Čeká nás zkouška mužnosti

Rychlost, s jakou se Gabriela učila, Záviše šokovala. Jejich krátká etuda na téma, jak vylákat z netušícího týmu Krása-Styl, co jsou výkonnostní žebříčky, proběhla mnohem úspěšněji, než by kdy měl za možné. Gabriela spolupracovala naprosto přirozeně, téměř jako by dokázala číst jeho myšlenky.

Je tohle rozdíl mezi přirozeným géniem a mnou? uvažoval. Nebo mne psychovirus ochromuje natolik, že tleskám každé maličkosti?

I když ho těšilo, že Lýdie nebyla schopná rozpoznat úbytek jeho duševních schopností, sám sobě nic nenalhával. Bojoval s postupující demencí, co se dalo: malá víla ho zásobovala hlavolamy a příklady, nad kterými trávil povinné půlhodinky, aby nedovolil mozku zakrnět, ale kolečka se v jeho hlavě roztáčela s rostoucím skřípáním a vrzáním.

Schopná kdykoliv rozpoznat, kdy se poddal černým myšlenkám, Lýdie mu stiskla povzbudivě ruku a usmála se: „O čempak dumáš, drahý?“

Jestli z tebe stihnu udělat vdovu, pomyslel si podrážděně, nebo jestli natáhnu brka před naší svatbou.

„Nic podstatného,“ řekl.

Někdy si přál, aby Lištička dostávala větší prostor. Její nevtíravá, ale výkonná přítomnost mu vyhovovala. Lýdie moc mluvila a starala se.

Stvořili z ní nedokonalé citově vyprahlé monstrum.

Vadilo mu, že jejich vztah se stává podivně důvěrný. Svoje tajemství dokázal ohlídat před těmi, se kterými se setkal jen krátce a letmo, Lýdie s ním ovšem trávila celé dny. Její schopnost pozorovat a číst řeč těla mu překážela.

Nehodlal sice do Gabriely vyřezávat svá ponaučení spolu se sbírkou jizev, jak se Lýdie mylně domnívala, ale i tak měl nesmyslnou touhu předat dědictví po ředitelce sirotčince právě jí.

Učí se rychle, ale ne dost rychle, pomyslel si odevzdaně. Podle malé a zoufalé máme já i ona čas do konce roku.

Stále ještě čekali na Světlanu a Juraje. Během té doby je Krtinec s Hromadným seznamovali, co mohou čekat za záhadnou branou.

„Jak tam nakráčíte,“ vysvětlil Krtinec, „hrajete napůl hokej. Bez keců. Já nebudu vyzvídat, co jste tam zač, ale vaše druhý já se vozvou - ale s tím vy nemáte potíž, co? Mezi náma, naši druzí nejsou žádný esa. Byli vyděšený úplně stejně jako my, když jsme potkali přízraky.“

„Přízraky?“ zeptal se Medard dychtivě. Z toho, že nepůsobil nervózně, Záviš poznal, že baron úřaduje.

„Divný věci, mlhový příšery. Vznáší se po chodbě a když tě zmerčí, jdou po tobě. Když se tě dotknou, dostaneš pecku. Za chvíli seš samá modřina, pokud neutečeš.“

„Proto ta rozcvička,“ pochopila Lýdie. „Kolik jich je?“

„Čím dál se dostaneš, tím víc. Blbý je, že když se dotknou samy sebe, daj se do dohromady. O to větší pak maj pecku.“

„Jak jsou rychlé?“

„Prej sou pomalí,“ řekl Krtinec váhavě. „No já nevím, nás naposledy honily jako králíky. Fakt je, že žádnej z nás není žádnej maratonec.“

„Jediný štěstí bylo, že sme našli volnou místnost,“ dodal Hromadný. „Za zavřený dveře nejdou, držej se na chodbách.“

„Co je zač ta pecka?“

„Nikdo neví. Ňákej koumák prý myslel, že je to elektrika a tak se voblík do gumovýho skafandru. Nikdy vodtamdtud nevyšel.“

„Nevyšel? Nevrátil se? Stalo se s ním něco?“

„Jo, ztráty sou velký,“ odplivl si Hromadný. „Ta holka měla sakra kliku, že ji vodtamdtud ti dva hošani vynesli. Dyž zkolabuješ, nikdo pro tebe nepoleze. Tudle jedna korporace nabízela vodměnu tomu, kdo vytáhne jednoho hokejistu, co zostal hluboko v sedmým patře. Sebevrazi, povídám.“

„Sedmé patro? To není tak daleko,“ poznamenal Záviš, stále na honu za novými příležitostmi, jak si si přivydělat.

