Tady bydlí špinavý zrádce!#
Měla bych být zklamaná, napadlo ji, když pochopila, že Jakub se nehodlá vrátit. Ale je to úleva. Jednání s lidmi mi nejde.
Chtěla se soustředit na to, co se naučila od baronky. Debaty s matkou jsou tak osvěžující!
Dokud Gabriela nevstoupila do Hry, neměla příležitost vést v domácím prostředí rozhovor na téma, které by ji zajímalo. Trojákovi byla rodina herců s důrazem na humanitní vzdělání.
Světlana, jako každý medik, měla povrchní znalosti biochemie, ale sotva téma vyžadovalo hlubší porozumění, rychle se ztrácela.
Oproti tomu baronka Sylvie vědou žila. Na úplném začátku, když baronka poznala, že její dcera zájem nepředstírá (Herní Gabriela zdědila po matce povahu a po otci intelektuální netečnost), rozhovořila se s nadšením člověka, který se musel příliš dlouho přizpůsobovat okolní negramotnosti.
Ovšem, někteří by si mysleli, že mluví nesmysly!
Pokud by byla Hra pouhým virtuálním rozptýlením, pak by barončiny řeči mohly zůstat pseudovědeckým žvatláním, jaké současnost znala z filmů.
Když ale Gabriela pronikla do jí cízího názvosloví, pochopila, že Herní věda je založená na odlišném paradigmatu, oproštěného od středověkých pozůstatků.
SI soustava ve Hře neexistovala. Baronku rozesmálo, když její dcera měla hmotnost za základní měrnou jednotku.
„Jako základní jednotky musíme uvažovat vstupní parametry systému,“ pronesla záhadně. „Hmotnost je pouhou odvozeným pozorováním, výpočtem, a ještě ke všemu proměnlivým.“
I když s ní Gabriela souhlasila a byla zvědavá, neodvážila se vyptávat dál. I tak baronku její náhlý zájem šokoval a bylo by nemilé, kdyby začala pátrat, proč se její dcera, až donedávna pramálo zvídavá, tak proměnila.
Čert ví, jak by reagovala, kdyby zjistila, že v hlavě jejího manžela a dětí sedí vetřelci. A to vetřelci z technologicky zaostalého světa. Nesmím udělat žádnou chybu!
Už beze zbytku uvěřila Velehradského zlověstné teorii, že se někdo snaží Hru monopolizovat, že někomu jde o vědění, které se tam nachází.
Matka má znalosti, které by mohly změnit naši civilizaci!
Bylo po třetí a Gabriela čekala na Lýdii, usazená do hlubokého křesla ve vestibulu institutu. Konečně se otevřely dveře a z nich vyšla skupina bronzáků a tři stříbrní. Člověk je snadno rozeznal, protože stříbrní, Lýdie a dva korporátní vedoucí, se srdečně loučili, zatímco jejich podřízení bronzáci nesli dokumenty a příjemně se usmívali.
„Drahá Lýdie,“ poznamenal jeden ze stříbrných, „zaslechl jsem zvěsti o tom, že váš institut čeká reorganizace.“
Lýdie pokrčila rameny: „To je minulost. Nedělej si starosti. Stále budes jednat se mnou, Heřmane.“
„Já zase zaslechla, že jsi měla nedávno duel,“ přidala se druhá ze stříbrných. Gabriela tušila, že ti dva sledují nějaký cíl a že své otázky položili úmyslně.
„Nic významného, Rebeko,“ odpověděla Lýdie zlehka. „Vyprovokovala mne ambiciózní občanka třetí kategorie.“
„Někteří opravdu neznají své místo,“ zakroutila stříbrná hlavou. Nezdálo se, že by Lýdii vysloveně věřila - zřejmě měla své zprávy a věděla, že Karolína Drbohlavová spadla do nečekané pasti.
„Velmi působivý zápas,“ dodala pak. „Viděla jsem záznam na internetu. Tvůj otec musí mít ohromnou radost.“
Lýdiin otec? Co ten s tím má společného? pomyslela si Gabriela.
„Což mi připomíná,“ ozval se Herman, „že jsme ti zapomněli, drahá Lýdie, pogratulovat.“
„K čemupak?“
„K zasnoubení přece!“
„Ach tohle!“
Lýdie se jemně zasmála a žertem si schovala tváře do dlaní jako upejpavá školačka. Zelené oči ale zůstávaly chladné.
Když jsem ji ve Hře viděla, myslela jsem, že její roli poslušné komorné předvádí Lištička. Ale možná jsem se pletla! pomyslela si Gabriela. Nemělo by mne to překvapovat. Vím přece, jak si s Velehradským hrají na lásku.
