Jak zahynout na dobrý skutek!#
Když bylo po všem, Jolana spala a blaženě se usmívala. Nikdo si nemohl být jistý, zda se uzdraví nebo ne, ale Světlana jednoduše dál nemohla a nedokázala udržovat spojení se svou bohyní, proto léčbu ukončila.
Zdá se, uvažovala Lydie, že ani medicínská berla není všemocná. Nyní lépe chápala, proč se vnitřní plamen baronka nazvala organickým rozhraním.
Díky ohromné intenzitě, se kterou Světlana manipulovala s berlou, Lýdie viděla jednotlivé podrobnosti v akci. Vnitřní plamen byl úžasný nástroj a pomůcka, ale ovládat ho nebylo snadné.
Už se nedivila, proč Jolana léčbu mladé Světlany odmítala. Zejména ke konci, kdy jí docházely síly, Světlana vedla léčebné prameny s vehemenci opilého chirurga.
V porovnání s ní Jolana, byť vybavena méně působivou berlou a téměř titěrným vnitřním plamenem, léčila krátce a jednoduše. Světlana proti ní zůstávala nadanou amatérkou.
„Se divím, že ji nezabila,“ zašeptal Raťafák, když baronské dcery opustily místnost, doprovázené nadměrné vyvinutou zjizvenou ženou, kterou on sledoval lačným pohledem. „Zezadu nevypadá špatně,“ mlaskl pak spokojeně.
„Drž klapačku,“ napomenul ho Velitel, který nejspíš nedokázal rozpoznat, jak snadno se mohl celý zákrok zvrtnout.
„Půjdu ven,“ ozvala se Lydie. Nejenže už nechtěla zůstávat ve stísněné buňce, ale napůl věřila, že jakmile vyjde ze dveří, narazí na zničené odpočívadlo, rozdupané rozzuřeným lesapánem.
Když ale za sebou zavřela, nejenže nenašla zkázu a zmar, ale odpočívadlo bylo přeplněné lidmi. Na ploše fotbalového hřiště se tu tísnilo půl tisíce vesničanů, zálesáků a ostatních tříd, co jich Svět nabízel.
„Na můj vkus trochu těsno,“ komentoval Raťafák, který se ji držel jako klíště. „Jako v létě na jarmarku.“
Jarmark? Pro Lýdii slovo představovalo něco, co mohla vidět ve skanzenu, turistickou atrakci provozovanou znuděnými studenty.
„Vopravím vám boty! Jedinej švec široko daleko.“
„Duchovní útěcha. Předstupte před řádně vysvěceného kněze chrámu slavného boha Hladoleta.“
„Čerstvý pečivo!“
„Mlíko, bílý mlíko se smetanou! Vod kravičky do pusinky!“
Užaslá Lydie pozorovala, jak selka s rudými tvářemi a rukama jako šunky stačí nekonečné množství bílého mléka z mrňavé nádoby.
„Myslela jsem, že úložiště s mnohorozměrným prostorem jsou drahá a vzácná,“ poznamenala překvapeně.
„Jenže todle není kouzelná kapsa, holka moje zlatá, todle je vobyčejná kouzelná bandaska,“ namítl Raťafák
„Díky, že jsi mi objasnil záhady stvoření,“ opáčila otráveně. Nejenže ji vysvětlení neuspokojilo, ale nenechavý trpaslík se pokusil ji hladit po zadku.
„Neříkals, že ti smrdím?“
Když ucítil otrávenou jehlu na zápěstí, ušklíbl se. „Se vomlouvám, ctěná slečno. Sem holt zvyklej vohmatávat vokolí.“
„Cokoliv!“ vzdychla si. „Jolana říká, že jen nevzdělanci mluví o kouzelných předmětech.“
„Jo, jenže Jolana je voproti mý maličkost nóbl dáma. Dyby ji nevylili z chrámový školy, mohla se tvářit hogofogo – a ne se trmácet tímdle pitomým lesem.
„Hm.“
„Malý moment, miláčci!“
Když zdánlivě nekonečný zdroj mléka začal vysychat, selka otevřela víčko a do nádoby vložila šedý paměťový krystal a zasypala ho rudým práškem.
Jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, ta nádoba mléko syntetizuje, uvědomila si Lýdie. Pozoruhodné!
Raťafák, který si zájem své společnice vyložil po svém, vytáhl z batohu otřískaný plecháček, plivl do něj hutnou slinu a pečlivě ho vycídil cípem zeleného obleku.
Snad aby napravil předchozí faux pax, protlačil se k selce, nechal si načepovat a zaplatil několik měděných mincí.
