On vážně čeká, že si s ním podám ruku?

Pokud čekal výsměch, spletl se. Strohá padesátiletá tvář Abraháma Plíhala se nehnula, jako by se s plasťáky na ředitelských postech setkával dnes a denně. Zblízka nicméně působil hrozivě, možná nejhrozivěji ze všech stříbrných, se kterými se Medard zatím setkal.

V porovnání s Jeremiášem Kouckým, právníkem Asfaltová-Stavební, nebo Aloisem Drbohlavem, finančním ředitelem pobočky Technika-Zahradní, Abrahám Plíhal vypadal, že před minutou opustil kasárna a ještě vzpomíná, jak si vychutnal čerstvý přísun branců.

Vůbec nedbal na maličkosti jako kvalita kůže nebo manikůra, naopak, ruce měl ztvrdlé a zdeformované bušením do pytlů s pískem, plné mozolů. Na rozdíl od Xantipy Millerové, jeho pokožce chyběl výrazný narůžovělý nádech jako důsledek nadužívání supertonických nápojů, ale přesto se mu pod kůží rýsovaly nafouknuté svaly s pletivem žil.

Co ale Medarda děsilo nejvíc nebyly svaly, ale dlaň napřažené v přátelském pozdravu.

On vážně čeká, že si s ním podám ruku? To je horší, než kdyby se mi vysmíval.

Právě ve chvíli, kdy se Medard hodlal zachovat jako každý rozumný plasťák a potřesení pouze naznačit, hezky bezpečně ve vzduchu, ucítil, že ztrácí kontrolu nad tělem.

Barona, safra, začal panikařit, ze všech možných chvilek, kdy ses mohl projevit, si vybereš tu nejnevhodnější. Zmiz!

Ale baron miloval výzvy a nesnesl ponížení. Nebo prostě netušil, co je VIUR a jaké může mít nákaza následky. Nebo považoval za projev mužnosti vysmát se smrti do tváře.

„Čéče, neblbni!“

Krtinec s Hromadným sdíleli Medardovo pohnutí a nad projevem takového fanfarónství se jim srdce svírala hrůzou i pýchou.

Barone! Okamžitě přestaň!

Ale už bylo pozdě. Dlaně se setkaly, zaklesly se do mlčenlivého souboje a baron rozpumpoval svaly, aby Abraháma Plíhala rozdrtil. Medard sám o sobě nebyl vysloveně slabý, pravidelná práce na zahradě ho udržovala ve formě.

Pokud se poněkud rozklížil, jak komentovala Laura jejich tělnaté postavy, pak proto, že zestárl na potravě, ve které chyběly bílkoviny a přebývaly cukry. Se změnou jídelníčku (a hlavně díky supertonickým nápojům) znatelně omládl.

Zaskočený stříbrný na okamžik ztuhl, ale vzápětí se nadšeně pustil do souboje.

„Už jsem o Šesti společnících slyšel,“ poznamenal. „Na nezávislou společnost si vedete dobře. Myslel jsem, že zásluhu má pan Velehradský, ale nejspíš požádám vedení, aby prověřilo jednoho každého z vás.“

Medarda omýval studený pot.

Samozřejmě, už se těším, až se dostanu do hledáčku První-Spořitelní, pomyslel si. I přes Závišovu snahu, aby se k nim korporátní náboráři nedostali, měl za sebou několik setkání s lidmi, jako byli Drbohlavovi. Bez výjimky mluvili sladce, ale když je odmítl, začali vyhrožovat. A První-Spořitelní byla gigant mezi korporacemi.

„Nemusíte se namáhat,“ řekl baron, „jsem velmi prostý člověk. Zničím, co se mi postaví do cesty.“

Prosím?

I když ta slova vypustil on sám, Medard měl dojem, že špatně slyšel. Koho budu krucinál ničit?

Bylo to snad poprvé v životě Abraháma Plíhala, kdy mu vyhrožoval plasťák. Souboj v drcení prstů se také nevyvíjel podle jeho představ. Medard měl širší dlaně, proto měl jistou výhodu, byť byl slabší.

Ale jsem vůbec slabší? napadlo ho, když si všiml, že jeho protivník začíná polevovat. Co jsi provedl s mým tělem?

Až do téhle chvíle se bál, že baron, když ho odstavil a knokautoval, chodil na dostaveníčka s Laurou. Ale mužný strážce hranic nejspíš i tajně cvičil. Snad proto, aby mohl zářit v situaci jako tato.

