Jak zblbnout ve dvou krocích?

S největší pravděpodobností nemůže tahle Karolína pochopit, proč po ní Lýdie vystartovala, pomyslel si Záviš, když s úlevou zaznamenal, že pozornost davu se odvrátila od jeho jizev. Stejně jako já. Hej ty, skrčku zaostalá! Kde se schováváš?

Z kanálu u silnice vykoukla hlava malé víly.

„Za svůj krátký život jsem se tolik nestyděla,“ brblala. „Běhat kolem s kalhotami na půl žerdi! Dost pochybný způsob, jak se vyšplhat na společenský vrchol. A já jsem údajně zakrslá blbka. Co jste potom vy? Gigantická ostuda?“

Pravděpodobně, souhlasil Záviš nepřítomně. Sledoval Lýdii a její soupeřku kroužit kolem sebe. Až skončíš s nářkem, můžeme začít operaci Sklizeň?

„Sklizeň? Mám ji uloženou pod složkou Nestydatý vyděrač. Opravdu hodláte vyzvat desítku stříbrných na souboj? Jen proto, že na vás pokřikovali?“

Ano, oškubeme ta naše holátka. Přečti mi dopis, který jsi sesmolila.

„Budete valit bulvy,“ nafoukla se malá víla a vyčarovala obálku s rudou pečetí. „Přihlásila jsem se do kurzu tvůrčího psaní a ve volném času čtu světovou prózu.“

Panenko skákavá! vzdychl si Záviš. Co napsat příručku Jak zblbnout ve dvou krocích? Základ bys měla hotový. Nešetři mne a čti!

Malá víla svůj přednes doprovázela venkovskou vizualizací, na které špinavý tlustý vepř blaženě chrochtal a požíral perly.

Záviš se ušklíbl. Že by ses mi snažila něco naznačit?

Malá víla si ho pohrdavě změřila a zabořila nosík do dopisu.

„Vážená paní,“ deklamovala, „byť jsem muž povahy chladné, nemohl jsem přehlédnout, s jakým nedostatkem slušného vychováním se opovažujete komentovat jizvy na mém těle.“

Slušné vychování? ušklíbl se Záviš. Stříbrní neví, co to je. Měla bys jim přiložit heslo ve slovníku. Máš nahrávky, doufám, kde na mne hulákají. Přilož je také.

„Ticho, vy tam dole,“ vyštěkla malá víla a zamračila se. Její génius nesnesl vyrušení. Pak pokračovala: „Tyto jizvy jsem získal ve službách národu. Proto tím, že urážíte mne, urážíte celou naši společnost…“

Naše společnost má hroší kůži příliš tlustou, aby ji kdokoliv dokázal urazit, namítl Záviš. Ale pokračuj! Pokud jim tohle pošleš, budou si po zásluze myslet, že jsem nebezpečný šílenec.

„… proto nemám jinou možnost, než se s vámi utkat na poli cti. Zvolte si způsob a čas našeho setkání. To bude také, dovolte mi malé varování, časem, kdy skončí vaše korporátní kariéra. Vrozený útlocit mi brání, abych dovolil člověku vašeho ražení špinit hodnoty, které jsou mi svaté.“

Dumas starší pláče, když tě slyší. Pošli těm bastardům i můj oficiální životopis. Na tenhle druh působí víc než ty tvoje nabotnalé žvásty. Nezapomnělas na doušku?

„Ne,“ odvětila malá víla s nechutí. „Ale kazí umělecký dojem mého snažení.“

Umělecký dojem kazí právě tvoje snažení, ujistil ji Záviš. Čili?

„Chcete-li se vyhnout potížím, očekávám vaši nabídku,“ uzavřela malá víla s odporem. „Aneb jak se z ušlechtilého hrdiny stane sprostý kšeftař! Kolik mám chtít, aby se nedostali do sporu s vaším nafoukaným veličenstvem?“

Záviš se zamyslel.

Vysvětli jim, navrhl, že pod padesát tisíc nepůjdu. Ty bázlivější chytni pod krkem a zkus se dostat na stovku. Když pošlou peníze, duel nebude. Pokud ne, čeká mne pár nepříjemných povinností.

Doufejme, pokračoval, že Lýdie dnes katastrofálně nevybouchne. Dost by tím oslabila dojem, kterým chci zapůsobit. Nechápu, dodal zadumaně, co to do ní vjelo. Nepřišla mi jako typ, co se požene do souboje.

„Třeba doufá, že, když jí ta milá dáma roztříská hlavu, skončí její noční můra.“

Jaká noční můra?

Před malou vílou se objevily dřevěné dveře, které otevřela mávnutím kouzelné hůlky.

„Copak jste zapomněl?“ optala se - a než za sebou zabouchla, jízlivě odpálila: „Ta nebohá holka se s vámi zasnoubila. Dost důvodů pro každou, aby spáchala sebevraždu.“

Dobrý postřeh!