„Trochu se zlobím,“ pokračovala Lýdie trucovitě. „Chtěla jsem tu novinu oznámit jako překvapení pro všechny přátele.“
„Překvapení to rozhodně bylo,“ poznamenala Rebeka a zachichotala se, o nic méně nevinná dívenka než její společnice. „Jestli můžu být tak smělá…“
„Prosím, Rebeko,“ pobídla ji Lýdie.
„Ne, neodvážím se!“
„Nestyď se! Na co se chceš zeptat? Jeho jizvy nebo jeho reputace?“
„Obojí,“ vydechla Rebeka - a i Heřman visel Lýdii na rtech. Bronzáci kolem byli také jedno ucho, i když netušili, o čem je řeč.
„Co na to říct! Jeho jizvy jsou sexy.“
„Sexy? Promiň, ale… Celé tělo! Vždycky jsem myslela, že máš úplně jiný vkus, sofistikovanější.“
Lýdie si nonšalantně olízla rty. „Každého vábí jeho vlastní rozkoš,“ řekla a opravdově zrudla. Nejspíš si vzpomněla, že těmi slovy Velehradský komentoval Liščino orgastické běsnění.
„Pochopil jsem správně, že pan Velehradský je, ehm, potížista?“ zeptal se Herman významně, nakloněný do středu jejich trojúhelníku, jako by čekal, že budou sdílet velké tajemství. „Slyšel jsem, že měl pletky s První-Spořitelní.“
„Prý odstřelil dva zlaté,“ přidala se Rebeka.
„Víceméně.“
Toto stručné potvrzení ukončilo debatu. Dva stříbrní a jejich doprovod odešli po tom, co si vyměnili s Lýdií několik zdvořilostních frází, které, jak se Gabriele zdálo, byly o něco srdečnější, než by považovala za přiměřené.
Něco se mezi nimi změnilo, přemýšlela. Ale proč?
Opuštěná Lýdie zamkla dveře od zasedací místnosti, rozloučila se se svými lidmi a přišla k ní.
„Á, tady jsi! Čekáš dlouho?“
„Chviličku“ odpověděla Gabriela a zvědavě se zeptala. „Kdo byli ti stříbronosové?“
„Ti? Herman Ohryzek a Rebeka Kóhnová. Zastupují dvě stavební firmy, pro které vyvíjíme speciální druh cementu. Vedle společnosti mého otce patří mezi nejvýznamnější zákazníky institutu.“
„Tví přátelé?“
„Na jejich přátelství bych se spoléhala asi jako na přátelství Jakuba Lízala,“ usmála se Lýdie. „Ale ano, občas spolu vyrazíme. Ve skutečnosti mne příjemně překvapili.“
„Proč?“
„Kvůli otci se pode mnou houpe židle. Ráda bych si myslela, že mne přišli podpořit.“
„To je od nich pěkné,“ zabručela Gabriela.
„Možná a možná také ne,“ dumala Lýdie, když scházely dolů po schodech. Když vyšly do starobylé aleje stromů, překvapeně se zarazila a ukázala na kdysi upravený záhon, který vypadal, že na něm přistála bomba. Po okolí zůstaly rozházené hrudky hlíny a okrasné kůry.
„Co se tady stalo? Nějaké divoké zvíře?“
„Jakub vyskočil z okna laboratoře,“ vysvětlila Gabriela, jako by šlo o běžnou událost.
„Nehoda?“
„Ne, slabé nervy.“
„Vypadá, že odešel po svých,“ poznamenala Lýdie, když prozkoumala stopy zanechané v hlíně a pomstychtivě dodala: „Škoda, že si nezlomil nohu! Oč vůbec šlo?“
Když jí Gabriela vysvětlila účel svého experimentu, přičemž se odhodlala přiznat i to, že plánuje přípravek, který pomůže lidem do Hry, Lýdie jen poznamenala: „Buď opatrná! Vzpomínáš si na Závišovy teorie, že ano? Takový preparát by mohl překazit plány na vysokých místech.“
„Mám přestat?“
„Rozhodně ne! Ale… Ze všech možných spolupracovníků sis vybrala takového podvraťáka. Zbav se ho, dokud můžeš.“
„Podepsal mi přiznání, že stojí za pamflety proti zlatonosům,“ připomněla Gabriela.
„Orel much nelapá,“ řekla Lýdie nabádavě. „Jedinému, komu záleží na takových hanopisech, jsou snaživí nýmandi jako Jakub. Mládež si zakřičí a zaprotestuje, aby pak sklapla podpatky. Nikdo ji nebere vážně.“
Jako na potvrzení jejích slov se objevila skupina studentů a studentek, kteří o něčem vášnivě debatovali. Když uviděli ženu se stříbrnou známkou, provinile zmlkli.
