Nejsem jako ostatní!#
Nekonečná společenská propast, která se zdála nepřekonatelná, se uzavřela. Ani jedna z žen netoužila se druhé svěřovat, proto hledaly společné neutrální téma; tím se ukázala být biochemie, o kterou Lýdie Krajcarová projevovala nečekaný zájem.
Je posedlá jedy, všimla si Gabriela, když si uvědomila, kam se jejich debata stáčí. Musí jít o čerstvou posedlost, protože nemá hlubší znalosti.
Zatímco Lýdie studovala neurotoxiny, které způsobují zástavu dechu a okamžitou smrt, Gabrielu zaujala zmínka o kopřiváku morušovitém: .
Dendrocnide moroides má na listech křemičité tyčinky, které se při otěru zlomí a zabodnou do kůže. Tyto tenké chloupky se v kůži odlomí a vrchní část kůže se nad nimi uzavře, nelze je jednoduše odstranit třením nebo vytažením. Neurotoxin obsažený ve vláknech bezprostředně způsobuje bolest, která se od počínajícího brnění po 20 až 30 minut stále stupňuje a projevuje se i v místech, která zcela jistě nebyla zasažena. Velikost bolesti, která může ve slabší formě přetrvávat i několik dnů, závisí na množství vstřebaného jedu.
Mohla bych nahradit nervovou indukci rostlinným toxinem? uvažovala Gabriela. Při dalším studiu narazila na jisté potíže. Zdálo se, že kopřivák může vyvolat trvalou bolest, která dožene jeho oběť k sebevraždě.
S tím by Jakub nesouhlasil, povzdechla si s lítostí. Budu se muset poohlédnout po mírnější variantě.
Jejich studijní zápal, přerušovaný občasným hovorem, ukončil až příjezd Záviše Velehradského, který je vyzvedl v kanceláři a odvedl k čekajícímu e-taxi.
Téma zasnoubení nepřišlo na přetřes, ale když se ocitli na otevřeném prostranství univerzity, oba stříbrní se k sobě přiblížili, takže by vzdálený pozorovatel mohl usuzovat, že se důvěrně dotýkají.
I když šlo o představení pro veřejnost, Gabrielin estetický smysl se bouřil. Znechucení takovou mesaliancí dostoupilo vrcholu, když odjížděli od univerzity a ona měla možnost porovnat ruce údajných snoubenců.
Zatímco Lýdiina pokožka byla hladká, dokonalá, takřka vyretušovaná používáním bioaktivních přípravků, které stříbrní občané dostávali na příděl a ke kterým se i Světlana dostala pouze ve formě zbytků po svém otci (ten z titulu své herecké profese měl přístup k větším dávkám od filmové společnosti) Závišovy ruce byly zanedbané, žilnaté a téměř hrubé, pokryté špatně zahojenými jizvami.
Chudák Lýdie, pomyslela si Gabriela. Kdyby se mne Velehradský dotkl, umřela bych odporem.
I když tušila, že Záviš má důvod, proč se neobtěžuje s návštěvou kosmetické kliniky (jak by každý pravověrný stříbronos udělal) nemohla si pomoct, aby na ty dvě odlišné ruce nezírala.
Lýdii ale trápilo něco jiného.
„Co se děje?“ zeptala se tiše. „Vypadáš hrozně.“
„Také se hrozně cítím,“ odpověděl Záviš a unaveně se opřel do sedadla. „Člověk se nezbaví následků dlouhodobé nespavosti za pár dní.“
„Chápu.“
„Budu v pořádku,“ zabručel a zavřel oči. „Nevšímejte si mě.“
Něco tají, napadlo Gabrielu a bylo jí jasné, že Lýdie chápe situaci stejně, ale že se rozhodla nenaléhat. Pak si všimla Gabrielina pohledu a zaujatě zkoumala totéž.
