Ty sis našla milence?

Každé ráno, když se Juraj probudil, připadal si jako princ, kterého ponížili na chuďase. Zatímco vila Trojáků byla prostorná a on jeden celý velký pokoj pro sebe, u Mechových sdílel mnohem menší prostor s Lukášem.

Těžko říct, co bylo horší. Zda skutečnost, že musel spát na staré dvoupatrové posteli, která pod jeho váhou vrzala, nebo to, že Lukáš vyznával bohémské ideály a svými svršky a zbytky jídel pokrýval podlahu, takže procházet mezi nimi si žádalo obratnost cirkusového akrobata.

Navíc, pokud se Laura Mechová domnívala, že Juraj svými návyky jejího syna přivede na cestu pořádkumilovnosti, pak se spletla. Byl to Juraj, který na sobě s hrůzou pozoroval, že okolní smetiště nahlodává jeho sebekázeň a on začínal věřit své stokrát proklaté sestře, že vliv okolí formuje lidský charakter.

„Zkázonoška zpovykaná, přivádí lidi jen do maléru,“ brblal si pod nos, když skákal mezi špinavými ponožkami a čímsi nevýslovně zašedlým, o čemž doufal, že nejsou Lukášovy slipy.

„To už je ráno?“ ozvalo se z dolního patra postele. Lukáš vystrčil svou rozčepýřenou hlavu nad polštář a zamžoural na plechový budík, který měl přivázaný na provázku k horní palandě. „Safra, Žalude, vždyť není ani půl sedmé.“

„Neříkej mi Žalude,“ zavrčel Juraj.

„Proč ne? Tvoje ségra ti tak říká.“

„Moje sestra je pitomá rozmazlená káča!“

„Moje řeč,“ souhlasil ochotně Lukáš a přemýšlivě dodal. „Sourozence si nevybereš. Můj brácha je taky mamlas nejapnej. Sem fakt rád, že tě máma dala za mnou. Mohla mi sem poslat Matyáše - nebo o stupeň dolů, bohyni Trojákovou.“

Chtě nechtě, Juraj musel Lukáše obdivovat. Místo, aby si stěžoval, že se musí dělat o pokoj, je rád, že nedopadl hůř. Tomu říkám životní optimismus!

S pocitem dluhu se sehnul a začal dělat pořádek. Zjistil, že zašedlá věc na podlaze nebyly slipy, ale kdysi dávno použitý kapesník, nyní naštěstí zcela zaschlý.

„Kde máte koš se špinavým prádlem?“

Lukáš se poškrábal na hlavě. „Někde dole. Máma tu uklízí, když jsme s bráchou ve škole.“

Jurajovi zatrnulo. Tobě uklízí matka? pomyslel si zděšeně. Pak si uvědomil, že by se neměl povyšovat. Za prvé, jejich matka nikdy neuklízela, protože jejich otec platil uklízečku. Za druhé, on i Světlana byli už od mládí naučení udělat všechno proto, aby se přítomnosti své matky vyhnuli. A za třetí ho nepořádek zkrátka dráždil.

„Potkáme se u snídaně.“

Když Lukáš viděl, že Juraj bere svůj dřevěný meč a odchází na zahradu trénovat, otočil se ke stěně, přetáhl si přes hlavu polštář a cosi nezávazně zamumlal.

Dům Mechových ožíval postupně. Laura s Medardem stávali spolu a snažili se probrat u černé kávy v kuchyni. Medard občas prohodil poznámku, nad kterou Laura obyčejně zakroutila hlavou. Oči se jí rozzářily, když uviděla Juraje, jak sestupuje ze schodů.

„Podívej!“ strčila do Medarda, až ten málem spadl od stolu. „To je alespoň dítě! Ten kluk je umytý, učesaný a má v ruce motyku. Úderník ze staré školy!“

„Hm.“

„To není motyka,“ ozval se Juraj rozpačitě. „Cvičím, ehm, bojové sporty.“

„Ještě lepší!“ pochválila ho Laura. „Bude z něho zabiják. Četla jsem, že děti stříbronosů musí zabít svýho prvního plasťáka, dřív než jim je dvacet.“

„Paní Lauro, prosím!“

Juraj si nikdy nebyl jistý, zda Laura Mechová opravdu věří všemu, co přečte v bulváru, nebo to jen předstírá, aby dodala svému životu nádech senzace.

Na malém plácku za domem, hned vedle kůlny na nářadí, se vrhl na rozcvičku a snažil se přeměnit své negativní myšlenky na pozitivní energii. Všechno kvůli ní! Má stokrát proklatá sestra! Káča posvátná!

