Kdybys tolik nežvanila, nedělala bys tolik chyb

Když vyšli ven z dračí brány, Záviš měl náladu černou jako noc. Skoro nechtěl opouštět útulné závětří svého podvědomí. Bylo by pěkné, kdyby Adonis dokázal získat vládu nad mým tělem a já se mohl jen vést. Ještěr ještě není dobře vychovaný mazlíček, i když se hoch snaží: zatím nikoho nepokousal.

Záviš měl několik důvodů, proč být vzteklý. Ukázalo se, že nabíjení paměťových datadisků nevyžaduje žádnou tajemnou techniku. Byla to prostá, únavná a jednotvárná činnost - za pomoci znakové abecedy, kterou jim předala Leo, jejich bezpohlavní kurýrka, a kterou se naučili nazpaměť, přepisovali informaci obsaženou v paměťových krystalech svých postav na klávesnici připojenou k paměťovému datadisku.

Šlo o tak úmornou a nudnou záležitost, že Světlana začala po půlhodině plakat a chtěla umřít. I ten nejmenší datadisk vyžadoval půl hodiny soustředěného opisování, než se rozsvítila kontrolka plného nabití. To ovšem neznamenalo, že by se paměťový krystal vyčerpal.

„Jestli se bavíme o genetické informaci,“ kvílela Světlana, „tuhle místnost neopustíme. Ó, jsem zatracená na věčnost, patior pro peccatis meis! Trpím za své hříchy!“

„Nepřeháněj,“ napomenul ji Záviš, v té chvíli ještě plný optimismu. „Prodávají se nabité datadisky. Že neobsahují úplný přepis, není naše starost.“

Ale i jemu sklaplo, sotva zjistil, že ve chvíli, kdy ukončili čtení, paměťový krystal se rozpadl na částice světla.

„Vždy na jedno použití,“ komentovala Gabriela vševědoucně. „Data z krystalů lze přenést, nikdy zkopírovat.“

„Samozřejmě,“ potvrdila Lýdie. „Jinak by stačilo podojit krávu jednou. Viděla jsem moc milou selku, jak…“

„Úžasné,“ zavrčel Záviš a ukázal na nehmotný předmět, který se vznášel nad jeho dlaní. „Tohle je lék na psychovirus. Jestliže ho nepřeneseme celý, jsem vyřízený. Nevadí mi, když vyplýtváme paměťové krystaly monster, ty si kdykoliv nalovíme, ale jestliže uděláme jednu jedinou botu tady, pak se můžete rovnou přejmenovat na Pět společníků, finita acta est.“

„Mám tě utěšit?“ zeptala se Lýdie nejistě, vždy ochotná se ho pokusit obejmout.

„Nemáš jak,“ usekl. „Nejsem tak intelektuálně zaostalý, abych uvěřil falešné naději. Co na mne tak hledíte? Nevzdal jsem se! Jsem stříbrný občan, synonymum vytrvalosti a houževnatosti. Jsou-li sázky proti mé maličkosti, o to víc jsem motivovaný.“

„Kecáš,“ poznamenala Gabriela. „Co tak se spolehnout na mne?“

Záviš si všiml, že promluvila s nádechem pýchy, což u ní většinou znamenalo, že objevila řešení tam, kde ostatní selhali. Každý si pěstujeme svůj pocit výjimečnosti a nadřazenosti, pomyslel si. A u tebe, má milá, jsem ochotný mu i věřit.

„Tak povídej,“ vyzval ji s unaveným úsměvem. „Zdá se, že Lýdie měla pravdu a já se mohu spolehnout na milovanou rodinu. Co navrhuješ?“

„Koho navrhuji!“ opravila ho Gabriela. „Profesorka Jelizaveta Truchlivá mi nabídla soukromé hodiny. Má velice zvláštní choutky a zabývá se teorií datového přenosu. Jsem si jistá, že nám poradí, i když ne zadarmo - bude chtít zaplatit a bojím se, že nemluvím o penězích.“

„Zvláštní choutky?“ zeptala se Lýdie nezávazně.

Černovláska se velmi výmluvně otřásla.

„Zvláštní choutky,“ potvrdila. „Žádný strach, trochu bití vydržím.“

Záviš pochopil, že nejde jen o trochu bití, ale také pochopil, že Gabriela se odhodlala mu pomoct a bylo by zbytečné ji odrazovat. Ne že bych ji odrazovat chtěl. Bolest utužuje charakter, vzpomněl si na jednou z ponaučení ředitelky sirotčince. Navíc, zoufalý se stébla chytá.

„Je správné, že se obětuješ pro velectěného pana Ještěra,“ ozvala se Světlana, aby se vzápětí plácla přes ústa. „Nevšímejte si Kopretiny. Ona je plná křesťanské chutí se nechat umučit pro vyšší dobro. Já se v každém případě těším na pikantní podrobnosti.“

„Anežka měla pravdu,“ zamračila se na ni Gabriela. „Ty jsi fakt pipka.“

„Si quam vitio tepiditatis meae vel incuria contraxerunt, vel contrahunt labem, omitte,“ odfrkla Světlana nepříliš pokorně.

