Miř řádně, ať jim vystřelíš mozek z hlavy#
„Blázníš?“
Světlana se zvedla z podlahy a nerudně se optala. „Jak chceš, abych utíkala, když mne shodíš na zem?“
„Já se omlouvám, neuvědomil jsem si….“
„Navíc,“ pokračovala Světlana nemilosrdně, „kam jsem podle tebe měla utíkat? Dokola podél zdi?“
Bratr Benedikt byl rudý jako rak. „Já myslel, že hrozí nebezpečí.“
„Zdá se, že ses pletl.“
Navzdory všem očekáváním a hrdinským skutkům, Lištička nehnula ani brvou a nechala bratra Ambrože, ať ji prověří od hlavy až k patě, v chladných zelených očích jemný výsměch.
„Myslím, že nejsi jediný, kdo střílel vedle,“ ozval se bratr Ambrož škodolibě. „I Jeho Svatost se zmýlila. To děvče je anomálie, chybí mu organické rozhraní, nebo jak laici říkají, vnitřní plamen. Pozoruhodný případ ke studiu, uznávám, ale sotva doporučení pro špióna v utajení.“
Velekněz se líně protáhl, nijak dotčený těmi slovy.
„Žádný vnitřní plamen?“ zeptal se. „A to je, cituji, pouze pozoruhodný případ ke studiu podle tvé vzácné diagnózy? Já žil v přesvědčení, že žádný živý tvor nemůže bez základního rozhraní v našem světě existovat. Nestřílíš vedle nakonec ty, bratře Ambroži, při vší úctě k tvým odborným znalostem? Slečno Lištičko, vy se cítíte být mrtvá?“ zeptal se s vychytralým úsměvem.
„Co tím chcete říct, Vaše Svatosti?“
„Jen to, že tahle komorná své vnitřní rozhraní dovedně maskuje. Což je podle mého dobrozdání plnohodnotná kvalifikace pro rozvědčíka.“
„Nesmysl! Jsem léčitel s dvacetiletou praxí. Poznám, že…“
„…nemá vnitřní plamen?“ dokončil za něj velekněz. „To je nemožné! V každém z nás alespoň trochu žhne. V některých více, v některých méně. Podle učebnic je to základní předpoklad existence života v našem světě. Slečno Lištičko, co povíte? Neskončíme s tou maškarádou?“
„Skončíme!“
To se ale neozvala Lištička, ale Jolana, které do té doby tiše odpočívala. „I kdyby ona byla tím, za koho ji máte,“ řekla zřetelně, „proč si myslíte, že by chtěla vyměnit můj život za tajemství své sekty? Vy dva jste úžasní! Zničíte Ježky, kteří se o mne starali! Vystrašíte strejdu Raťafáka! Vydíráte mou nejlepší přítelkyni! Plivu na vás!“
„Jak se opovažuješ?“
„Ale, ale, bratře Ambroži,“ opáčila Jolana rozzuřeně. Jinak to ani neměla. Ovládat se nebylo její forte. „Co bych se neodvažovala? Jsem jen bývalá novicka, jak jsi sám bystře poznamenal. Ty jsi patník u cesty, na který zvysoka…“
Bratr Ambrož spráskl ruce. „A tuhle drzou holku chcete zachraňovat, Vaše Svatosti?“
„Vzpamatuj se!“ zaječela Jolana. V jejím oslabeném podání to znělo jako kvílení veverky. „On mne zachraňovat nechce. On chce Bílou Niť.“
„Rád spojím příjemné s užitečným, mé dítě,“ odvětil pokojně velekněz. „Proč nemít obojí? Nemusíš mít o svou přítelkyni strach. Ona a já se dohodneme za podmínek výhodných pro obě strany. Ty zůstaneš součástí naší výměny.“
„Sotva.“
„Proč myslíš?“
„Protože odevzdám duši sladké paní Ladě,“ zašeptala Jolana.
S obrovským úsilím rozdmýchala svůj vnitřní plamen, přesměrovala jeho chapadla do dvou prstů, kde připravila elektrický náboj. Defibrilátor, primitivní ad hoc defibrilátor, pomyslela si Světlana omámeně. Díky své zvláštní konstituci viděla více než ostatní, ale nepochopila, oč se Jolana pokouší. Pak už bylo pozdě.
„Ona se chce zabít,“ vykřikl Benedikt a vrhl se kupředu, aby ženu zastavil.
„Nesmíte jí dovolit!“
„K čertu!“ vyjekla Světlana a hbitě ho napodobila. Sebevražda v mé přítomnosti? Kopretino, tohle jde na naši hlavu!
