Chceš mne otrávit jako krysu!

Probudit se ze Hry bylo jako vynořit se z hluboké vody. Pokud usínání doprovázela závrať a pocit pádu do propasti, pak s návratem do reality přicházelo lapání po dechu a divoké bušení srdce.

„Už jsi zpátky! Uklidni se!“

Na Gabrielou se starostlivě skláněla Lýdie, světlé rusé vlasy rozcuchané a tváře otlačené, a podpírala ji pod zády, aby dívce usnadnila dýchání.

„Děkuji, už jsem v pořádku.“

Ale Lýdie nepospíchala, aby ji pustila. Obě zůstaly ležet pod přikrývkou, důvěrně k sobě přitisknuté a hleděly na bílé stěny nezařízeného pokoje.

Vsadím se, že trénuje, napadlo Gabrielu žárlivě, aby mohla plnit manželské povinnosti.

Z nějakého důvodu, který neuměla vysvětlit, měla dojem, že Lýdie ji využívá jako zkušební předmět, než vleze do postele s odporným Velehradským. Jako stříbrná určitě chce, aby bylo všechno dokonalé. Proto musí překonat odpor k tělesným záležitostem.

Se zadostiučiněním dýchala nasládlý zápach modré pilulky. Dokud bude brát hormony, budu mít Lýdii jen pro sebe, pomyslela si s přesvědčením, že ona sama modrou pilulku užívat nezačne. Málokdy byla citově angažovaná, emoce pro ni nepředstavovaly překážku, kterou by musela překonávat.

Ozvalo se zaklepání a dovnitř vstoupil Velehradský. Jak se dokázal obléct za tak krátkou chvíli, zůstávalo záhadou. Gabriela mu musela uznat, že má dost dobrého vkusu, aby neděsil rádoby snoubenku sbírkou jizev.

I přes to, že zářijové dny zůstávaly teplé, Velehradský se nasoukal do dlouhých kalhot a hedvábné luxusní košile, kterou si pečlivě upnul kolem zápěstí a krku. Košile měla neobvykle vysoký límec, takže zakrývala hrdlo a spodní část brady. Ale hedvábí ve světlých pastelových barvách ostře kontrastovalo s chorobným šedivým vzhledem stříbrného.

Opravdu vypadá s každým dnem hůř! pomyslela si zděšeně. I když se nechtěla o Lýdii dělit, rozumem chápala, že Velehradský je pro jejich další budoucnost nepostradatelný. Teď zazní povinná otázka!

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Lýdie podle očekávání.

Velehradský neodpověděl a sehnul se k podlaze, odkud vzal pohozený kus spodního prádla, zjevně nespokojený s jejich laxním postojem k pořádku.

„Hej, to jsou moje kalhotky,“ zaprotestovala Gabriela, které se zdálo nepatřičné, jak je zkoumá.

„Byly,“ odtušil Velehradský a hodil je bez zájmu do koše. „Až skončíte na univerzitě, udělejte si laskavost a věnujte se nákupům. Pro tebe, malá malá Gabrielo, připadají v úvahu dvě značky: Šik&Šik nebo Laguna. Představa, že by budoucí školní bohyně měla nosit levnou konfekci a šminky mi přijde groteskní.“

„Prosím? Já… Nikdy jsem o takových značkách neslyšela.“

Velehradský kývl směrem k Lýdii. „Ona je zná a ví, kde je hledat. Bez její občanské známky tam nenakoupíš.“

Gabriela zpracovávala skutečnost, že Velehradský nejenže očekává, že se stane školní bohyní, ale chystá se ji v tom podporovat.

Proč, u všech všudy? Sotva proto, aby uspokojil mou ješitnost!

„Neodpověděl jsi mi,“ ozvala se Lýdie, pružně vstala z postele a skoro se zdálo, že se k němu blíží, aby ho políbila. Pak jí došla odvaha, snad proto, že ji Velehradský pozoroval, jako by říkal: „To jsem zvědavý, k čemu se chystáš.“

„Přirozeně, že nejsem v pořádku,“ podotkl lehce. „Bylo by urážkou naší inteligence předstírat opak. Malá a informovaná mi slavnostně oznámila, že jsi začala brát modré pilulky. Velice škodolibě to vyhodnotila, že se mnou na druhou a další mety nepočítáš.“

Lýdie se začervenala tak krvavě, že měla na okamžik obličej jako rajče.

„Myslela jsem, zda jsi v pořádku ve Hře,“ vysvětlila těžkopádně. „Nevrátil ses na odpočívadlo. Měli jsme o tebe s Velitelem starost.“

„Klid,“ odpověděl stručně. „Nevrátil jsem se, protože mé nové kamarádky by vzbudily pozdvižení a oprávněné obavy. Tolik lidí - ty dvě by měly dojem, že jsem je přivedl do samoobslužného bufetu.“

„Tvé nové kamarádky?“

„Levá a Pravá.“

Aniž by hodlal cokoliv dál vysvětlovat, Velehradský se otočil.