Promiňte, co způsobila má nedbalost, přeložil si Záviš volně pro sebe a povzdechl si. Ne že by nevítal soupeření obou dívek, ale šance Gabriely překonat Světlanu v duchaplné konverzaci nebyly velké. Ty jsi fakt pipka nemohlo stačit.

Pak se věnovali nudnému přepisu. Záviš v té jednotvárné činnosti našel zvláštní uspokojení. Zapamatoval si stránku znaků, aby ji vzápětí naťukal na klávesnici. Další způsob, jak se vyhnout nevyhnutelné demenci. Malá a zaostalá přirozeně selhala, když ji člověk potřebuje, pomyslel si škodolibě.

Sotva vstoupili do místnosti v sedmém patře, do velice přepychově zařízeného pokoje - proto mu také Hromadný s Krtincem přezdívali obývák - virtuální pomocníčci oněměli. Někdo si dal záležet, aby Hráči při opisování nezískali umělou nápovědu.

Nebylo v přirozenosti malé víly se tak snadno vzdát. Vytáhla odkudsi majestátní knihu kouzel a čar, zvedla svou kouzelnou hůlku a spolu se Stínošlápkem, který zase máchal mečem jako o život, se pokoušeli rozbít zdejší program.

Když se zdálo, že uspěli a malá víla se chystala světu oznámit, jak je úžasná, objevila se dračí hlava, spolkla oba avatary a následně je vyplivla uvnitř dvou zlatem zdobených klecí.

„Mlčte a rozjímejte nad záhadami stvoření,“ doporučila drak, než opět zmizel ve stěně.

Malá víla by ho doprovodila smrští nadávek, ale bezpečnostní program ji uzamkl ústa, tak jí nezbylo než s nadutými tvářemi se vrhnout proti mřížím a lomcovat s nimi jako neprávem odsouzený vězeň.

Stínošlápek se s osudem smířil s pravou japonskou odevzdaností a trpělivě leštil svůj meč. Co tím jeho programátoři chtěli světu sdělit se Záviš neodvažoval domýšlet, ale všiml si, že Lýdie zrůžověla.

Pokoření malé víly bylo jediným světlým bodem celého procesu. Měli obývák pronajatý na dvě hodiny, během kterých nabili deset malých datadisků, které si přinesli sebou.

A konec, pomyslel si Záviš s úlevou, když domlátil po další kontrolní součet a symboly na obrazovce se neztratily. To znamenalo, že se nikde nepřeklepl a nemusí stránku opisovat znovu. V umění nesoustředění vynikala zejména Světlana, která přepisovala nejčastěji a proklínala přitom i nebe a peklo v deseti světových jazycích.

„Kdybys tolik nežvanila, nedělala bys tolik chyb,“ napomenula ji Gabriela. „Jsi z nás nejhorší.“

„Můj intelekt se vzpírá jednotvárnosti,“ odsekla Světlana. „Jen vůl pilně oře širé lány.“

„Šlo to lépe, než jsem čekal,“ uťal je Záviš, který je nechtěl deprimovat svými černými myšlenkami. Ještě, že si nikdo z nich neuvědomuje, jak je lék na psychovirus naléhavý. Nemá si smysl dělat starosti s tím, co bude zítra.

„Čas zachránit bezmocné,“ pronesl proto nahlas a zamířil ke dveřím.

Když za sebou nechali tým Technika-Zahradní v šestém patře, každý chápal, že ambiciózní sny manželů Drbohlavových jsou pouhými sny.

I kverulant Klapák projevil dojemnou vděčnost, když jim našli otevřenou místnost a byl by jim i poděkoval (být to v jeho nátuře), když jim Lýdie chladně sdělila, že součástí služeb Šesti společníků je i bezpečný návrat k dračí bráně.

I pro ně samotné se ukázalo být sedmé patro na hranici možností. Krkolomné cesty beze světla, měnící se bludiště, hejna přízraků - pouze Ještěr se svou přirozenou imunitou mohl pokračovat dál.

„Kam ses vydal, Tvoje Neúnavnosti?“ zeptala se ho Světlana, která otráveně odpočívala na zdejší pohovce a volala na malou vílu uzavřenou v kleci jako na kanárka, čímž pomocníčka přiváděla k šílenství.

„Jsou tři hodiny odpoledne,“ řekl Záviš a podíval se na hodinky. „Máme patnáct minut, abychom vyzvedli ty čtyři. Tak zněla naše dohoda. Navíc nechci platit Snížkovi nájemné za další načatou hodinu. „

„Myslíte, že se jim podařilo nabít nějaké datadisky?“ zeptal se Juraj zvědavě.

