila.
„Très magnifique,“ utrousil bez kapky přesvědčení.
„Je pochopitelné, že vám přírodní neupravené jídlo přijde, povězme, nedobré,“ ozvala se Světlana. „Je takové úmyslně. Polotovary, které občané čtvrté a třetí kategorie běžně jedí, vytváří návyk na chutě, které se běžně nevyskytují. Zatímco já a bratr, kteří takové párky neznáme, máme dojem, jako by nám někdo vrazil nos do laciného hampejzu plného naparfémovaných holčiček, vy jste za ta léta vycvičení, aby vám přišly jako mana nebeská.“
„Taky nejsme žádná nóbl rodina,“ ozval se nepřátelsky Lukáš. „Co kdyby ses prostě vrátila, odkud jsi vylezla?“
„Budeš ticho!“ okřikla ho Laura. „A ty, moje panenko, pokračuj! Musíme ti připadat jako hejno prasat v luxusní restauraci.“
„Můžete být stádo prasat, nikoliv hejno. Nejste přece ptáci,“ opravila ji Světlana, netečná k ostří v Lauřině hlase. „Jsou studie, které dokazují, že nemáte velké šance se vrátit k přirozené stravě. Sto let nazpět byste se snažili, protože by vám dietologové tvrdili, že je to zdravé.“
„A není?“
„Ovšemže je. Ale u občanů nižších kategorií se nepovažuje za nutné, aby přežívali dlouho. Proto spousta zábran padla. Dříve by bylo například nemyslitelné, aby se do jídla přidávaly návykové látky.“
„Návykové látky?“ optala se Laura zachmuřeně.
„Připravte se na krajně nepříjemné abstinenční příznaky,“ doporučila jí Světlana. „Obecně to jde rychle. Pokud nedostanete svou obvyklou dávku, hlad vás vyžene nakupovat. Tohle,“ ukázala na prostřený stůl, na který byl Medard tak hrdý, „vaše tělo možná odmítne. Škoda, že jste se se mnou neporadili předem. Změna jídelníčku se musí provádět postupně.“
Medard zbledl.
„K čertu!“ řekl bezmocně. „Všechno staré jídlo jsme rozdali sousedům. Teď abychom k nim chodili na svačinu.“
„Není potřeba,“ řekla Světlana. „Jestli vám vydrží odhodlání, připravím vám na fakultě tablety pro odvykací program. Budu potřebovat vaše tělesné údaje, včetně krevních vzorků.“
Všem bylo jasné, že Světlana nevěří, že by Mechoví chtěli nebo mohli vydržet.
Jedním z důvodů, proč plasťáci nepředstavovali pro společnost revoluční nebezpečí, bylo jejich postupné a nevyhnutelné kynutí. Společnost je takové chtěla. Plasťák nebo odpadající bronzák, usazený před televizní obrazovkou, závislý na své denní dávce zábavy a narkotik, zůstával bezvýznamným problémem. Případné občanské bouře se daly přečkat v betonových bunkrech, než pochodující zástupy ztratily elán a vrátily se do náruče virtuálních radovánek.
Medard si s Laurou vyměnil pohled.
„Samozřejmě vydržíme,“ prohlásil odhodlaně. „Buď tak hodná, Světlano, a namíchej nám ten utrejch. Nějaké námitky?“ obrátil se na své pobledlé potomky.
„Teda já…“ načal Lukáš a ukázal na nedojedený talíř. „Já bych… To máme jíst tohle svinstvo?“ vyhrkl zoufale.
„Myslel jsem nějaké rozumné námitky!“ obořil se na něho Medard. „Někdo další? Matyáši? Lauro? Děkuji tedy za účast a vyhlašuju konec diskuse!“
„Pak tedy vítejte v báječném světě stříbrných,“ zatleskala Světlana. „Blahopřeji.“
Její tón připomněl Jurajovi znechucení, které často odkapávalo ze Závišova hlasu.
Neustále si musel připomínat, že jeho světácká sestra ví o společnosti víc než on. I nyní se stala středobodem životní změny rodiny Mechových. Když shromáždila data, která potřebovala, věcně informovala přítomné, co mají očekávat.
