Nezacházíš trochu daleko, sestro moje?

K úžasu všech, e-taxi je nevyložilo u velkého nákupního centra, ale v odlehlé městské čtvrti. Že jde o místo, kterému dávají přednost občané vyšších kategorií poznali jednak podle pávů na ulici, jednak podle množství soukromých aut, zaparkovaných na vyhrazených místech pro zákazníky butiků.

Zde se nepořádaly velké bronzo-plasťácké výpravy za výprodejem, ve kterých stovky autobusů svážely natěšené občany, aby si ti užili potěšení z utrácení peněz za zboží, které nepotřebovali - a které zabíralo místo, dokud je kupující svědomitě neposlali na recyklaci.

Nebo, pokud je, jak bylo častější v případě plasťáků, nevyklidila úklidová četa po epidemii VIUR.

„Šik&Šik!“ zajásala Světlana. „Ještěr má vkus, to se musí nechat!“

„A peníze,“ zahučel temně Juraj a podezřívavě se otočil na Lýdii. „Jsi si jistá, že je to v pořádku?“

Má pravdu, uvědomila si Gabriela. Takhle to pokračovalo u Trojáků. Evžen mne představil jako adoptovanou dceru, aby pak…

Nechat si kupovat drahé dárky jí nebylo proti srsti, pokud by nenásledovala kola svádění a vydírání.

Mohla bych ale pokoušet Velehradského? Člověka, který nepotřebuje hormonální přípravek, aby neměl city? Nesmysl!

„Plány, které máme pro Šest společníků jsou velkolepé,“ poznamenala Lýdie klidně. „Každý z vás reprezentuje naši firmu,“ zde se nesouhlasně zamračila na Jurajův batoh a násadu, která z něj čouhala, „proto musíte dbát na vnější fasádu.“

„Jsem naprosto pro,“ souhlasila Světlana a svůdně se zavlnila: „Bude chtít Ještěr provést inspekci jednotky ve spodním prádle? Jsem jeho největší fanynka!“

Gabriela, Juraj a Lýdie se k ní ohromeně otočili.

„Co to plácáš?“ optal se Juraj. „Tuhle jsi tvrdila, že Záviš je odpudivý a duševně narušený gauner. Od kdy jsi ty jeho fanynka? Pardon, ona to tak nemyslela! Nic ve zlém,“ dodal směrem k Lýdii, která se rozhořčeně nadechovala.

„Od chvíle, kdy jsme ho má Kopretina a já zahlédly, netoužíme po ničem jiném, než abychom se mu odevzdaly tělem i duší,“ prohlásila Světlana zálibně. „Výhradně ve Hře samozřejmě.“

„Nezacházíš trochu daleko, sestro moje? Měj ohledy!“

„To je v pořádku,“ ozvala se Lýdie. „Překvapuje mne, že Světlana nebo její, ehm, Kopretina mají Ještěra za atraktivního.“

„A ty snad ne?“ užasla Gabriela.

„Vždyť je jako mramorová socha,“ doplnila Světlana. „Kus antické marmorea!“

„No právě! Jako vyretušovaný, bez škrábance,“ mínila Lýdie, ale dál téma nerozváděla.

Pokud člověk stráví život obklopený předměty bez chybičky, možná začne drobné nedostatky považovat za přednost, filosofovala Gabriela a zašeptala své společnici do ucha: „Opravdu jsou ty jizvy sexy?“

„Dost hloupostí,“ prohlásila Lýdie, aniž by odpověděla. „Vstupujeme na území, na které nepatříme. Já nejsem Záviš, omlouvám se. Jak on rád říká: Já dovolila, aby mne mé předsudky formovaly.“

„Co to znamená?“

„To znamená, že jsem hodně nervózní,“ přiznala Lýdie. „Podívejte se na vývěsní štít.“

ŠIK&ŠIK

Vstup pouze pro občany první a druhé kategorie

Občané nulté kategorie s doprovodem

„Vyhodí nás?“ zeptala se Světlana vyděšeně. „To je donebevolající diskriminace!“

„Nevyhodí nás, ovšemže ne! Nakonec, já jsem stříbrná a vy jste občané-kandidáti. Ale pokud zákazník nesplní vstupní minimum, dají velmi zřetelně najevo, že má nakupovat jinde.“

„I tobě?“

„Ano, i mně,“ přikývla Lýdie. „Vzpomínáš si na druhý butik, který ti Záviš doporučil?“

„Laguna?“

„Kdysi jsem tam zažila něco velmi ponižujícího. Bojím se, že Záviš přecenil mé zázemí. Není stříbronos jako stříbronos!“

„Nemusíme tam chodit,“ řekla Gabriela rychle, šokovaná, že vždy klidná Lýdie má trému. „Velehradský ať si trhne!“

„Musíme to alespoň zkusit.“

„Proč?“

„Z mnoha dobrých důvodů.“

„Tři budou stačit!“ řekl Juraj.