„Pochybuji o tom,“ odpověděla Lýdie. „Vypadali zralí na postel, když jsme za nimi nimi zavřeli dveře. Ta jejich bronzová velitelka plakala a volala jména svých dětí. Lištičku ohromně pobavila.“

„Miluji dojemné scény,“ poznamenala Světlana. „Škoda, že my jsme pomáhali drahé vikomtese. Ženská tvrdá jako křemen, z té nic srdcervoucího nevypáčíte. Ale po Medardovi jela jako nadržená veverka.“

„Tuhle Libuši si musíme hýčkat,“ napomenul ji Záviš. „Žádné nemístné poznámky, prosím.“

„Pročpak? Další ztracená duše, kterou může Vaše Rafinovanost zneužít?“

Lýdie, i když na ni nikdo neukázal, se ohradila: „Já nejsem ztracená duše a nikdo mne nezneužívá.

Dřív než mohla Světlana zasmečovat a prohodit něco o potrefených husách, Juraj ji klepl po hlavě a vystrčil ji ze dveří. „Jdi, nádhero, a nepřekážej. Šetři ostrovtipem, nebo budu žalovat mamince.“

Šlo nejspíš o soukromý vtip mezi dvojčaty, protože Světlana vyplázla jazyk a poslušně vyrazila do temné chodby. Za ní se vydali i ostatní.

V šestém patře narazili na přestavěné bludiště, kde Světlanina rtěnka, která vyznačovala cestu pro milosrdné samaritány, zachraňující Libuši Ťavodovou se zlomenou a zlomeným srdcem, končila ve slepé chodbě.

„Už se nedivím, že tady někteří zůstali navždy,“ procítěně poznamenala Lýdie a otřásla se. Jako ostatní, i ona byla posetá modřinami od přízraků a každý pohyb ji bolel. „Kdybych tady úpěla sama, zpanikařila bych.“

„Ještě že máme Jeho Plazstvo,“ přidala se Světlana. „J’aime ce lézard! Já to zvíře prostě miluju!“

Ještěra nezmátly lidské vymyšlenosti a pasti. Ani Záviš, usazený v podvědomí, netušil, jak jeho animální alter ego dokáže najít cestu, ale bezpečně je dovedlo až ke výklenku, za kterým se skrýval tým Technika-Zahradní; zde se zastavilo a hladově zaškrábalo na dveře.

„Vy jste nás neopustili!“

Zaoralová, opět ve slzavé náladě, se vrhla vpřed a objala Juraje; mladík útok nečekal a málem spadl do zlověstné černé kaluže, plné přízraků.

„Opatrně, paní,“ napomenul ji.

„Odpusťte mi, chlapče, vypadáte jako můj syn,“ řekla ostýchavě. „On je samozřejmě mladší, ale já na něj celou dobu myslela.“

„Vy jste nenabíjeli datadisky?“

Juraj, který si všiml, že Záviš nechává své zvířecí já na povrchu se ujal jeho role. I on chápal, že rozrušená Zaoralová bude snadná kořist pro vyzvídání.

„Něco málo,“ řekla. „Hlavně zásluhou pana Klapáka. Já se nemohla soustředit.“

„Nic si z toho nedělejte,“ utěšoval ji Juraj a zlomyslně ukázal na Světlanu. „Má sestra na tom byla stejně, chudinka rozrušená.“

„Ano, dokonale jsem selhala,“ zaskřípala zlatovláska zuby. „Celou dobu jsem plakala a doufala, že nejvyšší se ustrne a spálí mého bratra na prach, chci říct, modlila jsem se, aby ho ušetřil, neboť jeho hříchy jsou nesčetné. Ô dieu, pourquoi nous punis-tu avec la foudre?“

„Slyšíte, jak blábolí hrůzou,“ ušklíbl se Juraj a zeptal se, co je zajímalo. „Vy už jste byli předtím v pátém patře, že ano? Jaký je rozdíl mezi pátým a šestým?“

„Já-já netuším,“ zakoktala Zaoralová a dva plasťáci z jejího týmu přikyvovali.

Pouze malý Klapák se důležitě nafoukl: „Heleďte, mladíku, neměli bychom nic prozrazovat, protože jsme podepsali smlouvu vo mlčenlivosti. Dybych vám něco chtěl říct, tak bych řekl, že celej ten proces byl tak nějak snadnější a rychlejší, ale já vám nic prozradit nemůžu. Minule sem ťukal jako datel a nestačil sem nabít jedinej disk. Tady sem zvládl jeden a půl, a to ještě ve stresu, že mi tady velitelka fňuká na rameni.“

Pak se otočil a mávl na celou skupinu. „Poďte, krucinál. Voddechnem si, až uvidíme tu zatracenou dračí tlamu. Dřív ani ránu.“