Co je číza?

Zlatonos?

Lýdii se okamžitě stáhl žaludek. Od Kouckého dostala zprávu, že její nevlastní bratr bude mít velké potíže si udržet postavení občana první kategorie. Jejich korporace, z jejíž velikosti si Záviš pravidelně utahoval, si nemohla dovolit platit enormní množství sociálních bodů za Alfréda a otce. Jak rodinný právník Koucký smutně poznamenal: „Mít dva zlaté byl krásný sen, který nevydržel dlouho.“

Běžní obyvatelé, odchovaní televizními seriály, kde se zlatonosové pravidelně objevovali jako deus ex machina v roli spravedlivých soudců, si neuvědomovali, jak vzácní tito tvorové jsou. Podle kolísavých statistik (VIUR v pravidelných úsecích úřadovala) tvořilo čtyřicet procent populace plasťáci, po nich následovala skupina občanů-kandidátů, dále deset procent bronzáků, necelé jedno procento stříbrných a méně než jedno promile zlatých.

Ti poslední většinou žili v odloučených, přísně střežených lokalitách mimo hlavní města. Pravděpodobnost, že by se plasťácký kluk jako Martin Soušek dostal do styku s někým takovým, byla tak mizivá, že pouhé Závišovo podezření v ní vzbuzovalo vlnu úzkosti.

A Martin Soušek ji neuklidnil…

„Nebuďte tak napruženej,“ řekl. „Jak jste vůbec poznal, že jsem v holportu se zlatonosem?“

„Nebudu ti dávat zadarmo rady,“ odsekl Záviš, ale potom změkl. „No dobrá, dám ti jednu poslední, ale chci vědět, cos dostal za úkol.“

„Pf, to není žádná záhada,“ odfrkl si Martin, „ale vy první.“

„Jistě. Mít očkování v tak krátkém čase je pro tebe nemožné. Medard, tvůj pan ředitel, je plasťák a nikdo z nás mu nedokáže zařídit bronzovou známku dřív než začátkem příštího roku. Za tebe musel orodovat někdo hodně vlivný - někdo, kdo může zaplatit spoustu sociálních bodů.“

„Aha. Safra, pan ředitel je opravdu plasťák? Sem myslel, že má falešnou známku.“

On si vůbec neuvědomuje, co Záviš naznačuje, pochopila Lýdie, která skoro omdlévala čirou hrůzou.

Někdo neskutečně mocný zatahal za nitky, aby mladého Souška vytáhl rychle mezi bronzáky. Byla si jistá, že její otec by to nedokázal. Udělování občanských známek podléhalo přísné kontrole a přísným trestům.

„Ano, plasťák,“ kývl Záviš - a jako by předvídal další Martinova slova, dodal: „A ne, nechceme, aby mu tvůj zlatonos pomáhal z maléru, děkujeme pěkně - i kdyby ses hodlal nabídnout. Pokud máš dojem, že jsi závratně povýšil, máš úplnou pravdu. Jsi v pozici, kterou ti může každý korporátní stříbronos závidět.“

Martin se zmateně podíval na Lýdii. „Nechápu! Jako že stojím nad váma?“

„Nade mnou určitě,“ ujistila ho vážně. Mladý Soušek se dostal do spojení s někým, kdo stál vysoko i nad jejím otcem. Ten si často stěžoval, že ho nechtějí pustit do jakéhosi elitního klubu. „Ale být tebou, nikomu se nechlubím.“

„Já sem vobyčejnej bronzák.“ Čím byl rozrušenější, tím pro něj bylo těžší se držet spisovné školní mluvy. „Vona mi řekla, že může zachránit i mou máti, když budu spolupracovat. Má máma je totálně mimo, fakt z ní může udělat aspoň bronzáka?“

Ona?

„Nejspíš ano,“ řekla Lýdie a Záviš zachmuřeně dodal: „Pokud budeš poslušně skákat, jak píská, dokáže tvá mecenáška skoro cokoliv. Mimochodem, jak se jmenuje?“

„Nemám páru. Potkala mne tady na chodbě a dala se se mnou do řeči. Zbytek zařídili její lidi.“

„Tady na chodbě?“

„Ano,“ odpověděl Martin bezelstně. „Jako ji jsem tady potkal. Její lidi přišli za mnou domů.“

Člověk nepotřeboval být potížista, aby z Martina vytáhl užitečné informace. Lýdie měla skoro špatné svědomí, že s ním tak manipulují, ale nebyla nesobecká natolik, aby Záviše zarazila. Nebylo těžké se domyslet, oč šlo.