„Převlečte se a věnujte se svému programu,“ prohodil přes rameno. „O páté se dozvíte víc. Upozorním Medarda, že Šest společníků tady bude mít krátkou schůzi… Můžu tě poprosit o zajištění občerstvení, má drahá?“ dodal tónem zaměstnaného muže, který úkoluje manželku - aby pak přidal ještěří ušklíbnutí: „Bez ohledu na můj zdravotní stav, ještě je předčasné, aby na pozvánce stálo Poslední večeře. Hlavu vzhůru!“

A s těmi slovy odkráčel.

---

Přibližně o tři hodiny později, v univerzitní laboratoři, Gabriela zírala na otevřené okno a trpce litovala, že si pro svůj podnikatelský záměr nevybrala vhodnějšího partnera.

Když se jí podařilo přinutit Jakuba, aby se objevil na první kolo experimentů (po dlouhém a úmorném přesvědčování, kdy on tvrdil, že má strach se potkat s Lýdií Krajcarovou), mu ona s notnou dávkou hrdosti představila přípravek, který měl sloužit pro základní trénink.

„Co to je?“ zeptal se Jakub a podezřívavě hleděl na bílou potahovou tabletu.

„Složený indolový alkaloid a podpůrné látky, které řídí jeho postupné uvolňování. Podle mých propočtů stačí na deset minut stimulace.“

„Složený indolový alkaloid?“ Jakub zdůraznil poslední slovo, pak sáhl po svém tabletu, kde spustil frenetické vyhledávání.

Jeho vodnaté rybí oči se zastavily na prvním řádku textu: „Není to strychnin, že ne? Tak šílená snad nejsi!“

„Samozřejmě že ne. Hlavní složkou je brucin,“ uklidnila ho. „Plán je následující…“

„Brucin!“ vyjekl Jakub a celý se orosil. „To není o nic lepší! O jaké stimulaci se tady bavíme?“

„Narušení koncentrace,“ vysvětlila mu trpělivě. „Otrava brucinem vyvolává mírné potíže…“

„Mírné?“ protestoval Jakub. „Tady se píše, že je to slabší verze strychninu. Chceš mne otrávit jako krysu!“

„Chci jen navodit mírný stav nepohodlí. Podívej se sem. Jakmile spolkneš tabletku, nastanou příznaky, o kterých sis četl. Ztuhlost, přecitlivělost, případné svalové křeče.“

„A pak následuje smrt,“ trval na svém Jakub.

„Záleží na množství. Kdybys nepanikařil, zjistil bys, že se brucin a strychnin se používají jako účinné látky v lécích. Jen jsem lehce překročila doporučené dávkování.“

„To předpokládá, že nemám srdeční vadu,“ upozornil ji a ukázal na stránku z chemické encyklopedie.

„A máš?“

„Netuším.“

„Jsi aktivní sportovec. Já bych se nebála.“

„Já také ne, kdybych byl na tvém místě. Takhle se bojím! Jsem zkrátka strašpytel!“ dodal hrdě, jako by šlo o čestný titul.

Gabriela si povzdechla a zapila jednu ze svých tablet. Byl na ní jemný nepatrný zářez. „Tohle by tě mělo přesvědčit,“ poznamenala.

„Jsi naprostý blázen,“ prohlásil Jakub přesvědčeně. „Nemám zavolat sanitku?“

Jednat s živými lidmi a hlavně mít jejich souhlas je obtížné, pomyslela si Gabriela unaveně. Kdybych tady měla Tříjizvou! Tenhle neochotný pokusný králík mne zdržuje!

Postupně vnímala zostření svých smyslů a nastupující příznaky otravy. Přistoupila k bílé tabuli a třesoucí rukou začala psát řešení příkladů, které tam vyplnila předem.

„Jsem poměrně zklamaná,“ poznamenala, když bylo po všem. „Snad jsem byla přehnaně opatrná. Příště musím zvýšit dávku. Jak jsi viděl,“ obrátila se na Jakuba, „nic hrozného. Teď prosím ty.“

„Než začneme, můžeš mi prosím vysvětlit, co a proč děláme?“

Gabriela se zamračila: „Podle naší dohody se tě snažím dostat do Ty-víš-kam!“

„Tvrdilas, že do, ehm, Já-vím-kam se dostanu, sotva objevím tajné dveře do přijímací kanceláře. Tvrdilas, že potřebuji utlumit. Ergo, ta druhé zkouška je podle mne bezpředmětná. Tvrdilas, že můžu kdykoliv přestat, sotva bude bolest nesnesitelná.“

„Jsem ráda, žes dával pozor. Ano, to všechno jsem tvrdila.“

Pokusný králík, který potřebuje vysvětlení, je neefektivní a představuje bezpečnostní riziko, pomyslela si nespokojeně. Abych ho přesvědčila, musela bych přednést jednu z Velehradského teorií - a ty jsou samy o sobě příliš cenné, abych je vykládala na potkání.

Ve chvíli, kdy na Hru platilo informační embargo bylo sdílení údajů o samotné Hře vysloveně marnotratné. Z toho, co se dozvěděli od Snížka a z řečí ostatních v Herním Centru chápala, že Šest společníků vstoupilo do Světa za velmi příznivých okolností.