Ale Jolana jim nehodlala dát šanci. Když se užuž dotýkala své hrudi, chytily ji za zápěstí pevné prsty. Lhostejná Lištička se ani neohlédla, když ji zachránila před tím, aby si výbojem roztrhla srdce.
„Nedovolila jsem ti odejít,“ sykla, jako by mluvila s neposlušným podřízeným. „Nedivím se, že tě vyloučili. Kdybys patřila k mým adeptům, nakrmila bych tebou své pavouky. Klidně lež a nepleť se do mých záležitostí.“
S těmi slovy nechala vyklouznout z tajné kapsy psychoaktivní jehlu a zarazila ji ohromené Jolaně pod bradu. Zálesačka nestačila ani promluvit, jak se zřítila zpátky na nosítka.
„Řízená paralýza,“ oznámila Lištička nevzrušeným hlasem. „Ovládám každý sval jejího těla. Když budu chtít, přestane dýchat. Vás ovšem bude zajímat jiná má dovednost. Protože sladká paní Lada neschvaluje zabíjení, předvedu vám, jak přivést tělo do stavu hibernace. Podle mého názoru,“ Lištička se bůhvíproč omluvně uklonila směrem ke Světlaně, „by bylo vhodnější pacienta zbavit vědomí. Tak vydrží déle.“
Vydrží déle? Ano? Čili jsi ze mne udělala trdlo? Světlana začala chápat, proč Lýdie nemá dokonalou Lištičku ráda. Celou dobu ses dívala, jak ji horko těžko držím při životě, ale neobtěžovala ses mi poradit?
Oba novicové a oba kněží pak fascinovaně přihlíželi, jak Lištička mění Jolanin metabolismus a zpomaluje její životní funkce. Bratr Ambrož, který přes svou pichlavou povahu byl jedním ze zdejších odborníků, použil medicínskou berlu a celý proces komentoval, včetně stručných odkazů na probíhající biochemii.
Naprosto mimo moji ligu, pomyslela si Světlana. I Gabriela by se nejspíš ztrácela. Co Gabriela! I moji profesoři by neměli šanci.
Nešlo ani tak o míru znalostí, jako o nonšalantní komentář bratra Ambrože. Byl v něm vzrušený obdiv fanouška, který ocení slušnou řemeslnou práci, ale žádný úžas, že Jolana se sníženou tělesnou teplotou chrní jako zazimovaný medvěd.
Když skončila, Lištička položila jehlu na stůl před sebe a klidně prohlásila: „Jak jste uhádli, jsem jedna z mistrů Bílého Úplňku, možná ta poslední, která zná tajemství Stříbrné Nitě a mé sekty. Chcete-li se mnou vyjednávat, pak život té holky nabídněte jako bonus. Jste směšní, jestliže se domníváte, že mne můžete zaplatit tak snadno. My dvě chceme víc.“
„Zajisté, takové byly mé úmysly od samého začátku,“ ujistil ji velekněz, ale povzdechnul si. „Hodláme zaplatit mnohem, mnohem víc. Předpokládám, bratře Ambroži, že chrámová rada nic nenamítá.“
„Samozřejmě že ne,“ odvětil druhý z kněží a lačně sledoval stříbřitou jehlu před sebou. „I když nerad, musím vám pogratulovat, Vaše Svatosti. Nejraději bych vám zatleskal. Brilantní úlovek!“
„Klidně tleskej, bratře.“
„Tak daleko zacházet nebudu,“ ohradil se vysoký kněz důstojně a raději se obrátil na Lištičku. „Když jsi řekla, že vy dvě chcete víc, myslela jsi sebe a sestru Jolanu?“
Jolana, zdá se, přestala být náhle ex-sestrou, pomyslela si Světlana posměšně, aby vzápětí zůstala stát s otevřenými ústy.
„Když jsem mluvila o nás,“ vysvětlila Lištička a ukázala směrem k ní, „myslela jsem sebe a ctěnou slečnu Světlanu. Nyní sloužím klanu velectěného pana Ještěra.“
Přesně v šest hodin se Lýdie probudila. Malá víla se pletla, když se domnívala, že Hráči musí vevnitř strávit přesně dvanáct hodin. V šest hodin odpoledne se pomyslné brány otevíraly a v šest hodin ráno se zavíraly. Každý vstoupil ve chvíli, až dovolil NT-vysílači pohltit své vědomí.
Nouzová cesta ven ze Hry ale neexistovala. Jakmile Hráč vstoupil do Světa, vystoupit bezpečně směl až v šest hodin ráno. Proto také Záviš prováděl dramatická opatření, než jim dovolil lehnout si do postele.