„Ukaž,“ řekla pak a otočila se k dívce. Ta jí s kapkou studu podala svou dlaň, která působila stejně nepatřičně jako ta Závišova. Gabriela samozřejmě neměla jizvy a pleť měla mladou a pružnou, přesto cítila, že oproti dlani stříbrné ženy ta její připomíná smirkový papír.
Byl to zahanbující pocit, který nikdy předtím nezažila. Jistě, Světlana měla také své přípravky, ale nedostatečné množství, které dostávala, neumělo vytvořit ten nebeský dojem, který zval jako dotek z jiného něžnější světa.
„Tady máš.“
Lýdie sáhla do kabelky a vytáhla plastový zapečetěný kelímek se stříbrným roubením a nápisem Bioaktivní kožní krém - neurčený k volnému prodeji.
„Ale…“
„Žádné protesty, prosím. Jako naše společnice máš právo na závdavek, nemyslíš?“
Gabriela přikývla, šťastná jako by dostala zlatý poklad. Nerozbalený krém v této kvalitě na černém trhu stál desetitisíce korun, pokud ho kdy kdo nabízel. Většina studentek i studentů by se neštítila ničeho, jen aby ho získala.
Dokonce i Světlana, která ji považovala za sestru a měla relativně dobrosrdečnou povahu, se nikdy nepřiměla se s Gabrielou podělit - byť se pak svíjela v záchvatech lítosti a svatosvatě slibovala, že příště se polepší.
Někde hluboko, pohřbený pod přívalem štěstí, se ozýval titěrný červík rozumu, který ji varoval, že pokud přijme nabídnutý kelímek, nebude mít jinou možnost než přistoupit na Závišovu nabídku a ocitnout se ve Hře.
Ale Hra byla daleko, zatímco bioaktivní krém blízko.
„Děkuji,“ řekla vděčně. „Můžete se mnou počítat.“
„Já se tě nesnažila koupit,“ usmála se Lýdie, v liščích očích zelené plaménky.
„Navíc by ses prodala pod cenou,“ ozvalo se náhle. Gabriela si uvědomila, že Záviš výměnu upřeně sleduje.
„Dostaneš i supertonické nápoje,“ ozval se s nádechem pohrdání. „Vítej v báječném světě, kde nic není nemožné. Staneš se dokonalá od vlasů až po konečky prstů.“
Obě ženy se začervenaly, protože jeho slova roztříštily křehký ideál, o kterém snily.
„Marnost nad marnost a nic než marnost,“ zabručel. „Budeme vysedat. Schovejte ty cetky, ať nevzbudíte závist davů.“
Ale o davech nemohl být řeč, protože ulice byla prázdná - až na kurýrní dodávku s logem HC. U ní netrpělivě pošlapávala štíhlá postavička v modré uniformě a čepici kurýra. Za ní vřeštěla voliéra cizokrajných ptáků, jako připomínka, že plasťáci tu nejsou vítáni.
„Že jste si dal načas,“ řekl kurýr a rázně k nim zamířil, pod paží malý nenápadný balíček. „Čekám tady dvě hodiny.“
„Á, náš bezpohlavní posel,“ ušklíbl se Záviš. „Malý moment, prosím.“
Bezpohlavní? Gabriela nikdy neměla zájem o problémy, spojené se sexuální orientací, protože je považovala za bezvýznamné, ale byla si jistá, že kurýr je dívka, která se snaží vydávat za chlapce.
„Nejsem bezpohlavní,“ odsekl poslíček uměle hlubokým hlasem a odhodil veškeré zábrany, když se poťouchle zeptal. „A co vy, vážený? Budujete harém?“
„Opatrně, 443,“ odsekl Záviš pobaveně, nedotčený drzostí, kterou by si normální stříbrný nenechal líbit. „Nebo by si někdo mohl myslet, že tady dámám závidíš.“
„Nefanděte si. Ani bych se vás nedotkla.“
„Nedotkla? Nepleteš si rody? Nebo jsi zde opět v roli zneuctěné panny?“
„Přeřekl jsem se,“ řekl kurýr ještě hlubším hlasem, červený až po límec uniformy. „Jsem tady obchodně.“
„Nemáš co na práci, když jsi tady vydrželo dvě hodiny?“ optal se Záviš a vlekl Gabrieliny obří kufry ke schodišti domu.