Občanka první kategorie se dostala do Hry, kde, jak zjistila, neměla armádu svých věrných. Pokud se ti nedostali do Světa, pak s ní nemohli ani dovnitř do Herního Centra. Proto se ze zoufalství (Jaképak zoufalství! opravila se uštěpačně) obrátila na zdejší Hráče a udělala jim nabídku, jakou nemohli odmítnout.

Záviš dospěl ke stejnému závěru, proto se zeptal: „Kolik zdejších má pod palcem?“

„Nevím, vona je šáhlá. Někdy mluví divně.“

„Šáhlá jako…“ Lýdie bezradně nedokončila. Taková představa se vzpírala celé její výchově.

„Jako bláznivá,“ dopověděl klidně Záviš. „Cvok! Psycho! O kolečko víc! Vyber si, má drahá, co ti vyhovuje.“

Pokud doufala, že Martin diagnózu vyvrátí, mýlila se. Ten pouze kývnul: „Kdybych neuměl vycházet s mou mámou, asi bych se s ní nedomluvil. Ze začátku sem myslel, že je to další zfetovaná ženská.“

Zfetovaná ženská? Zlatonoska? Ten kluk boří základy mého světa!

„Nepleteš se?“

„Prča co? Kdyby nebyla tak strašidelná, musel bych se chechtat, když blábolila ty svý nesmysly. Najdi Bílou niť a velmistr nás vodmění. Hlody jak z filmu.“

Bílá niť? Velmistr? Epizoda z filmu Jak mi úsměv tuhne na rtech?

„Fakt hlody,“ řekla bezmocně. „Číza!“

„Co je číza?“ zeptal se Martin.

„Ona žvatlat řečí tvého kmene,“ zasmál se Záviš, kterého pobavila a který ji bez váhání zradil. „Zrzka není špatná, ale vobčas jí hrabe,“ dodal jako pravověrný plasťák. „Si ji nevšímej.“

„Kdežto vy ste rodilej,“ řekl Martin uznale a ukázal na Závišovu stříbrnou známku. „Fejkujete, jo?“

„Si na to káp, ajnštajne. Teď vybal, voč de ty tvý dámě, ať se hneme z fleku.“

„Fenomenální,“ ocenil ho Martin, aniž by poznal, že ho Záviš baví, aby mohla ona i Lištička zpracovat svůj šok. Proč poslali Martina za námi, když hledá Bílou Niť? Zradil někdo v chrámu? Ale i kdyby ano, tady nikdo neví, kdo je moje druhé já.

Základní pravidlo Hráče, na které je upozornil Snížek a Záviš na něm trval, bylo neprozradit svou identitu.

„Měl sem najít ňákou Krajcarovou a voptat se jí, esli její sekta souhlasí s návrhem, kerej jí dal velmistr.“

„Rozumím,“ Záviš si oddechl a rozmáchle ukázal vedle sebe. „Máš štěstí, mladej. Tadle fešanda je Krajcarová.“

„Aha, těší mne.“

S trochou váhavých rozpaků a při vědomí, že už je očkovaný, Martin napřáhl ruku k potřesení. Pak ji schoval zpět, když jeho pozdrav neopětovala. „Moje chyba. Sem zapomněl, že se vám to ekluje.“

„Pokorně se omlouvám, mladý pane.“

Lištička promluvila s jemnou úklonou. Lýdie, které se nesmírně ulevilo, že se Lištička objevila, si pomyslela: Když jsem se měla udusit, tak ses nenamáhala.

Kdyby velmistr Devíti draků jen okupoval tělo bronzového maséra v Šik&Šik, pak by se ho nemusela obávat. Ovšem, našel-li si zlatou pomocnici, pak měla důvod, proč se klepat děsem. Lištičko, kamarádko, modlila se v duchu, já jsem neschopná stříbrná ze změkčilého světa. Nastal čas, aby se projevily tvé kruté sklony. Vylákáme velmistra a zavraždíme ho někde v koutku. Co povíš?

Lýdie věřila, že Lištička plánuje úkladnou vraždu a jaksi se nemohla přimět, aby celou věc neschvalovala. Zemře jeden nevinný masér, který stejně ztratil kontrolu nad svým tělem. A s ním odrovnáme darebáka, který vyhladit bůhvíkolik sekt.

Svědomí a zdravý rozum ji varovaly, že zvykne-li si řešit problémy vybíjením nepohodlných, brzy kolem ní zůstane prázdno. Navíc zákon a policie jejího světa vraždu netolerovala. Každá podezřelá smrt podléhala důkladnému vyšetřování. Mohlo se také stát, že se smrtí velmistra skončí i její kariéra.

Beru zpět, pomyslela si vyčerpaně. Násilí nic nevyřeší.