Záviš sám sebe nepovažoval za romantický ideál. Proto okamžitě odmítl i samolibou domněnku, že se Lýdie snaží něco mu dokázat.

Ona pochází z korporace, která má víc dědiců než skutečného vlivu, pomyslel si. Je celkově neprůbojná. Žádné působivé zmínky o veřejných soutěží. Žádné vyhrané šampionáty. Historie soubojů nula.

Každý snaživější bronzák by souhlasil, že mu Lýdii Krajcarovou poslalo samo nebe.

Kdyby si měl Záviš vsadit, vsadil by si na Karolínu Drbohlavovou. Té nechybělo odhodlání, motivace a trénink. Byla sice menší než Lýdie, ale měla kulaté svaly člověka, který strávil hodiny v posilovně nebo na plaveckém bazénu. Svůj teleskopický obušek ovládala bravurně.

Lýdie měla módní postavu vytrvalostního běžce. Proti ní mluvila i jistá neohrabanost, způsobená jak výškou, tak i zanedbáváním přípravy. Supertonické nápoje uměly navýšit podíl svalové hmoty, ale nedokázaly z nikoho udělat atleta.

Doufejme, že má jiné eso v rukávu, pomyslel si a soustředil se na zápas.

Co ho mátlo, byl neznámý plíživý styl, který Lýdie předváděla. V době, kdy tradiční bojová umění ustupovala do pozadí, stříbrní trénovali techniky, navržené počítačem pro jejich konkrétní stavbu těla a fyzické možnosti.

To nikdy nevedlo k větší rozmanitosti. Naopak, odborníci Závišova ražení uměli odhadnout, s čím mohou počítat, sotva se na soupeře podívali.

Mohla by Lýdie jako korporátní dědička dostat zvláštní trénink? pomyslel si. Ne, to si korporace jako Asfaltová-Stavební nemůže dovolit.

To, že počítačem navržené bojové techniky jsou účinné, ale jednotvárné, se všeobecně vědělo. Od občanů se ale očekávala všestrannost. Proto čas strávený v tělocvičně nemusel nic znamenat, pokud si vyzvaný zvolil šachy.

I Karolína z lidských zdrojů začínala chápat, že má co do činění s neobvyklým soupeřem. Za normálních okolností by bronzák jako ona neměl iniciativu. Lýdie se ale skrčila do obrany. Její soupeřka musela postupovat vpřed, chtěla-li na ni dosáhnout.

„Nebojte se tolik!“ vykřikla Karolína, když se obušek odrazil od koženého pásku, který Lýdie držela natažený před sebou.

Přihlížející dav spokojeně zahučel. Neobvyklá volba zbraně, včetně mezihry se Závišovými padajícími kalhotami, diváky nadchla. Společnost oceňovala nové a neotřelé, proto se objevilo několik kamer, které vše lačně natáčely.

„Jste stříbrná nebo ne?“ vyhrkla Karolína, když Lýdie neodpovídala. „Pojďte do mě!“

Žádná odezva.

„Jak chcete!“

Když se nedočkala odpovědi, Karolína obratně vymanévrovala soupeřku do rohu, kde ustoupit nebylo kam, a zuřivě se na ni vrhla. Padlo několik silných ran a pár diváků odskočilo, protože obušek se ocitl až příliš blízko jejich těla.

Lýdii poklesla v kolenou, obě ruce nad hlavou, podle všeho v nevýhodě. Když se Karolína krátce napřáhla, aby ji dorazila, Lýdie ji podmetla nohy a srazila na dlažbu.

„To je ono,“ zařval Medard, který dočista zapomněl, že má zápas sledovat s chladným nadhledem. Stříbrný, který dělal druhého sekundanta, si ho nesouhlasně změřil a zakroutil hlavou.

„Nejspíš si myslíte, že vaše vedoucí,“ podotkl v mylné představě, že Medard je podřízený bronzák, „bude mít na zemi navrch. Bojím se, že se přepočítala.“

Medard zapomněl na povinnou úctu.

„Co to plácáte?“ ohradil se. „To vaše podřízená je vyřízená. Jen se koukněte pořádně.“

Jedna z nespravedlivých výhod, které stříbrní měli nad bronzáky, byla kvalita supertonických nápojů.

Jestliže člověk získal k supertonickým nápojům vyšší kategorie, nejenže zesílil, aniž by se musel příliš namáhat, ale jeho svaly prošly kvalitativní změnou, která trvala, dokud tyto nápoje pravidelně pil.

Byť jimi Lýdie nebyla předávkovaná jako Xantipa Millerová, přesto její dlouhé elegantní svaly vítězily nad kulatými boulemi, které Karolína Drobohlavová nabyla poctivou dřinou v tělocvičně.

Žena si rychle uvědomila past, do které se dostala. Pokusila se uvolnit ruku s obuškem, zatímco jím bezmocně bila soupeřku do stehen. Zjevně se snažila zabránit, aby ji silnější Lýdie dostala do zápasnické kravaty.