„Nejsem žádné ono,“ urazil se kurýr. „Chcete svůj balíček nebo ne?“
„Neodpověděl jsi mi na otázku,“ vzdychl si Záviš.
„Jsem strašně zaměstnaný. Zdržujete mne.“
„Nevypadá to tak. Kolik máš na starost Hráčů? Tři, čtyři?“
„Šest,“ odsekl kurýr. „Teprve začínáme, ale rozrůstáme se.“
„Ano? A kolik je takových jako ty? Pět set?“
„Už přes tisíc.“
„Opravdu? Je to známka neschopnosti, že ti přidělili tak málo zákazníků?“
„Nesnažte se mne urazit. Někteří jsou rádi, že mají dva.“
„Na celé město? Vypadá to, že Hra netáhne, co?“
„Žádné obavy. Hráči prostě přibývají pomalu.“
„Hned jsem klidnější.“
Potměšilý bastard, pomyslela si Gabriela s neochotným obdivem. Stačilo několik otázek a kurýr prozradil, co se možná Herní Centrum snažilo tajit. Pokud počítala správně, pak na deseti miliónové město připadalo sotva pět tisíc Hráčů.
„Co když jsem s tebou nespokojený?“ pokračoval Záviš chladně a přebíral balíček. „Můžu tě vyměnit?“
„Nechtěla jsem být drzá,“ vyplašeně vyhrkl kurýr, který zapomněl, že vystupuje jako chlapec. „To byste mi neudělal, že ne?“
„Proč se plašíš? Jsem s tebou velice spokojený.“
Jistě že je, pomyslela si Gabriela s malým úsměvem. Kde by našel podobného hlupáka?
„Možná bych ti dokonce mohl Hráče doporučit, co ty na to?“
Kurýr se rozzářil. „To byste byl hodný. Máte někoho v merku?“ zeptal se a prozradil tak, ze které společenské vrsty vyšel.
Záviš ukázal na svůj doprovod. „Gabrielo, ukaž mu svůj malý poklad.“
Když se objevil ještě nerozbalený NT-vysílač, kurýr k ní přiskočil, aby krabičku zakryl tělem. „Schovejte to, prosím, slečno. Nikdo nemusí vědět, co tady máte. Neumíte si představit, jaká je mezi dopravní službou konkurence. Ti, co nebudou mít do konce měsíce alespoň deset zákazníků, půjdou zpátky na ulici.“
Hned si připadám jako VIP. Velehradskému stačilo pár vět, aby se ta holka odkopala. Gabriela si svatosvatě umiňovala, že si na Záviše dá pozor.
„To není můj problém,“ řekla, odhodlaná dokázat, že umí pokračovat. „Kurýr jako kurýr, ne?“
„Ani náhodou,“ vyhrkl fluid a vysokým dívčím hlasem pokračoval. „Jmenuji se Leontýn…“
Pak si vzpomněl na svou oboupohlavní identitu a o oktávu níž dodal: „Ale klidně mi říkejte Leo.“
Lýdie, která mlčky poslouchala, se zamračila.
„Nevidím jediný důvod, proč tomu vůbec nějak říkat,“ ozvala se tak povýšeně, že i Gabrielu zamrazilo. „Spěcháme a ten tvor nás zdržuje. Proč se s tím ještě bavíme? Gabriela má pravdu. Je to jen korporátní poslíček, od pohledu neužitečná věc.“
Krutý způsob, s jakým ho Lýdie degradovala na neživý předmět, zůstal bez odezvy. Ale Gabriela se nedivila. Zatímco Závišův vzhled nevzbuzoval valný respekt, Lýdie Krajcarová byla bona fide stříbronos, pro kterého pohrdat bronzáky a plasťáky bylo stejně přirozené jako dýchat.