„Velmi dobře,“ vydechl Plíhal a povolil svůj stisk jako první. „Budu si vás pamatovat, pane Mechový.“

„Nápodobně,“ odpověděl baron, který ignoroval zoufalé Medardovy prosby, aby se držel zpátky. Dokonce se zdálo, že si celou situaci užívá. Ovšem jeho protivník se také nedal. „Ještě se potkáme.“

„Skoro bych si myslel,“ řekl pak Plíhal podezřívavě, „že vy nejste pan Mechový. Copak se nesnažíte držet ty druhé pod kontrolou?“

Otázka patřila Závišovi a Lýdii.

Pod kontrolou? hořce se zachechtal Medard, který se krčil kdesi v hloubi své utlačované duše. Copak to jde? Kolikrát ani netuším, co se mnou baron provádí, když je v okolí NT-vysílač.

„Měli bychom? Pokud chce První-Spořitelní poradit, jak hrát hokej,“ opáčil Záviš nenuceně, „pak nabízíme konzultační služby. Je to jedna z našich doplňkových činností. Má malá a výkonná asistentka vám pošle ceník.“

Plíhal se otočil k Lýdii.

„Nejste právě malá, slečno Krajcarová,“ poznamenal. „O jakém ceníku se bavíme?“

„Tady,“ ozval se hlas někde od stropu, kde se objevila lesní tůňka a z ní vyjela pohádková kancelář. Za psacím stolem a psacím starodávným strojem značky Remington, do kterého bušila s vervou najezeného boxera, seděla malá víla, na sobě šedé šaty a kulaté brýle s kostěnou obroučkou.

„Já jsem jeho výkonná asistentka,“ vysvětlila nakvašeně. „Mizerný plat, samý přesčas. Nic nepovídejte! Vy jste Abrahám Plíhal, šéf zvláštního odboru. Pošlu vám email, kde budete mít vysvětlené jednotlivé položky. Nezapomeňte se seznámit s plným rozsahem našich služeb! Nejste náhodu majitelem chytré čelenky? Osobně vedu kurz pro virtuální pomocníčky. Tisíce děkovných dopisů, záruka vrácení peněz.“

Poprvé zaražený, korporátní stříbronos k ní vzhlédl.

„Pomocníčky?“ optal se. „Vy stále používáte chytrou elektroniku, pane Velehradský. I přes…“

„I přes co?“ zeptal se Záviš sladce. „Neměl bych? Máte nějaký hodně dobrý nebo utajený důvod, proč vy nemáte chytrou čelenku nebo chytré brýle?“

„Ne, samozřejmě že ne,“ odpověděl Plíhal tak rychle, že i Medard měl podezření, že něco tají. „Já jen, že jsme vás považovali za velmi konzervativního, pane Velehradský. Dohlédnu, abychom opravili váš psychologický profil. A také přidali pár dalších osobních složek. Na pana Mechového a slečnu Krajcarovou. A také na vás, slečno.“

Poslední věta platila Gabriele, která se držela stranou, více zaujatá přípravou ostatních týmů než přestřelkou mezi Plíhalem a Medardem.

„Na mne?“ zeptala se. „Proč?“

„Chce tě vyděsit,“ vysvětlil Záviš. „V praxi se není čeho bát. Jeho korporace je - jak to jen říct a neurazit - byrokratický moloch. Vedou si složky na kdekoho. Jestliže se tady pan Plíhal bude obtěžovat a podá oficiální žádost, prověří ji alespoň čtyři oddělení - čtyři, že ano, kamaráde -, aby pak vytvořili zápis do jedné z dvaceti různých databází, které si První-Spořitelní vede.“

„Přeháníte,“ ozval se Plíhal. „Nechci nikoho děsit a databází je jen patnáct. Došlo ke sloučení některých údajů. Měla byste být polichocena,“ dodal ke Gabriele. „Ne každý si zaslouží naši pozornost.“

„Pozdě, příliš pozdě,“ poznamenal Záviš. „Budoucí dceruško, ukaž tady pánovi podolek roucha svého.“

„Cože?“

Než se Gabriela stačila zorientovat, Plíhal zaznamenal nenápadnou značku na jejích šatech.

„Šik&Šik?“ usmál se. „O to lépe!“

Ten chlap z toho má upřímnou radost. Propána, proč? divil se Medard.

