Jak já ji závidím!

Když se Lýdie probudila, zůstala strnule ležet, nejistá, kde se ocitla. Stále si nezvykla na sterilní chlad Závišova bytu, kde jedinou ozdobou bílých stěn zůstávaly zatoulané mouchy. Divila se, že jí srdce nebuší vzrušením, jako následkem desítky malých a velkých potyček na jejich cestě lesem.

Jejich malá skupina se rozrostla o dvacet lidí, vesměs zkušených zálesáků, kteří uvízli v divočině. Byli to zástupci různých gild, zbytky větších oddílů, které zdejší monstra zdecimovala.

„Já chci domů,“ stěžovala si Jolana, která jako léčitelka měla práce nad hlavu. Ošetřovala pokousané a podrápané muže, zatímco Lýdie (nebo lépe řečeno Lištička) měla na starost pavoučí a hadí uštknutí.

Ze strany Lištičky šlo o profesionální zájem, ze strany Lýdie patologická výstava hrůz. Viděla muže, který dodýchaval několik minut po kousnutí pavoukem. Malá příšera vypadala jako přerostlá tarantule, velká jako talíř, s kulatými víčky nad vyboulenýma očima a chlupatým nevábným tělem.

Zatímco ostatní se drželi dál, Lištička monstrum chytila a vypreparovalo mu žlázy s jedem. Čirou tekutinu, která se táhla jako řídký med, chytila do připravené lahvičky a označila Mrkavec stromový.

Lýdie se cítila krajně nepohodlně, když si uvědomila, jaké poklady komorná-zabiják skladuje ve svém kapsáři, tedy na těle, které spolu sdílely.

„Když budu mít čas, připravím protijed,“ oznámila Lištička přihlížejícím zálesákům. Ale čas nikdy neměla mít. V celém lese to vřelo, zvířata splašeně utíkala všemi směry, stále ještě vyděšené dozníváním řevu megamamuta, který se ne a ne uklidnit.

„Člověk by myslel,“ pošeptal Velitel Závišovi, když se krčili pod skalním převisem, „že nás lesapán a jeho kamarádi hledají.“

Vypadalo to tak. I když Lýdie netušila, jaký je rozdíl mezi monstrem a obyčejným zvířetem, brzy pochopila, že zvířata včetně šelem se zálesákům vyhýbají, zatímco monstra je sledují a útočí na ně.

„Jediné naše štěstí,“ poznamenal Záviš, když pozoroval, jak se skupina mrákotlivých varanů porvala mezi sebou, „že se umí zaměstnat navzájem.“

„Pokud se ptáte mý maličkosti, ctěný pane,“ ozval se jeden z přibyvších zálesáků, kterého ošetřovala Jolana a kterého se nikdo na nic neptal, „tak vám můžu nabídnout svý cenný služby. Každej z vokolí vám potvrdí, že starý Raťafák ví vo tomhle lese první poslední.“

„Sladká paní Lado,“ zaúpěla Jolana. „Neobtěžuj pana Záviše, strejdo Raťafáku. Tady nejsi v hospodě.“

„Tiše, holka,“ odpověděl zálesák a otočil se na Záviše. Jako většina postav ve Hře, i tento muž měl malebné vzezření, téměř jako by ho někdo navrhl na papíře a pak převedl do života.

Ale i tak Lýdie zírala, když si starého zálesáka prohlédla důkladněji. Muž byl malé, ale statné postavy s širokými rameny, vypouklým břichem a chodidly tak dlouhými, že připomínal zahradního trpaslíka. S tím ladil i jeho baňatý rudý nos, růžové tvářičky a šibalské oči obklopené vějířem vrásek.

Z holé hlavy, ze které mu nepravděpodobně rostly prameny příhodně ponechaných vlasů, mu splývaly dva spletené bílé copy pod pokrčeným kloboukem. Kůži měl osmahnutou sluncem a tak lesklou, že se zdálo jako by se potíral tukem. V kostnatých rukách, na kterých vystupovaly výrazně šlachy a žíly, držel sekeru s dvojitým ostřím, pokrytým jemnou pavučinou stříbrného kovu.

„To je psychoaktivní předmět?“ zeptala se Lýdie, patřičně vyškolená Jolanou, která jí desetkrát zopakovala, že slovo kouzelný používají jen nevzdělanci.

