Kdo jste, pane? A kde to jsem?

Medard měl všeho plné kecky. Od chvíle, kdy se rozloučil se Světlanou a Medardem, nesl vikomtesu z Údolí plchů na zádech. Představa, že by dokulhala o patro níž až k dračí bráně, vzala za své po sto krocích. Tělo oslabené ztrátou krve se složilo, když vikomtesa následovala příklad svého druhého já a sladce omdlela.

I když Libuše Ťavodová byla postavy štíhlé a ohebné, ukázalo se, že je také vysoká a neskladná. Na nerovném terénu, kde musel přeskakovat přes černé kaluže přízraků, měl často chuť upustit svůj živý náklad a odepsat ho jako ztracený příklad.

Naštěstí měl baron vytrvalost buldoka a Medard svědomí plasťáka. Když už jeden nemohl, převzal vládu ten druhý a potácel se dál, v uších vlastní funění a v nose pach cigaret a vanilkového mýdla.

Před koncem se žena napůl probrala a začala blouznit, alespoň tak mu připadalo, když ji slyšel plakat a prosit kohosi o odpuštění.

„Jo, odpouštím ti, tak se přestaň vrtět,“ zamumlal. „Odpouštím ti, safra. Přestaň!“ zvýšil hlas, když nářek nejen neustával, ale zesílil. „Ty si fakt užíváš, když tě okolí lituje, co?“

S tak negentlemanskými slovy rozrazil dračí bránu a vpadl do vstupní místnosti, kde se už rozcvičovaly a chystaly nové týmy.

„Dokázal jsem to,“ zařval a v momentu rozjaření (a také proto, že nemohl přestat myslet na to, jak Plíhal chladnokrevně opustil svou podřízenou), dodal věty, které si plasťáci sdíleli pouze v soukromých zprávách nebo anonymně čmárali na zdi. „Smrt korporacím! Ať žije revoluce!“

Sklidil sice několik nevraživých pohledů ze strany stříbronosů, ale nikdo ho nenapomenul, možná proto, že každý chápal, co se přihodilo. Naopak místy vypukl řídký potlesk a provolávání slávy provázené udivenými komentáři.

„Další zachráněná? Jak je to možné? Myslel jsem, že ranění se nevracejí.“

„Já toho chlapa poznávám. Motal se i kolem té holky, co vevnitř zkolabovala.“

„Normální geroj, povídám. Vynesl Libuši na zádech.“

„To je Ťavodová? Ta holka má ale smůlu! Manžel jí zdrhne a teď tohle!“

„Jakou smůlu, člověče? Podle mě má nehorázné štěstí! Kdo by tak vynesl nás?“

„Nikdo, ty naše hroší mámo. Na tebe by potřebovali komando stěhováků a třítunový jeřáb.“

„Zález do porcelánový mísy a spláchni za sebou, hubeňoure! Při svý váze neucpeš trubky a světu se uleví. Hej, fešný hrdino, potřebuješ pomoct?“

K vyčerpanému Medardovi se vrhla junonská žena. V obličeji a barvou vlasů by připomínala jeho Lauru, kdyby ovšem nevážila alespoň dvojnásobek, a to Laura nebyla žádný drobeček.

Na krku nosila žena bronzovou známku a spolu se svými kolegy z týmu mu pomohla bezvládnou Libuši složit na improvizované lůžko ze sportovních bund. Bundy měly šedomodrou barvu a logo, které nerozpoznával.

„Zavolejte, prosím, záchranku,“ požádal. „Budu ji muset snést před budovu.“

„Co se stalo?“

„Zlomila si nohu a ten grázl Plíhal ji tam nechal,“ vysvětlil Medard a zase mu zpěnila krev. „Bastard nejapný!“

„Vy plastáci si to berete moc osobně,“ řekl kdosi klidně, podle hlasu ten, kterého Lauřina korpulentní dvojnice nazvala hubeňourem. Byl to vychrtlý muž se špatným držením těla a laskavým výrazem za obroučkami kovových brýlí. Nosil flanelovou košili, zakasanou za vysoce položený pás sportovních kalhot. „V korporaci běžný jev.“

Když se na něho Medard nepřátelsky podíval, zamával rukama: „Nic ve zlém, kamaráde. Známe Ťavodovou, fajn holka a tak dále. My bychom ji tam nenechali, že ne, ty naše hroší mámo?“

„Na beton ne,“ potvrdila Lauřina dvojnice a zkoumala Libušinu zlomenou nohu. „Pěkná práce. Akorát mi není jasné, kde jste přišli k té násadě na motyku?“

Medard se v duchu omluvil Jurajově dřevěnému meči a podle svého zvyku sáhl do kapes, aby je podělil vizitkami. Hubeňour si jednou vzal a důkladně ji studoval poté, co si brýle posunul na vršek hlavy, aby mu nepřekážely. Byl zjevně dalekozraký a čtení na blízko mu dělalo potíže.