„Mladý pane,“ řekla Lištička a klidně ukázala na sklípkana, kterého Martin zapomněl v dlani. „Máte rád pavouky?“

„V posteli bych ho fakt nechtěl,“ odpověděl Martin procítěně, „ale je boží!“

„Budu ráda, když si ho necháte. Jako malý dárek a výraz uznání.“

„Aha,“ řekl rozpačitě mladík. „Už sem vod frajlí dostal různý hračky, ale hmyzáka eště ne. Jako nechám si ho, proč ne, ale určitě je vzácnej a drahej.“

„Je krajně neuspokojivý,“ odtušila Lištička. „Nechápu, k čemu je domorodci chtějí mrtvé. Pohled na jeho neživé tělo mne dráždí. Vás ne, mladý pane?“

Nemáš nic lepšího na práci než probírat svého zvrhlého koníčka?

„Když sem byl ve škole,“ poznamenal Martin tónem muže, který vzpomíná na vzdálené časy svěžesti a jahod nezralých, „nosil sem si domů kobylky. Máma vždycky šílela. Teď je tak tupá, že by neregistrovala ani mraveniště v posteli.“

„Máte rád svou matku?“

„Kdo by neměl? Mám jen jednu, ne?“

„Chápu.“

Vsadím se, že nechápeš, má milá. Ostatně, já také ne. Já a má matka máme velmi odtažitý vztah.

„Existuje způsob, jak ji zachránit,“ poznamenala Lištička.

„Já vím, očkování. Ta zlatá mi ho slíbila, když budu poslušnej.“

„Nemluvím o zdejší nákaze, mladý pane. Mluvím o jejím stavu. Má sekta umí léčit i velmi těžkou závislost. Velice pochybuji, že vaše zlatá paní umí co já. Ani velmistr Devíti draků se mi nemůže rovnat,“ dodala pyšně.

Jenom se vytahuj! Já doufala, že budeme skromné a nenápadné.

„Vy nejste slečna Krajcarová?“ zeptal se náhle Martin a podezřívavě se odtáhl. „Proč mluví ta druhá? Já nejsem žádnej mladej pán.“

„Nejspíš proto, že ti chce něco nabídnout,“ ozval se Záviš.

„Já nesmím svýho druhýho pouštět na špacír. Vy jo?“

„Proč ne? Kdo je tvůj druhý?“

„On? To taky nesmím prozradit! Nejsem tak pitomej, jak si myslíte.“

„Je mi líto,“ ozvala se Lištička, „ale slečna Lýdie vám nemůže nabídnout má tajemství, mladý pane. Proto s vámi musím jednat já sama. Ostatně, vzkaz, který jste přinesl, patří mně.“

Martin se obrátil na Záviše. „Mluví pravdu? Ne že by mi vadila, fakt ne.“

„My jsme jedna velká rodina,“ ujistil ho Záviš s ještěřím úšklebkem. „My i ti druzí spolu báječně vycházíme. Co ti slíbí ona, slečna Krajcarová dodrží. Včetně léčby pro tvoji mámu, pokud budeš chtít.“

„Zadarmo? Když jsem se narodil, nespad jsem na hlavičku. Vím, že něco chcete.“

„Chceme informace. Nic, co by poškodilo tebe nebo tvoji zaměstnavatelku.“

Záviš promluvil tak upřímně, že mu nešlo nevěřit.

„Mladý pane,“ přidala se Lištička. „Velmistr Devíti draků je významná postava našeho světa. Máme na srdci vzájemnou spolupráci. Není v našem zájmu poškodit důvěru mezi námi.“

I méně důvěřiví by jim skočili na lep, pomyslela si Lýdie, když poslouchala tu sehranou dvojici. Byli tak upřímní, otevření - a přece naskrz falešní.

„Já se ničemu nebráním,“ řekl Martin nakonec. „Ale ne dnes. Musím si všechno nechat projít kebulí. Mám něco vzkázat?“

„Ano, prosím. Vyřiď prosím velmistrovi mé uctivé pozdravy a požádej ho o strpění. Mí mistři jsou velice podezíraví a mají pochybnosti o mých slovech. Chtějí záruky, které jim já nemohu dát.“

Martin se opět obrátil na Záviše: „Co se tím myslí?“ zeptal se.

„Velmistr bude rozumět,“ ujistil ho Záviš a odváděl Lištičku zpátky do kanceláře. Nejspíš proto, aby nedal Martinovi prostor k dalším zvědavým otázkám. Nemohli velmistrovi Devíti draků ani vyhovět, ani ho odmítnout. Proto nezbývalo než zdržovat a čekat, jak se situace vyvine.