Na oknech, byť se byt nacházel ve čtvrtém patře, nechal nainstalovat masivní mříže, i z balkónu najednou byl výhled jako z vězení, vstupní dveře posílil pancéřováním a přednášku o bezpečnosti jim držel s úmornou pravidelností každou neděli. Světlana tomu ironicky přezdívala chození na mši.
Jak Lištička správně poznamenala, stávali se klanem, rozvětveným rodinným uskupením, byť mezi nimi neexistovaly příbuzenské vztahy. To se ovšem změní s naší svatbou, uvažovala Lýdie v posteli, a také jakmile adoptujeme Gabrielu.
Obojí ji nevýslovně těšilo. Sdílený život s lidmi v ní probouzel zvrhlou potřebu lásky, a to v jakékoliv její podobě. I když se stála nedokázala Záviše pořádně dotknout, v soukromí měla spoustu plasťáckých představ, ve kterých on hrál hlavní roli. Ty fantazie někdy zacházely za rámec toho, co kdy považovala za přípustné, takže se domnívala, že jí je tajně podsouvá Lištiččino podvědomí.
V jedné cítila takřka hmatatelnou rozkoš, když skalpelem vyřezávala do Závišových prsou své jméno, zatímco on - on ji…
„Panenko skákavá, jsem zvrhlá až na půdu,“ otřásla se.
„Ne, ty nejsi zvrhlá,“ zabručela Gabriela, která měla potíže vstávat a ráda se k Lýdii tulila. „Moje matka je zvrhlá. Ty jsi normální.“
Obě Gabriely zřejmě nedokázaly Sylvii a Medardovi odpustit jejich řádění v hotelu Za Fíkovým listem. Medard, podezřele rudý, se marně bránil, že šlo o tajné jednání s vysoce postaveným šlechticem, který se ucházel o baronovu podporu.
„Jasně,“ zpražila ho Gabriela. „A o té podpoře jste jednali tři dny a tři noci, že jo? Nahoře, dole, zepředu a zezadu.“
„Někdy si budu muset s Laurou o tvých eskapádách promluvit, mužně mužný barone,“ přidala se Světlana. Ale své škádlení nepřeháněla, protože Medard zůstával provinilost sama a Záviš by jí neodpustil, kdyby kvůli ní tlouštík přestal plnit své povinnosti.
Včetně těch manželských, zachichotala se Lýdie. Od doby, co vynechávala modré pilulky, se chovala krajně bláznivě. Někdy měla strašlivou touhu vstát a vrhnout se Závišovi kolem krku - a jednou to i provedla s příšernými následky.
Záviš byl kdykoliv připravený opětovat projevy náklonnosti, i když je sám nevyhledával. Jejich důvěrnosti většinou končívaly tím, že nad ní převzala vládu Lištička a ze Záviše promluvil Adonis, zdvořilý hlas rozumu, který zabil jakoukoliv zábavu.
Stejně je to zvláštní, uvažovala, když cítila, jak se k ní tiskne dívčí tělo. Gabriela ve mně vzbuzuje jen lehkou nevolnost, kterou snadno potlačím.
S trochou pýchy si všímala, že její předstírání vedlo černovlásku k mylnému dojmu, že Lýdii je její dotek příjemný. Čím víc Gabriely splývaly v jedno, tím více se stávaly majetnější a závislejší na svých mateřských postavách. Někdy se dokonce stávalo, že Gabriela Lýdii začala objímat, aby ji zabránila ve sbližování se Závišem.
Gabriela se po všech stránkách měnila před očima. Díky kosmetice a pravidelnému cvičení získávala nadpozemské tělo občanky vyšší kategorie - a díky druhému já se naučila chovat s chladnou arogancí pravého stříbronose.
Zatímco Lýdie se bála, že se z Gabriely stane totéž monstrum, které se stalo z ní, Záviš předával své budoucí dceři ponaučení, které by nápadně připomínaly rady Lýdiina zlatého otce, kdyby k nim ovšem nepřidával zlomyslné doušky.
„Plasťáci jsou bahno společnosti,“ slyšela ho jednou. „Ani dotknout se jich nesmíš, aby ses neušpinila. Ale když už se jich dotkneš, nemusíš proto trávit hodinu v mojí koupelně.“
Anebo: „Pravý stříbronos ví, že stojí pouze na začátku startovací dráhy. Tvůj cíl jsou občané první kategorie, má malá. Miř řádně, ať jim vystřelíš mozek z hlavy.“
S takovou pokřivenou výchovu je složité vyznávat ideály společnosti, pomyslela si Lýdie. Sama netušila, co by měla či chtěla Gabriele předat. Ve třiceti jsem trochu mladá na roli matky, obzvlášť když mé dceři je dvacet.