„Dva by byly málo a čtyři moc,“ vysvětlila Světlana. „Vzpomeňte si na Aristotela.“

„Za prvé,“ řekla Lýdie neuspěchaně. „Potřebuji vědět, jak si stojím. Návštěva zde je lakmusový papírek. Pustí-li mne dovnitř, velmi dobře. Nepustí-li, pak přede mnou lidé jako Karolína Drbohlavová ztratí přirozený respekt.“

„Poradila sis s ní pěkně,“ podotkl Juraj s obdivem.

„Já nejsem bijec jako Xantipa Millerová,“ oponovala Lýdie trpce. „Kdyby neúřadovala Lištička, neměla bych šanci.“

„Slyšels ji?“ zašeptala Světlana a nabádavě Juraje zpohlavkovala. „Žádné bitky nebo skončíš na fašírku.“

„Nech mne, Kopretino!“

„Jak si přeješ, Žalude.“

„Neříkej mi Žalude! Říkej mi Zahradníku.“

„Jak si přeješ, Žalude.“

„Přestaň!“

„Jak si přeješ, Žalude.“

„A co druhý důvod?“ Juraj nikdy hádku se sestrou nevyhrál, proto Gabriela položila další otázku.

Z nějakého důvodu měla dojem, snad vlivem Lýdiiných pochmurných úvah, že je někdo sleduje, schovaný za výkladní skříní.

„Za druhé,“ pokračovala Lýdie a zamračila se na šaškující Trojákovi, „vstoupila jsem do soutěže o dědictví.“

„Jak můžeš soupeřit o dědictví, když tvůj otec ještě žije?“ zeptala se Gabriela.

„To je komplikované. Stačí, abys věděla, že můj otec má čtyři konkubíny a dvanáct dětí. Aby zajistil pro svou korporaci ideálního následníka, vyhlásil soutěž o dědictví.“

„No ovšem,“ plácla se Světlana do čela. „Kočky v růžích měly díl, ve kterém Evžen pomáhá takové, jako jsi ty. Takže Záviš jde po tvých penězích? Lotr chamtivý!“

Ať už chce Velehradský cokoliv, nejsou to peníze, pomyslela si Gabriela.

„Soutěž končí ve chvíli, kdy otec zemře. Existuje průběžné pořadí. Kdokoliv je v té chvíli na prvním místě, stává se univerzálním dědicem.“

„Pane jo! Proč Evžen nevyhlásí nic takového!“ litovala Světlana, přejela si prstem pod krkem a zachroptěla. „Vodkráglovala bych bráchu a měla prachy v kapse.“

„Soutěž má kritéria, která vyhodnocují naši právníci,“ pokračovala Lýdie. „Jedním z nich je společenské postavení. Stručně řečeno, stát se zákazníkem butiku jako Šik&Šik by mi přineslo pár bodů k dobru.“

Takže celou dobu nešlo o mne, pomyslela si Gabriela zklamaně. Záviš mne využil jako záminku, aby popostrčil Lýdii.

„A za třetí?“ zeptala se v chabé naději, že se nyní ozve její jméno.

Ta naděje se vzápětí roztříštila na střepy.

„Za třetí, Šest společníků,“ pokračovala Lýdie. „Ten chlap, co chce, abychom mu říkali Snížek,“ stále ještě nemohla přijít Alibabovi Radoradovi na jméno, „se neobtěžoval řádně vysvětlit, co představuje speciální společnost… Mimochodem, pověděl vám Medard o Kouckém?“ zeptala se sourozenců Trojákových.

Ti zavrtěli hlavou.

„V den, kdy jste utekli z domova,“ vysvětlila Lýdie, „mne navštívil otcův právník. Protože mé zapojení do soutěže nebylo podle otce dostatečné, chystal se mne Koucký usměrnit - nebo mi vyhrožovat, podle toho, čemu dáte přednost. Jakmile se ale dozvěděl, že jsme Medard, Záviš a já partnery ve Hře, zdál se spokojený.“

„Dalších pár bodů k dobru?“ hádala Světlana.

