Jedna chyba za druhou!

„Nač ještě čekáte?“

Kouckého hlas vyjadřoval notnou dávku nadřazené netrpělivosti. Zdálo se ale, že nic nedokáže přimět Záviše a Medarda, aby opustili Lýdii.

„Znovu opakuji,“ řekl důrazně Koucký, „že můj rozhovor se slečnou Lýdií podléhá utajení, které vyžaduje zákon o Hře. Skutečnost, že s vámi sdílím tuto informaci, vás může dostat do potíží.“

„My vás nenutili se svěřovat,“ opáčil Záviš suše a pokračoval. „Ale klídek, kamaráde. Nevím, jak moc plavete vy v maléru, ale my tři jsme bona fide Hráči. Klidně si pusťte pusu na špacír.“

Těžko soudit, zda Kouckého ohromila více Závišovo pepická důvěrnost nebo jeho nenadálé tvrzení. V každém případě ztratil sebeovládání a zůstal zírat s pokleslou čelistí.

„Cože jste?“

„Slyšel jste dobře. Chcete mne snad urazit, když naznačujete, že nejsem schopný se dostat do Hry?“

Závišův hlas získal ostří, které Medarda vyděsilo. Panenko skákavá, pomyslel si, na tohle nejsem stavěný.

Jeho poklidný život se od základu změnil, náhle plul na vlnách dobrodružství a intrik. I jeho virtuální nevěra bledla ve srovnání s tím, čím procházel nyní. Být ve společnosti tří stříbrných bylo něco, co si neuměl představit ani v nejodvážnějších snech - a nyní zjišťoval, že není, o co stát.

Když poprvé Záviše potkal, nechápal, jak někdo, kdo se městem toulá v levném sepraném oblečení, mohl kdy dosáhnout na stříbrnou známku. Později, po duelu s Xantipou Millerovou, si poopravil mínění, ale přesto měl Záviše za výjimku, která potvrzuje pravidlo.

Neškodný stříbronos? Nebyl jsem trochu naivní?

I Jeremiáš Koucký, korporátní právník, čili postava, která v bronzácích a plasťácích budila hrůzu a děs, panikařil, když pochopil, že Záviš chce vyprovokovat duel.

„Samozřejmě nezpochybňuji vaše schopnosti, pane Velehradský,“ řekl rychle. „Jen je překvapivé najít tolik Hráčů pohromadě. Ale i tak,“ pokračoval váhavě, „musím vaše tvrzení ověřit. Jde o zákonný požadavek, prosím, nikoliv o projev nedůvěry. Kdyby se ukázalo,“ kývl hlavou směrem k Medardovi, jakožto nejméně nebezpečnému tvorovi v místnosti, „že pan Mechový vyslechl informace o Hře, ke kterým by neměl mít přístup, ocitli bychom se já i on v prekérní pozici.“

Na mne se neohlížejte! úpěl v duchu Medard. Stačí říct a zmizím jako pára nad hrnce.

Jediné, co mu bránilo podlehnout Kouckého tlaku, byl Závišův příkaz a Lýdiin uznalý pohled.

Tady jde mých pět minut slávy, pomyslel si trpce a rozpačitě sáhl pro svůj plastový identifikátor, aby ho podal právníkovi.

„Prosím, pane.“

Jako dokonalý profesionál, Koucký nezdvihl obočí a ani pohrdavě nekomentoval plastové provedení známky. Naopak, sotva dokončil skenování, uznale hvízdl a poznamenal: „Klobouk dolů, pane Mechový, klobouk dolů. Důvěrně mohu prozradit, že v této náborové kampaní se do Hry dostalo minimum občanů vaší kategorie. Musíte být výjimečný.“

„Já…“

Medard si zahanbeně vzpomněl, jak utekl z Herního Centra a jak se hroutil v Závišově bytě.

„Přirozeně, že je výjimečný,“ ozvala se chladně Lýdie a sundala svoji známku z krku. „Nebo si myslíš, že sbírám náhodné plasťáky na ulici?“

To zabolelo, pomyslel si Medard. Kolem a kolem, nejsem opravdu nic víc než náhodný plasťák sebraný na ulici.