„Medard Mechový, ředitel. Šest společníků. Ty brďo! Kde si můžu podat přihlášku?“

I přes svůj lehký tón zněla žádost upřímně, takže Medarda uvrhla do rozpaků.

„Momentálně nepřijímáme,“ řekl zdráhavě a připadal si jako podvodník. Ať své účetnictví zkoumal jakkoliv, neustále mu vycházelo, že Šest společníků dotují Záviš a Lýdie ze svých soukromých prostředků.

Sotva si proto mohli dovolit nové zaměstnance. Nehledě k tomu, že korporace svým Hráčům nabízely luxusní podmínky, často včetně zajištění rodinných příslušníků, zatímco Světlana a Juraj pracovali pouze za byt a stravu, zatímco Gabriela za mlhavý příslib adopce.

„Vy jste zvláštní společnost?“ zeptal se hubeňour v brýlích se zájmem. „Jaký máte základní kapitál? Vždycky jsem tvrdil, že máme zůstat na volné noze. Dřít pro korporace není můj sen. Jak si vedete?“

„Slušně, slušně, „ řekl Medard tónem člověka, který vydělává milióny. V duchu dodal: Zázrak, že se držíme nad vodou.

„Já to věděl,“ triumfoval hubenour. „Stačí se nebát a jít za svým!“

„Zapomeň prosím na své velkolepé plány,“ napomenula ho Lauřina dvojnice. „Zavolal jsi záchranku?“

„Samozřejmě. Už jsou na cestě. Budou tady za deset minut.“

S dlouhým povzdechnutím se Medard těžce zvedl. Teprve nyní mu došlo, že ve zdejším mrakodrapu schází výtah. „Snesu ji dolů.“

„My se omlouváme, ale budeme muset jít,“ řekla Lauřina dvojnice, když zvedla ruku, aby se podívala na hodinky. Na jejím tučném zápěstí vypadaly jako miniatura, i když měly běžné rozměry.

„U nás vládne ordnung,“ vysvětlil hubeňour. „Válčíme podle hodinek. Přesně za čtvrt hodiny nás naženou dovnitř.“

„Budete v pořádku?“

Medard pochybovačně přelétl jejich postavy. Oproti nim si připadal jako olympijský šampión.

„Klídek, jsme s naším náčelníkem jedna ruka,“ zasmáli se. „Také není dvakrát nadšený, že musíme za našeho zvířecího miláčka a jeho bránu.“

Oba ukázali na přerostlou dračí hlavu a pak na muže ve stejně šeděmodré sportovní soupravě, jakou nosili i oni. Muž se usilovně rozcvičoval a přitom neustále sledoval hodinky, jako by se bál, že mu ujede vlak.

„Heleďte, řediteli,“ pokračovala pak Lauřina dvojnice důvěrně, „my nemáme žádné kartičky, ale co tak zůstat v kontaktu?“

„Ovšem, proč ne.“

Medardovi byla dvojice sympatická. Zůstávalo mu ale záhadou jejich společenské zařazení. Oba nosili bronzovou známku, ale Medard si neuměl představit korporaci, která by nic nenamítala proti jejich fyzickým nedostatkům. Jedna má hrubě přes metrák a druhý je silně krátkozraký, pomyslel si. Netvrdí korporace, že ve zdravém těle zdravý duch? Že kdo nedbá o svou fyzickou kondici, poškozuje svého zaměstnavatele?

„Ozveme se,“ slíbila mu Lauřina dvojnice a podala mu lachtaní dlaň k potřesení. Teprve až gesto opětoval, si uvědomil, že docela zapomněl na VIUR. Co na tom záleží, když mi drahá vikomtesa funěla celou cestu do ucha, pomyslel si odevzdaně a sám nabídl ruku hubeňourovi.

Když je pozoroval, uvědomil si, že ti dva působí na zdejší poměry až neuvěřitelně uvolněně. Možná nejsme jediní, kdo chápe, jak zásadní je nebránit se splynutí se svým druhým já.

