Ještěr, člověk a já!

Nakonec se Záviš rozhodl riskovat a následovat příkladu ještěra, totiž zhltnout rudý kámen a šedý krystal, aby si ověřil, zda takové akce bude mít na něj vliv. A pokud ano, pak jaký.

Byl si jistý, že rudé kameny mají ve Hře význam, protože podobný našel na svém prstenu a tesáku. Co se týče šedých krystalů, několik se jich nacházelo v monohorozměrném prostoru, ale všechny byly větší s temnějším zabarvením.

Otázkou zůstávalo, zda se neotráví a také zda je zapotřebí polknout oba předměty zároveň. Teoreticky mohl sníst napřed jeden, ověřit jeho účinek, a pak postupovat dál. Ale nemohl vědět, zda jejich užití není vázané na sebe.

Jestliže jde o pouhou hru, pomyslel si, pak mi nehrozí nebezpečí. S tou myšlenkou provedl svůj záměr, dřív než o něm stihl začít pochybovat.

Následky se brzy dostavily a byly úplně jiné než si představoval. V břiše se mu rozhořel plamen, ne pomyslný, ale skutečný plamen, který vnímal jako součást svého těla. V jeho středu se nacházel rudý kámen, rozpálený do žáru, který si postupně vypaloval cestu jeho vnitřnostmi a způsoboval mu hmatatelnou bolest.

Naštěstí, když se plamen dotkl šedého krystalu, krystal teplo pohltil a začal růst jako rakovinový nádor, skrz míchu až do mozku, kde se usadil v podobě šedivého závoje pod lebeční kostí.

To vše Záviš vnímal ve zvláštní perpektivě, obrácený naruby a nucený sledovat své já z vnějšku, usazený jako divák do přední řady.

Pak se šedý závoj vstřebal do mozku a zmizel. Plamen však stále hořel, nepatrný uhlík pod žebry, který stačilo rozfoukat nebo ztlumit pouhou silou vůle. Když vzplál, pocit euforie, který Záviš cítil od probuzení, narůstal.

Taková příruční laboratoř na endorfiny, pomyslel si Záviš, už mnohem méně nadšený. Pokud Hra uměla stimulovat chemii jeho těla, pak rozdmýcháním vnitřního plamene si mohl vypěstovat slušnou závislost.

Pak zjistil, že má horší problém, protože se měnil na ještěra. Ne fyzicky, jen v projekci svého vnitřního zraku, ale i tak bylo znepokojivé vidět, jak se transformuje do hybridního organismu, napůl mezi člověkem a ještěrem. Co hůř, kromě euforie v něm narůstala vášnivá chuť lovit.

Neschopný ovládat své tělo, zůstal odsouzený do role diváka, strženého vírem šílenství. Jeho tělo se rozběhlo lesem, po stopách divokých prasat, vedené ještěřím instinktem a sebejistotou tvora, který v lese prožil svůj život.

Stůj! Zastav!

Oddělená od zdivočelého těla, Závišova vůle podnikla pár chabých pokusů k ovládnutí situace, ale jeho podvědomí nechtělo, okouzlené divokým opojením.

Na mýtině, několik kilometrů od stromu, kde se probudil, se pásla skupina zvířat, která připomínala přerostlé jeleny. Hnědí samci měli hranatou majestátní hlavu, ze které vyrůstaly parohy do výšky tří metrů. Samice bez paroží, v něžnější odstínu béžové, se držely ve vnitřní části stáda.

Nepříčetný Záviš mezi ně vpadl jako neřízená střela a ochromil mladého samce zábleskem modrého světla. Není to tak těžké, když člověk ví, jak na to, uvažovala jeho příčetnější část, když sledoval, jak se proudy vnitřního plamene mění na modrý výboj. Byla to ještěrova schopnost omráčit - a on ji získal a proměnil.

Zatímco ještěr modré světlo vytvářel v tlamě, Záviš jako člověk dával přednost levé ruce. V pravé držel kouzelný tesák, ze kterého ještěr zůstával rozpačitý, stejně jako z nezvyklé stavby Závišova těla.

Mladý jelen utekl, protože ještěr v Závišovi neuměl využít chvíli, kdy zvíře zůstalo bezvládné, a on bezmocně chňapal zuby po měkkém podbřišku.