„Vždycky jsem uznával vaše schopnosti, slečno Lýdie,“ pospíšil si Koucký s odpovědí. „Prosím, tady máte svou známku. Váš otec bude nadšený, že jste uvnitř Hry. Ne všichni měli to štěstí.“

Moje Laura vždycky říká, že nerozumím světu, vzdechl si Medard. A měla pravdu. Takový patolízal!

Kdyby se ho někdo zeptal, kdo je v místnosti největší zvíře, byl by ukázal na právníka. Ukazovalo se ale, že ten zde stojí na nejnižší příčce. Kdo je tahle Lýdie Krajcarová? Opravdu je to korporátní princezna?

Medard slýchával o korporátních dědicích jen nejhorší, ale Lýdie mu připadala obyčejná - možná kompetentní, ale nevystupující z řady.

„Tak,“ prohlásil Koucký. „Formality máme za sebou. Abych se zbytečně neopakoval, slečno Lýdie, nebudu naléhat na soukromý rozhovor.“

„Děkuji, Jeremiáši.“

„Ale musím podotknout, že se dotknu i rodinných záležitostí. Zvažte tedy, zda svým přátelům důvěřujete. Počítejte, že váš otec se dozví veškeré podrobnosti.“

Ano, prosím, pomyslel si Medard odevzdaně. Napráskejte mne zlatonosovi. Bude určitě rád, že se jeho dceruška zahazuje s plasťákem.

Na druhou stranu, Záviše nechaly zastřené hrozby klidným. „Pokud jde o Hru,“ opáčil klidně, „naši skupinu zastupuji já. Rodinné záležitosti prosím vynechejte, nebo omezte na bezpečnou mez.“

„Chcete říct, že s vámi jednám jako s právnickou osobou?“

„De facto, ne de iure. Stojíme na začátku. Musíme uzavřít jednání, které se týkají dalších podílníků.“

„Je to tak?“ zeptal se Koucký Lýdie. Ta kývla, i když poněkud zaraženě.

Další podílníci? uvažoval Medard. *Já, Lýdie a kdo dál?“ Vzpomněl si na Světlanu, Juraje a Gabrielu.Copak chce dostat do Hry i ty děti? Zbláznil se?

„Velmi dobře,“ poznamenal Koucký obdivně. „Málokdo by reagoval tak rychle. O to jednodušší bude moje úloha. Slečno Lýdie, mohu předpokládat, že se nevzdáte svého nástupnického práva v Asfaltové-Cestovní?“

„Jistěže ne,“ odpověděla Lýdie opatrně. „Záleží na podmínkách, které stanoví otec. Stále chce, aby jeho nástupce získal zlatý občanský status?“

„Na tom se nic nezměnilo.“

„Pak je mu těžké vyhovět. A ty to dobře víš, Jeremiáši. I kdyby mi otec svěřil jednu z našich poboček, nemám valnou naději.“

„Mladý pan Alfréd to dokázal.“

„Otec vždycky tvrdí, že stát se zlatonosem je těžké, zůstat jím ještě těžší. Blíží se uzávěrka. Jaké myslíš, že bude skóre po ní?“

„Vyhlídky nejsou optimistické,“ připustil Koucký. „Ale tady přichází vaše šance, slečno Lýdie.“

„Mluvíme o Hře?“

„Vidím, že si rozumíme.“

„Ale proč?“

„Protože Hra je příležitost. Nesmíte se zlobit, že nepovím víc, ale zaplatili jsme nekřesťanskou sumu za informace, které nejsou veřejné. Jestliže trváte na vstupu do Hry se svými společníky, nemůžu je sdílet.“

„Je-li to tak, jak mám soutěžit o korporátní podíl? Do společnosti s panem Velehradským, Mechovým, a, ehm, dalšími hodlám vstoupit jako soukromá osoba.“

„To není nezbytně špatný nápad,“ usmál se Koucký. „Jedinou výhodu, kterou mají ostatní proti vám, jsou právě ty informace. Ale jsem si jistý, že pan Velehradský najde způsob, jak informační embargo obejít.“

Když se Lýdie podívala zvědavě na Záviše, ten mlčky přikývl, sebejistý do takové míry, že Medarda zamrazilo. Neříkejte mi, že jsem se stal součástí většího plánu, pomyslel si. Dostal mne Záviš do pasti, když mi daroval ty peníze? Mám vůbec možnost vystoupit?