I stříbrný sekundant ztratil nervy a povznesený klid.

„Dostaň se od ní pryč,“ zakřičel. „Získej prostor!“

„Tak to má být, kamaráde,“ poplácal ho Medard rozjařeně po rameni. „Už jsem se bál, že jsi další studený čumák.“

Pak se zatvářil ohromeně, překvapený, co si dovolil.

Takže i baron vystrkuje růžky, pomyslel si Záviš, který ani na okamžik nevěřil, že by Medard mluvil sám za sebe. Zdá se, že jejich druhé já si opravdu nacházejí cestu do našeho světa.

V ringu se zatím Karolína uvolnila a pokusila se vstát a dostat se pryč. Otočila se přitom k Lýdii zády, což byla její poslední chyba. Stříbrná po ní skočila zezadu a obtočila jí kolem krku smyčku koženého pásku.

Dav zajásal, aby vzápětí ztichl. Lýdie pravou rukou zvedla soupeřku do vzduchu, kde ji nechala viset jako oběšence, zatímco levou rukou ji zkroutila paži s obuškem za záda. Když se Karolína zkusila uvolnit, Lýdie ji trhnutím vykloubila paži v rameni.

I když její oběť nemohla křičet, dav si dokázal představit, čím prochází, a soucitně vydechl. Drama netrvalo dlouho, protože škubající ženě došel dech a ona ztratila vědomí.

„Ukončete to, člověče,“ zakřičel kdosi na stříbrného sekundanta, „nebo ji udusí.“

Ten se otřásl.

„Jistě, jistě!“ zavolal. „Vzdáváme se! Konec! Uznáváme porážku!“

„Opravdu?“

Lýdie se na něho obrátila, aniž by uvolnila visící tělo.

„Ano, pusťte ji.“

„Líbí se mi takto,“ odvětila Lýdie a políbila dusící se ženu na šíji. „Kdo z vás je pro, abych ji udělala?“

Její návrh sklidil zaražené ticho, zejména když si dav spojil dvojsmyslný význam a Lýdiin zasněný orgastický výraz. Záviš poklepal Medardovi na rameno. „Vem tu holku, nebo ji Lištička zabije.“

„Lištička?“

„Nechceš snad tvrdit, že má snoubenka se ukájí vražděním, posedlá peccati cupiditas, hříšnou touhou? Je to Lištička, naše komorná zabiják. Zdá se, že se jí u nás líbí.“

„Pane na nebi!“

Medard se vrhl kupředu, aby Lýdii odtrhl od její soupeřky.

Záviš sám byl s výsledkem duelu nanejvýš spokojený. Zastrašit a ohromit! Bravo!

Od samého začátku tušil, že za Lýdiiným netypickým chování stojí její alter ego. I ten neobvyklý styl ukazoval na Lištičku, která byla podle všeho školená v naprosto odlišných bojových školách než Lýdie Krajcarová.

V každém případě, pomyslel si, jedna teorie padla. Naše komorná není žádný psychopat. Nechystala se odpravit tuhle Karolínu v chladné krvi. Inu, každého vábí jeho rozkoš.

Samotná Lýdie, sotva se vrátila z ringu, jeho filosofický nadhled nesdílela. Vrhla se mu kolem krku, ale nikoliv z nadšení.

„Málem jsem ji umučila,“ šeptala mu do ucha. „Málem jsem ji umučila, Záviši. Jsem sadistická stvůra!“

„Korporátní bronzák,“ pokrčil rameny. „Žádná škoda!“

„Má dítě. Než jsme začali, Stínošlápek mi o ní zjistil, co je zač.“

„Medard má také děti. Dokonce dvě. A kdykoliv může chcípnout na VIUR,“ odtušil a zářivě se usmíval, jako by jí gratuloval. „Společnost se ztrátami počítá. Máme proto kvalitní a zabezpečené sirotčince. V neděli tam dostaneš desert. Teď se prosím tvař vítězně. Ještě jsme nedohráli naše role.“

Lýdie se přiměla usmát. Podařil se jí ztuhlý škleb.

„Kdybys chtěl, abych ji zabila, nemusel jsi za mnou posílat Medarda,“ namítla. „Vím, že nejsi bezcitný.“

„Kdybys ji nechtěla zabít, nenechala bys Lištičku, aby se o ni postarala.“

„Lištička šla po ní od samého začátku. Celou dobu jsem měla urputnou touhu ji…“

Lýdie taktně nedokončila. „Já nejsem zlá,“ prohlásila

„Nemusíš se omlouvat. Zlo je relativní pojem. Kdybys nebyla s Lištičkou kompatibilní, nemyslím, že by ti ji Hra přiřadila. Ona si svou chvilku slávy vychutnala, zatímco ty se tu svíjíš výčitkami svědomí. Řekl bych, že se báječně doplňujete.“