Mám na Karolínku něžné vzpomínky#
Když Světlana zjistila, že svým prohlášením vyvolala stejné nadšení, jaké zažívá rodina, když oplakává oblíbenou babičku, zvědavě se rozhlédla.
„Došlo k revoluci?“ optala se bezelstně. „Já myslela, že prachy jsou až na prvním místě?“
Krtinec, který déle nedokázal snášet ponuré ticho, si odkašlal: „Vo nic v zásadě nejde, kočko blonďatá, snad jen vo to, že sedmý patro…“
Zde se delikátně odmlčel, jako by se Světlaně chystal sdělit, že kromě babičky umřel i dědeček.
„Sedmé patro? Co s ním?“
„Von se ze sedmýho patra ještě nikdo nevrátil,“ prohlásil Hromadný pohřebním hlasem a Krtinec - podrážděný, že ho kolega předběhl - dodal: „I šestý patro je o kejhák.“
„Ano?“
Světlana se nevzrušeně obrátila na Záviše. „Chrabrý Břetislav a jeho banda se dostali ke schodišti, co vede do sedmého patra. Podle něj měli smůlu, že se jejich basketbalistka vyděsila a chytila hysterický záchvat. Dost jí to vyčítal.“
„Čeho se vyděsila?“
„Nevím, jestli vás mám strašit?“
S opatrností příbuzného, který ví, že neumřeli jen babička a dědeček, Světlana si skousla rty a mrkla směrem k Medardovi a týmu Krása-Styl.
„Ven s tím,“ zaduněl baron Medardovými ústy.
„Nás hned tak něco nevyděsí,“ prohlásil Krtinec, připravený na zprávu: Celá rodina spadla pod autobus, a s nimi i sousedovic pes.
I Lýdie s Gabrielou se chytily za ruce.
„Tlející mrtvola,“ vydechla Světlana. „Podle všeho ta holka zpanikařila, když ji musela překročit. Nějak zakopla a zahučela přímo do ní. Dost ji to vzalo,“ pokrčila rameny. „Měla jsem dojem, že z ní cítím márnici.“
„Tle-tlející mrtvola,“ zakoktal Hromadný. „Jako opravdová?“
Gabriela protočila panenky.
„Sám jste řekl, že se odtamtud lidé nevracejí,“ napomenula ho. „Kdo by je uklízel? Těla zůstávají a postupně se rozkládají.“
„My se tak daleko nedostali,“ vysvětlil Krtinec a obrátil se na Hromadného: „Nevzdáme to? Nemaj na nás páky, stejně nás potřebujou.“
„Nesmysl!“
Baron, který si z VIUR rozhodně vrásky nedělal, je mocně poplácal po rameni a bylo mu jedno, že je tak vyděsil k smrti. „Pravý muž se nebojí výzev. Jestliže máte zemřít, zemřete. Lepší dobrá smrt než špatný život!“
Pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Oba plasťáci změnili držení těla: „Máte pravdu, ctěný pane. Lepší dobrá smrt než špatný život. Tady stejně není o co stát. Ale my nejsme žádní bojovníci.“
„Nemusíte být vojáci, stačí, když budete rychle utíkat,“ zasmál se baron. „Co jste zač?“
„Já vydělávám kůže,“ odpověděl Krtinec.
„Já pasu kozy,“ odpověděl Hromadný.
Taková povolání všechny zarazila. Panenko skákavá, pomyslel si Záviš ohromeně. Koželuh a pasák!
„Už jsem měl po svém boku i horší,“ zaburácel baron. „A lovili jsme monstra jedno za druhým.“
„Horší? To jistě,“ zamumlala Gabriela pohrdavě. „To bys musel jít na lov leda s papouškem na rameni.“
Oba plasťáci zatím potlačili přítomnost svých druhých já. „Todle nám nedělej, bratře,“ řekl vyčítavě Krtinec baronovi. „Ti druzí nemaj ani páru, jak to tady chodí.“
„Pořád si stěžujou, jak sme všichni voškliví a zaostalí,“ dodal Hromadný. „Maj co kecat! Dyť nemaj ani televizi! Ale jinak to nejsou špatní kluci. Když se hodlaj zúčastnit, tak my taky - jdeme s váma po první volnej bejvák, jo?“
„Tak zněla dohoda,“ přikývl Záviš.
Celou dobu, co spolu mluvili, zvažoval, zda riziko stojí za to. Půl miliónu bylo hodně peněz a Šest společníků potřebovalo peníze jako sůl. Jenomže jeho tým byl z půlky složený ze sotva plnoletých dětí.