Koho by napadlo, že jsem si s ní před chvílí přátelsky povídala? pomyslela si Gabriela šokovaně. Mělo mne trknout, když dala příkaz k likvidací své sestry, že nebude na nikoho plýtvat soucitem.
S pocitem, že byla podvedená, zmírnila tón: „Třeba může být užitečná… Nebo užitečný,“ dodala utrápeně, podrážděná zmatením mluvnických rodů.
„Jak?“ zeptala se Lýdie suše. „Ani se neumí rozhodnout, jaké má pohlaví. Můj drahý,“ obrátila se vemlouvavě na Záviše, „doporučuji, abys to nahradil.“
„Ne, prosím. Počkejte! Jmenuji se Leontýna a jsem holka. Nejsem jako ostatní.“
„Pochopili jsme,“ odtušila Lýdie. „Ale být jiná není žádné doporučení. Teď, když jsme vyřešili tvou oboupohlavní krizi, co uděláš pro nás?“
„Děkuji, paní,“ pospíšila si Leontýna, jako by byla skutečně vděčná za rozseknutí problému, který ji dodnes trápil. Zdálo se, že chce promluvit, ale místo toho mlčky ukázala na svou dodávku. „Ráda bych se zavděčila,“ načala a dál nepokračovala.
Co je s ní? pomyslela si Gabriela. Nezkouší trochu naši trpělivost? Jestli se chce zavděčit, proč mlčí jako zařezaná?
„Dostaneš jednu jedinou příležitost,“ řekla Lýdie a otočila se na podpatku. „Gabrielo, má milá, dej jí pět minut, ani o vteřinu déle.“
Když se oba stříbrní vzdálili, Leontýna prudce vydechla, jak tajila dech.
„Tvá máma je zatraceně přísná dáma,“ pronesla vyčítavě. „Docela tě lituju.“
Moje máma? Proč si ta holka myslí, že je Lýdie má matka? Nejenže byla Lýdie starší jen o deset let, ale i světlou pletí se od snědé Gabriely lišila. Ledaže by si ta holka myslela, že mne adoptovali!
Což nebyl hloupý předpoklad, protože vysoce postavené ženy se s pořizováním dětí málokdy obtěžovaly. Nešlo jen vyhnutí se těhotenství (což snadno zajistily náhradní matky), ale i o ztrátu času spojenou s péčí o dítě.
Stříbrní (a někdy i zlatí) dávali přednost adopci perspektivních náctiletých, které několik let pozorovali, aby měli jistotu, že získají do rodiny snaživé a nezkažené jedince.
Zrovna já bych se neměla divit, pomyslela si. Ale než stačila Leontýnu opravit, ta vytáhla ze své příruční brašny bloček s papíry a hbitě cosi zapisovala.
„Hele,“ řekla pak a přidržela papír tak, aby ho si mohla Gabriela přečíst, „budeš držet basu a přestoupíš za mnou? Tady je moje vizitka.“
Na papíře ale stálo: Nemůžu mluvit. Šmíruje mne umělá inteligence v dodávce. Moc nevím, ale budu se snažit ti pomoct. Přísahám! Řekni tomu chlapovi, že nikdo netuší, k čemu ty datadisky jsou. Ale zaslechla jsem, že se podařilo několik nahrát. Jenom nabité mají cenu. HC je vykupuje za trojnásobek, ale prý existují aukce, kde je střelíš za víc.
Sotva Gabriela dočetla, vzkaz se ztratil, jako by nikdy neexistoval, tak rychle ho kurýrka roztrhala a zmuchlala.
„Mám číslo 443,“ vykřikla a utíkala zpátky k dodávce. „Zapamatuj si to!“