Ten chlap má alespoň vkus!

Zdálo by se, že projít jedno, byť rozhlehlé patro budovy nezabere déle než několik minut. O půl hodiny později a o nic blíž záhadnému schodišti, udýchaná Gabriela si rozjařeně pomyslela, že situaci významně podcenili.

Její rozjařená nálada pocházela z adrenalinu v krvi a ze šílené povahy rodu z Mechového kopce. Baron i jeho rodina zkrátka milovali nebezpečí.

Kdyby ovšem týmy Krása-Styl nebo Technika-Zahradní tušily, že pro jejich průvodce představuje zdejší výzva jen pouťovou atrakci, nejspíš by si znechuceně odplivly - pokud by ovšem měly dost sil.

Takto se všichni urputně drali za Závišem, který je vedl s vytrvalostí a jistotou horského vůdce. Už dávno se ztratili v bludišti uliček, průlezů a falešných chodeb. Občas museli přeskakovat přes louže podezřelé černé hmoty, ze které po nich lapaly chapadla jako prodloužení nestvůrného kouřového netvora.

Pronásledovala je všudepřítomná bolest. Nejmenší přízraky, které vylézaly z děr, vylákané buď jejich pohybem nebo strachem, připomínaly pomalé vznášející se motýly. Prodrat se jejich hejnem se podobalo vyválení se v záhonu kopřiv.

Gabriela je vnímala jako drobnou nepříjemnost a bavila se poskakováním Zaoralové, která musela být buď extrémně přecitlivělá nebo naprosto nepřivyklá nejmenšímu nepohodlí.

Pokud cokoliv, pak ji zdejší prostředí motivuje k vyšším výkonům, pomyslela si, když sledovala uslzenou tvář té ženy. Člověk by měl dojem, že prochází středověkou mučírnou.

Se zájmem sledovala, jak jí na paži přistává mlžný tvor velikosti medúzy. Následovala bolest, kterou by popsala jako vstříknutí koňské injekce do svalu. Pak krátká prudká křeč, která ji na moment ochromila.

Tohle už bylo na hranici, pomyslela si.

Klapák, který stál vedle ní, stáhl tvář do soucitné grimasy.

„Jsi v pořádku, holka?“ optal se. „Těm velkejm se musíš vyhejbat. Copak ti ten tvůj slavnej stříbrnej neřekl ani tohle?“

„Jste velice laskavý,“ řekla Gabriela a zvědavě ho pozorovala.

Když všetečný plasťák zastavil, aby jí nabídl nevyžádanou radu, přestal kontrolovat okolí. Nyní mu na záda přistávalo překvapení, o nic menší než bylo to její.

V jednu dlouhou chvíli se Klapákova špatně holená brada protáhla dolů, zatímco obočí mu vyskočilo vzhůru. Kdyby mu čas do tváře nevyryl tisíce vrásek, mohl se stát předlohou pro Munchův Výkřik.

„Auvajs!“

„Bolí?“ zeptala se ho. „Na stupnici od jedné do desíti, kde deset je nesnesitelná bolest, jak byste hodnotil svůj stav.“

Ale ubohý Klapák neměl ani pomyšlení na sebehodnocení nebo naslouchaní svému nitru. Zuřivě poskakoval po hrbolaté zemi a nadával jako špaček.

Když svou otázku zopakovala, utrhl se na ni: „Tak padesát, krucinál! To je peklo! Co jsem komu udělal?!“

„Nepřeháníte?“

Protože šlo o přízraky stejné velikosti, logicky muselo jít i o stejný stupeň excitace. Sama Gabriela by se rozhodovala mezi trojkou a čtyřkou, pokud by odečetla vlastní vysoký práh bolesti.

„Prý jestli nepřeháním,“ zavyl Klapák. „Ani trochu!“

Přesto shromáždil poslední zbytky hrdosti, přestal naříkat a rozběhl se za mizejícím Závišem. Gabriela ho následovala, stále ještě zaujatá tou hádankou. Jak se zkoumala, všimla si, že ustupující bolest vystřeluje z její paže až do oblasti břicha, konkrétně tam, kde cítila doutnající vnitřní plamen.

Existuje mezi přízraky a vnitřním plamenem nějaká souvislost? napadlo ji. Šeptem se podělila o svůj objev se Světlanou, nebo ještě lépe, s její Kopretinou, která momentálně úřadovala.

„Nejspíš ano. Leda by toto bludiště navrhl někdo se stejným duševním pokřivením, jako máš ty, má milovaná sestřičko.