Většina Hráčů skončila v podřadných rolích, často mezi otroky. Nebýt toho, že korporace měly zájem o každého, kdo se do Světa dostal, žádný z těchto Hráčů by se tam dobrovolně nevrátil. Tragický osud Evžena Trojáka nebyl ničím výjimečným.

Velehradský se domníval, že příznivá startovací pozice Šesti společníků souvisela právě s poslední zkouškou, se zkouškou narušené koncentrace - a ona s ním souhlasila.

Neřekla matka, že ‚nejpravdivější a nejskutečnější je to, co tělu způsobuje nejsilnější slasti nebo bolesti‘?

„Můžeš přestat kdykoliv chceš,“ poznamenala chladně, „ale to neznamená, že bys měl. Dostat tě Ty-víš-kam je jedna věc, zajistit ti odpovídající postavení druhá. Víc ti neprozradím!“

„Opravdu je to nutné?“ zeptal se Jakub nejistě. Nervózně si pohrával s prázdnou kádinkou, do které střičkou napouštěl destilovanou vodu, aby ji pak vyléval.

„Nabízím ti výhodu, kterou jiní nemají. Ber nebo nech být. Každý svého štěstí strůjce. Co tvé ambice?“

„Ambice mají pouze živí,“ poznamenal - ale váhavě si tabletku vzal, stejně jako marker, kterým měl řešit příklady. „Kdyby cokoliv,“ nabádal ji, „volej okamžitě pohotovost.“

„Jistě, pospěš si!“

Ze začátku šlo všechno hladce. Jakmile se objevily první příznaky, Jakub přistoupil k tabuli a psal první řádky. Protože Gabriela považovala problémy, kterém jí předložil Černodušný za příliš triviální, použila jednoduché derivace, o kterých doufala, že je bude mít Jakub v čerstvé paměti.

Po pěti minutách začal Jakub hlasitě sténat a otírat si zpocené čelo, pak upustil marker a opřel se ztěžka o laboratorní stůl, až zacinkaly pipety ve stojanu.

„My-myslím, že se du-dusím,“ zasípal ztěžka. „Po-pomoc! Mám křeče!“

„Ano, to je jeden z příznaků,“ odtušila Gabriela. „Vrať se k tabuli a počítej dál. Smysl zkoušky je nenechat se vyvést z míry drobným nepohodlím.“

„Ne-ne! Po-potřebuji sa-nit-ku.“

Třesoucíma rukama vylovil svůj tablet a pokusil se vyťukat číslo první pomoci. „Ko-lik, Gabrielo? Ko-kolik mám volat?“

„Ty vážně nezvládneš ani tohle?“

Sehnula se, zvedla marker, vytrhla mu tablet z ruky a ukázala na tabuli. „Tady máš! Soustřeď se a počítej! Nic ti nehrozí. Máš leda psychosomatický záchvat.“

„O-otrávila jsi mne!“

„Ne, neotrávila. Tys mne otrávil,“ napomenula ho a strčila mu pod nos dlaň s prášky. „Vidíš ty tablety? S brucinem mají zářez. Já si vzala jednu. Tobě jsem dala trochu hroznového cukru s kofeinem, abych měla kontrolní vzorek. Ovšem tohle!“

Spráskla ruce, když ho pozorovala, jak leží na studené dlažbě a do úst se souká hadičku se stlačeným vzduchem, aby okysličil plíce. Přitom zoufale kope nohama kolem sebe, ne nepodobný na zvíře v posledním tažení - chrčel a na rtech měl pěnu.

Představení bylo tak sugestivní, že pro jistotu přepočítala vydané tablety.

„Můžeš mi popsat své údajné příznaky?“ zeptala se, když Jakubovi došlo, co pověděla a zahanbeně se sbíral na nohy. „Svým způsobem to bylo působivé! Dokázal ses vybičovat do stavu, kdy sis navodil vše, co sis o otravě přečetl.“

„Fakt to nebyl brucin ani strychnin,“ optal se. „Měl jsem na kahánku. Čestné slovo!“

„Jen spousta kofeinu s cukrem,“ ujistila ho. „Nic co bys nesnesl. Zdá se,“ dodala přemýšlivě, „že jsi sám sobě nepřítelem. S takovou se Ty-víš-kam nedostaneš.“

Jakub vložil hlavu do dlaní, ztělesnění beznaděje a roztříštěných skleněných zámků v oblacích.

„Povídej mi o tom!“ zasténal. „Jsem vyřízený!“

„Ne, nezbytně,“ Gabriela mu podala mu novou tabletu se zářezem.

„Co to je?“

„Druhý pokus. Teď, když víme, jak reaguješ, lépe rozeznáme, co je a co není skutečné.“

„Ani náhodou!“

Kdyby mu nabízela v dlaních kobru, nemohl by se Jakub stát strnulejším. Následně se krabím pohybem odplazil dozadu, dokud nenarazil na dřevěné zásuvky laboratorního stolu, překulil se a vyrazil k otevřenému oknu, ze kterého vyskočil a se zaduněním dopadl do záhonu o patro níž.

Zůstal po něm odhozený tablet a vlhká stopa na parapetu.