Jakmile ho to napadlo, část sympatií, které cítil, nahradila ostražitost. Proč mi ti dva pomohli? zeptal se v Závišově stylu a rozbolela ho hlava. Až donedávna postranní pohnuty u lidí nehledal. Nyní se svět stal šachovou partií, ve které nepochopil pravidla. Také si všiml, že ti dva se zachovali jako Světlana, když se loučila s Drbohlavem: oni mohli zavolat jemu, on jim nikoliv.

Jsem zkrátka důvěřivý hlupák.

„Pane?“

Kdosi ho zatahal za nohavici. Libuše Ťavolová se probrala a hleděla na něj s prosebným výrazem ve fialkových očích. „Kdo jste, pane? A kde to jsem?“

„V bezpečí,“ odvětil suše, stále ještě myšlenkami jinde. „Nebojte se, sanitka už je na cestě.“

„Zachránil jste mne?“

„Já a mí přátelé jsme vám pomohli.“

„Jen tak?“

Dřív než stačil přikývnout, napadlo ho, že vikomtese nenabídli své služby zadarmo. Aby se vyhnul odpovědi, kleknul vedle ní a pomohl jí se posadit. „Vlezte mi prosím na záda,“ řekl mírně. „Myslím doslova. Musím vás snést do přízemí a ven z budovy. Předpokládám, že tady nechcete čekat, až se vrátí váš slavný Plíhal. Ten nepočítá, že vás někdy uvidí.“

„Slíbil, že mne vyzvedne na cestě nazpátek,“ zaprotestovala slabě.

„Když jste tam brečela, nezdálo se, že byste mu věřila,“ poznamenal. „Ale jak je ctěná libost. Buďte pitomá, jak uznáte za vhodné. Ve skutečnosti se o vás postarala vikomtesa.“

„Vikomtesa?“ zeptala se vyděšeně. „Vy jste s ní mluvil?“

„Ano, rázná dáma,“ přikývl a sáhl do kapsy. „Tohle jsou myslím vaše cigarety. Moc jich nezbylo.“

Libuše se mu ztěžka vyškrábala na záda a tajuplně zašeptala. „Nesmíme ty druhé pouštět do našeho světa. Máme přikázáno se držet dál od NT-vysílačů, jak jen to jde.“

„A to proč?“

I když měl vůči baronovi dost výhrad, neuměl si představit, že by o své druhé já přišel.

„Řekli nám, že nás oni ovládnou, pokud jim povolíme otěže. Že se staneme někým jiným.“

„Vám by to jen prospělo,“ zabručel a nesl ji ke schodišti. „Dojemně jste mne prosila o odpuštění. Co jste prosím komu udělala, že jste tak provinilá?“

„Prosila jsem o odpuštění? Kdy?“

„Za dračí bránou.“

„Nevzpomínám si,“ řekla rychle a Medard pochopil, že o tom nechce mluvit. „Vy jste prosím kdo?“

„Medard Mechový, občan čtvrté kategorie.“

„Plasťák? Jste ženatý? Máte děti?“

Panenko skákavá, pomyslel si, ty dvě se hledaly, až se našly. Copak nemá nic lepšího na práci než zkoumat, jestli jsem k mání?

Ale Libuše, kterou právě snášel po schodech, pod dohledem fantastických obrazů, které zde zdobily zdi, neuvažovala jako nadržená veverka obecná.

„Měl byste myslet na svou rodinu,“ vzdychla nabádavě. „Měl jste mne tam nechat. Nikdy bych si neodpustila, kdybyste kvůli mojí záchraně umřel na VIUR. Já jsem sama, nikomu na mně nezáleží.“

Vikomtesa měla pravdu! Tahle Libuše chce, aby ji svět litoval.

„Chcete naznačit,“ zahučel nepřátelsky, „že jsem se s vámi namáhal zbytečně? Vaše vikomtesa měla jiný názor. Jí na vás záleží.“

„Tu také nikdo nezachrání,“ vzdychla Libuše jako dokonalý sýček.

„Proč?“

„Protože ji unesli otrokáři,“ vysvětlila Lýdie ztěžka. „Když zemřel její muž, pomátla se a zabloudila do míst, kde neměla co dělat. Chytili ji a teď se ji chystají prodat. Co jsem pochopila, nečeká ji nic příjemného.“