Ty jizvy mám kvůli ní!

Aniž by se ho dotklo, že ho dívka považuje za blázna, Záviš se snažil vstřebat, jak se mu bortí svět. Potkat už druhého člověka, který se vyznačoval tím, čemu se lehce pohrdavě říkalo dobré srdce, bylo tak nápadné, že muselo jít o spiknutí. Po očku pozoroval Medarda, druhého podezřelého, zda si se sourozenci nevyměňuje tajné signály, ale vousáč se motal sem a tam v zoufalé snaze být užitečný.

Gabriela Márová, černovlasá kráska, se nudila a prohlížela si vitrínu s vystavenou elektronikou, kde ji zaujal vystavený model s OR čelenkou, vyhrazenou pro vyšší občanské kategorie. I kdyby měla dost peněz, nemohla si ji dovolit. Záviš potlačil naprosto iracionální touhu čelenku pro ni koupit.

Juraj Troják, který se zdvořilosti postával nad nimi, položil několik otázek, která se týkaly duelového systému - a zdálo se, že se nemůže dočkat, až bude mít příležitost podstoupit svou první bitku. „Myslíte, že paní Millerová udělala chybu, když navrhla pěstní zápas. S čím by měla větší šanci?“

„Za prvé…“ Záviš se soustředil na Juraje, aby se nemusel soustředit na Gabrielu. Obyčejná holka. Nemůže tušit, jakou mám minulost.

„Za prvé, byl jsem to já,“ řekl důrazně, „kdo nabídl remízu - a paní Millerová mi udělala laskavost, že ji přijala. Těžko udělala chybu.“

„Nevěřím. Začínal jste mít navrch.“

„Za druhé, i když vás učili jinak, vítězství za každou cenu je nesmysl.“

„Jistě, ale tady jste nic nezískal, tak proč…?“

Přirozeně, Záviš neměl v úmyslu odhalit zákulisí svého rozhodnutí.

„Za třetí,“ pokračoval, aniž by odpověděl, „své slabé stránky si nechávám pro sebe. Proto bys neměl, kamaráde, čekat, že ti poradím, jak mne porazit.“

„Aha. Musíte si myslet, že jsem hlupák.“

Závišovi se Juraj zamlouval, takže se zamračil. Nemohl se dočkat, až se vrátí do bezpečí bytu, zavře se před světem a soustředí se na svůj cíl. Podíval se na Gabrielu a konečně si vzpomněl. Ředitelka výchovného ústavu, úžasná kráska, tajný předmět nočních snů všech mladíků! Čtrnáctiletí revolucionáři, nerozumní a zmatení, se snadno nechali přesvědčit - a ti kteří ne, pro ty měla jiné metody.

„Gabriela se líbí starším mužům,“ podotkla polohlasem Světlana, když skončila s ošetřováním. „Nejspíš to s vámi nebude zlé, když na ni tak zíráte.“

„Jak se jmenovala její matka za svobodna?“

„Nemám zdání. A vy se jí raději neptejte. Gabriela je sirotek,“ podotkla Světlana přísně. „Navíc, říct mladé holce, že jste znal její matku. To je otřepané, ne? Haló, ztracená lásko mého života!“

„To doufám ne,“ ušklíbl se Záviš a ukázal na své nohy. „Ty jizvy mám kvůli ní.“

„Aha.“ Světlana si ho změřila s profesionálním zájmem. „Stává se vám často, že náhodní kolemjdoucí jsou postavy z vaší minulosti? Myslíte si, že vás ohrožují? Ubližují vám? Mluví o vás za vašimi zády?“

„V zásadě ano,“ přiznal Záviš. „Nonstop. Například tady Medard,“ ukázal na vousáče, který stál trpělivě opodál. „Měl jsem dojem, že se domlouvá s bookmakerem, který přijímal sázky na můj zápas.“

„A to je pravda,“ vysvětlil Medard rozpačitě. „Chtěl, abys mu zavolal. Slíbil mi peníze, když to klapne. Ale samozřejmě tě nebudu přemlouvat.“

„Máš jeho vizitku?“

„Ano, tady.“

„Ctibor Oplatka? Nikdy jsem o něm neslyšel. Zavolám mu a donutím ho, aby ti zaplatil… Ještě nějaké otázky, slečno budoucí doktorko?“ zeptal se posměšně. Ale dívka měla hroší kůži, které se uštěpačnost nedotkla.