A i když v budově Herního Centra pod vlivem obřího NT-vysílače bylo pro jejich druhé já snadné se projevit, nemohl vědět, jak se jeho skupina zachová pod tlakem.
Doprovodit ty dva do prvních otevřených dveří bude snadné, uvažoval. Pak musíme najít schodiště do šestého patra, projít jím až k dalšímu schodišti, a v sedmém patře najít volný pokoj pro skupinu Technika-Zahradní. Pak co? Vrátit se, nebo pokračovat dál?
„Jedné věci nerozumím,“ řekl nahlas. „Proč si Drbohlav myslí, že máme šance jejich skupinu doprovodit? Copak ty jsi mu zatajila, že jsme tady poprvé?“
„Zatajila? Nic jsem mu nezatajila. Hrála jsem mladou a nezkušenou jako z partesu. On se ale tvářil, jako bychom byli světoví rekordmani. Ty zvlášť!“
Já zvlášť? uvažoval Záviš.
Drbohlav i Plíhal se chovali podivně. Když se Plíhal loučil a tvrdil, že nemá nic proti vzájemné spolupráci, Záviš to měl za trik, jak ho ukolébat. Opravdu by První-Spořitelní nic nenamítala, kdyby ode mne nakupovala?
Byl si skoro jistý, že Plíhal ví o psychoviru - a také to, že Záviš ví, že on ví.
Ale nebyl přehnaně agresívní. Třeba na něho udělalo dojem, že se ještě dokážu souvisle vyjadřovat. A nebo také…
„Nezajímal se Drbohlav, jak se cítím?“ zeptal se s náhlým podezřením. „Nezajímal ho můj duševní stav?“
„Svým způsobem,“ připustila Světlana. „Trochu mne uráželo, jak se vyptává, když se může věnovat mé svůdné maličkosti. Budiž, chápala bych, kdyby se ptal tady na Lýdii, když mu málem odkráglovala ženušku, ale on ne. Měl strašnou starost, jestli my dva spolu vycházíme. Vyzvídal, jestli na mne nejsi moc hloupý. Přísahám, že naznačoval, že duševně uvadáš!“
„Co jsi mu pověděla?“ zeptal se Záviš napjatě. Ví o psychoviru celá korporátní sféra?
„Vysmála jsem se mu, co jiného! Tvrdila jsem mu, že tě obdivuji po intelektuální stránce.“
Může být, že si vedu nad očekávání dobře? napadlo Záviše. Docela jistě s psychovirem experimentovali. Pokud nezapadám do statistik, můžou se domnívat, že mám lék? Pak se není co divit, že nás mají za černé koně.
„Ty jsi mu napovídala, že mne obdivuješ po intelektuální stránce?“ zeptal se pro potvrzení.
„To řekla,“ potvrdil Juraj znechuceně. „Rozplývala se, že se ráda učí od starších a zkušených mužů. Nato ji ten panák pozval do Měsíčních kamenů… Poslouchej, Záviši, půjdeme do toho?“
Když ukázal na tým Technika-Zahradní, dychtivost v jeho hlase byla těžká přehlédnout. Juraj, stejně jako baron, toužil po dobrodružství.
„Co vy dvě?“ zeptal se Záviš Lýdie a Gabriely. První mu jemně položila levou ruku na hruď a skromně se usmála. Z toho vyvodil, že Lýdie ustoupila Lištičce.
„Jedna z nás se těší víc než druhá,“ ušklíbla se Gabriela. „Nemusím ti napovídat, která je která, že? Já osobně mám strach.“
„Světlano?“
„Když to musí být! Dostanu pak nějaký malý fond na oblečení? Nechápu, proč si drahý Benjamín myslí, že mi budou stačit dva komplety,“ postěžovala si zlatovláska trpce, jako by ji smrtelné nebezpečí nevzrušovalo a šlo o trapnou povinnost před tím, než odkráčí na nákupy. „Nemám co na sebe!“
„Hm.“
Mít jejich souhlas neznamená, že bych měl souhlasit i já. Nemůžu si dovolit žádného ztratit. Ovšem, nebudu mít dost obětních beránků?
Oba korporátní týmy působily jako shromáždění amatérů. Byly vyděšené a čím déle se rozcvičovaly, tím více se jim nechtělo za bránu pro odvážné.
Nechat jednoho nebo dva za sebou, aby v nouzi nakrmily tajemné přízraky?
I k tomu byl Záviš ochotný!
Mezitím Plíhal skončil s přípravou a přivedl své lidi k dračí hlavě, která střežila vchod do hlubin hrozivého pátého patra. Jejich nervozitu zvládal dbaním na přísnou disciplínu, takže jeho svěřenci se za ním batolili jako housátka za husou, snad přesvědčení, že s takovým velitelem se jim nemůže nic zlého přihodit.