„Budete chtít přestat,“ řekla chladně beze stopy obvyklé vřelosti. „Příležitost dělá zloděje. Nezdržujte se nikde, kde můžete podlehnout pokušení. Bufety, bistra, obchody s potravinami. Nechoďte na návštěvy, kde vám nabízejí jídlo.“
„Chceš, abychom chcípli hlady?“ ozval se Lukáš.
„Chci, abyste si našli jiné zdroje uspokojení.“
„A to jaké?“
Světlana konečně roztála a Juraj se děsil, co přijde. „Ve tvém věku, Lukáši,“ prohlásila roztomile, zatímco se celá místnost prozářila jejím líbezným úsměvem, „může přinést náhradní potěšení online pornografie a spousta ruční práce.“
Všichni čtyři muži, včetně Matyáše, kterého ani znalost frivolní francouzštiny nezachránila, se krvavě začervenali.
Situaci zachránily Lýdie a Gabriela, které je každé ráno vyzvedávaly podle bezpečnostních pokynů, předepsaných Závišem. Protože jely e-taxíkem a Juraj o ně nemusel mít strach ( a také proto, že se sestrou nechtěl mít momentálně nic společného), Juraj odmítl odvoz a dal přednost Lukášovi a jeho přátelům. S nimi odešel směrem k univerzitě.
Pravda, necítil se mezi nimi o nic lépe, ale bylo to poprvé v jeho životě, kdy měl pocit, že se z něho stává celebrita. Byť členové Lukášova odbojového klubu herci jako Evžen Troják nebo Kamila Kousavá okázale pohrdali, i oni byli zvědaví na podrobnosti z jejich světa. Své pohoršení a znechucení dávali najevo výkřiky: „Tyjátr jalovej! Děs! Hnus! Raděj bych byla tuhá!“
Aby si příliš nezadal, Juraj vše líčil s cynickým odstupem muže, kterého nemůže nic překvapit a který už v životě překonal všechny mety. V jednom jasnozřivém okamžiku si uvědomil, že přesně tak se chová i Světlana mezi svými nohsledy.
Ať přijdu kamkoliv, stávám se její nedokonalou kopií, pomyslel si trpce.
Nakonec zmlkl a raději svou pozornost věnoval okolí.
Procházeli přes malé náměstí, oklikou kolem řeky ke středu města, přes malebná zákoutí historické čtvrti. Na zdejší kamennou dlažbu neměly osobní vozidla povolený vjezd, pokud ovšem nedostala výjimku. Proto zde kterékoliv auto, byť nenápadné, vynikalo jako pěst na oko.
Nakažený Závišovými sklony vidět kolem sebe nepřátelské úmysly, zdálo se mu, že za nimi slídí malý elektromobil.
Někdo mne sleduje?
Víc ze vzrušení než skutečných obav se oddělil od skupiny a zabočil do jedné z historických uliček. Velice okázale přitom zastavil na rohu, aby dal případnému pronásledovateli šanci se orientovat.
Že by nějaký novinář? pomyslel si, když za sklem zahlédl mužskou tvář, husté černé vlasy a huňatý knír pod dlouhým nosem. Kdo jiný by také měl o mne zájem?
Když se malý elektromobil vydal za ním, Juraj pocítil vzrušení lovce. Uprostřed města, plného kamer neměl strach, že by mu někdo chtěl nebo mohl ublížit. Ovšem Lýdii také napadli za bílého dne.
Ale nedělal si velké naděje, že by měl příležitost se dostat do nějaké potyčky. Nejspíš nějaký zuřivý reportér, který si myslí, že v naší slavné rodině našel slabé místo, co nikdo před ním neprozkoumal.
Bulvár miloval Evžena Trojáka a všechno kolem něj. Světlana si vysloužila své postavení školní bohyně díky tomu, že se objevila v reportáži Děti úspěšných, kde zabodovala jako krásná, ale také obětavá samaritánka. Juraj se v článku mihl jako mladší bratr Jiří. Což byla dvojnásobná chyba, protože z dvojčat přišel na svět jako první.