„Já?“

„Jenom ty si libuješ v bolesti pro bolest samu,“ vysvětlila Kopretina. „Já předpokládám, že zdejší prostory musí mít vyšší smysl. Připomínají mi cvičební terén některých sekt, prostředí, které rozvíjí postřeh, koordinaci pohybů a vytrvalost… A možná i víc,“ dodala zamyšleně.

Netrpělivě se ohnala rukou, aby srazila jeden větší přízrak. Pak zamračeně pozorovala, jak na bílé pleti vystupuje první náznak modřiny, více znepokojená chybičkou na porcelánové kůži než podrážděnými nervy.

„Jak jsem předpokládala,“ poznamenala. „Pokud si troufnu hádat, pak přízraky stimulují růst organického rozhraní.“

Stimulují růst organického rozhraní? opakovala v duchu Gabriela. Znamená to, že můžeme vypěstovat vnitřní plamen i v naší realitě?

Pak si ale Kopretina všimla, že ostatní mizí za rohem jedné z chodeb.

„Teď ale na jalové úvahy není čas,“ vykřikla poplašeně. „Sledujme velectěného pana Ještěra!“

A s vervou rockové fanynky, které utíká její idol, se vrhla kupředu. Zůstaly za ní jen vlající vlasy.

Osamocená Gabriela jen užasle zírala.

Něco s ní není v pořádku, napadlo ji. Proč tak vyvádí?

Dokázala by pochopit, že Kopretina má zálusk na Závišovu podobu ve Hře, kde jeho postava dosahovala nadčasových mramorových kvalit - ale zde Záviš zůstával zjizvených čtyřicátníkem s věčně unaveným výrazem.

Soustřeďme se na podstatné, pomyslela si a hodila poblázněnou Kopretinu za hlavu. O cvoky se nemusím starat.

Přízraky ve chvíli svého zrodu nebyly nebezpečné. Když se ale nahromadily na jednom místě a dotkly se, splývaly do vyšších a silnějších forem. Když byly těžké natolik, že už se nedokázaly vznášet, klesaly k zemi, kde vytvářely smrtelně nebezpečné černé louže.

Naštěstí pro ně, Závišův Ještěr zatím dokázal najít bezpečnou cestu, i když někdy se museli soukat dlouhými průlezy, ze kterých na ně padala klaustrofobie.

Tyto průchody byly často tak úzké, že plasťácká břicha v nich uvázla a v jednu chvíli musel baron s Krtincem vytahovat uvízlého Hromadného za ruky silou, zatímco Juraj tlačil a tergo, zezadu.

„Přísám, že zhubnu,“ supěl Hromadný. „Díky, bratři. Bez vás bych uvízl jak špunt ve flašce.“

„Vsadím se, že náš mocnej vůdce tu bloudí jak Alenka v Říši divů,“ ozval se věčný kverulant Klapák. „Vo co, že neví, kde sme.“

„Sázku byste prohrál,“ poznamenal klidně Juraj, do té doby mlčenlivý jako obrázek. „Pane Hromadný, pane Krtinče, zdá se, že vy jste v cíli.“

V cíli? Aha, v tomto cíli!

Když jim Snížek podával velmi kusé informace, co je čeká, vypadalo to, že stačí zapadnout do nejbližších otevřených dveří a zahájit seanci nutnou k dobíjení paměťových datadisků.

Nyní bloudili půl hodiny a pokud našli nějaké dveře vytasené do zdejší napodobeniny skály, pak ty byly pevně zavřené. Dalo se těžko soudit, zda za nimi už meditují jiné týmy, nebo zkrátka měl zdejší architekt dojem, že by jejich snažení bylo příliš snadné.

„Panenko posvátná,“ spráskl ruce Krtinec, když uviděl, že Záviš objevil nefalšované otevřené dveře. „Bejvák! Jsme za vodou, bratře. Jsme za vodu. Nikdo nám nemůže nic vyčítat.“

„Vy ste tak za vodou,“ poznamenal Klapák drobet závistivě. „Dneska to máte za sebou, ale co příště, ha?“

„Co bude příště, bude příště.“

Hromadný s Krtincem si odmítali dělat starosti s věcmi budoucími.

„Kdy vás sem zase pošlou?“ zeptala se Gabriela.

„Asi tak za dva týdny, počítám. Von je každej takovej výlet docela nápor.“

Nápor na co? divila se. Proč se chovají, jako by unikli smrtelnému nebezpečí? Jsou plasťáci opravdu tak beznadějně neschopní?

Nikdo ze Šesti společníků se ani nezadýchal, zatímco všichni ostatní lapali po dechu a křičeli bolestí, sotva na ně dosedl přízrak. Je to proto, že potlačují svá druhá já?