„Povězte nám, co můžete, pane Koucký,“ ozval se Záviš. „Nikdo mne nikdy neobvinil z nevděku. A pokud nevěříte mně, pak můžete věřit Lýdii.“

„Za normálních okolností ano. Ale pokud jde o vás, musím být ostražitý. Nic osobního, prosím. Ale vaše profese mne přivádí do rozpaků. Můžete mít dát písemnou záruku, že Asfaltová-Cestovní není váš cíl?“

Záviš ale nepospíchal s odpovědí. I Lydie se na něj zmateně podívala. Cíl? Profese? pomyslel si Medard. Nikdy jsem se nezeptal, čím se Záviš živí. Jedna chyba za druhou.

„Mohu se zaručit, že proti vaší korporaci nepodnikám žádné akce,“ řekl Záviš rozvážně. „Ale ve chvíli, kdy ohrozíte mé zájmy, včetně zájmů či zdraví mých společníků, se situace mění.“

„To bych mohl přijmout,“ přikývl právník s úlevou.

Medard si všiml, že jednání, které původně mělo být o Lýdii Krajcarové, se změnilo v dohodu mezi dvěma právními entitami, z nichž jedna zastupovala i jeho maličkost. Čeho či v čem jsem podílník?

Stal jsem se součástí něčeho, ani nevím čeho, pokračoval bojácně. Ráno jsem váhal nad propastí a najednou padám, aniž bych věděl proč a jak.

„Počkejte!“ vykřikl prudce.

„Ano, Medarde?“ optal se klidně Záviš.

Mám právo na otázky, pomyslel si Medard. Mám právo odmítnout. Mám právo na připomínky. Nesmím mlčet!

„Počkejte,“ zopakoval a náhle si uvědomil, že neví, jak dál. Protestovat? Proti čemu? Že jsem dostal šanci změnit svůj zpackaný život?

Přešel tedy k velkému francouzskému oknu, do kterého se opíralo polední slunce, a otevřel ho dokořán. „Mnohem lepší,“ pochválil se, aby zakryl nesmyslnost svého snažení. „Prosím, pokračujte.“

„Děkuji, Medarde,“ ozvala se Lýdie a chápavě na něj kývla. „Také mi začínalo být horko.“

Až do té chvíle všichni stáli. Nyní je Lýdie zavedla do zasedací místnosti, kde se posadili ke skleněnému jednacímu stolu. Byla to podlouhlá místnost, zdobená úspěchy ústavu a jmény spolupracujících akademiků.

„Pokud jde o Hru,“ Koucký spokojeně uložil podepsanou smlouvu a poslal Závišovi kopii, „jistě je nám všem jasné, že nejde o žádné virtuální radovánky.“

„Naprosto,“ ucedila Lydie a mrkla na Medarda, který se začervenal.

„Nejde o nic pro slabé povahy,“ dodal Koucký a nalil si minerálku. Medard si všiml, že se mu klepe ruka.

„Vy jste také ve Hře?“ vyhrkl.

„Bohužel… Chci říct bohudík,“ opravil se právník se slabým úsměvem. „Jinak bych s vámi nemohl vést tento rozhovor. Skutečně vás obdivuji, pane Mechový. Někteří se nervově zhroutili po prvním návštěvě, ale vy… Bez urážky, ale člověk nechápe, jak jste mohl skončit jako plasťák. Muž s vaším potenciálem.“

Nervově zhroutil? Mluví snad o sobě? Klepe se jako osika, sotva o tom začal, napadlo Medarda, když pochopil, že se nestal obětí nejapné ironie. Co přesně se ve Hře lidem děje? Určitě nejde jen o manželskou nevěru.

Najednou si připadal jako podvodník a chápal, proč Lýdie Krajcarová jeho zkušenost odbyla tak stroze.