„Tady máš, holka… Chci říct ctěná slečno. Určitě máš žízeň a hlad.“
Když viděla, jak mu nejde uctivě oslovení přes pysky (a také dojatá jeho péčí), vzdychla si: „Říkej mi Lištičko, Raťafáku.“
„Dyť jo,“ zabručel rozpačitě. „Půjdu koupit bochník chleba, esli nic nenamítáš.“
Klátivě se odkolébal, kouzelnou sekeru přehozenou přes rameno.
Jak zahynout na dobrý skutek!
Lydie studovala mléko a snažila se zapomenout, jak Raťafák umýval nádobí. Jsem produkt hyperhygieny, napomínala se. Kdybych se s ním líbala, vyměnili bychom víc mikrokultury. Ovšem líbat se s Raťafákem?
Zjitřená fantazie jí vykreslila scénu, ve které se sklání k rozpraskaným rtům starého chlípníka, přímo pod nestvůrný čichový orgán, a vášnivě se…
„Ble!“
Náhle jí i představa lesapána, který masakruje odpočívadlo, nepřišla děsivá.
Byla by mléko nenápadně vylila, ale zvědavost jí nedala. Téměř provinile si usrkla a v ústech převalovala bílou tekutinu. Vysoký obsah tuku, uvědomila si. Nezvyklá chuť, nepodobná na odstředěný průmyslový produkt, připomínala to, čemu byla zvyklá říkat smetana.
„Až do dna, milánku, až do dna,“ ozvala se selka. Ta právě neměla zákazníky a jako starostlivá kvočna sledovala každého kolem. „Každej potvrdí, že mám nejfajnovější krávy na dědině.“
Krávy? Copak krávy dojí paměťové krystaly?
„Eště jeden?“ optala se selka, když si všimla, že Lýdie dopila.
Ta se zdvořilým úsměvem odmítla, na vážkách, zda jí zdejší mléko chutná nebo ne.
„Vy nesbíráte smetanu?“ zeptala se.
„Ale jistěže ano, milánku. Takovým mlíkem krmíme naše prasata. Ve městě by ho nikdo nechtěl.“
„A ze smetany vyrábíte máslo?“
„Jak jinak? Na holku z města jsi docela znalá.“
„Hm.“
Nyní když měla příležitost se věnovat záhadám Hry (a ne pouze utíkat o život), v Lýdii se probudila akademická zvědavost. V jaké formě dojí krávy mléko? Jakým způsobem se takové mléko mění na paměťové krystaly?
Kdyby paměťové krystaly představovaly pouhou informaci, pak by bylo možné takovou informaci do nekonečna kopírovat.
Může být, že paměťový krystal představuje data, které lze použít jen jednou?
Mezitím se vrátil Raťafák s bochníkem teplého chleba.
„Průšvih,“ prohlásil nevzrušeně a ulomil si patku. „Zdá se, že přijdeme vo svý pohodlný bejvání. Ňák se nám rozmohlo ctěný panstvo. Tidle bastardi nebudou stanovat u zdi, dyž nám můžou vzít naše chatky. Tady máš, holka!“
„Díky.“
Lýdie jedla chléb a sledovala, jak skupina zálesáků neochotně opuští své buňky, aby uvolnila místo lidem, kteří zjevně patřili k vyšší společenské vrstvě.
„Divné je, že jdou po našich lidech,“ všiml si Velitel, který právě vyšel ze dveří spolu s Němým.
Jim Raťafák chléb nenabídl. „Na tom není nic divnýho,“ podotkl a odplivl si, jako by chtěl něco ukázat. „Doprovází je slizký Rudolf. Ten bude s panstvem dycky jedna ruka.“
Když sledovala směr jeho sliny, všimla si, že vysidlování organizuje muž oblečený do zeleného oblečení. Na hlavě nosil špičatou čapku s bažantím pérem, pod nosem nakroucený knírek, myslivecký kabát a kalhoty, dále nablýskané hnědé boty. Oproti obyčejným zálesákům, kteří působili přinejlepším ošuntěle, vypadal jako by vyšel z půjčovny kostýmů, kde se převlékl za Robina Hooda.
„Naše raněné snad nechají být,“ podotkla Lýdie. Jí samotné bylo jedno, kde bude spát. Zdejší podnebí bylo suché a teplé.
„Jasná páka,“ ušklíbl se Raťafák. „Stačí říct, že tu máme potřebný a voni vodhleduplně vodkráčí.“
„Ne snad?“
„To víš, že ne. Támhle máš příklad, jak ctí našince.“
Z vedlejší buňky dva zálesáci pomáhali třetímu, který měl obvázanou nohu a tlumeně sténal. Aniž by si všímal jeho zranění nebo nabídl omluvu, dovnitř se nastěhoval manželský pár.