„Čověk by myslel, že není, ale je.“

„Teď jsme v pátém, ne?“

„Jo. Jenže musíš projít stovkou uliček a najít schodiště. Všude samej přízrak. Slepý cesty, hotový bludiště. Dvourohej Minotaurus by zaplakal, dyby tam měl bejvák. Dyž zabloudíš, je po tobě.“

„A vy jste schodiště našli?“

„Zahlídli sme ho. Ale jak sem řek, byl tam volnej pokoj, tak sme zapadli dovnitř a zamkli za sebou dveře.“

„A pak?“

„Pak sme dělali věci, co nám nařídili,“ odsekl Krtinec. „Jako pardon, ale tudle část nepovíme. Máme svý instrukce.“

„Zkoušeli jste nabít paměťové datadisky,“ usoudila Gabriela.

„Třeba,“ pokrčil Krtinec rameny. „Heleď, fešando, nevyzvídej. Pustil sem si pusu na špacír, páč si můžeme být navzájem užiteční. Ale platěj nám moc dobře na to, abysme je podrazili. Co je tajný, je tajný.“

„Jak jinak,“ souhlasila Lýdie a pochválila je. „Jste loajální.“

„V rámci možností, holka, v rámci možností,“ odpověděl potěšeně Krtinec a zamanévroval se do její těsné blízkosti - co mu jen strach z VIUR dovolil.

Záviš pobaveně zaznamenal, jak sebou zrzka trhla, ale nechal obě ženy, ať vedou rozhovor. Oba plasťáci si přítomnost krásných žen tak užívali, že zapomněli na bratrskou sounáležitost s Medardem.

Aniž by se ohradil, Medard (nebo lépe baron) už netrpělivě sledoval vrata, nad kterými se vinul nápis, podobný na nápis nad vstupem do přízemní haly.

Ať vstoupí, kdo se odváží vstoupit!

„Ještěre,“ poznamenal, „myslím, že vím, co nás čeká.“

Aniž by dal najevo překvapení, Záviš reagoval přirozeně.

„Ano, barone?“

„Čeká nás zkouška mužnosti,“ zaduněl Medard nepatřičně hlubokým hlasem a udeřil pěstí do dlaně. „Bojíš se bolesti, můj příteli?“

„Přiměřeně.“

„Myslel jsem si.“

Bylo zvláštní, jak se Medard proměnil a jak obdivně zírá na Závišovy jizvy. „Některé kmeny démonů údajně mají stejné rituály. Vždycky jsem Sylviině dceři říkal, že by měla mít nějaké,“ dodal a vyčítavě se ohlédl na Gabrielu. „Její matka nikdy nesouhlasila.“

„Děkujeme, nechceme,“ ohradily se obě Gabriely zároveň.

„V žádném případě,“ ozvala se také Lýdie, snad v obavě, že by Záviš měl chuť přikývnout.

„Oč tady jde?“ optal se raději Záviš. Ředitelka sirotčince měla zvláštní důvod, proč mu vyřezávala jizvy na těle. U Gabriely takový důvod neexistoval.

Na rozdíl od někoho nejsem rozený sadista, pomyslel si uraženě. „Tyhle sklony máte vy dvě,“ podotkl.

„Jaké sklony?“ optala se Gabriela a Lýdie se začervenala, i když za Lištičku nemohla. „Omlouvám se,“ řekla. „Barone, prosím, pokračujte.“

„Má žena by vám pověděla víc,“ řekl baron rozpačitě. „Co je za těmi vraty se jmenuje psychomatická iluze.“

„Psychomatická? Jsi si jistý?“

Zdálo se, že baron stejně jako Medard má sklony komolit slova, kterým nerozumí.

„Psychosomatická,“ ozvala se Gabriela. „Vážně bys měl dávat větší pozor, když matka mluví, otče.“

„Jako bys jí ty rozuměla,“ opáčil baron. „Pokud vím, chytrá jsi po mně.“

„Bývávalo, teď jsem jiná.“

„Pravda.“

Baron se vážně Gabriele uklonil: „Zatím jsem neměl příležitost poděkovat ctěné slečně Márové. Budoucnost mé druhé dcery mne vždycky trápila. Nyní jsem klidnější.“

„Ach!“

Nastala chvíle trapného ticha. Záviš si všiml, že Krtinec s Hromadným scénu sledují a Krtinec si dělá poznámky do zápisníku.

Ti dva nejsou vůbec marní, pomyslel si. Ovšem, korporace už nejspíš vědí o podobných případech jako je přítomnost velmistra Devíti Draků. Proto jim také vtloukají do hlavy, že musí svá druhé já potlačit.