Než ale vstoupili, z vrat se vynořila skupina oblečená do černých kombinéz. Ti lidé byly zahalení od hlavy až k patě, včetně pletených kukel, které jim zakrývaly tváře. Protože nenosili žádné logo, zůstávali naprostou záhadou a budili dojem, že jsou silnější, než ve skutečnosti byli.
Komukoliv patří, ten věděl, co dělá, pomyslel si Záviš. Ať už se zakuklenci kryli jakkoliv, podle jejich neohrabaných pohybů a zbytnělých postav poznal, že jde také o plasťáky a bronzáky.
Dokonce i jejich velitel musel být bronzák, nejspíš armádní odchovanec. Na rozdíl od Plíhala, kterého Záviš podezříval, že své představy o armádě čerpal z populárních filmů, tenhle bronzák v ní sloužil.
„Kdo je to?“ zeptal se Krtince.
„Nemám šajna, ale říkají si Noční jezdci. Dostali se až na samý konec šestky. Nový rekord!“ dodal vzrušeně.
Krtinec ukázal na zeď, kde se objevovalo pořadí vstupujících a odcházejících týmů.
Noční jezdci: 6. patro, 80%
Ozval se řídký potlesk a někteří Hráči na černé zakuklené postavy zírali jako na popové idoly. Než zmizel za branou, Plíhal vypadal, že toto skóre bere velmi osobně a musí soupeře doběhnout a předběhnout. Jeho rozkazy zněly ještě hlasitěji a neodbytněji, poháněnou něčím, co on by nazval zdravou ctižádostivostí.
„Korporáti?“ zeptal se Záviš.
„Těžko říct. Naše frajle je sledovala a viděla, jak nastupují do černé dodávky. Nikdy neukazujou ksichty.“
Nezávislá společnost? Nebo oddíl mafie?
Závišovi se móda nošení masek zamlouvala, ale přišla mu naivní. Pokud by chtěl, dokázal by tyhle Černé jezdce vystupovat ke zdroji a odhalit jejich totožnost za pár dnů.
Zatímco ale ostatní týmy působily, že jdou na porážku, Černí jezdci zjevně dostávali trénink a prostředky určené pro stříbronosy.
Někdo do nich investoval, pomyslel si, zatímco Krtincovi a Hromadnému jejich vedení dalo fešné uniformy a poslalo je sem jako testovací králíky. Jejich korporace plasťáky považuje za spotřební zboží.
„Světlano,“ rozhodl se. „Zavolej Drbohlavovi, že souhlasíme. Neručíme ale za sedmé patro. Zeptej se, kolik dá, když jeho tým skončí v šestém.“
Dívka zavrtěla hlavou.
„Ani náhodou. Nechci, aby znal moje číslo. Ještě jsem se nerozhodla, jestli si s ním vyrazím.“
„Tak dej jeho číslo Lýdii,“ navrhl Záviš zlomyslně. „Té se určitě volat neodváží.“
Lištička, která stále úřadovala, se líbezně usmála a zrůžověla: „Mám na Karolínku něžné vzpomínky…“
Vzápětí sebou podrážděně trhla: „K čertu, nevšímejte si jí! A ty ji nenaváděj! Já nejsem sadistka.“
Lýdie rozhodně na Karolínu Drbohlavou a jejich duel nevzpomínala ani s láskou, ani s potěšením. „Stínošlápku!“
Mrňavý nindža se vynořil ze stínů, které na mozaikovou podlahu vrhaly stylizované svícny. „Má paní?“
„Víš co dělat?“
„Samozřejmě. Vy a já jsme jedno tělo a jedna duše,“ řekl Stínošlápek oddaně. Záviš by ho nejraději zaplácl.
To není moje chyba, ozvala se malá víla. Vaše nevěsta touží po přítulném mazlíčkovi. Za normálních okolností tuhle roli přebírá manžel. Jenomže vy jste dřevo, můj pane.
Mezitím už nindža vytočil Drbohlavovo číslo.
„Drbohlav, oddělení zvláštních lidských zdrojů Technika-Zahradní. Jste to vy, slečno Trojáková?“ zaznělo velmi potěšeně.
„Krajcarová, Šest společníků.“
Sotva se Lýdie suše představila, Drbohlav se odmlčel.
„Aha,“ řekl pak bez předchozího nadšení. „Co pro vás mohu udělat, slečno Krajcarová?“
„Nic, pane Drbohlave. Jde o nabídku, kterou jste dal slečně Trojákové.“
„Ano?“
„Obávám se, že ji Šest společníků musí odmítnout.“