Pokud měla přistoupit na Závišův zvyk odvážných teorií, pak věřila, že získali výhodu proto, že dělali všechno jinak než korporace.

Korporátní týmy se snaží Hru dobýt, zatímco my s ní chceme splynout. Tohle se nikdo nesmí dozvědět! Jak dlouho ale bude trvat, než korporace pochopí, že musí změnit přístup?

„To je fakt obrovskej úspěch,“ zamumlal nepolepšitelný Klapák. „Dyť jsme teprve v pátým patře. Ti dva se chovaj, jako by vyhráli v loterii.“

„Pro nás úspěch,“ pokrčil rameny Krtinec. „My nemáme ňáký přehnaný ambice jako někdo. Hodně štěstí v sedmým patře.“

Celý tým Technika-Zahradní se zatvářil, jako by kousli do šťovíku, když si uvědomili, že pro ně pekelný výlet ještě neskončil.

„Díky, bratři,“ opáčil kysele Klapák a naznačil podání ruky. „Snad se eště potkáme.“

Ale z jeho tónu bylo znát, že ve světlou budoucnost příliš nevěří. Tentokrát ho Zaoralová nenapomenula, vyčerpaná a vyděšená jako on.

„No nic, musíme sebou hodit,“ ozval se Hromadný a provedl neohrabanou úklonu směrem k Závišovi. „Teda poklona, pane Velehradský. Ste náš bůh. Fakt si vážíme, že ste nás sem zaved.“

„Jo,“ přidal se Krtinec a mávl neurčité směrem kupředu, „schodiště musí bejt vo kousek dál. Naše frajle bude bez sebe radostí, že sme se dostali tak daleko.“

Záviš, stále přikrčený a s Ještěrem u kormidla, neuměl odpovědět. Pouze sledoval Hromadného tělnatou postavu lačným pohledem.

„Bude lepší, když nás nebudete zdržovat,“ podotkla Gabriela. „My musíme pokračovat.“

„Jasná páka.“

Ale ještě než odešli, Krtinec sebral veškerou odvahu a nabídl každému z nich ruku.

„Rád sem vás poznal, slečno,“ řekl, když se dlouze loučil s Lýdií, kterou si nejspíš úmyslně nechal nakonec.

„Ste ta nejfajnovější frajle,“ zamumlal pro sebe.

Naštěstí pro něj ho přijala Lištička. Ale i ta sahala po tajné kapse, kde ve Hře nosila Stříbrnou niť - tak ji jeho nesmělé dvoření podráždilo.

„Si troufáš, bratře,“ zaslechli ještě Hromadného, když ti dva mizeli v otevřených dveří. „Vo co, že si tu ruku tři týdny neumyješ.“

Pak z hloubi uslyšeli majestátní dračí hlas: „Přejete si pronajmout zvláštní místnost. Ano nebo ne? Hlasitě a zřetelně!“

„Jasně že jo.“

Gabriele přišlo, že dračí hlas zněl lehce popuzeně, když zopakoval: „Přejete si pronajmout zvláštní místnost. Ano nebo ne? Hlasitě a zřetelně!“

„Ano, do psí boudy.“

Dračí hlas, tentokrát velmi zřetelně znechucený, zopakoval: „Přejete si pronajmout zvláštní místnost. Ano nebo ne? Hlasitě a zřetelně.“

„Ano!“

Teprve nyní se dveře za týmem Krása-Styl zavřely.

„Nechápu,“ ozvala se Světlana a její tón si nezadal s popuzeným drakem.

„Co nechápeš?“ divila se Gabriela. „Proč museli odpovědět ano nebo ne? To je běžná právnická finta. Kdybys dávala pozor, co ti vysvětluje Záviš, věděla bys to.“

„Jaká právnická finta? A co je mi do Šupáka!“ odsekla Světlana. „Já nechápu, proč si Krtinec nechal Lýdii jako poslední. Musí to být proto, že je zrzka.“

Pak vrhla další podrážděný pohled na Gabrielin hrudník. „Kdyby mu šlo o jiné přednosti, vybral by si tebe.“

„E?“

Zase šílí? Gabriela znala Světlanu dost dlouho, aby jí takové nesmyslné odbočky lezly na nervy. Nebylo lepší, když byla u kormidla Kopretina? Ta alespoň neprská kvůli maličkostem. Proč záleží na tom, komu dá přednost nějaký plasťák?

„Půjdu na rande s Drbohlavem,“ slyšela pak Světlanu vztekle bručet. „Když už nic, ten chlap má alespoň vkus.“