„Přiveďte ho sem,“ nařídila Lýdie. „Položíme ho vedle Jolany.“
„Pochybuji, že ji také nevyhodí,“ vzdechl si Velitel. „Kdyby tady tak zůstal ctěný pán Ještěr, možná by si netroufli.“
„Netroufnou si ani tak,“ ujistila ho Lýdie a stáhla se do pozadí své mysli. Je čas probudit své horší já!
Když uložili raněného zálesáka do její postele, Lištička ukázala raněnému chlupatý předmět, který vytáhla ze své brašny. „Máš pro strach uděláno?“
Zálesák zbledl: „Je to mrtvé?“
„Ne, velice živé,“ ujistila ho a položila na hliněnou podlahu rudý kámen. „Bojíš se?“
„Hrozně.“
„To je moc dobře,“ ujistila ho a zabodla svou jehlu do paralyzované samičky mrkavce, aby ji oživila. Pak obřího pavouka položila na připravený rudý kámen. „Když se bojíš ty, budou se bát i oni.“
„Slečno, počkejte,“ zakřičel za ní, když odcházela. „Myslím, že se ta věc pohnula.“
„Ovšem, že ano. Kdyby se nehnula, mohl by si někdo myslet, že je mrtvá a neškodná.“
„Přece mne s ním nenecháte!“
„S ní,“ opravila ho. „Je to dáma v očekávání, plná vajíček. Dej na ni pozor a buď na ni něžný.“
Lýdie, která Lištiččino jednání pozorovala schovaná v koutku mysli, si oddechla. Já bych se mrkavce nedotkla, pomyslela si, vděčná, že může nepříjemné povinnosti přenechat svému druhému já.
Mezitím se pavoučice vzpamatovala a vydala se k rudému kameni, který překryla černým chlupatým tělem. Za zadečku vytlačila šedivé vlákno, kterým rudý kámen opředla, aby ho pak vynesla pod strop, kde se spokojeně zavěsila.
„Je neškodná?“ optal se raněný.
„Je přinejmenším zaměstnaná,“ uklidnila ho Lištička. „Chvíli potrvá než naklade svá vajíčka.“
„Co když mne kousne?“
„Tak ji taky kousni,“ odvětila Lištička nonšalantně a zavřela za sebou dveře.
„Ctěná slečno! Pomoc!“
Ale Lištička měla velice zlomyslný smysl pro humor. Čím více se Lýdie se svým alter egem seznamovala, tím více byla zmatená. Původně se domnívala, že je Lištička tvorem bez emocí, ukázkový psychopat. Pak s lehkostí vlastní těm, kteří neznají mnoho z psychopatologie, určila Lištičku jako sadistického sociopata. Nyní si ale nebyla jistá.
Když sledovala, jak bezohledně zdejší elita vyhazuje zraněné z jejich postelí, pochopila, že zdejší hodnotový systém se liší, takže Lištička mohla být pouze výsledkem zdejší výchovy.
Mezitím se Rudolf zastavil před Velitelem a přátelsky ho pozdravil.
„Je mi líto, kamaráde,“ řekl, „ale víš, jak to chodí.“
„Nevšiml jsem si, že by někdo vyhazoval tvoje lidi,“ odpověděl Velitel trpce.
„I my se museli uskromnit,“ pokrčil Rudolf rameny, aniž by rozvedl, co toto uskromnění znamenalo.
„Ctěný pan Ještěr nebude spokojený,“ varoval ho Velitel.
„Nebude? Kdo to vůbec je, kamaráde? Nikdy jsem neslyšel o odborníkovi jeho kalibru, který by se nacházel v téhle části lesa.“
„To…“
„Pokud se chcete dozvědět víc, musíte se zeptat jeho,“ vmísila se Lýdie do rozhovoru. „Pokud jste o něm neslyšel, pak nechtěl, abyste o něm slyšel. Možná by nebyl rád, když se dozví, že jste vyzvídal.“
„A vy jste?“ optal se Rudolf klidně. Na rozdíl od běžných zálesáků nezmatkoval, sotva narazil na neznámou osobu s neurčitým postavením. Lýdie v něm vycítila osobu, která se umí pohybovat napříč společenskými vrstvami.
„Já?“
Lýdie mu nabídla tajuplný úsměv. „Povězme, že zde zastupuji vůli ctěného pana Ještěra. Říkejte mi Lištička. Vy se doufám také představíte.“