Nicméně Medard, rozhodně citlivější na jemné náznaky, se neklidně ošil a aby odvedl řeč na jinou kolej, ukázal na kartónovou krabici, kterou Světlana odložila.

„Něco živého, co?“ zeptal se přátelsky. „Morče nebo křeček?“

„Tady?“ Světlana, doposud sebejistá, zaváhala. „Nic z toho.“

„Také mám rád zvířata. Smím se podívat?“

„Věřím, že budete litovat, když tu krabici otevřete.“

S probuzeným zájmem se Gabriela otočila a černýma očima se zahleděla na Medarda. Záviš cítil, jak mu tluče srdce. Věřím, že budeš litovat… Ta dikce a netečná lhostejnost s nádechem škodolibosti. Mohla by být Gabriela její dcera?

„Co je za těmi dveřmi, paní ředitelko?“

„Věřím, že budeš litovat, když je otevřeš, můj malý Záviši.“

Zavrtěl hlavou. Neviděl mezi ženami vyslovenou rodinnou podobu, jen jistou příbuznost v gestech a způsobu řeči.

„Nesmysl.“

Navzdory varování, Medard se Světlaniným výslovným souhlasem (nikdy by se nedobýval do cizího majetku bez dovolení) otevřel víko krabice. Ve chvíli, kdy se podíval dovnitř, s výkřikem odskočil, zběsile zašátral v kapse a přiložil si na ústa kapesník.

Na špinavém dně seděla bílá holubice, víc mrtvá než živá, s kapkami krve na zraněném křídle. Kdosi vložil dovnitř pár hrstí natrhané trávy a improvizované napajedlo z rozříznuté plastové láhve. Pták netečně hleděl před sebe, ponořený do své bolesti.

Kdyby se z krabice vynořila hlava podrážděné kobry, nemohla by Medarda vystrašit víc. Nikdo se ale nesmál. Strach občanů bez vakcinace z ptáků byl obecně známý. Někteří je stříleli na potkání, v urputné snaze vyhubit vše, co mělo křídla. A naopak, majetnější čtvrti nechávaly po ulicích toulat pávy, aby odstrašily plasťáky před vstupem dovnitř.

„Pane Medarde,“ řekla Světlana nabádavě. „Ptáci VIUR nepřenáší. Neměl byste věřit poplašným zprávám.“

„Já vím!“

I když si bledý Medard netroufal přijít blíž, přiměl se odložit kapesník.

„Pracoval jsem pro korporace,“ dodal v zoufalé snaze nevypadat jako pověrčivý balík. Záviš si vzdychl. Nejraději by s Medardem zatřásl a domluvil mu, aby se přestal ohánět svým neslavným bronzovým obdobím.

„Pokud máš strach,“ řekl, „tak si drž odstup. Není důvod, aby ses cítil provinile. A ty, slečno budoucí doktorko, mu nedělej kázání.“

„Chtěla jsem, aby se pan Medard cítil bezpečněji,“ pokrčila Světlana rameny.

„Jistě,“ opáčil Záviš. „Bez vakcinace zemře do několika let. Jak bezpečně se cítí?“

Už po několikáté, Medard vyrazil, aby zažehnal hrozící hádku. „Jsem v pohodě. Cítím se skvěle. Trocha iracionálního strachu ještě nikoho nezabilo. Navíc jsem měl štěstí,“ dodal s nádechem pýchy, „stal jsem se Hráčem. Doktor mne ujistil, že získat bronzovou známku je otázka času.“

„Jistě ti také doporučil,“ ozval se Záviš kysele, „aby ses pochlubil na každém rohu.“

Medard rozpačitě zmlkl.

„Co špatně?“ zeptal se Juraj. „Víte, byli jsme také na cestě do Herního centra. Kdybychom se dostali do Hry, máme držet jazyk za zuby?“

Záviš ukázal na řadu čekatelů a ještě větší zástup nespokojených občanů, kteří vyslýchali každého, kdo vyšel ven.

„Tahle Hra,“ poznamenal Záviš, „vyvolala velké naděje a způsobila ještě větší zklamání. Každý plasťák má dojem, že mu odepírají přístup už i do virtuální reality. Nediv se, že jsou rozzlobení.“

„Aha.“

„Nejen to,“ ozvala se mlčící Gabriela, „spousta stříbronosů a zlatonosů se snaží dostat dovnitř. Na druhou stranu,“ dodala zlomyslně, „ne všichni mají stejný názor. Nezakázal vám otec sem chodit?“

„Můj otec ať si trhnou nohou,“ odsekl Juraj popuzeně. „Copak tady nejsi s námi?“

„Já vašemu otci nic nedlužím,“ poznamenal Gabriela klidně.