Nejhorší bylo, že Světlaně pobyt u Mechových nepřekážel. Juraj měl dokonce podezření, že se jí zamlouvá, jak se stala středobodem domácnosti, byť i nevítaným, pokud šlo o Lukáše.

Nemělo by to být naopak? napadalo ho trpce. Neměl bych být já ten silnější, kdo si nestěžuje?

Čím déle přeměňoval negativní myšlenky na pozitivní energii, tím více se za sebe styděl. Když už nemohl další nával sluneční nálady vydržet, vztekle se odešel osprchovat a převlékl se do kompletu, který dostal v Šik&Šik.

Chvíli uvažoval, zda by neměl vynechat snídani. Z jídla, které Mechoví běžně nakupovali, se mu zvedal žaludek. Místo ovocné složky se zde jedl obarvený cukr, místo masa bílkovinové náhražky, ostře kořeněné, aby se schovala jejich nevábná chuť. I když se člověk donutil svou porci pozřít, i tak mu na jazyku a patře zůstávala pachuť, které se nezbavil, ať pil sebevíc.

Se sebezapřením se vrátil do kuchyně, kde už Světlana vesele procvičovala francouzštinu s Matyášem.

„Bonjour, mon frère bien-aimé.“ pozdravila ho nadšeně. „Laura mi prozradila, že jsi šel cvičit, jak zabít svého prvního plasťáka.“

„Paní Lauro!“ ohradil se Juraj vyčítavě. „Já proti občanům čtvrté kategorie nic nemám.“

„Ale měl bys,“ napomenula ho Laura a hbitě mu chystala snídani na talíř. „Společnost dává všem rovnou šanci a plasťáci si můžou za své selhání sami. Odčerpávají zdroje, které lze využít vhodněji.“

Medard sebou ublíženě škubl a i Jurajovi byla její slova nepříjemná. Něco jiného bylo slýchat totéž od stříbrných nebo výše postavených bronzáků - ale od Laury zněla jako uštěpačná parodie.

„Kde jste na takový nesmysl přišla?“ zeptal se podrážděně.

„Kočky v růžích, druhá řada. Tvůj táta to povídal, když se ucházel o místo v korporaci. Pak svedl a vyhodil tu fádní blondýnu, co hrála ředitelku lidských zdrojů. Žádná škoda!“

„Můj otec nemá nic se svou postavou nic společného,“ odsekl Juraj. „On je naprosto jiný člověk.“

„Všechno vím,“ Laura se prohrabala hromadnou bulvárních výstřižků. „Hele, tady. Mým nejlepším přítelem je plasťák, tvrdí populární herec.“

„Tohle opravdu řekl?“ optala se Světlana nevěřícně. „Ten náfuka kecá. Plasťáky vídává leda na autogramiádách.“

„Vsadím se, že kamarády z mokré čtvrti před svou fajnovou rodinou tají,“ rozzářila se Laura, kterou nemohlo nic zviklat. „O co, že jste ani netušili, že pěstuje špinavou lásku?“

„L’amour sale?“ našpicoval uši Matyáš.

„Přesně tak. Chcete, abych vám přečetla, jak jste utíkali z domu? Četla jsem ho všem sousedům alespoň třikrát.“

„To stačí, miláčku,“ zasáhl Medard, který se ošíval stejně jako Juraj. „Nic jako špinavá láska neexistuje. Jen Zlatoústého žvásty! Kdo by ho bral vážně.“

„Že neexistuje, Gorilo? Malý moment, kde jsem to jen…“

Když se vrhla na svůj štos bulváru, aby přinesla důkazy o krajně nepravděpodobných vztazích mezi stříbrnými a plasťáky, zrudlý Juraj si vybavil scénu z podzemí Šik&Šik a odpor, s jakým se nutil dotýkat se Gabrielina nahého těla.

Jaké vzrušené lze najít v nedokonalosti? Ovšem, ještě chvilku téhle diety, pomyslel si, zatímco se odhodlával k prvnímu soustu, a také dostanu vyrážku.

Než ale mohl skousnout, sestoupil po schodech Lukáš, který se vynořil z koupelny v roztrhaném černém tričku s bílou lebkou uprostřed a nápisem Korzáři.

„Vás tady je,“ zabručel nespokojeně. „Zdar, mámo. Zdar, táto.“ A aby nikoho nevynechal, poklepal Matyášovi na sluchátka, které ten neustále nosil kolem krku. Když se jeho mladší bratr podrážděně ohnal, Lukáš se spokojeně ušklíbl.