Jsme tu tři, zjistil Záviš, zaujatý víc víc vnitřním zmatkem než neúspěšným lovem. Ještěr, člověk a já. Nebylo pochyb, že ještěr vznikl působením šedého krystalu, zatímco člověk byl původním obyvatelem těla, a nyní se snažil získat zpět kontrolu, v zoufalé snaze nedovolit zvířeti způsobit další škody. Zůstávám stranou, protože dva programy spolu kolidují?

Záviš zůstával příliš rozjařený, aby si přiznal, že sníst rudý kámen a šedý krystal byla chyba. S postupujícím časem docházelo k postupnému sloučení tři entit a s tím končil i jeho mimotělní zážitek.

Vnitřní plamen hořel jako nevyčerpatelná zásobárna energie a nutil ho běžet, skákat a lovit. Z počátku nebylo v lese jediné zvíře, dostatečně tupé, aby se nechalo skolit tvorem, který pobíhal jako poblázněná fretka sem a tam.

Když se ale Záviš vzpamatoval natolik, aby vědomě tlumil vnitřní plamen, navrch získala jeho rozumější část a začal skutečný lov.

…

Přibližně ve stejný čas, o několik kilometrů dál, se lesem prodírala skupina zálesáků, dva muži a jedna žena. Každý z nich byl oblečený do zeleného obleku, který se skládal z dlouhých kalhot, podkolenek, haleny, kazajky, klobouku a těžkých kožených bot. Muži si nesli krátké luky, zatímco žena masivní ozdobnou berlu s rudým kamenem, o kterou se neceremoniálně opírala, bláto nebláto.

„Jolano,“ ozval se jeden z mužů, když už nedokázal déle mlčet, „za tu hůl jsme dali skoro tisíc stříbrných tolarů. I kdyby ses celá prodala, nebudeš mít polovinu cenu té věci.“

„Jistě,“ poznamenala žena, nepříliš rozrušená jeho komentářem. „Ale i kdybys mne prodal, ta berla ti beze mne bude platná jako mrtvému zimník.“

„Silná slova na někoho, koho vyhodili z chrámu.“

„Šlo o vzájemnou dohodu. Oni neměli rádi mne a já je.“

„Ne že bych se divil,“ poznamenal muž, „když tak zacházíš se svěřeným nářadím. Nestrkej tu věc do bláta nebo zešedivím.“

„Jasně, veliteli,“ žena zasalutovala a vložila berlu na kožený pásek, který si přehodila přes záda. Pak, zjevně nespokojená, že se nemá o co opírat, si našla mladý kmínek, který si rychle opracovala malou sekerou.

„Mnohem lepší,“ pochválila se. „Co tady vůbec děláme, veliteli? Ne že bych si stěžovala, ale umím si představit bezpečnější místa než tenhle les.“

„Pokud jde o mne,“ odtušil muž, „pak je jakýkoliv les bezpečnější než kterékoliv město.“

„Slyšela jsem, že se tady přemnožili mrákotliví varani.“

„Ano? Nevěděl jsem, že se bojíš přerostlých ještěrek.“

„Bojím,“ usekla žena ponuře. „Každý se jich bojí, jenom pitomci ne… Ó, pardon, veliteli,“ dala si ruku před ústa v hraném zděšení. „Nechtěla jsem se tě dotknout. Stejně jsi neodpověděl. Co tady děláme?“

„Jsme tady na osobní příkaz cechmistra. Neměl bych ti nic prozradit, ale zdá se, že se v Lese roztomilých kulíšků něco chystá. Máme za úkol zjistit co a podat zprávu.“

„Les roztomilých kulíšků? Vážně?“

„Tak se les jmenuje,“ pokrčil rameny Jolanin velitel.

„Žádného kulíška jsem neviděla.“

„Protože jsi holka z města,“ odsekl velitel.