„Psíhovní co?“ optal se Raťafák a podezřívavě si ji změřil. „Heleďte, krasotinko, todle je poctivá vočarovaná sekera a dal sem za ni pěkných pár zlatých hřiven.“

„Někde jsi ji ukradl,“ zabručela Jolana. „A mluv se slečnou Lištičkou uctivě.“

„Se slečnou Lištičkou, jo? Dyť je to vobyčejná holka z města! Ke všemu smrdí.“

Starý zálesák si Lýdii změřil a podezřívavě nakrčil svůj mocný frňák. Lýdie sama věděla, že je pohledem pro bohy, o nic méně pitoreskní než sám Raťafák. Nad bílým roztrhaným hedvábím spodního prádla, ze kterou jí koukala nahá kůže, nosila pestrou sbírku oblečení, sebraného z pozůstatků po mrtvých zálesácích. O mrtvích jen dobře, ale Lýdie jim hořce vyčítala nedostatek základních hygienických návyků.

Každý kus oblečení páchl po mužském potu a dalších volnočasových aktivitách: někdy po jídle, někdy i po horších radovánkách nebo nehodách. Když pomyslela na ukořistěné kalhoty, naskakovaly ji pupínky.

„Budeš se slečnou Lištičkou mluvit uctivě,“ zopakovala Jolana a odtáhla medicínskou berli, „nebo zapomeň na ošetření. Už tak jsem moc unavená, abych se vyčerpávala starým hlupákem.“

„No dyť jo,“ odpověděl Raťafák a obrátil se na Lýdii. „Mý ponížený vomluvy, slečno. Sem měl spoustu špatnejch zkušeností se zrzounkama, tak se nedivte, že sem krapánek napjatej.“

„Hádám, žes jim zapomněl zaplatit, když jste skončili,“ podotkla jedovatě Jolana.

„Teda, holka, ty máš vyřídilku jako napružená kobra,“ ušklíbl se Raťafák a pokusil se ji poplácat po stehně.

„Ruce pryč, ty chlípná špíno!“

Proti brunetám tedy zaujatý není, pomyslela si Lýdie, když sledovala, jak Jolana praštila zálesáka po hlavě.

„Opatrně, prosím, opatrně,“ zaúpěl Velitel. „Připomínám ti, kolik ta berla stála!“

Pak se obrátil na Záviše, kterého bral jako vůdce skupiny. „Pane, starý zná les jako své plesnivé boty. Můžete se na něho spolehnout. Já jsem s rozumem v koncích, takové peklo jsem nezažil.“

Pak dává smysl svěřit velení Závišovi, pomyslela si Lýdie posměšně, zkušenému odborníku na válku s korporacemi.

Ale byla jediná, kdo o Závišových předpokladech pochyboval. Zálesáci, včetně těch nejzkušenějších jako Raťafák, měli Záviše Ještěra za poloviční božstvo. Dokonale stačilo, aby viděli jeho měňavý oblek a jiné vybavení, které jediná Jolana odmítala nazývat kouzelným.

Kdo si sakra myslí, že je! Odborník na přežití v divočině?

Samotný Záviš o své roli také nepochyboval. Vydával rozkazy jako běžícím páse a zatím se neobjevil nikdo, kdo by je rozporoval.

„Je mi líto, starý pane,“ poznamenal nyní nevzrušeně a vyskočil na nohy, svůj tesák v ruce. „Přednáška bude muset počkat. Řekl bych, se blíží další vlna.“

Jeho příkladu následovali i ostatní, včetně Raťafáka, který se postavil před Jolanu a Lýdii: „Držte se za mnou, slečinky. Přežil sem v týhle šlamastice, protože vím vo každý potvoře na míle dopředu.“

Když se dychtivě naklonil dopředu, ztělesnění trpasličího boha války, na kouzelné sekeře záblesky ohně, spustil se mu za krk obří pavouk, zavěšený na hedvábném vlákně.

Starý zálesák ztuhl, jakmile se ho dotkly chlupaté pavoučí nohy.