Vysoký černovlasý mladík, sotva měl dojem, že nevítaná dvojice je v bezpečné vzdálenosti, rozčileně pokračoval: „Safra, vám povídám, že šablony jsem musel spálit. Doma mám dramatickou situaci. Můj zaostalý fotřík dočista zcvokl…“
Ovšem, uvědomila si Gabriela, tyhle nikdo brát vážně nebude. Jsou to jen děcka, které si hrají na odboj.
„Mluvil, jako bych ho měla v hrsti!“ podotkla trpce. „Vypadal velice odevzdaně.“
„Jistě! Každý je hlavní hrdinou svého života! Dalším ale nestojí za pozornost. Našeho Jakuba málem zabijí hysterické křeče, sotva dostane trochu kofeinu s cukrem, mistr světa v sebeklamu. Odřízni se od něj, dokud nic neví.“
„To nebude těžké,“ usoudila Gabriela. „Kde ale najdu jiné pokusné… Ach, nech mne být!“
V té chvíli ji někdo zezadu objal a ze štíhlých paží ucítila známý parfém, velice hutnou kořeněnou vůni, která ulpívala na všem, čeho se Světlana Trojáková kdy dotkla.
„Slyšela jsem, že jdeme nakupovat,“ zašeptala jí do ucha zlatovláska. „Kamarád Ještěr nás poslal, abychom ti dělali doprovod.“
„Doprovod?“
Svým způsobem to dávalo smysl. Ale odkud se Velehradský dozvěděl, že Světlana trpí nezvladatelnou nákupní mánií? A hlavně proč by si myslel, že je dobrý nápad ji sem posílat?
„Doprovod jsem já,“ ozval se známý otrávený hlas. Schovaný ve stínu výklenku budovy se Juraj unuděně opíral o kamennou zeď, u nohou batoh, ze kterého trčela rukojeť cvičného meče. „Slečna Dokonalá se vetřela. Původně měla prodávat kytky s Matyášem. Ahoj, vy dvě. Budu váš tělesný strážce.“
„Nevšímejte si ho,“ štěbetala Světlana a nadšeně objala i Lýdii, která užasle ztuhla a vytřeštila oči.
Důvěrný tělesný kontakt se mezi stříbrnými považoval za tabu. V tom se stříbrní s plasťáky shodli, každá skupina z jiných důvodů. Plasťáci ze strachu z VIUR, stříbrní kvůli hormonální terapii.
Pro Světlanu žádná tabu neexistovala. Její bratr tvrdil, že je rozmazlená, ona sama se chválila, že bojuje proti zbytečným pověrám - a na smečku jejích nohsledů dělalo dojem cokoliv, co udělala.
„To stačí,“ ohradila se Lýdie a jemně (ale také velmi důrazně) se vyvlékla z jejího sevření. „Chápu to správně, že se Závišem nemáme počítat?“
„V žádném případě,“ řekl Juraj. „Dostal jsem přesné instrukce. Do nákupního centra se musíme nechat odvést e-taxíkem. Naše skupina se nesmí ani na okamžik rozdělit.“
„Co když budu chtít na záchod?“
„Půjdete ve dvou a já budu čekat u dveří.“
„A co když půjdeš na záchod ty?“ zeptala se Světlana zvědavě.
S tím Závišovy pokyny nepočítaly, takže Juraj ztuhl, ale pak sebevědomě odpověděl: „Prostě na záchod nepůjdu.“
„Bude s námi nakupovat tvoje sestra,“ připomněla mu tiše Gabriela. „To nevydržíš.“
„Žalud je voják, Žalud vydrží bolest,“ ušklíbla se Světlana, pak pohodila plavou hlavou jako rozmarné kůzle. „Teď, pokud mne na okamžik omluvíte…“
Sebevědomě zamířila ke skupině mladých revolucionářů. Byla to pestrobarevná směska studentů, jedna z mnoha chaoticky organizovaných skupin, které se v prostředí univerzity objevovaly a zase zanikaly.
Od pohledu šlo o potomky bronzáků a plasťáků. Tenhle druh zásadně držel pohromadě a hleděl spatra na takové jako Gabriela nebo Jakub, kteří se dávali přednost zámožnější společenské třídě.
Jakubovi Lízalovi každou chvíli někdo napsal na dveře ubytovny: Tady bydlí špinavý zrádce! plus symbol šibenice. Na což Jakub pravidelně reagoval voláním policie a vášnivou řečí před hlavní budovou, kde s mikrofonem v ruce vysvětloval, že není horší zlo než mezitřídní nenávist.