„A já snad ano?“

„Někdo by nesouhlasil. Ale každé dítě má potřebu se bouřit proti autoritám. Nemám pravdu, pane Velehradský? Vy byste nám uměl poradit. Nevěřím, že váš přítel se dostal dovnitř bez vaší pomoci.“

Medard se ke Gabriele poraněně otočil, když tak ponížila jeho schopnosti.

„Já…“

Vida! Vida! Záviš pochopil, proč černovláska trávila tolik času hleděním do výlohy. Nezajímala ji chytrá čelenka, zajímal ji od samého začátku on sám. Sledovala ho jako odraz na skle, zdánlivě netečná, ale stále s prstem na tepu situace. Vybavil si ředitelku ústavu, jak sedí před baterií monitorů, míří na ně štíhlým ukazováčkem a přátelsky mu povídá: „Tady jsem vševědoucí a všemohoucí, můj malý Záviši. Snad bych ti neměla radit, ale některé starověké civilizace věřily, že není hřích postavit se autoritám. Hříchem je se nechat chytit.“

„I kdybyste měla pravdu, rady jsou cenné zboží,“ poznamenal. „Někdo je musí zaplatit, má malá Gabrielo.“

Nic. Má malá zástalo bez reakce. Nejspíš jsem se spletl.

„Co třeba dluh vděčnosti?“ nadhodila dívka. „Světlana vás ošetřila.“

„Aniž bych se prosil.“

„Co se stalo, stalo se.“

„Pravda,“ uznal Záviš. „Ale jak to souvisí s tebou? Nech mne hádat. Chceš mne zmanipulovat, abych poradil Světlaně gratis pro deo.“

Žádný ze sourozenců se Gabriely nezastal. Jediný Medard vyrazil na zbytečnou zteč, ale Záviš ho zarazil. „Neboj se, kamaráde. My si rozumíme. Co kdybys ses nechal podplatit?“

„Já? To bych nemohl. Dostal jsem se do Hry díky tobě. A slíbil jsem, že nikomu nic neprozradím.“

Záviš zakroutil hlavou. U někoho by šlo o pózu, ale Medard byl skutečně poctivý a naivní do morku kostí. Zastřelit a vycpat do muzea! Bylo by lepší, kdyby mlčel. V několika větách prozradil, co ta holka potřebovala vědět!

„Plasťák jednou, plasťák navždy,“ povzdychl si. „Povím ti, jak se zařídit. Jakmile odejdu, zdržíš se a Gabriela ti udělá nabídku. Když přijde čas na placení, požádá Trojákovi o půjčku, kterou prostě nevrátí. Nemám pravdu, Světlano?“

„Vy si o lidech myslíte to nejhorší,“ ohradila se dívka, zatímco její bratr jen pokrčil rameny. „Kdyby vznikla taková situace, ty peníze by šly z mé kapsy. Světlana nevěří na hodnotový systém naší společnosti.“

„Všiml jsem si. Každý neseme své břímě,“ Záviš ukázal na Medarda jako na vzácný exponát. „Čistá duše, druh na pokraji vymření. Světlano, na malý moment. Promluvíme si stranou… Ale napřed malá právnická doložka,“ dodal s ušklíbnutím, „v žádném případě se nechystám porušit mlčenlivost, kterou jsem podepsal v Herním centru. Prostě si chci s krásnou mladou dámou domluvit schůzku v soukromí. Třeba ji pozvat na večeři. Bratr v roli ochránce nic nenamítá, předpokládám.“

„Světlana je dospělá,“ řekl Juraj s křivým úsměvem a sevřenými pěstmi. Vůbec se mu nelíbilo, co Záviš naznačoval. „Není má věc s kým a jak se stýká.“

Další takový, co si hraje na padoucha, napadlo Záviše. Zaznamenal, jak sebou Světlana trhla, když ji bratr nebránil víc. Sourozenci měli daleko do doktora Černodušného a jeho slovnímu pokeru s náznaky a narážkami. Černovlasá Gabriela se opět obrátila k výloze, kde si natáčela pramínky vlasů na snědé prsty.

Ta holka je přirozený talent! Dobře ví, že stačí mlčet.

Ovšem ne každý své roli rozuměl tak dobře.

„Nestojím o vaše rady,“ odsekla Světlana. „Ošetřila jsem vás, protože jste potřeboval pomoc. Nic víc, nic míň.“