„V zásadě nemám nic proti myšlence s Šesti společníky spolupracovat,“ vysvětlil Plíhal. S odevzdaným výrazem poukázal na vlastní skupinu. „V hokeji - jak vy velmi trefně říkáte - záleží na síle družstva. Bohužel, ani my si nemůžeme vybírat. Jenomže…“

Hrát hokej znamená být ve Hře? pochopil konečně Medard. Proč tolik narážek? Ale neobtěžoval se ptát. Zúčastnil se dost Závišových školení, aby si odpověděl sám. Bezpečnost až na prvním místě.

„Jenomže?“ zopakoval Záviš.

„Šest společníků se musí kvalifikovat,“ prohlásil Plíhal. „Nehodlám nakupovat rady od někoho, kdo se neumístil na žádném z výkonnostních žebříčků.“

„Přirozeně, jak jinak,“ souhlasil Záviš s vřelým úsměvem. „Žádný strach. Oba víme, že to je jen otázka času.“

„Jsme tedy domluveni,“ uzavřel Plíhal a odkráčel, aby motivoval odpočívající členy svého týmu. Ti jeho příchod přivítali bez většího nadšení a neochotně se vraceli k prostocvikům, kterém jim ordinoval.

„Co jsou výkonnostní žebříčky?“ optal se Medard, když zůstali sami.

„Jak to mám zatraceně vědět?“ odsekl Záviš. „Nemohl jsem mu povědět, že nemám páru. Náš zářihoch by ztratil důvěru v naše nadlidské schopnosti. V každém případě baron u něj zabodoval. Zato Snížek opět nezklamal.“

„Sám jsi tvrdil, že je placený za to, aby nám informace tajil,“ podotkla Gabriela jedovatě. „Proč se divíš?“

„Ona je drzá,“ otočil se Záviš k Lýdii. „Jak jsi ji vychovala?“

Medard se už doslechl o chystané adopci a upřímně řečeno, nějak si neuměl představit, jak by soužití těch tří mohlo pokračovat.

„Světlana může,“ ozvala se Gabriela tónem ublíženého dítěte. „Ta je drzá pořád.“

„Ji se nechystám adoptovat,“ odsekl Záviš. „Navíc nechápu, proč si bereš příklad z ní a ne z jejího bratra!“

„Protože!“

Medard tušil (nebo alespoň doufal), že takové atypické chování (žádný z těch dvou nebyl rodinný typ) je nějakým divadlem pro přihlížející veřejnost, ale neměl ani zdání jakým. Pak pochopil.

„Zatracená děcka,“ odplivl si Záviš po pětiminutové hádce, „jenom potíže s holkou. Śak to znáte, ne?“ obrátil se důvěrně na Hromadného a Krtince. „Taky máte závazky, co?“

Sdílená starost je poloviční starost, pomyslel si Medard. Pak ho napadlo, že stejné triky potížista používá i na něj.

„No jéje,“ odvětil Krtinec. „Všecka děcka sou blbá a drzá.“

„Maj dojem, že sou chytřejší než my,“ přidal se Hromadný.

„Pchá!“ odfrkla si Gabriela. „Vylévá si na mne zlost, protože se Snížka nezeptal na ty slavné výkonnostní žebříčky. Copak je můj problém, že je senilní?“

„Slyšeli jste ji? Slyšeli jste ji? Tak pardon, zapomněl jsem se zeptat. Vsadím se, že vy to také nevíte,“ obrátil Záviš se na oba plasťáky, jako by je žádal o podporu.

„Dyť vo nic nejde, kamaráde. Dyž si zaplatíš, prodají ti statistiky jednotlivejch týmů. Ten náš,“ přiznal rozpačitě, „je docela dole. Nemáme se čím chlubit.“

„Se ani nedivím, že vám to ten černej hezoun zatajil. Dokud se nepřihlásíte, nikdo vo vás neví - tidle poradci maj děsnou hrůzu, že jim jejich ryby sežerou korporace. Je vůbec divný, že vo vás ten stříbrnej panák tolik věděl, dyž ste se nenahlásili do těch jejich hitparád. Vy ste se s ním ňák rafl?“ optal se Krtinec zvědavě. „Byl docela nepřátelskej.“

„Honil vodu, náfuka jeden,“ zabručel Záviš, zjevně spokojený, že oba plasťáci tak pěkně spolupracují. Gabriela věnovala Medardovi potutelný úsměv, který ji on nedokázal oplatit.

Jak můžu kdy Závišovi věřit, že to na mne také nehraje?

Na to existovala snadná odpověď. Nemůžu! A kohokoliv bych se optal, poví mi totéž, včetně něho samotného.

Vzdychl si. Svět plný intrik nebyl jeho parketa. Chtěl domů, do bezpečí malého a prostého zahradnictví.