„Víc než to! Bohužel nechtěl prozradit podrobnosti. Proto jsme tady. Jak už jsem řekla, Šik&Šik je lakmusový papírek. Mohlo by být, že jako spolupodílník v Šesti společnících stojím výš, než ředitelka malého technologického institutu.“

Tonoucí se stébla chytá? napadlo Gabrielu. Lýdie se zdá motivovanější, než když jsme se poprvé potkali.

„No dobrá,“ zabručel Juraj. „A co máme dělat? Vykládat jim na potkání, co jsme zač? Ahoj, já jsem jeden ze Šesti společníků, na stupnici od jedné do deseti, jak mne hodnotíte?“

„Mínus jedna,“ neodpustila si Světlana.

Lýdie se zhluboka nadechla: „Nemusíte dělat vůbec nic. Tvařte se přirozeně, buďte zdvořilí, ale sebevědomí. Tyhle butiky mají inteligentní kamerové systémy, které vás zaškatulkují.“

„Jak poznáme, že jsme uspěli?“

„To poznáte!“

Při vědomí zkoušky, která je čeká, všichni ztichli. Budova před nimi se zdála neúměrná významu, který ji přisuzovali. Neměla ani dvě patra a byla postavená ve stylu Měsíčních kamenů, to jest jako betonový kvádr bez oken, zdobený geometrickými tvary v modrošedé barvy.

Kromě několika informačních nápisů by nikdo nepoznal, že se zde prodávají šaty a spodní prádlo.

„Jako natřený vojenský bunkr,“ poznamenal Juraj.

Sotva se postavili před automatické dveře, na okamžik se zdálo, že jejich výprava skončí dříve než začala. Po dlouhé pauze se ale dveře z tlustého bezpečnostního skla otevřely do stran.

„Dobré znamení?“ zašeptala Gabriela.

„Snad,“ zašeptala nazpátek Lýdie. Obě dvě se držely za ruce, aniž by jim to přišlo nepřirozené.

„Žalude,“ sykla Světlana a natáhla paži. „Nechceš se také chytit maminky?“ Pak se hlasitě rozesmála a zvědavě se rozhlédla kolem. „To bylo tedy napínavé! Haló! Kde jste kdo?“

V napjatém tichu její zvonivý hlas působil jako úder do hlavy.

Zrozená k úspěchu, napadlo Gabrielu závistivě. Ona si snad neumí připustit, že by nás odsud vyrazili.

V každém případě se kouzlo vytratilo a oni následovali její příklad.

Dostali se do jakési předsíně, pokryté nikoliv obrázky lákavých modelů a modelek, ale zachmuřených mužů a žen, kteří se snad ani nezajímali o to, co nosí.

Každý z nich cílevědomě hleděl kupředu nebo vzhůru, jako by hlásali: „Jen obloha je můj strop.“

„Pracuj tvrdě - a když nemůžeš, pracuj ještě tvrději,“ prohlásila Světlana pohrdavě.

Viděl jsem potkana na pilíři,
byl uštvaný, sláb a sám.
Stále výš a výše, tam on míří,
včera sluha, zítra pán.

Plaše zarecitovala Lýdie, jako by chtěla podpořit Světlaninu pozici, ale nedovážila se příliš nahlas.

„To jsou pozoruhodné verše, slečno Krajcarová,“ ozvalo se náhle. „Smím se zeptat, kdo je napsal?“

Byl to hluboký mužný hlas - a jeho majitel nebyl o nic horší. Z přítmí místnosti, u svítícího ovládacího panelu, kde za nimi právě zavíral dveře, stál rozložitý padesátník. Kdyby neměl stříbrnou známku kolem krku, mysleli by si, že je to člen ochranky, který má za úkol strážit vchod.

„Ó,“ vyjekla Světlana falešně a položila si ruce na hrudník. „Plížíte se jako duch, člověče! Vy budete moje smrt!“

Ona rozhodně nemá v úmyslu škemrat, aby ji pustili dovnitř. Sebevědomá na hranici nesnesitelnosti, pomyslela si Gabriela.

„Omlouvám se, slečno Trojáková,“ promluvil muž. „Samozřejmě jsem vás nechtěl vyděsit. Jste u nás poprvé, že?“

„A s takovou možná i naposled,“ zahučela Světlana ke zděšení všech. Lýdie se zhluboka nadechla, ale pak jen s jemným úsměvem poznamenala: „Buď prosím zdvořilá, miláčku.“

Lepší drzé čelo než poplužní dvůr! Pokud máme selhat, selžeme hrdí jako padlí andělé?