Já vám dám Jiřího! pomyslel si pomstychtivě a zamířil do parku, kde ho tajemný slídil musel následovat pěšky.
Úmyslně ho vedl do odlehlého koutu, kde se vyšplhal na mohutný platan a skryl se za jeho kmenem. Když novinář procházel pod stromem, Juraj se rozběhl po příhodné větvi a skočil mu za krk - v ruce dřevěný meč, který se bolestivě zaryl neznámému do ohryzku.
„Ještě jeden krok, ty plíživý zmetku, a udusím tě jako…“
Nikdo Jurajovi nemohl upřít, že pochází z komediantské rodiny. Jeho etuda měla všechny znaky hrdinské prózy. Akrobatický sestup, zřetelně pronesená hrozba a podmaněný padouch - bohužel ale, jak spolu zápasili, neznámému se svezla z hlavy černá paruka a zpoza ní se vynořily blond vlasy.
„Juraji, jsi to ty?“ zasípal padouch.
Světlana oslovovala své rodiče jako otce a matku, nikdy nepoužívala zdrobněliny. I když věděl, že jde o jednu z jejích póz, Juraj oslovení přejal, protože mu znělo důstojně.
„Ehm, otče?“ zeptal se, uvolnil své sevření a rozpačitě se poškrábal na hlavě.
Tak tohle je nečekané setkání, napadlo ho. I když ne tak nečekané. Odkdy se o mne zajímají noviny.
„Mám dneska natáčení,“ stěžoval si Evžen Troják a důstojně si rovnal paruku zpět na hlavu. „Doufám, že jsi mi nepoškodil hlasivky. Ovšem, na druhou stranu,“ dodal zaujatě, „možná bych tak mohl dodat Kocourovi šmrnc. Nebo také komický efekt.“
Narovnal se, otočil se k lhostejnému platanu a hbitě se proměnil v Tomáše Kocoura, svou televizní postavu.
„V téhle firmě, milá zlatá,“ chraptěl jako vyžilý námořník, „platí jistá nepsaná pravidla. Ne, holčičko, ty nenajdete ve směrnicích. Od toho jsou nepsaná, rozumíme si?“
Pak se otočil na Juraje. „Co povíš?“
„Záleží, jak ta tvá scéna má pokračovat,“ pokrčil rameny Juraj, kterého náhlá proměna nevyvedla z míry. „Proč mne sleduješ? Mohl jsem ti ublížit. Copak nemáš telefon, abys mi zavolal?“
„Tvé sestře jsem volal každý den. Pokaždé mi zavěsila.“
„Dobrá, ale já nejsem moje sestra. Proč jsi nezavolal mně.“
„Jsem zvyklý volat jí. Býváte většinou spolu, ne?“
Nebo ti prostě záleželo jen na jednom z nás.
„Máš vůbec moje číslo?“ zeptal se s náhlým podezřením.
„Měl jsem,“ odpověděl Evžen rozpačitě, „ale nějak jsem ho vymazal.“
„A můj telefon jsi nikdy nepotřeboval,“ kývl Juraj hlavou, „protože voláš jen Světlaně.“
„Hned to napravím,“ ujistil ho otec a začal se šacovat.
„Co hledáš?“
„Telefon. Napíšu si tvoje číslo hned jak… Krucinál, musel zůstat v autě.“
„Neobtěžuj se,“ zarazil ho Juraj a kapku zlomyslně mu poradil. „Vždycky se můžeš zeptat matky.“
„Jistě, to bych mohl.“
Ale neuděláš!
Juraj si uměl představit, že jeho otec se zoufale vyhýbá (v zájmu svého duševního zdraví) probírat s matkou exodus svých dětí.
Možná oba předstírají, že jsme odjeli na dlouhý výlet a každou chvíli se vrátíme.
Juraj se vzdychl.
„Pojďme si sednout na lavičku,“ navrhl, náhle smířený s osudem. Role jízlivého komentátora nikdy nebyla jeho parketa. Koneckonců, my dva jsme odtamtud utekli, kdežto on zůstal. Měl bych tátu politovat.