Světlana, která nesnesla, aby ji přehlíželi, mu věnovala zářivý úsměv. „Dobré ráno, Lukáši. Měl jsi klidnou noc?“

Buď její nevinný úsměv nebo nevinný otázka, popřípadě obojí, mladíka tak vyvedlo z míry, že sešel z cesty a vrazil do lednice, kterou právě otevíral Medard.

„Safra, táto, co blbneš!“

„Já blbnu? Ty pitomče pitomá, žiješ tady dost dlouho, abys věděl, že tu je roky lednička.“

Podrážděný Medard odložil náklad, který držel v ruce, a vrhl se na syna.

„Safra, táto, nechej toho! Tlučená děcka jsou hloupá děcka.“

„Abys byl tak pitomý, jak jsi teď, bych tě musel mlátit od prenatálního věku, ty jelimane,“ zařval Medard. „Koukej si sednout ke stolu a nedělej potíže.“

„Dyť jo,“ zabručel Lukáš a důstojně se vmáčkl se vedle Juraje, což byla strategická poloha, která ho dostala pryč běsnícího rodiče - a hlavně daleko od Světlany, která ho sledovala s hřejivým úsměvem madony.

„C’est peut-être un idiot,“ povzdechl si Matyáš tak tiše, aby ho slyšel každý. „Mais quand même, c’est mon frère. Možná idiot, ale stále můj bratr.“

„Vraiment,“ souhlasila Světlana a rozšířila svůj láskyplný pohled i na Juraje.

„Kdo je u tebe idiot?“ zavrčeli oba mladíci shodně.

„Tak se mi to líbí,“ uzavřela Laura. „Nejsme třeba nejchytřejší, ale jsme rodina. Co z vás, děti moje, také mohlo vyrůst, když máte takového tátu?“

I když se Medard hodlal ohradit, Juraj si byl téměř jistý, že tentokrát Lauřin výpad směřoval na něj. Ona má krutý smysl pro humor, napadalo ho. Není slepá a vidí, jak se tady cítím. Možná mi chce naznačit, abych si tolik nevyskakoval. Jsem živá urážka její pohostinnosti.

S odporem zíral na na svůj nedotčený talíř. Jak dlouho budu ještě váhat, než začnu jíst?

Než se ale dokázal překonat, Lukáš ho předešel a strčil si do úst první sousto.

„Vože můj, vo je to va vůzu,“ ozval se, aniž by polkl. „Ten pávek nemá vádnou vuť! De je kečuv nebo hovčice?“

„Co povídáš, synu?“ optal se ho vlídně Medard a zvedl svou obří tlapu nad hlavu v póze trestajícího Dia, připravený udeřit. „Ve svém pokročilém věku ses ještě nenaučil artikulovat?“

Ten párek nemá žádnou chuť? přeložil si Juraj užasle Lukášův výkřik. Levné stravě se dalo vyčítat kdeco, ale ne že by neměla chuť. Ochucovadla tvořila významnou složku jejího vábení.

„Tohle!“

Na okamžik měl dojem, že se vrátil domů, do jídelny Trojákových. „Tohle je pravý telecí párek!“

„Ano, je dost mdlý,“ souhlasila Laura a namáčela si ukrojený kus do hořčice tak dlouho, dokud maso neobarvila na žluto. „Budeme si muset zvyknout. Začíná mi být líto stříbronosů.“

„Jak zvyknout?“ optal se Lukáš, když konečně polkl. „Mámo, co jsme ti zase udělali?“

Laura mávla rukou. „Drž zobák, fešáku. Náš drahý sponsor věnoval tvýmu tátovi svou nákupní kartu. Můžeme si dovolit potraviny na příděl.“

„Sponsor?“ Lukáš se na Lauru podezřívavě podíval. „Ty sis našla milence? A co chudák táta?“

Vzápětí už mu na hlavě přistála Medardova pěst. „Co si to zase domýšlíš, ty blboune nejapný? Pan Záviš Velehradský je náš, ehm, mecenáš. Jako ředitel firmy mám jistá privilegia,“ dodal hrdě a ukázal jim platební kartu se stříbrnou ořízkou. „Odteď budeme jíst jako honorace. Začínáme nový život.“

„Saframent, predikament! Já fakt nechci. Nebudu žvýkat tenhle sajrajt! Tobě to vážně chutná?“ Lukáš se obořil se na vedle sedícího Juraje, který se cpal, jako by mu měl někdo jídlo ukrást.