„Slečinky, sem si jistej, že se žádná nepokoušíte vo předehru,“ zamumlal, „takže sem v konečný díře. Je to mrkavec, že jo?“

„Docela solidní exemplář,“ odmumlala Jolana a ustoupila dozadu. „Opovaž se, ty špinavý hříšníku, otřepat. Odevzdej svou špinavou duši sladké paní Ladě důstojně a spořádaně.“

„Další mrkavec stromový?“ přebrala Lištička otěže s nadšením, které Lýdie nesdílela. „Starý, nehýbej se. Byla by škoda, kdyby na tebe vyplýtval svůj jed.“

„Moje řeč, slečinko. Věčná škoda! Byl bych moc nerad, dyby ně ta mrcha kousla. Ale raději bych, kdybyste zavolali někoho víc povolanýho. Ve vší úctě, nemám moc velkou důvěru ve vaše…“

Lýdie, skrčená v zákoutí jejich sdílené duše, vyla odporem, sotva uviděla, jak se její vlastní ruka vymrštila a chytila pavouka pod hlavou, aby ho vítězoslavně zvedla na hlavu, kde si ho Lištička (a s ní i ona) zaujatě prohlížela.

Na silných štětinách zadních nožiček, které se třepotaly ve větru, přímo pod naditým zadečkem, spatřila slizovitou hmotu, připomínající kaviár.

„Krásný exemplář,“ prohlásila. „Báječně vyvinutá samička, přichystaná k rozmnožování. Potřebovala rudý kámen, aby k němu mohla naklást vajíčka. Chcete se podívat?“

„Fuj,“ odplivla si Jolana. „Běžte s tím hnusem pryč… Tak co, starý, už chápeš, proč se máš ke slečně Lištičce chovat s úctou?“

„To víš že jo. Dyť mi zachránila život. Celou bych ji vobejmul, dyby nesmrděla jako vošklivej chlap. Vane vod ní jako vod latríny.“

Jsem za smrdutého skunka, pomyslela si Lýdie, uražená ve své hrdosti stříbronose, a upřímně proklela posledního majitele svých kalhot. Lištička, povznesená nad mínění druhých, se ujala zakládáním mrkavce do sbírky.

Mezitím skončila další z mnoha bitev, ve kterých zálesáci odrazili nájezd lesních příšer.

„Ctěný pane, musíme vodsud,“ ozval se Raťafák, když se Záviš vrátil pod skalní převis a zkontroloval, zda Lýdie s Jolanou jsou v pořádku. „A vokamžitě. Nebo tady všichni zařveme.“

„Jsem jedno ucho, starý,“ kývl Záviš a prohlížel si ztuhlého mrkavce. „Jak to, že se neproměnil?“

„Není mrtvá, jen paralyzovaná,“ vysvětlila Lištička a ukázala stříbrnou jehlu, ze které ukápla kapka tekutiny. „Konzervační roztok. Chci ji živou.“

„Aha, rozumím.“

Lýdie zaznamenala, jak se Závišovy ještěří oči zúžily, když si uvědomil, že mluví s Lištičkou. Protože si připadala neužitečná, naučila se komorné ustupovat. Lištičce se pozornost, kterou ji Záviš věnoval zamlouvala, i když nerozuměla, kde k ní přišla.

Dospěla k závěru, že jde o přitažlivost mezi mužem a ženou a chovala se k Závišovi velmi vstřícně. Problém bylo, že Lištička neměla city, a to doslova. Čím déle ji Lýdie poznávala, tím si byla jistější, že sdílí tělo s duší, ve které by kterýkoliv psychiatr rozeznal psychopata.

Jak já ji závidím! pomyslela si Lýdie a sledovala, jak lhostejně Lištička vnímá situaci, která i otrlé zálesáky dováděla na hranici nervového zhroucení.

„Teda, ctěný pane,“ podotkl Raťafák, když se Záviš postavil vedle Lýdie, aniž by dával najevo známky olfaktorického nepohodlí, „ste si jistej, že máte v pořádku čichovej vorgán?“

„Ty taky nevoníš,“ napomenula ho Jolana. „Nechtěl jsi něco říct panu Závišovi?“

„Jo, jo, to sem teda chtěl. Heleďte, Ještěre… Nebude vám překážet, že vám budu říkat Ještěre? Moh bych bejt váš táta a tydle uctivý volovinky mi nejdou přes pysky.“

„Ty drzý zmetku!“

Jako strážce dekora, Jolana se rozhořčeně nadechla - a i ostatní zálesáci se zamračili. Přesto se ale napjatě podívali na Záviše, jako by otázka řádného oslovení pro ně měla zásadní význam.

I Záviš si uvědomil, že tady jde o víc, takže jen pokýval hlavou: „Můžete mi říkat Ještěre, pokud chcete. Tady v lese ctěného pána vynechejte.“

Tady v lese… To bylo chytré! pomyslela si Lýdie s Lištičkou unisono. Obě si všimly, že Záviš si hodlá držet odstup a obě to schvalovaly.