„Chtěla bych vidět roztomilého kulíška.“

„Tak měj oči otevřené, létá jich tady plno. A teď pohyb! Vylezeme na tamten kopec a rozhlédneme se po okolí.“

Když trojice vyšplhala na holý vršek, zůstala šokovaně stát. Zpoza škvír a spár tu vylézaly nazelenalé hlavy mrákotných varanů, s očima jako černé korálky upřenými na nenadálé hosty. Byli mezi nimi mladí jedinci o délce jednoho metru, ale i plně dospělá monstra dvakrát tak dlouhá, s hmotností přes metrák.

„Pět, šest, sedm… Víc než dvanáct přerostlých ještěrek,“ spočítala Jolana a vyčítavě se podívala na svého velitele. „Vlezli jsme přímo do jejich hnízda.“

„Nechci tě děsit, krásko,“ zašeptal velitel a pomalým pohybem zakládal do luku první šíp, stejně jako jejich tichý společník, „ale to není náš největší problém.“

„Co může být horšího?“ zeptala se Jolana se svou zdobenou berlou zdviženou nad hlavou. Na jejím vrcholku začínalo žhnout modré světlo.

„Zmutovaný mrákotný varan.“

„Mutant?“ vyjekla Jolana. „Nenechala jsem se naverbovat k oddílu sebevrahů. Chci zrušit naši smlouvu!“

„Jak je libo,“ pokrčil rameny její velitel. „Můžeš zkusit utíkat. My je na chvíli zdržíme.“

Jolana se na něj dojatě podívala: „Veliteli, vy dva se chcete obětovat, abych já mohla žít?“

„Nic tak velkého,“ usmál se hořce velitel. „Pochybuji, že bys dokázala odsud vyváznout. Jestli tě dostanou tady s námi nebo o sto metrů vedle, vyber si sama. Je mi líto, krásko. Jakmile se varan pustí po tvé stopě, nepřestane, dokud tě nenajde.“

„V tom případě zůstávám,“ rozhodla se žena. „Bez vás bych zabloudila a maminka říkala, abych si dala pozor na dotěrná zvířata.“

Když dala najevo své odhodlání, mávla berlí a nechala modré světlo dopadnout na sebe a své společníky. Ještěři, kteří je zvědavě pozorovali s dychtivě otevřenou tlamou, se postupně stahovali k místu, kde trojice stála. Přesto žádný zálesák nevystřelil svůj šíp, snad z obavy, že by tak vyprovokoval lovecké instinkty netvorů.

„Mám v kapse dva rudé kameny,“ zašeptala Jolana. „Kdybych je zahodila, nevrhnou se po nich?“

„Možná. Za jiných okolností. Ale teď se neodváží neposlechnout vrchní velení.“

„Vrchní velení?“

„Opatrně se podívej stranou, po naší pravé straně.“

Když Jolana poslechla a podívala se pod malý skalní převis, kde ve stínu rostla drobná zakrslá borovice, vydechla hrůzou. Co považovala za povalený kmen byl ve skutečnosti obří varran, dvakrát tak velký jako největší dospělý na svahu.

„Mutant?“ zeptala se šeptem.

„Ano. A zdá se že chytrý. Jemu nejde o rudé kameny, ale naše paměťové krystaly. Řekl bych, že už člověka ulovil a chce víc. Jde po naší inteligenci.“

„Tak to můžeme být klidní,“ uchechtl se třetí zálesák, který zůstával tichý. „Z nás nevyrazí ani předkrm.“

„Mluv za sebe. Já byla v chrámu za hvězdu,“ odsekla Jolana a zamávala na netvora. „Haló, ty zmutovaná stvůro, přece bys nesežral krásnou princeznu.“

„Co…? Zbláznila ses?“

Dva muži, kteří se snažili ještěry nevyprovokovat prudkým pohybem, se na ni rozzlobeně ohlédli.

„Nezírejte na mne,“ ucedila Jolana a dál mávala. „Slyší nás ty ještěrky? Nebo mám dupat?“

„Dupat? Stěžuješ si, že nás nesežrali dost brzy?“

Pokud šlo o ty dva, chování jejich společnice bylo naprosto nepochopitelné. V očích se jim kromě podráždění objevil i jistý obdiv, jak nedokázali uvěřit, že žena se tak srdnatě vrhá do náruče jisté smrti. Oni sami, přes své zkušenosti, by dali cokoliv na světě, aby oddálili nevyhnutelný útok.