Podle Adonise šlo ale o spolehlivý recept na katastrofu. Pokud dvě ega spolu bojují, nakonec jedno zvítězí a rozpustí druhé do podvědomí. Zasévá tak první semeno, které vyklíčí do nevyhnutelného šílenství.

Na druhou stranu, oponoval mu Záviš. Možná mi tohle vykládáš právě proto, abych ti nekladl odpor.

Jako vždy, Adonise projevená nedůvěra pobavila. Možná!

„Co jsou psychosomatické iluze?“ zeptal se.

„Fantómy utrpení. Čím víc se kdo bojí bolesti, tím víc ho zraní.“

„Jsou to nehmatatelné NT-projekce,“ dodala Gabriela. „Působí na nervovou soustavu. Podobně jako naše Koupel ve žhavé lávě. Nelze se jim bránit. Gumový skafandr s nimi nehne.“

„Co má být ta vaše koupel?“ zeptala se podezřívavě Lýdie.

Jako pravý Bafomet, Gabriela zvedla dva prsty v pozdravu.

„Můj vynález,“ pochlubila se, aby vzápětí schovala ruku za záda. „Ne ve všem se my dvě shodneme,“ pokračovala méně nadšeným, skoro zahanbeným tónem. „Co objevila internet, brouzdá hodně po satanistických stránkách. Koupel ve žhavé lávě je program, který jsme vytvořili. Se Satanem nemá nic společného.“

„Na to jsem se neptala,“ podotkla Lýdie suše. „Ta koupel nezní jako příjemné osvěžení.“

„Také není. Ten vysoký sluha skučel jako spráskaný pes,“ řekla jedna Gabriela nadšeně, zatímco druhá si dávala dlaň před ústa. „Přestaň, krucinál!“

„Celá matka,“ poznamenal baron pochvalně. „Někdy, když byla její služka drzá, přivázala ji k…“

Náhle se zarazil a s nevinným úsměvem se omluvil: „Všiml jsem si, že tady služebnictvo nebijete.“

„My používáme modernější metody, jak utlačovat člověka člověkem,“ ušklíbl se Záviš. „Bude se ti u nás, kamaráde, líbit. Nevrací se támhle rodina Trojákova? Světlana září, takže předpokládám, že zachránila další lidský život.“

Zlatovláska se skutečně vracela ve výtečné náladě.

„Hádejte, koho jsem potkala, když jsme venku čekali na sanitku!“

„Drbohlava?“

„Jak to víš, Vaše Vševědoucnosti?“ zeptala se Světlana a splaskla.

„Nevím, hádám. Tady v okolí nemáme moc společných známých. Navíc se tvůj bratr tváří, jako by měl bolení břicha, takže jste nepotkali nikoho podle jeho gusta. Než jsi promluvila, ohlédla jsi se na skupinu Technika-Zahradní. Jak všichni víme, Drbohlavovi jim dělají náboráře. A z bojovné paní Drbohlavové bys nebyla tolik nadšená, když jí chceš rozvrátit manželství. Proto myslím, že jsi potkala pána, o kterém Medard zarputile předpokládal, že tě chce do trojky.“

„Bingo. Naprosto přesně. Tentokrát byl ten proutník sám a vůbec nestál o večeři v rodinném kruhu nebo ménage à trois. Pozval mne do Měsíčních kamenů a potom - kdo ví, co se stane?“

„Vždyť je starý,“ ozvala se s odporem Gabriela.

„A ženatý,“ dodala Lýdie.

„Korporátní stříbronos, žádná škoda,“ parafrázovala Světlana Závišova slova, které pronesl na adresu Karolíny Drbohlavové.

„Ona nežertuje,“ pochmurně se přidal Juraj. „Flirtovala s ním, až jsem se za ni styděl. Proto jsme se zdrželi.“

„Já neflirtovala, použila jsem l’arme féminine, ženskou zbraň, abych vydělala peníze. Řečeno slovníkem trhovce: zajistila jsem nám kšeft.“

Bylo by nádherné, kdyby drahá Světlana své vlohy použila k našemu prospěchu, ale…

Pokud Záviš nesnášel nějaký druh lidí, pak takové, o kterých netušil, co provedou v příští minutě. Světlana byla jedna taková neřízená střela. Možná ne neřízená, ale pro mne neuchopitelná, pomyslel si odevzdaně.

„Kšeft?“ zopakoval.

„Týká se jich,“ pohodila hlavou směrem k týmu Technika-Zahradní. „Co jsem pochopila, moc se jim za bránu nechce - proto mi Drbohlav nabídl půl miliónu, když je dostaneme do sedmého patra… Co je? Co se na mne tak díváte, jako bych vám snědla mámu?“